„V Mikuláši to bylo takhle: sovětská armáda Mikuláš osvobodila a československá armáda je měla vystřídat. Tak jsme se střídali, jenomže Němci to vytušili. A jak jsme se střídali, tak rychle zaútočili, a naše obrana ještě nebyla připravená. Kasárna byly osvobozeny. Oni honem zaútočili, vzali kasárna i nádraží v Mikuláši. Já měl natáhnout telefon (např. vzdálenost z Litic do Plzně). Tak táhnu telefon a přitáhnu ho na velitelství pluku. A velitel povídá, že Němci útočí. Poplach. A jak byl poplach, tak nikdo nesmí nikam. Já byl toho názoru, že tam zůstane u telefonu jeden a my se půjdeme podívat okolo, co je. A z toho nebylo nic. Tak jsem si povídal: ,Když to není dneska, tak to zítra bude.‘ To bylo ještě horší. Ten velitel zase, že je poplach. Dal mi takzvaný kulač. To je polní láhev ohnivé vody, abych si cucl. Tak jsem si cucl. A on povídá: ,Dej si ještě pořádně.‘ Teď vyjdu ven, to bylo ve škole, a koukám – on velitel praporu honí pěchotu, aby šla do obrany. A pěchota ustupuje. Jenomže za chvíli, když jsem se poděl, tak už tam nebylo nikde nikoho, pěchota prostě couvla dozadu. Teď koukám – on ten dvůr ze školy hraničil s Váhem. A tam v keři byl kanón 45 milimetrů protitankový, obsluha ho nechala a utekla. Rotmistr nějaký se s vojákem vrátili, vzali za lafety, a tak ho odtáhli pryč. Tak ustupujeme a ono to na okraj Mikuláše odtud z velitelství praporu bylo skoro na druhém konci. Jdeme, přejdeme na křižovatku na konci Mikuláše na Poprad. A tu křižovatku Němci už s kulometem tak řezali, k tomu ještě zápalnými, že bylo vidět, jak ty střely létají. Tak si povídám: ,Panebože, no co dělat?‘ Kdyby mě zabili, tak je mi to jedno. Ale poraní ti nohy, nebudeš moct jít a za chvíli přijdou Němci. A to bude: ,Jak se jmenuješ, odkud jsi, kolik je vás tam?‘ To byla samozřejmá věc, že se ptali, kdo je velitel a tak dále. Tak jsem si povídal: ,Panebože, to bych nechtěl zažít.‘ Tak jak tak koukám, tak si povídám: ,Ježišmarjá, vždyť my tu křižovatku můžeme obejít zahradami.‘ Tak jsme to obešli hezky. Ten Volyňák nesl radiostanici a já dva telefony. On chudák povídal ještě v Mikuláši, abych tu stanici vzal, abych mu ji pomohl nést. A já jsem mu povídal: ,Heleď, až budeme za Mikulášem, tak ji vezmu.‘ Když jsme táhli telefon do Mikuláše, tak na okraji Mikuláše byla sovětská pěchota, četa pěchoty. A když jsme se vrátili, tak už tam nebyla, nebyl tam nikdo. Vyjdeme ven z města a koukáme… takovou spoušť jsem neviděl za celou frontu. Předtím, ani potom už. Pozahazované pušky, pozahazované pláště. Teď jela auta, tu vyhodili ze silnice do pole, jak dostala ránu. A po silnici se už nedalo jít. Tak příkopem, sníh po kolena. A ten, to byl Volyňák: ,Vem to.‘ Já povídám: ,Zahoď ji. Já sotva lezu sám.‘ Ale nezahodil ji. Teď přijdeme do vsi, odkud jsme vyšli s telefonem. A tady najednou: ,Stůj! Kdo tam?‘ A sovětský důstojník… ,Běž do obrany!‘ A za námi nikdo a před námi taky nikdo. Tak jsem si umodlil, že jsme telefonisti a že potřebujeme navázat spojení s oddílem.“