Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Soferová (* 1939)

• narodila se 30. dubna 1939 v Praze, od narození žila v Lounech

• do základní školy začala chodit v září 1945

• v roce 1949 komunisté odsoudili otce Jana Pospíchala na 17 let do vězení

• v roce 1953 se otec vrátil z vězení, propustili ho dříve kvůli pochybení soudu

• v roce 1957 maturovala a nastoupila na dvouletou nástavbu na Obchodní škole v Teplicích

• v roce 1959 maturovala z odborných předmětů na Obchodní škole v Teplicích

• v prosinci 1960 se vdala za o rok staršího Ivana Sofera, který pracoval u Československých státních drah

• syn Luděk se narodil 17. října 1961

• dcera Jana se narodila 26. března 1963

• 21. srpna 1968 ji okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy zastihla v Bulharsku, kde byla se synem a manželem

• do penze odešla Jana Soferová v roce 1994, přesluhovala ale dál v cihelně

• v roce 2000 jí diagnostikovali rakovinu a na sedm let nastoupila na brigádu do Městského muzea

• v srpnu 2022 žila v Lounech

Jana Soferová, rozená Pospíchalová, pocházela z rodiny, která v Lounech vlastnila dům a knihkupectví. V roce 1949 komunisté rodině dům vzali a obchod znárodnili. Krátce poté komunisté odsoudili otce Jana Pospíchala k sedmnácti letům vězení za to, že prodal papíry na množení protikomunistických letáků. Kvůli tomu nemohla Jana studovat vysokou školu. Od té doby se komunistů bála a o politiku se raději vůbec nezajímala.

V srpnu 1968 byla se synem a manželem na dovolené v Bulharsku, dceru nechala doma u své matky. Kvůli okupaci vojsky Varšavské smlouvy se nemohla vrátit včas domů a v Bulharsku musela zůstat o týden déle. O své dcerce a matce neměla žádné informace. Bála se vrátit domů, nevěděla, co ji čeká. Syn kvůli pozdějšímu návratu nastoupil do první třídy o týden později.  

„Cesta domů byla zajímavá. To se ještě nejezdilo přes Rumunsko, ale jezdilo se přes Jugoslávii. Když jsme tam zastavili, čekali na nás z Červeného kříže a rozdávali nám mléko, chlapům dokonce dávali cigarety. Slzeli a říkali, do čeho že jedeme. Když jsme to viděli, strašně jsme se báli,“ vzpomíná pamětnice.

Celý život pracovala jako účetní v cihelně. Často cestovala se svým podnikem po zemích východního bloku. Po sametové revoluci na počátku devadesátých let 20. století jí stát vrátil v restituci dům na náměstí v Lounech. Prodala ho a peníze si rozdělila rodina. S manželem pak cestovali po celém světě. Nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa. V roce 2022 byla aktivní studentkou Univerzity třetího věku.

Vzpomínám na bruslení mezi stromy v parku u Ohře

Jana Soferová, rozená Pospíchalová, se narodila 30. dubna 1939. S rodiči Janem Pospíchalem a Eleonorou Pospíchalovou, rozenou Trunečkovou, žila od počátku v Lounech, kde dědeček Jindřich Truneček vlastnil dům čp. 311 s knihkupectvím, které založil dědeček z matčiny strany. Pamětnice si z dětství pamatuje hry s kamarády na náměstí v Lounech, kde například skákala přes gumu. V dětství bruslila v parku u Ohře, pamětnice vzpomíná: „Často se Ohře rozlila. V zimě jsem díky tomu bruslila v parku u výstaviště mezi stromy.“

Tatínek Jan Pospíchal často chodil s pamětnicí na výlety na rozhlednu Červeňák poblíž Loun směrem na Most. Na blízký vrch Raná dojít nemohli, byla už součástí Sudet. V létě trávila Jana čas také u řeky, kde se učila plavat. Pamětnice zmiňuje vojenský bunkr v parku na výstavišti na břehu Ohře. Když voda v řece tekla silným proudem, spolužák tam po válce zachránil před utonutím několik dívek. I samotná Jana tam v dospělém věku zachránila tonoucí kamarádku.

