Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Šolc (* 1938)

• narozen 25. listopadu 1938 v Praze

• dětské vzpomínky na Pražské povstání

• v květnu roku 1945 se rodina přestěhovala do Liberce

• otec Jan Šolc byl v 50. letech zatčen a odsouzen za velezradu

• v 50. letech nemohl studovat, pracoval jako dělník

• v 60. letech dálkově vystudoval český jazyk a pedagogiku na Filozofické fakultě UK

• v roce 1967 vstoupil do KSČ

• krátce po srpnové okupaci 1968 z KSČ vystoupil

• od roku 1971 nemohl pracovat ve školství, živil se jako montér

• signatář Charty 77

• po sametové revoluci 1989 byl za Občanské fórum kooptován do Federálního shromáždění

• v letech 1990 - 1992 zvolen poslancem Federálního shromýždění

• v 90. letech ředitelem odboru vnitřní politiky kanceláře prezidenta republiky Václava Havla

• spoluzakladatel Etického fóra České republiky

• přednášel etiku a rétoriku na Technické univerzitě v Liberci

Jan Šolc se narodil 25. listopadu 1938 v Praze v Borůvkově sanatoriu. Jako jediné dítě manželů Jana (narozeného roku 1902) a Milady (narozené roku 1911) Šolcových prožil – navzdory válce – klidné a příjemné dětství v Kyjích u Prahy. Matka byla učitelka na základní škole v Kyjích, otec lékař. Otcova profese pomáhajícího člověka určila za každého režimu stav balancování na hraně mezi životem a smrtí, nebo přinejmenším svobodou a nesvobodou. Měl na starosti kromě Kyjí další čtyři vesnice, takže v práci byl od rána do noci. Léčil, pomáhal lidem s propustkami. Na jaře 1945 pro něj několikrát přijelo gestapo. Nikdy nevěděl, jestli půjde léčit, nebo jestli ho zatknou. Když mu dovolili vzít lékařský kufřík, oddechl si, ale nikdy si nebyl jistý, zda se vrátí. Třeba když ho vzali do auta, kde na zadním sedadle ležel Žid s prořízlým hrdlem, a dostal úkol dovézt ho na místo určení živého. Lékař však věděl, jaký osud ho čeká, a tak se ho zeptal, jestli chce žít, ať zavře oči. On je nechal otevřené, a tak mu pomohl nenápadně odejít ze života dřív, než se o to postaralo gestapo. „Já jsem k tátovi vzhlížel. Měl jsem ho moc rád, ale vídal jsem ho málo, protože se z práce vracíval až v noci. A tak mi chyběl.“

Janovo dětství – to byly ženy: babička, maminka a jejich přísná výchova. Vděční pacienti nosili malému Janovi hračky, ale maminka je zamykala do skříně, aby syna nerozmazlovala. „Máma mě milovala, ale nešetřila mě, což bylo vzhledem k tomu, že jsem byl jedináček, namístě.“ Maminka také Jana vedla nenásilně ke křesťanství. Sama navštěvovala faráře Ešnera v dolních Kyjích, se kterým ji pojilo duchovní přátelství a láska k umění. Rodina nechodila na bohoslužby, ale neokázalým křesťanstvím žila zcela jistě.

Válečné dětství

Už rané válečné zážitky vedly malého Jana k poznání, že život není černobílý. „V roce 1943 havarovala blízko nás na poli britská stíhačka. „Kotláři“ útočili na německé vlakové soupravy chystané na frontu. Letec vyskočil před dopadem letadla padákem, a když se na zemi vymotával z provazů, hned u něj byli vlajkaři. Příslušníci kolaborantské organizace ho vedli na cestu za náš plot. To bylo pro mě první zjištění hrůz války.“ Nálet britského kotláře nebyl jediný, který malý Jan zažil: „Jednou, když dohoukala siréna, my kluci jsme utíkali na pole za pilou, kde padaly stříbrné stanioly, které shazovali Britové, aby Němcům rušili rozhlasové spojení. Najednou nad nás přiletěl britský „kotlář“, otočil se na záda a já v tu chvíli zblízka viděl poprvé v životě černocha. Padl jsem na zem. Na kraji silnice zastavilo německé auto, ze kterého vyskákali důstojníci. Přitiskli mně tvář do hlíny a přikryli kabátem. Dodnes cítím tu chuť oranice. Když bylo po všem, zvedli se a smáli.“

