Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Šolarová (* 1931)

• narodila se 21. listopadu 1931 ve vsi Horní Čermná u Lanškrouna

• v září 1938 byla obec připojena k Německu

• její otec se po válce odmítl podílet na týrání německých obyvatel Lanškrouna

• za války tajně cvičila v místní sokolovně

• zúčastnila se posledního sokolského sletu v roce 1948

• v roce 1949 se za prací ve sklárnách přestěhovala do Sázavy

• po likvidaci stávajícího vedení vedla cvičení mládeže v sázavském Sokole

• v roce 1952 se vdala za Zdeňka Šolara

• léta 1953–1959 strávila v pohraničí ve Vyšším Brodu

• po roce 1962 pracovala znovu ve Sklárnách Kavalier

• v roce 2023 žila v Sázavě

Narodila se jako Vlasta Faltýsková 21. listopadu 1931 ve vsi Horní Čermná u Lanškrouna na Orlickoústecku. Její otec byl venkovský krejčí, maminka zůstávala se šesti dětmi v domácnosti. Stejně jako většina jejich sousedů se Faltýskovi hlásili k Českobratrské církvi evangelické. Horní Čermná si totiž i přes pronásledování reformované církve v době pobělohorské a odchod mnoha jejích vyznavačů do Německa uchovala až do 20. století převážně protestantský charakter – na rozdíl od vedlejší Dolní Čermné, jejíž obyvatelé většinově konvertovali ke katolicismu.

Vlastě bylo necelých sedm let, když Československo v září 1938 mobilizovalo. Mobilizace se dotkla i jejího tatínka; spolu s ostatními muži narukoval do nedalekého Mladkova v těsné blízkosti hranic, za nimiž tehdy ještě neleželo Polsko, ale právě nacistické Německo. „Paní učitelka nám řekla: ‚Děti, běžte domů a rozlučte se s tatínky, oni jdou bránit republiku,‘“ vzpomíná Vlasta Šolarová na dobu, kdy chodila do druhé třídy. „Nám to houby říkalo, ale šli jsme domů a nějak jsem se s tatínkem rozloučila. Jenomže za několik dní se tatínek vrátil zpátky, neboť byla podepsána mnichovská dohoda. A naši vojáci se vrátili jako Hitlerovi poddaní.“

Dva uprchlí zajatci zaklepali na jejich okno

Historie tehdy znovu rozdělila obě části původně jediné obce. Zatímco Dolní Čermná zůstala v protektorátu, čistě česká Horní Čermná, kde žili i Faltýskovi, připadla jako součást Sudet Německu. „Celá obec měla podepsat souhlas s německým občanstvím, ale nikdo to neudělal.“ Němci je prý ovšem i poté nechali žít v relativním klidu, podle Vlasty Šolarové proto, že dodávky zemědělských komodit od místních sedláků nutně potřebovali.

Během prvních tříd obecné školy žádné výraznější změny nepocítila, později do vyučování pronikala německá propaganda. „Když jsme byli v měšťance, zeměpis sestával z toho, že jsme museli zpaměti odříkávat Hitlerův životopis. K tomu jsme měli mapu Velkoněmecké říše. O tom jsme se učili a nic jiného, takže dodneška mám chabé zeměpisné znalosti.“

Potraviny byly na příděl, oni ale měli vlastní zahrádku, chovali králíky, slepice, kozu – kozí mléko tvořilo za války podstatnou složku jejich obživy – a také včely. „Jako holka jsem se chodila do včelína učit, protože jedině tam jsem měla místo a klid. Včely krásně bzučely a celá ta místnost voněla medem.“

Rodiče se snažili ochránit své děti před realitou války, a tak k ní pronikala spíš jen v občasných znepokojivých obrazech. „Pamatuju se, že když sedláci nesplnili kontingent, který jim určili Němci z Lanškrouna, tak je naložili na náklaďák, zavezli je do Lanškrouna, tam je zmlátili a odvezli je zas domů. To jsem viděla, ten náklaďák se sedláky. My jsme naštěstí sedláci nebyli, tatínek byl krejčí, takže tohoto jsme byli ušetřeni.“