Na konci války jsme se schovávaly ve sklepě

Osmý květen 1945 a konec druhé světové války byla šestiletá Jana s maminkou a babičkou ukrytá ve sklepě před nálety. „Někdo zaťukal na dveře sklepa a vešel tatínek. Řekl nám, že válka skončila. Asi jsem si to tolik neuvědomovala, ale byla jsem šťastná!“ popisuje významný okamžik pamětnice. Tatínek v době války nerukoval kvůli nemocnému srdci. Sloužil u Červeného kříže, který sídlil v budově dnešního Vrchlického divadla. 

Sovětské vojáky v Lounech podle pamětnice 8. května všichni vítali. Jana ale zmínila i to, že měl být jeden z vojáků popraven za to, že údajně znásilňoval ženy. „Mám na to hezké vzpomínky, mávali na nás, byli to hezcí kluci. Konečně jsme nemuseli do krytů, přestali jsme se bát,“ líčila pocity z příjezdu Rudé armády pamětnice. Bojovat do Prahy chtěl s vojáky odjet i tatínek Jan Pospíchal. Vojáci mu to ale neumožnili.

V září 1945 nastoupila Jana do první třídy. „Pamatuji se, že jsme tehdy dostávali zdarma kakao, myslím, že od UNRY,“ popsala první dny ve škole pamětnice. Pamětnice nastoupila do první třídy na obchodní akademii, pak dva roky strávila na dívčích školách a do čtvrté třídy šla na chlapeckou školu, v době, kdy třídy začaly být smíšené.

Že komunisté zavřeli otce, do konce prázdnin nevěděla

Jedenáctého srpna 1949 komunisté zavřeli Jana Pospíchala, v ten samý den znárodnili i knihkupectví. Ten večer popsala pamětnice takto: „Večer jsem ležela v posteli, slyšela jsem šramot. Ráno mi řekli, že tatínek musel narychlo pryč a že teta teď zavařuje, že jí mám jet pomoci. Odjela jsem proto se strýcem do Pardubic. Neřekli mi, že je zavřený. Dozvěděla jsem se to až po návratu domů na konci prázdnin. Byl to hrozný pocit. Styděla jsem se, měla jsem pocit, jako by můj otec někoho zavraždil. Já nevěděla, co udělal. Když jsem potkala na ulici esenbáka, byla jsem strachy bez sebe.“

Maminka pamětnice Eleonora Pospíchalová musela poté, co zavřeli tatínka, nastoupit do práce. Do obchodu ji ale nikam nevzali. Chodila proto na čtyři hodiny dopoledne uklízet do lounské hudební školy. Na obživu to ale nestačilo, musela proto každé odpoledne ještě uklízet ve škole. „Občas jsem jí chodila pomáhat,“ říká pamětnice. „Ale ve škole byly dřevěné podlahy a bylo těžké je drbat, nebyla zvyklá na takovou práci. Musela si zvyknout.“

Když v září nastoupila do páté třídy, zjistila, že ve třídě byly další dvě děti, které měly zavřeného otce. Nepociťovala proto ze strany většiny učitelů nějaký tlak nebo šikanu. Na rozdíl od jiných dětí, které měly otce ve vězení, směla jezdit na školní výlety i exkurze. Jana chtěla po ukončení deváté třídy nastoupit na Hospodářskou střední školu do Žatce. Tehdejší ředitel školy Václav Šebek ale řekl, že má hodně dětí na jednu třídu a zároveň málo dětí na založení dvou tříd.

Proto pokračovala tři roky na jedenáctiletce. Bavila ji matematika a chtěla učit zeměpis. „Na mou maturitu se přišel podívat vedoucí odboru školství Okresního národního výboru, který mi zakázal kvůli odsouzení otce studium na vysoké škole. Byly to hrozné nervy, ale maturitu jsem udělala,“ vzpomíná pamětnice. Jana Soferová pak pokračovala ve studiu nástavby na obchodní škole v Teplicích, kde maturovala z odborných předmětů v roce 1959.

Komunisté odsoudili otce na 17 let do vězení

Za prodej papíru na množení protikomunistických letáků Jana Pospíchala komunisté nejprve odsoudili při procesu na pražském Pankráci na sedmnáct let do vězení. Otec se odvolal a soud zmírnil trest na osm let žaláře. Čtyři roky strávil ve věznici v Plzni, následně ho převezli do věznice ve slovenské Ilavě. „Ředitel věznice v Ilavě si prohlédl dokumenty, na základě kterých otce odsoudili, a prohlásil, že se tak stalo na základě špatných paragrafů,“ uvedla pamětnice. V roce 1953 proto Jana Pospíchala propustili z trestu domů.