I když tyto zážitky byly pro malé dítě děsivé, horší teprve přišly. „Naši odbojáři se snažili pěšími zbraněmi zastavit 7. května 1945 německou armádu, která se přes nás stahovala na Prahu. Němci je zajali a u hřbitovní zdi zastřelili. Já jsem zrovna stál na balkoně a viděl to. Když máma zjistila, že na to koukám, přikryla mi rychle oči.“

Přestože válečná doba byla plná ohrožení a strachu, pamětník zdůrazňuje i opačný aspekt: „Strach nemohl být v popředí, ale vůle po životě. Zachovat si život a nebát se – to bylo to nejdůležitější.“ 

Když rozhlas volal o pomoc, pamětníkův otec se ihned zapojil. „Táta byl jediný důstojník v naší obci. Utíkal do sklepa, lopatou odházel uhlí, pod kterým měl kufr s uniformou, dýku a pistoli. Oblékl si to a nastoupil do náklaďáku. Jeden motocyklista je zastavil a řekl, že doktor musí vystoupit, protože Němci se stahují k Praze, a lékař tam bude potřeba. Táta neochotně vystoupil. Tenhle vůz pak dostal zásah německou pancéřovkou. Táta pak dlouho seděl na balkoně a díval se do polí.“ Když bylo po všem, lékař Jan Šolc se hlásil u generála Kutlvašra, velitele Pražského povstání. Ten mu řekl, že jako lékař by byl potřeba na severu, a tak se rodina Šolcova dostala do Liberce.

Liberec

Poválečný pohraniční Liberec byl místem dramatických dějů. „Revoluční gardy – lidé jim říkali Rabovací gardy - nechaly vyklidit drastickým způsobem kavárnu Procházka, kam jsme se potom nastěhovali.“ Pamětníkův otec byl jmenován státním zdravotním radou, policejním lékařem a městským fyzikem (hygienikem). Pracoval na přídělech uhlí, snažil se vyšetřovat násilí, které bylo v podhůří Jizerských hor pácháno na Němcích, kteří tam zůstali. „V těch dnech se sjížděly do Liberce loupeživé skupiny, které braly Němcům, co se dalo. Šířily se válečné fámy, např. že na okraji Prahy se pohybuje Němec na motocyklu, který řeže děti otrávenou žiletkou.“ Němci byli označeni bílými páskami na rukávu. „Bydleli v naší ulici v suterénních bytech, většinou staří lidé. Zpočátku nesměli do tramvají a veřejných prostor. Pro ty, kdo půjdou do odsunu, byl zřízen lágr a táta byl do roku 1947 lágrový lékař. Vyprávěl strašné příběhy. Táta byl lidumil, těžko snášel násilí.“ Když Milada Šolcová náhodou viděla, jak to v lágru vypadá, vzala si nějaká starší děvčata domů a za uhrabání zahrady jim poskytla šaty a dala najíst. Malý Jan tak odmalička pozoroval věci z obou stran – z vlastních zážitků věděl, čeho jsou Němci schopni, a chápal nenávist, která byla tehdy ve většině lidí. Na druhou stranu viděl šikanu nevinných Němců po válce a z maminčiných slov pochopil, že největší lumpové stejně uprchli a děti, které se často staly terčem nenávisti, za nic nemůžou. Z vyprávění starších německých manželů se dozvěděl, že než Hitler rozpoutal válku, byli pro něj největšími nepřáteli sami Němci. Německé antifašisty dovážel do lágrů na nucené práce. Tak se Jan nejednou přesvědčil o tom, že skutečnost může být jiná, než se navenek jeví.

Po válce se objevila krásná luxusní auta a mezinárodní poválečná pomoc UNRA. „Dánský červený kříž nás očkoval proti obrně, ve škole se rozdávaly kartáčky na zuby, žvýkačky, konzervy soleného másla, džusy, čokolády, marmelády, kakao.“ Široká pomoc lidem i národnímu hospodářství však postupně ustala, zvláště pak poté, co Československo na nátlak Sovětů odmítlo v roce 1947 další pomoc ze Západu v podobě Marshallova plánu.

