Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Sodomek (* 1937)

• narozen 29. listopadu 1937 v obci Krasilno v Dubenském újezdu na Volyni

• volyňský Čech

• několik příbuzných zavraždili nacisté 13. července 1943 v Českém Malíně

• otec Antonín Sodomek v řadách 1. československého armádního sboru

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadila se v Rapotíně

• rodiče pod nátlakem donuceni vstoupit do JZD

• vyučen elektrikářem

• vedoucím služebny ve Středomoravských energetických závodech

• sledován Státní bezpečností

• v době natáčení v roce 2023 bydlel v Šumperku

Bezmála sto let žily na území Volyně stovky českých rodin. Češi zde založili desítky obcí, škol, knihoven, továren, stovky prosperujících hospodářství. Tisíc kilometrů od své původní domoviny si udrželi svou rodnou řeč a tradice. Oblast Volyně ale za tu dobu prošla turbulentním vývojem, který mnohé z tamních Čechů připravil o majetek a v horším případě o život. Místní zažili boje první světové války, bolševické revoluce, polsko-ruské války a druhé světové války. Za sovětské okupace byly mnohé z rodin odvezeny na Sibiř a muži zastřeleni, drasticky do života místních zasáhla i bezmála tříletá německá okupace, kdy se symbolem útisku a zvěrstev stal vypálený Český Malín, v němž nacisté zavraždili 374 Čechů. Zatímco přes den řádili nacisté, v noci kraj ovládali partyzáni a různé ozbrojené bandy v čele s banderovci. Češi je museli zásobovat a skoro v každé české obci někdo zaplatil jejich řádění životem. Jaroslav Sodomek sice na Volyni prožil jen deset dětských let, ale hluboko se mu vryly do paměti. Také on zažil vpády banderovců, vyvražďování Židů, jeho otec i strýcové bojovali na frontě druhé světové války a několik jeho příbuzných zavraždili nacisté v již zmiňovaném Českém Malíně.

Skryla se v žitě

Jaroslav Sodomek se narodil 29. listopadu 1937 v obci Krasilno v Dubenském újezdu na Volyni. V té době v obci žilo sto česky hovořících obyvatel a stejně jako celá západní část Volyně spadala pod Polskou republiku. Krom hospodářství v ní rodiče Antonín a Antonie Sodomkovi vlastnili tři hektary polností. Dva měsíce před druhými narozeninami Jaroslava do západní Volyně vtrhla Rudá armáda. V rámci tajného paktu s nacistickým Německem tehdy Sovětský svaz obsadil celou východní část Polska. Vzhledem k jeho tehdejšímu věku nemá z bezmála dvouleté sovětské okupace žádné vzpomínky. Na konci června 1941 pak v rámci operace Barbarossa vtrhla na toto území vojska wehrmachtu. Rodina prý krátce předtím vykopala podzemní bunkr ve chlévě, kde se v době průchodu fronty ukrývala. Němci jim sice nijak neublížili, ale sebrali jim krávu.

Na obsazených územích začali Němci ihned prosazovat nacistické pojetí světa. Jejich pohotovostní jednotky (německy Einsatzgruppen) měly za úkol zlikvidovat nežádoucí osoby. Tak jako v jiných zemích okupovaných Německem se to týkalo hlavně Židů, které na podzim roku 1941 zahnali do ghett. Dle pamětníka v Krasilnu žily čtyři židovské rodiny. V nedalekém Ostrožci vzniklo ghetto, do něhož Němci transportovali na 1700 Židů. Některým se podařilo uprchnout a pak se ukrývali po okolí. Neznámá Židovka prý zaklepala i na dům Sodomků: „Táta kolikrát vykládal, že ji zavedl do žita. Bylo to vysoké obilí za stodolou a tam se skryla. Ležela tam myslím dva dny,“ vzpomíná pamětník a dodává, že neví nic o jejím dalším osudu.

Strašlivá smrt v Malíně

Jen pár kilometrů na sever od Krasilna stála větší česká obec Malín. 13. července 1943 ji nacisté obklíčili. Systematicky pak shromažďovali všechny obyvatele – muže, ženy, starce i stařeny, děti všeho věku i nemohoucí, které přivezli na vozech. Následně je po skupinách nahnali do kostela, školy a dalších objektů. Budovy polili hořlavinou a zapálili. Kdo se pokusil o útěk, byl zastřelen. K dokonání apokalypsy Němci vypálili zbývající budovy. Takto brutálním způsobem v Českém Malíně zavraždili 374 Čechů. Mezi oběťmi byli i strýc a teta pamětníka Marie a Josef Minaříkovi a jejich dvě dcery jedenáctiletá Vlasta a třináctiletá Eliška. „Můj strejda Minařík zůstal na plotě. Jak přelézal plot na baráku, tak na tom plotě ho zastřelili,“ dodává Jaroslav Sodomek.

Všichni šli bojovat proti nacistům

Na jaře roku 1944 vstoupila na Volyň tentokrát již osvobozenecká Rudá armáda, s níž do kraje přišlo i československé vojsko. Právě do něj vstoupily stovky volyňských Čechů a z jednotky se následně zformuloval 1. československý armádní sbor. Jeho řadami prošlo na 11 tisíc volyňských Čechů včetně tří stovek žen. Dle různých odhadů z nich sedm set padlo, bezmála dvě stě zemřelo v nemocnicích na následky zranění a další dvě stovky vojáků byly evidovány jako nezvěstní.

