Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Šolar (* 1943)

• narodil se 7. září 1943 v Plzni

• vyučil se elektromechanikem v Závodech V. I. Lenina (bývalé Škodovy závody)

• večerně vystudoval průmyslovku

• v roce 1963 vstoupil do KSČ

• v letech 1963–1965 sloužil na vojně v Tachově

• roku 1965 nastoupil do uranových dolů v Příbrami

• pracoval jako elektrikář, později jako horník a předák hornické party

• v roce 1978 jeho podřízený Ondřej Stavinoha na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy vyhodil do povětří sochu Klementa Gottwalda

• Miroslav Šolar u soudu se Stavinohou neúspěšně nabízel záruku pracovního kolektivu

• po propuštění Ondřeje Stavinohy se za něj Miroslav Šolar přimluvil, aby se mohl vrátit do pracovního kolektivu

• roku 1993 odešel do důchodu

• v roce 2013 vystoupil z KSČM

Miroslav Šolar strávil většinu pracovního života jako horník a předák v uranových dolech v Jáchymově. Byl nadřízeným Ondřeje Stavinohy, který v roce 1978 vyhodil do povětří Gottwaldovu sochu na příbramském náměstí. Přestože jeho čin neschvaloval, u soudu se snažil nabídnout záruku pracovního kolektivu, která by mohla přispět ke snížení trestu. 

Miroslav Solar se narodil 7. září 1943 v Plzni jako syn profesionálního hasiče Františka Šolara. Z matčina vyprávění ví, že během bombardování Plzně na konci druhé světové války ho maminka vezla v kočárku do 20 kilometrů vzdálených Přeštic, kde žila její rodina. 

Politickou situaci rodiče doma nikdy nerozebírali, Miroslav žil jako chlapec hlavně sportem. Vzpomíná na cvičení na první celostátní spartakiádě roku 1955, kde děti vystupovaly společně s vojáky: „To byl pro mě velký zážitek. Takové množství lidí, tak velký plac jako Strahovský stadion, to jsem do té doby nezažil.“ Ve volném čase hrál závodně fotbal i hokej, což ho později zavedlo až do fotbalové ligy, když hrál za plzeňské mužstvo. 

Vyučil se elektromechanikem a v rámci Státních pracovních záloh nastoupil do Škodových závodů, tehdy přejmenovaných na Závody V. I. Lenina. Při zaměstnání vystudoval ještě večerní průmyslovku. Protože byl Miroslav hodnocen jako „vzorný učeň“, v 19 letech mu nabídli členství v Komunistické straně Československa (KSČ). O správnosti komunistických myšlenek byl tenkrát upřímně přesvědčen, navíc doufal, že jako člen strany by se mohl podílet na nápravě křivd, které kolem sebe viděl. „Mluvilo se o nepřístojnostech, které se děly v padesátých letech. Myslel jsem, že můžu něčemu pomoci, něco změnit,“ vysvětluje. A dodává, že členství v KSČ mu nepřineslo žádné výhody: „Jak to pro mě mohlo být výhodné? To přinášelo jenom starosti.“ 

Ani gram uranu Rusákům!

Během vojenské služby v Tachově se seznámil se svou nynější manželkou, která záhy přišla do jiného stavu. V září 1965, ještě před koncem vojny, se mu narodila dcera. Protože se jeho rodina doma v Plzni tísnila v bytě 1+1, hledal zaměstnání s bytem. Našel ho v uranových dolech v Příbrami, kde mohl dostat byt do čtvrt roku. 

V Příbrami pracoval nejdříve jako elektrikář, ale zjistil, že prací přímo na šachtě by si mohl více vydělat. Nastoupil nejdříve jako pomocník lamače, posléze si udělal výuční list jako horník a střelmistrovský dekret pro práce v podzemí. Jak uvádí, výdělek horníků v uranových dolech závisel na tom, jak bohatou rudu zrovna těžili: „Někdy byly velmi dobré výsledky a tím i dobré finanční ohodnocení. Jindy jsme těžili jenom hluché metry, na tom se moc vydělat nedalo.“ Výdělky „na uranu“ podle něj nebyly zas tak závratné, jak se mezi lidmi šuškalo, ale na rozdíl od většiny svých vrstevníků měl záhy možnost splatit dluhy a pořídit si vlastní auto. Obtížnost práce se podle něj lišila podle toho, v jakém patře šachty člověk zrovna pracoval. V patrech blíže povrchu byla práce o něco méně těžká než v hlubších patrech. 