Otec politický vězeň

Do Liberce se začali stěhovat noví lidé a Jan žil z návyku dost osamoceně. „Komunisti měli velký drajv, pasovali se na nositele morálky. Táta byl podplukovníkem policie a tiše je nenáviděl.“ Když začali zatýkat třídní nepřátele, agenty imperialismu, přišli za Janovým otcem, aby vstoupil do akčního výboru Národní fronty. Tehdy byl zájem, aby tam byli i nekomunisté, kteří měli u lidí dobré jméno. „Táta tam vstoupil s vidinou, že bude moci něčemu zabránit. Jeho role byla samozřejmě mouřenínská. Strach už ovládal města. Brzo tyto členy propustili nebo zavřeli. Táta byl v hledáčku StB. Jednou za námi přijela StB do beskydských Kotárů, kde jsme byli na dovolené – ověřovali si, jestli táta neemigroval do Rakouska. To už měli připravenou koncepci jeho zatčení.“

Na nátlak Milady Šolcové vstoupil její manžel do KSČ. Myslela si, že se tím ochrání, ale už mu to k ničemu nebylo. Po půl roce, 21. listopadu 1949 byl lékař Šolc zatčen. Estébáci doslova vtrhli po jednom do každé místnosti. Prohledávali pokoje, vytřepávali všechny knihy z knihovny. Malého Jana udržovali v tiché nevědomosti, protože byl zrovna v nemocnici se zánětem slepého střeva. „Máma mně říkala, že táta odjel na Slovensko na školení a že tam pobude. Mně se v nemocnici objevoval každé ráno na stolečku bonbon. Dávali to tam lékaři a sestry z vděku k tátovi.“

Na Štědrý den 1949 byla Milada Šolcová u prvního velkého výslechu. „Máma projevovala ohromnou statečnost. Čekal jsem na ni na ulici, protože se dlouho nevracela. A když přišla, nadávala si, že se nechala vyhecovat a strašně jim tam vynadala, že ničí slušné lidi. Oni se jí samozřejmě vysmáli, že nebude tak zle.“ Jana Šolce ale odsoudili k třináctiletému trestu odnětí svobody, konfiskaci majetku, k peněžité pokutě 20 tisíc korun a ztrátě oprávnění vykonávat lékařské povolání na 15 let. Rozsudek přivezl státní zástupce v aktovce z krajského výboru KSČ. 

„Ve skautu jsem si často psal heslo Buď připraven. Skaut mně hodně pomohl, ale na tohle jsem připraven nebyl. Když tátu zavřeli, cítil jsem se hodně osamělý.“  Otcovi kamarádi začali Janovi nosit knihy, a tak se dostal k Masarykovi, Benešovi a další filozofické a psychologické literatuře. Z vězení se Jan Šolc starší vrátil po osmi letech, v roce 1958.

Milada Šolcová musela odejít ze zaměstnání a šla umývat tovární haly. „Ženský na ni koukaly skrz prsty jako na paní doktorovou, ale když viděly, jak umí makat, skamarádily se. Lidé se k nám tenkrát chovali pěkně. Mně jednou nějaký vedoucí prodejny dal komplet lyžařské vybavení, protože tátu znal. V té době byl pro mě nejdůležitější mámin optimismus, ten mě vedl.“ 

I když Jan jako syn vlastizrádce neměl šanci na studium, přece měl štěstí na lidi. Díky školním ředitelům Pelcovi a Pavlíkovi, oběma halasným komunistům, se dostal na Druhou jedenáctiletou střední školu v Liberci. „Ten Pavlík mě tam dostal na své triko. Podepisoval mně propustku, když jsme jezdili s mámou za tátou do vězení v Bratislavě. Říkal, že se s tátou neměli rádi, že byli třídní nepřátelé, ale ať ho pozdravuju.“ Sedm minut, které měli na návštěvy vyhrazeny, uběhlo dřív, než vůbec začaly, a Jan s maminkou se vydali zase zpět do Liberce.

Vojna a setkání s kontrarozvědkou

Zkušenost s konspirací z válečných časů se uplatnila i v padesátých letech. Jan Šolc počítal s tím, že ho budou provokovat. Naštěstí netušil, jak těžká zkouška ho čeká. Jako nejdramatičtější kapitolu svého života popisuje pamětník vojnu, kam nastoupil v roce 1957 hned po jedenáctiletce. Do důstojnické školy nesměl. Jednoho dne ho přímo z uklízení rajónů v šest hodin ráno odvedla vojenská kontrarozvědka. Člověk v civilu mu ukazoval své diplomy, alba s fotografiemi, říkal, že je soustružník a že strana ho vybrala ke spolupráci. „Když jsem to odmítl, přišel další velitel. Snažili se mě vtáhnout do zpravodajské práce a nutili mě k podpisu spolupráce. Já jsem říkal, že to nepodepíšu, že jsem syn velezrádce. Sledovali mě, byl jsem pod neustálým tlakem. Nemohl jsem se s tím nikomu svěřit.“ Jan čelil vydírání kontrarozvědky, situaci musel zvládnout sám, nebylo komu se svěřit. Vyslali ho na zkoušku sledovat francouzského atašé do hotelu, a když měl skládat účty z této mise, rozhodl se, že nebude mluvit. Tři měsíce odolával a nakonec odolal. Nezlomili ho.

