„Jak jsme přijeli, tak nás první vrazili na tu rampu. Selekce jako taková nebyla, šli jsme všichni. Trvalo to přes půl hodiny. Potom nás vrazili do jednoho bloku a tam byla taková místnost, sklep, malé okénka, vysoko. Bylo to asi dva metry padesát. Jeden vedle druhého jsme stáli a stáli. Čůrali jsme tomu druhému na nohy. Z toho vězení (Ostrava) jsme vyšli v půl třetí. Najednou poplach a jelo se. Kam? To nikdo nevěděl. Na té chodbě stáli esesáci, takže se utéct nedalo. Vyskočit z vlaku? Co by to pomohlo. No ale kdyby se to hned vědělo, tak nevím. Už to mělo hroznou pověst. My jsme mysleli, že se tam dělá ten plyn. Byla tam ta Buna a mluvilo se o tom cyklonu, že se tam vyrábí. Ale ten otravný plyn se vyráběl někde jinde. To tam zas vozil vagon sem tam.“
„Tak toho 14. března byla taková lágrová uzávěrka, zaražený vycházky. Já jsem se zrovna vracel z jatek, kde jsem byl razítkovat. Potom jsem ještě šel k řezníkovi do Sviadnova zkontrolovat, jestli mám už orazítkované maso. To maso nám měli druhý den rozvést. A když jsem šel od toho řezníka, tak jsem slyšel hučení strojů od Příboru a nějaké motorky od Ostravy. A to tenkrát mělo projíždět Hitlerovo vojsko na Slovensko, protože Slovensko požádalo o ochranu. Tak já jsem z té silnice couvnul a šel jsem pěšky přes pole a přišel jsem od zadu na náměstí do Místku a už pod podloubím byli nějací vojáci a hlavně na cestě k osmému pluku. A teď vidím, že se kolona pomalu blíží na hlavní cestu k těm Čajánkovým továrnám a tam zastavili. Ale ještě před tím, než zastavili, tak já jsem vletěl do kasáren. A sotva jsem tam vlezl, tak už se dohadovali a v tom ten jeden strážný vystřelil. A ten důstojník z 84. pluku odkulhal. Dostal jakousi střepinou do nohy. No a teď už začal ten ruch. Začalo se bojovat. Tak já jsem tam také dostal lehký kulomet. A Standa říkal, ať jdu co nejníže, protože z vrchu je na střelbu velký úhel a oni byli u země.“
„V tom baráku nacpaní jsme čekali až do druhýho dne, to bylo něco strašnýho. Druhý den ráno jsme se převlékli do uniforem. Tak jsme házeli všechny levé boty. Museli jsme se svléknout do naha. Bylo asi sedmnáct stupňů mrazu. Poskakovali jsme jak opice. Jak jsme se vysvlíkli, tak na nás nejdříve pustili horkou vodu, potom jakousi studenou a ven. To bylo, abysme byli čistí. A potom nás vzali a začlo to od bot. Místo aby to začlo od košile nebo tak. Nic svého jsme nesměli mít.“
„Dostal jsem se do svých kasáren a oni hned na mě: ,Co je?‘ Tak jsem hned běžel k svým klukům: ,Hoši, posbírejte nějaké zbraně a schovejte je.‘ Tak v kuchyni schovali pár pušek. Šest. A potom na druhý den jsme je odvezli. To byly první pušky pro odboj. A jiní zase dost pušek rozbili, protože byl rozkaz odevzdávat zbraně do vojenského zátiší. Jak se někde za dvanáct hodin na druhý den najde u někoho puška, bude zastřelený.“