Se zdravotními následky práce s uranovou rudou si velké starosti nedělal. „Měli jsme osobní dozimetry, které jsme nosili připevněné drátem na montérkové blůze. Každý měsíc se ten dozimetr odevzdával a měřili nám radiaci. Když někdo měl překročené dávky, šel na dva týdny pracovat na povrch.“ Větší riziko podle něj představovala důlní neštěstí: „Člověk potřeboval mít štěstí, aby se nenamotal k nějakému závalu, který by vás zmrzačil nebo zabil.“ Horníci si podle něj ale nejvíc ubližovali sami, kouřením a alkoholismem: „Já jsem nikdy nekouřil, nechlastal jsem. Ale znal jsem lidi, kteří po ranní směně šli do hospody, v deset večer z hospody a ráno v pět zase mazali na šachtu.“

Vytěžený uran se odvážel do Sovětského svazu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se horníci z příbramských uranových dolů rozhodli vstoupit do stávky. „Bylo heslo: ,Ani gram uranu Rusákům,’“ vzpomíná Miroslav Šolar. „Jenom jsme jednotlivá díla zabezpečili proti závalům a potom jsme deset dní nedělali.“ On sám v té době zvažoval vystoupení z KSČ, ale spolustraníci na šachtě ho přesvědčili, aby ve straně zůstal. 

Na začátku sedmdesátých let vedení dolu rozdělilo kolektiv na menší party, vedené jednotlivými předáky. Jedním z nich se stal i Miroslav Šolar. Kromě běžných zaměstnanců do jeho party spadalo i mnoho vězňů z věznice Bitýz. V převážné většině šlo o kriminální vězně. „Na jednoho ,civila’ připadali dva odsouzení. S těmi byla těžká domluva, člověk je těžko mohl motivovat k práci. Postupně se nám podařilo ten poměr změnit, až připadali dva civilisté na jednoho odsouzeného. To bylo mnohem lepší.“ 

Stálo ho to devět let života

V srpnu 1978, na desáté výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, došlo v Příbrami k dramatické události. Horník Ondřej Stavinoha, jeden z podřízených Miroslava Šolara, na protest proti invazi vyhodil do povětří sochu Klementa Gottwalda na příbramském náměstí. 

„V té době jsem byl na dovolené,“ říká Miroslav Šolar. „Vrátil jsem se domů, až když Ondru odhalili a dělali s ním na náměstí rekonstrukci činu. Jel jsem okolo autobusem, vidím, že náměstí je plné lidí. Ptal jsem se známého v autobusu, co se děje. Odpověděl: ,Ona tě ta sranda přejde. To je Stavinoha od vás.’“ 

Ondřej Stavinoha měl podle něj velké štěstí, že kamenná Gottwaldova bota, která se při výbuchu utrhla, ho nezasáhla – to by pro něj znamenalo jistou smrt. On sám čin svého podřízeného neschvaloval a domnívá se, že ani nikdo z dalších kolegů. „Brali jsme to jako takový jankovský výstřel. Spíš jsme byli nešťastní, že takhle mladý kluk se na tom podílel, že si zkazil život.“ 

Během soudního procesu u krajského soudu na Karlově náměstí v Praze se Miroslav Šolar vydal za předsedou soudu. Nabídl, že jeho pracovní kolektiv se za Ondřeje Stavinohu zaručí, což by mohlo přispět ke zmírnění trestu. Soudce to ale odmítl a Ondřej Stavinoha byl odsouzen k devíti letům odnětí svobody. 

„Stálo ho to devět let mladého, perspektivního života. V té base to určitě neměl jednoduché,“ říká Miroslav Šolar. „Výhodu měl alespoň v tom, že když se spoluvězni dozvěděli, za co tam je, trochu nad ním drželi ochrannou ruku a nešikanovali ho.“ 

Když byl Ondřej Stavinoha po devíti letech propuštěn na svobodu, chtěl se vrátit do hornického kolektivu příbramských uranových dolů. Miroslav Šolar už v té době nebyl předákem, nicméně přimluvil se u vedení za svého bývalého podřízeného. „Oni ho nechtěli zaměstnat, ale já jsem jim řekl: ,Hele, co kde bude shánět za práci? Má svých starostí dost.’ Připadalo mi, že potrestaný už byl dost a že by mu měl někdo podat pomocnou ruku.“ 

Zbabělí oportunisté, noví gerojové

Přestože Miroslav Šolar byl stále členem KSČ, pád komunistického režimu sledoval bez lítosti: „Nebylo mi líto, že režim skončil. Jen se mi nelíbilo, že se na šachtě dostávali ke slovu lidé, kteří byli předtím svolní dělat cokoli. A najednou otočili o 180 stupňů a byli z nich gerojové.“ 

V roce 1992 mu život změnila osobní tragédie, když jeho mladší syn zahynul při autonehodě tři měsíce před svými dvacátými narozeninami. Zůstala mu tedy jenom dcera, narozená roku 1965. 

V roce 1993 Miroslav Šolar jako uranový horník využil možnosti odejít do důchodu už v 50 letech. Přivydělával si jako elektrikář, nyní (2021) se však už věnuje jen rodině, vnoučatům a pravnoučatům. V roce 2013 vystoupil z KSČM, protože, jak říkal, „nebavilo mě chodit na schůze a omílat něco, co nemůžu změnit“. 

„Uteklo moc let od toho, co Ondra udělal,“ vrací se na závěr k případu Ondřeje Stavinohy. „Jsem rád, že my dva, ač tehdy jsme stáli na opačných stranách, spolu pořád můžeme mluvit a nechováme se k sobě jako zvířata.“