Dělníkem

Po vojně se v roce 1961 oženil a s manželkou Janou přivedli v letech 1961 a 1966 na svět dva syny. Manželka vystudovala český a ruský jazyk na vyšší pedagogické škole, po roce 1968 musela ze školství odejít. Pracovala pak jako knihovnice. Jan se živil jako pomocný dělník, od roku 1961 pak mohl dálkově studovat. Snad díky svému heslu „komunikace a křesťanský životní postoj“, které si definoval až později, ale žil podle něj prakticky stále, dokázal za pomoci svých přátel zachytit okamžik a využít vhodnou příležitost. „Chodili jsme do jedné vinárny, nás osm kamarádů na život a na smrt. A tam mi sklepník jednou povídal, že tam jezdí bratr Smrkovského, který mu je za něco vděčný, a mohl by mi pomoct, ať si podám přihlášku na pedagogický institut. Ptal jsem se tam, jestli mám šanci s otcovým rozsudkem za velezradu vystudovat dálkově vysokou školu. A protože ÚV KSČ v této době tajně rozhodl o nápravě křivd pro děti politických vězňů, přijali mě na dálkové studium pedagogiky a českého jazyka na Filosofické fakultě UK Praha.“ Tehdy nezbytné doporučení ke studiu z místa bydliště bylo vázáno na podmínku, že pamětník bude po dobu studia působit na základní škole jako skupinový vedoucí pionýrské organizace. Pro bývalého skautského vůdce to byla hořká podmínka, ale jak Jan Šolc dodává, „podstoupil jsem ji, abych zbavil otce vleklých výčitek, že kvůli jeho věznění nemůžu vystudovat.“

Z učitele montérem

Události 21. srpna 1968 zažil s Janem Třískou a Václavem Havlem, kterého tehdy neznal, pod podloubím rozbořeného domu na libereckém náměstí. „Nějaký voják střílel nad domy, s Havlem a mojí ženou jsme se plazili přes náměstí do jednoho dvora, kde nás schovali.“ Když o pár let později znormalizovaná KSČ účtovala s turbulentními časy konce 60. let v neblaze proslulém Poučení z krizového vývoje, byl v severočeské krajské mutaci na straně 2 jako „antisovětský a antisocialistický exponent ve školství“ uveden i Jan Šolc. 

„Na jaře 1967 jsem na doporučení svého tutora a zástupce ředitele, požívajícího pověsti čestného muže, souhlasil s kandidaturou do KSČ. Důvody nebyly pragmatické, záměrem bylo podpořit atmosféru v zemi a uvolňování poměrů, zdánlivě směřujících k demokratizaci,“ vysvětluje Jan Šolc, co jej vedlo ke vstupu do komunistické strany. „My byli nadšení, vzhlíželi jsme k Dubčekovi.“ Z nadšení ale pamětník vystřízlivěl záhy po srpnové okupaci a den poté, co se Dubček a ostatní činovníci vrátili z Moskvy s přijetím ponižujících podmínek okupantů, na členství v KSČ rezignoval. V říjnu ještě bez vědomí vedení školy vystoupil na shromáždění základní školy s přednáškou o TGM a vzniku samostatného státu, jeho působení ve školství ale spělo ke konci. Když v roce 1971 došlo na normalizační prověrky, sám se rozhodl ze školy odejít. „Řekl jsem, že to skládám, protože bych nemohl předstoupit před děti.“  

Až do roku 1989 se pak opět živil manuální prací. Působil v montážní četě jako montér žaluzií, nejprve v družstvu Družba, později v podniku Bytprům v Ostravě. Když se na počátku roku 1977 objevilo prohlášení Charty 77, Jan Šolc s podpisem zpočátku váhal, nakonec se k Chartě připojil s ročním odstupem. Chtěl ušetřit svou matku, která si jako manželka politického vězně v 50. letech mnohé zažila, obav z následků, jaké znala například z maďarských událostí roku 1956.   