Když se Jan Pospíchal vrátil z vězení, trpěl žloutenkou. Vyléčil se a nastoupil jako účetní na správě Československých státních drah. O tom, co prožíval ve vězení, mluvil jen s matkou. Kvůli vrozené srdeční vadě nemohl zastávat v rámci trestu těžkou práci. Vyráběl proto například mašlovačky. „Když jich za den udělali méně, než byla norma, dostali za to méně jídla,“ popsala Jana Soferová vzpomínky otce. Horší než dozorci byly podle tatínkova vyprávění ženy dozorkyně. 

V roce 1959 Jana končila dvouletou ekonomickou nástavbu na střední škole v Teplicích. Rozhodovala se, kam nastoupí. Lákal ji podnik Velveta ve Varnsdorfu. V rámci praxe ale nastoupila do podniku Severočeské cihelny Teplice. Otec ji žádal, ať do Varnsdorfu nechodí, kdyby se mu něco stalo, byla by matka v Lounech sama. „Nastoupila jsem tedy do cihelny v Teplicích prvního července. Otec tři týdny nato zemřel,“ poznamenala pamětnice.

S manželem jsme se seznámili už v kočárku

Jana Pospíchalová se seznámila se svým budoucím mužem Janem Soferem už v dětství. Maminky se znaly a chodily s kočárky na společné procházky. Ivan byl o rok mladší. Jeho otec byl Žid, matka Češka. „Maminka mi vyprávěla, že paní Soferová byla moc hodná. S manželem se za války nerozvedla a i proto strávil jen přibližně jeden rok v Terezíně. Tajně za ním jezdila a přes plot jemu i jeho matce házela jídlo,“ líčí pamětnice válečné útrapy rodiny svého manžela. 

Jana s Ivanem spolu začali chodit v roce 1958 v době, kdy už Ivan v Lounech nebydlel. Jeho rodina tam předtím prodala dům a odstěhovala se za zbytkem rodiny do Plzně. Ivan dojížděl do Loun za přáteli. Na jedné z tanečních zábav se dali s Janou dohromady. Ivan Sofer vystudoval čtyřletý železničářský obor v Děčíně. „Byl to vztah na dálku, buď byl v Plzni, nebo v Děčíně,“ popsala pamětnice. Svatbu měli v prosinci 1960.

V říjnu 1961 se Janě a Ivanovi narodil syn Luděk. V březnu 1966 se narodila dcera Jana. S rodinou se z domu po svém dědečkovi a otci odstěhovali do družstevního bytu. Maminka si našla menší byt. Auto si nikdy nepořídili. Nemuseli, Ivan měl pro celou rodinu volné jízdenky na dráhu. 

Okupace v srpnu 1968 nás zastihla v Bulharsku

„Poprvé jsem jela k moři a měla jsem takové divné tušení,“ popsala své pocity před zájezdem do Bulharska. Odjela s manželem a synem, dcera zůstala u maminky pamětnice. „Odjeli jsme do Bulharska vlakem. Bydleli jsme tam v soukromí, pamatuji se, že jsme byli na vesnici. Prý tam museli i zabít psy, aby tam byl klid. Místní nás nechali bydlet ve svém a sami se tísnili v jedné místnosti,“ uvedla k ubytování v Bulharsku pamětnice.

Jana Soferová uvedla, že Bulhaři byli moc hodní, a když vojska Varšavské smlouvy vtrhla do tehdejšího Československa, půjčili jim rozhlasový přijímač, aby si mohli pustit Svobodnou Evropu. „Byla to hrozná situace. Když jsme měli jet domů, tak to nešlo. Měli jsme štěstí, že po nás neměli na ubytování přijet východní Němci. Nepustili nás domů, nejel vlak. Museli jsme čekat týden, nevěděli jsme, co s námi bude,“ líčí situaci Jana. Domů do Československa přijeli o týden později. Syn Luděk kvůli tomu nastoupil do první třídy později. V zaměstnání absenci omluvili.