Vzpomíná také na průvod ruských zajatců procházející Horní Čermnou a směřující do protektorátu. Němečtí dozorci dovolili místním občanům zajatce nakrmit. „Občané šli za pekařem, aby upekl chleba. Oni to pekaři zaplatili a dávali zajatcům. Ovšem ti zajatci byli vyhladovělí a nevím, jestli jim čerstvý chleba něco neudělal.“ Jednou v noci prý také dva uprchlí zajatci zaklepali na jejich okno. „Maminka jim dala najíst. Byli zabalení v ošklivých špinavých houních, maminka je vyprala a dala každému deku. Ještě večer je pak vypustila ven a naštěstí nebylo žádného žalobce.“

Ujala se cvičení mládeže v podrobeném Sokole

Konec války přinesl radost, ale i další děsivé události. V nedalekém Lanškrouně vyhlásili samozvaní partyzáni devět dní po skončení války „lidový soud“ nad místními Němci. Během brutálního mučení zahrnujícího topení v požární nádrži přišlo o život několik desítek místních lidí z řad civilního německého obyvatelstva. K dvoudenní mstě na Němcích byli přitom verbováni i muži z Horní Čermné včetně Vlastina otce. „Bývalým českým vojákům dali flintu a rudou pásku na paži a poslali je do Lanškrouna, aby tam hlídali Němce. Chlapi tam jeli, ale náš tatínek se úplně vzápětí vrátil a prohlásil: ‚Já to dělat nebudu, já na to nemám žaludek.‘ Ti Čecháčkové totiž, jak měli vztek na Němce – bohužel důvodný –, tak tam ty Němce namáčeli a topili,“ říká Vlasta Šolarová.

Po válce absolvovala jednoroční učební kurs přímo v Horní Čermné, rok Veřejné obchodní školy v Žamberku a následně, po zrušení této školy, přešla do Veřejné obchodní školy a obchodní akademie dr. Edvarda Beneše v Chocni. Zde navázala na svou sokolskou minulost – už za války totiž chodila s kamarádkou tajně cvičit do sokolovny v Čermné – a stala se členkou Sokolské župy Východočeské – Pippichovy. S ní se v přelomovém roce 1948 zúčastnila jako dorostenka posledního sokolského sletu předtím, než si komunisté Sokol podmanili.

Až k maturitě ovšem na choceňské obchodní škole nedošla. Na přání rodičů musela začít vydělávat, takže si sehnala místo v malé sklofoukačské firmě Zídek v Lanškrouně. Pracovala tam jako úřednice, dokud komunisté firmu ještě v roce 1948 či počátkem roku 1949 nezabrali. „Zídka vyhodili, sklofoukače propustili – a dělejte si, co chcete. Naštěstí přijel podnikový ředitel Brabenec ze Sázavy, sezval si dílnu, a kdo by chtěl jít pracovat do sázavských skláren, tak že se má přijet podívat,“ popisuje Vlasta Šolarová, jak se poprvé dostala do malebného města na řece Sázavě, jež vedle prastarého Sázavského kláštera proslavily také právě známé Sklárny Kavalier.

V 18 letech docela ráda opustila rodný dům, kde osm lidí žilo ve dvou obytných místnostech, a našla si bydlení v Sázavě. Hned se zde zapojila do spolkového života: přihlásila se k hasičům, do sborového zpěvu, hrála divadlo a především znovu našla cestu do místní sokolovny. Poté, co bylo v rámci komunistických čistek vyhozeno stávající vedení Sokola, ujala se zde v roce 1949 či 1950 cvičení mládeže. „Staré sokolské činovníky komouši vyhodili. Nějaké úředníky do vedení sehnali. Ale aby někdo cvičil nebo uměl cvičit? Takové lidi neměli. Takže ze mě udělali náčelnici. Vůbec jsem si neuvědomovala, co to vlastně dělám. Ale nemohla jsem to odmítnout, že? Ani jsem nechtěla, protože cvičení mě zajímalo,“ vysvětluje a dodává, že mládeži se věnovala ve svém volném čase a nikdy za tuto činnost nedostávala zaplaceno.

Ve frontě na maso měly přednost pracující ženy

V roce 1952 se provdala za Zdeňka Šolara. Také on byl velký sportovec a věnoval se cvičení v Sokole. Za sebou měl formativní válečnou zkušenost, kdy byl v roce 1942 nasazen do Německa na nucené práce. Byl vybrán pro hasičský výcvik a hasil požáry při bombardování německých měst Remscheid, Duisburg, Essen, Bonn a Wuppertal. Zažil celkem asi 25 náletů, než byl na podzim roku 1944 převelen k hasičům do Prahy, kde pak na sklonku války pomáhal při hašení po bombardování Vysočan. Po válce vystudoval inženýrské stavitelství se zaměřením na vodohospodářské stavby a s Vlastou se seznámil jako vojín konající povinnou vojenskou službu. Vzali se měsíc po jeho návratu do civilu a za dalších pár dní spolu odešli do Vyššího Brodu, kde manžel začal pracovat na stavbě Vodního díla Lipno II.