Ve svých 30 letech v březnu 1944 narukoval v Rovně i otec pamětníka Antonín Sodomek. Měl štěstí, protože údajně sloužil jako pomocník nějakého vysokého důstojníka a přímých bojů se neúčastnil. O život ale málem přišel při návratu domů během krátké dovolené. Na Volyni totiž stále zdaleka nebylo bezpečno. V kraji operovaly různé ozbrojené bandy a jednotky ukrajinské povstalecké armády UPA, kterým se zkrácené říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. A ti si k Sodomkům přišli pro zásoby a otcovu vojenskou uniformu. „Přišli k nám v noci a postavili nás ke zdi,“ vzpomíná Jaroslav Sodomek a dodává, že celý incident se naštěstí obešel bez výstřelu. Nicméně celou rodinu návštěva velice vyděsila. Matka byla v té době v pokročilém stadiu těhotenství a jen o několik týdnů později se narodila Jaroslavova sestra Lenka.

O množství Čechů z Volyně v československých jednotkách svědčí i počet strýců Jaroslava Sodomka, kteří prošli krvavými boji na území Polska a Československa. U obce Važec nedaleko Liptovského Mikuláše v lednu 1945 padl strýc Josef Najman a v 1. československém armádním sboru působili také strýcové Bohumil Najman, Vladimír Blecha, Leon Cislický a Antonín Peterka.

A zase ti bolševici

Po demobilizaci se otec vrátil za rodinou na Volyň. Stejně jako naprostá většina Čechů z Volyně i Sodomkovi využili nabídky k návratu do Československa a v roce 1947 v nákladním vlaku s dobytkem a zemědělskými stroji odcestovali. Cílovou stanicí se stalo pohraniční město Šumperk, kde našli provizorní ubytování v budově blízko nádraží. „Táta si koupil kolo a jezdil po okrese hledat statky,“ vzpomíná Jaroslav Sodomek a dodává, že nakonec našel dům v obci Rapotín, kde se již usadilo několik příbuzných. K hospodářství získaného dekretem po vysídlených Němcích patřilo pět hektarů polností. Jaroslav Sodomek vzpomíná, že si připadali jako v jiném světě. V domě měli tekoucí vodovod a rozvod elektrického vedení, což z Volyně neznali. Rodině se v tamních podmínkách dařilo, a tak si pronajali ještě další tři hektary půdy. Jenže osvobození Rudou armádou znamenalo také dostat se do sféry vlivu Sovětského svazu, pod jehož taktovkou v zemi proběhl puč a Československo ovládla totalitní moc vedená komunistickou stranou. Dle pokynu z Moskvy se následně v zemi rozjela kolektivizace a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). V Rapotíně JZD založili až na podzim roku 1955.

Sodomkovi měli s komunistickým režimem zkušenosti z Volyně a rozhodně nepatřili mezi jeho příznivce. Otec se proti nové totalitě dokonce otevřeně stavěl, ale poté, co byl upozorněn, že brzo skončí ve vězení, veřejných projevů zanechal. Rodina se také odmítala vzdát svého majetku a stát se členy JZD. Úředníci jim proto nasadili vysoké dodávky zemědělských komodit, které museli odevzdávat státu, a vyměnili jim jejich úrodné polnosti v nížině za vzdálené v kopcích plné kamení, kde se ani nedal použít traktor. Nakonec jim nic jiného nezbývalo a někdy kolem roku 1957 do JZD vstoupili a oba rodiče tam pak až do penze pracovali jako krmiči.

Sledovala ho Státní bezpečnost

Jaroslav Sodomek se v letech 1952 až 1954 vyučil elektrikářem a poté pracoval na pobočce v Šumperku pro Středomoravské energetické závody. Krom dvouleté vojenské služby pak v tomto podniku pracoval až do odchodu do penze. Večerním studiem ještě absolvoval průmyslovou školu a pětadvacet let pak v podniku dělal vedoucího oblastní služebny. Tehdy ho také tlačili ke vstupu do komunistické strany, což odmítl, ale ve vedoucí pozici přesto zůstal. V roce 1960 se oženil s Jindřiškou Krmelovou, s níž vychoval tři děti. V roce 1976 svépomocí postavil dům v Šumperku, kam se rodina přestěhovala.

Sestra Jaroslava Sodomka Lenka se provdala za Richarda Langra, občana Spolkové německé republiky, za nímž pak odešla do Dermstadtu. V Archivu bezpečnostních složek se nachází přes 80 stran spisů k osobě Jaroslava Sodomka z let 1977 až 1980, které jsou označeny pod zkratkou PO – prověřovaná osoba. Většina jejich textu se točí právě kolem styku pamětníka s Richardem Langrem, ale také kolem jeho práce v kasárnách v Šumperku, kde se po roce 1968 usídlila sovětská posádka. Jaroslav Sodomek je ve spisech označován jako pracovně svědomitá osoba s velice negativním přístupem ke komunistickému režimu. Zajímavé je také, kolik osob v jeho okolí bylo ochotno nebo donuceno o něm předávat informace, a to často i dost detailní povahy, jako byly např. soukromé rozhovory v sauně. Celý spis je vlastně dalším svědectvím o špiclování komunistického režimu, který bezdůvodně sledoval tisíce lidí, o nichž shromažďoval informace a následně je bez ohledu na následky ve svůj prospěch využíval.

Pád komunistického režimu tak byl pro Jaroslava Sodomka velkou úlevou a s nadšením sledoval události kolem sametové revoluce. V době natáčení v roce 2023 bydlel stále v Šumperku.

 

BENDA, J.: Opomenutí hrdinové. Rapotín 2009.

CILEK, R. – RICHTER, K. – VEVERKA, P.: Hlasy z hořících domů. Nakladatelství XYZ, Praha 2011.

HOFMAN, J. – ŠIRC, V. – VACULÍK, J.: Volyňští Češi v prvním a druhém odboji. Praha 1999.