Při prohlídce na hranicích museli chlapi do naha

Do podniku Severočeské cihelny Teplice nastoupila pamětnice v roce 1959. V podniku strávila celý život, pracovala v nich i po privatizaci v devadesátých letech 20. století. I když do penze mohla odejít v 55 letech v roce 1994, přesluhovala až do roku 2000. Doma ji to nebavilo. V cihelnách nepracovala jen v závodě v Teplicích, ale střídavě také v provozovnách v  Solopyskách, v Kryrech, Petrohradě nebo Tuchořicích. S podnikem Jana za socialismu cestovala často do zahraničí. Například na veletrhy do Jugoslávie nebo do Maďarska.

„Všude nás doprovázel tajnej, kádrovák nás pak po návratu prověřil, s kým jsme se kde bavili a o čem mluvili,“ popsala pamětnice návraty ze služebních cest. Při cestě do Záhřebu se museli zdržet na hranicích s Maďarskem. „Byl problém kvůli penězům. Jednou chlapi, než se dojelo z Teplic ke hranicím se Slovenskem, hráli karty a měli tam někde dané nějaké peníze. Na hranicích to zjistili a drželi nás tam kvůli tomu od deseti večer do šesté do rána. Chlapy prohlíželi, tři z nich dokonce do naha. Všechno jsme museli vytahat.“  

Z jiné cesty si pamětnice přivezla jiný zážitek. „Říkala tam paní, že jí prohlíželi, dokonce jí makali do přirození na hranicích, aby něco nepřevezla. Hlavně prolistovávali třeba časopisy, jestli v tom není vysvědčení nebo doklad o studiu, protože lidé zůstávali v cizině,“ popisuje. 

Viděla jsem manžele Wichterlovy na vlastní oči

S manželem Ivanem Soferem vyjela Jana několikrát na dovolenou do zahraničí. Měli známé ve státní cestovní kanceláři Čedok. Díky výhře ve Sportce se dokonce podívali i na Kubu. „Když jsme tam letěli poprvé, tak se nesmělo z letadla ven, protože lidi emigrovali během mezipřistání v Kanadě. Byl tam s námi mladík, stále nespokojený. Při přestupu v Montrealu mě pustil k okýnku a pak šel do uličky s tím, že jde na záchod. Byl tam muž, který se ho ptal, proč jde na záchod směrem, kde toaleta není. Neodpověděl a šel dál. Byla otevřená dvířka, kvůli nakládání jídla. On jimi vyskočil dolů z letadla,“ poznamenala pamětnice.   

Při jedné z cest na Kubu potkala Jana Soferová i vynálezce kontaktních čoček, profesora Ottu Wichterleho s manželkou. „Byli to velmi milí lidé. Vůbec jsem zpočátku netušila, kdo to je. Až pak jsme se to dozvěděli,“ popisuje setkání pamětnice. Profesor Wichterle vyprávěl o své práci ve Spojených státech i o svých životních zkušenostech.  

Před sametovou revolucí nevěděla, kdo je Havel

Sametovou revoluci, započatou 17. listopadu 1989, přivítala Jana Soferová s očekáváním, že se vše změní a bude vše jinak. Jméno Václava Havla do té doby neznala. „Když jsem ho poprvé viděla v televizi, věřila jsem mu, že se opravdu vše změní. Dělal na mě velmi sympatický dojem. Věřili jsme, že to dopadne dobře, že to tentokrát nikdo nepotlačí,“ říká pamětnice.

Zažila privatizaci cihelen, která podle ní nedopadla dobře. Pracovala v nich ale i po roce 1994, kdy mohla odejít do penze. Nakonec skončila až v roce 2000. V té době jí lékaři diagnostikovali rakovinu. Brigáda v Městském muzeu v Lounech jí v tom období pomohla. „Přicházela jsem na jiné myšlenky,“ vzpomíná na neveselou dobu Jana Soferová. V muzeu pracovala sedm let.

V devadesátých letech stát vrátil pamětnici v restituci dům na náměstí v Lounech a rehabilitoval jejího otce zrušením rozsudku ze srpna 1949. Dům pamětnice prodala a peníze rozdělila rodině. S manželem pak cestovali. Navštívili například Spojené státy americké, Tunis, Kanárské ostrovy nebo Řecko. Manžel Ivan Sofer zemřel v roce 2016. Jana Soferová se držela hesla, že má člověk žít přítomností a nemyslet na budoucnost. V létě 2022 žila v Lounech.