Sedm dalších let – až do dostavby Lipna v roce 1959 – tak prožili v těsné blízkosti železné opony. „Byla to úplně konečná pohraniční oblast. Platily tam přísné zákony, třeba tři kilometry od domova jsme už nesměli jít dál, tam už začínala zakázaná třetí zóna. Za těmi hranicemi totiž byli ‚imperialisti‘, za kterými my jsme nemohli.“ Také cestování směrem do vnitrozemí se podrobovalo nepříjemným procedurám: když jeli do Čech, vlak byl plný pohraničníků a neustále museli předkládat legitimace.

V 50. letech se Šolarovým narodily tři děti. Manžel pracoval na Lipně i o sobotách – pracovní soboty tehdy ještě byly normou –, ale i o nedělích, takže jak říká Vlasta Šolarová, děti svého tatínka „moc neviděly“. Vlasta s nimi zůstala doma ještě i po přestěhování zpátky do Sázavy v roce 1959. „Když se stály fronty na maso, což se stály furt – nebo na zeleninu –, tak pracující ženy měly přednost a dostaly zboží bez fronty. Já jsem nebyla pracující žena, byla jsem žena v domácnosti, takže jsem žádnou přednost neměla. Já byla naštvaná!“ přibližuje „rodičovskou dovolenou“ za komunistické éry. „Dělala jsem to tak, že jsem nekupovala maso, když byla fronta. Šla jsem k řezníkovi, až když už tam nikdo nebyl, a koupila jsem bůček.“

Cvičím usilovně v sokolovně

Ona i její muž se v Sázavě znovu zapojili do spolkového života. Sokol už byl tehdy sice zrušený i formálně, na jeho činnost však navázal Československý svaz tělesné výchovy a sportu (ČSTV) a Šolarovi tak jako mnozí jiní dál nazývali své cvičení pod hlavičkou ČSTV „chozením do Sokola“. „Já jsem hned začala zase chodit do Sokola, manžel byl taky cvičitel a náčelník. Nacvičovali jsme spartakiády. Střídali jsme se u dětí. Buď šel on nacvičovat spartakiádu a já hlídala děti, nebo naopak.“

Do práce nastoupila v roce 1962 – opět do sázavských Skláren Kavalier, kde v té době již pracoval i její manžel. To, že se dlouhodobě a zdarma věnovala cvičení mládeže, jí pak ve sklárnách pomohlo při normalizačních prověrkách počátkem 70. let. Na výslovné prohlášení, zda souhlasila, či nesouhlasila se „vstupem spřátelených armád“, nedošlo. „Kolega účtař, samozřejmě člen strany, na mě dělal nějaký posudek. Jestli jsem to schvalovala, tam nenapsal. Napsal, že cvičím usilovně v sokolovně, že pracuji s mládeží. A já tím prošla bez úhony, manžel to samé.“

Žili činorodě, sport vyplňoval velkou část jejich rodinného života. „Kluci jezdili na vodu. Manžel postavil dva kajaky – to se dělalo doma na koleně –, protože skutečně miloval řeku Sázavu. A v zimě jsme jezdili každý víkend na lyže. To už jsme měli auto a jezdili jsme s dětmi do Krkonoš. Nebyly podmínky jako dneska, jeli jsme třeba do Harrachova a spali jsme v sokolovně na žíněnkách, deky jsme měli s sebou. A druhý den jsme šli lyžovat,“ vypráví, jak to tehdy chodilo.

Jejich nejstarší syn Jiří vystudoval v době normalizace architekturu, prostřední Jan střední průmyslovku v Mladé Boleslavi a nejmladší Iva stavební fakultu. V roce 2018 Vlasta Šolarová ovdověla a od té doby žije v Sázavě sama. Na svém životě by nic neměnila, mohla by prý dopadnout hůř. „Měla jsem bohatý a plný život. Já jsem vše využívala, mám na to povahu. Pořád jsem něco podnikala, do všeho jsem se zaplétala. Když to šlo, ráda jsem byla činná.“