Z montéra poslancem

„V divadle se nehrálo, herci debatovali s lidmi. Moderátor mě vyvolal na scénu, tak jsem vyprávěl několik příběhů ze života. Já jsem dvacet let nemluvil před lidmi, byl to nezvyk. Pak jsem mluvil stále častěji, až jsem se dostal do koordinačního centra OF jako mluvčí,“ vzpomíná Jan Šolc na euforické období sametové revoluce. Říká, že do politiky se dostal přímo z lešení. „Zrovna jsem nastřeloval úchyty na žaluzie a přivezli mi na lešení telegram. Stálo tam, že OF Jablonec a Liberec mě navrhlo ke kooptaci do Federálního shromáždění.“ 28. prosince 1989 třiadvacet nově kooptovaných poslanců včetně Jana Šolce skládalo poslanecký slib a den nato je čekala volba nového prezidenta, kterým se stal Václav Havel. „29. prosince 1989 mě na dvoře oslovil kameraman australské televize a žádal, jestli bych ho dovedl k Havlovi. Tak jsem se ho pokusil vyhledat. Ukázal jsem průkaz poslance a šel jsem až do jeho kanceláře, kde ten kameraman natáčel. To bylo něco nepředstavitelného, taková změna! Jeden západní novinář tehdy napsal, že v té době vládla v Československu největší svoboda tisku.“

Mandát za OF Jan Šolc obhájil ve volbách v roce 1990 a po rozkolu Občanského fóra se stal členem nástupnického Občanského hnutí. Stal se předsedou branného podvýboru obou komor Federálního shromáždění. Člověk, kterého kontrarozvědka nutila ke spolupráci, teď sám prověřoval její členy včetně šestnácti generálů. V letech 1996-1999 pak pracoval v Kanceláři prezidenta Václava Havla jako ředitel odboru vnitřní politiky. Zároveň patřil do úzkého okruhu lidí, kteří prezidenta doprovázeli a byli mu neustále k dispozici. Jak se do prezidentské kanceláře dostal? „Jednou mi Ladislav Špaček, Havlův mluvčí a zpravodaj ČT, říkal, že Luboš Dobrovský odchází do Moskvy jako velvyslanec, Ivan Medek jde na jeho místo jako kancléř a lidé kolem Havla se shodli, že bych měl řídit odbor vnitřní politiky já.“ Václava Havla zaujalo, že není z Prahy a že dělal manuálně. Chtěl vysvětlit roční členství v KSČ a ptal se ho, jaké má zkušenosti s vedením lidí. „Já jsem mu odpověděl, že jsem čtyřicet let řídil dva kolegy na montážích.“

Jan Šolc stál prvnímu svobodnému prezidentovi velmi blízko. „Jako člověk byl Václav Havel vynikající, jako šéf obdivuhodný, osvědčoval ideál demokrata. Když něco potřeboval, zavolal si nás, všechny vyslechl a pak rozhodl podle sebe. Před projevem si nás pozval, sekretářky přinesly připravený text, který jsme mohli připomínkovat. Měl úctu ke každému člověku.“

Od založení do roku 2014 působil Jan Šolc ve správní radě nadace Dagmar Havlové Vize 97 a v roce 1999 byl spoluzakladatelem Etického fóra České republiky. 28. října 2011 převzal z rukou hejtmana Libereckého kraje ocenění Osobnost Libereckého kraje. V letech 2009-2012 připravoval pro liberecké rádio literární autorský pořad. Do února 2014 vyučoval externě etiku a rétoriku na Technické univerzitě v Liberci a v roce 2019 byl jmenován čestným občanem města Liberec. Takto dnes bilancuje své veřejné angažmá: „Já jsem v politice neměl nikdy strach, ani když jsem prověřoval šestnáct generálů kontrarozvědky. Co mi ale začalo být nepříjemné, to je stranická politika. První rok 1990 bylo v politice hodně farářů, ale pak to sestoupilo na praktickou politiku a všichni odešli.“ Jan Šolc zdůrazňoval při každé příležitosti lidem na veřejnosti, že musí zapomenout na to, že politika je svinstvo. „To je fráze, propaganda, aby slušní lidé z politiky odešli. Kdyby politika byla svinstvo, tak nebudeme na náměstí. Politika je tu s námi a je to velmi obtížná disciplína. Člověk se musí pořád hlídat, být slušný, odpovídat svému svědomí a zároveň odpovídat své politické straně – to je trochu schizofrenie. Mě politika vzrušuje. A Václav Havel je i přes všechny své přešlapy důkazem, že do politiky lze vnést morálku i etiku. Byla to nádherná doba a mě to bavilo.“

Jan Šolc se v životě držel toho, co řekl Friedrich Schiller: ‚Nikdy jsme neztratili, čeho jsme se nevzdali.‘ Tolikrát si prakticky v životě ověřil, že když člověk jde za svým ideálem, svého cíle dosáhne. Sám sebe označuje za člověka duchovního a náboženského, spíše než filozofického. „Mám úctu k víře, pokoře, svědomí. Křesťanství je pro mě důležité. Život bez víry je pouhým provozem.“