„Ten doktor, to byl Alexej Čepička. Jeden den jsem tam byl a on na druhý den říkal: ,Dozvěděl jsem se, že je selekce. Ty musíš zmizet. Nebo v pátek to jde všechno do plynu.‘ - ,Jak můžu zmizet?‘ - ,Zítra ti přinesu lístek.‘ Dal mi nazpátek moje hadry a hned jsem tam viděl na chodbě takovou kupu mrtvol, co tam byly na spálení. Tři dny jsem dostal ,dokšalung‘, tedy že tři dny nemusím nic dělat. A to ,tři dny nemusím nic dělat‘ znamenalo zametat kolem bloku a tak. Tam nesměl vězeň jen tak někde stát. Tak jsem to tak dodělal. Třetí den byla neděle a na blok přišlo, že se budem stěhovat na třiadvacátej blok. A na tom třiadvacátým bloku už byla učebna, byli jsme vybraní do kurzu. No, tam už se sedělo. No, nechcípl jsem.“
„Já jsem měl takové děvče, byla z Orlové. Měla osmnáct roků a já jsem měl dvaadvacet roků. Ona pracovala v Landenzeitungu. Oni vydávali něco jako noviny, ale hlavně potravinový lístky. Měla k těm strojům jít nahá a teprve tam dostala všechno oblečení. A jak šla zpět, tak zas ten plášť nechala a zase nahá šla do koupelny. Já nevim, jak to ta holka pronesla. Jezdili jsme spolu a ona mi je večer dala. Celou jednu takovou rolku. Já jsem to potom vozil do Čeladné jednomu řezníkovi a on to zas dával nějakým těm partyzánům. Možná že to zrovna dostali ti Ušiakovci.“
„My jsme byli napřed všichni ubytováni v Jemnici, ve staré vyřazené továrně na konzervy. Nejspíš na zeleninu. Půlka z družstva byla na stráži a půlka z nás chodila do továrny. Ale potom občas na nás stříleli ti ordneři ze zálohy, když jsme šli na stráž. My jsme po nich střílet nemohli, ani je honit. Oni ti ordneři neustále nějak provokovali.“
„Přišel komandoführer. Byli jsme nastoupeni a on tak šel. Já jsem se na něho podíval a on: ,Pojď.‘ Já nevím, co chtěl. Abych se díval do země, nebo do nebe? Dal mi patnáct chlapů a ukázal, kde budu kopat. Potom rozdělil i ty ostatní a odvedl je na jiné pracoviště. A ti moji si všichni vlezli dolů. I nějaký Bohuš Dorazil, soudce z Okresního soudu v Ostravě. Jenomže oni to přehnali. Oni i seděli. Mysleli si, jak po nich neřveš a nemáš klacek v ruce... Já jsem si měl vzít klacek a alespoň se o něj opírat nebo aspoň řvát. Ale on si to poznačil. Přišel, že jsme udělali málo. Vytáhl mě a tak mě honil, že jsem chytl zápal plic. Přískoky, plížení, do největších kaluží jsem třískal. Potom mi nohou dupal po ledvinách. Udělal mi cosi s páteří. Patnáct roků jsem se na to léčil a osmnáct měsíců jsem po válce ležel v sádrovým lůžku. Teď s tím v koncentráku žijte a pracujte.“
Miroslav Šolc se narodil v roce 1918 v Řepišti nedaleko Místku. V roce 1937 narukoval do československé armády k 8. pěšímu pluku. Absolvoval poddůstojnickou školu a jako velitel družstva byl poslán na pohraniční pevnosti u Jemnice. Tam zažil několik přestřelek s ordnery. Po mnichovské dohodě byl přeřazen na pevnosti u polských hranic, kde na vojáky pro změnu útočili polští bojůvkáři. Po záboru Těšínska polskou armádou byl odvolán do Místku. Dne 14. března 1939 se shodou okolností ocitl v Čajánkových kasárnách, kde se zúčastnil jediného ozbrojeného střetu československých jednotek s okupačními vojsky. Krátce nato byl propuštěn do civilu a zapojil se do odboje. Přes protektorátní hranice pomáhal převádět letce. Na pracovišti se spojil s odbojovou organizací Lvice. Zúčastnil se několika sabotáží na vlakových soupravách, rozšiřoval ilegální tisk a pašoval potravinové lístky pro partyzány. Dne 13. ledna 1943 byl zatčen gestapem a po sérii brutálních výslechů v Ostravě převezen do Osvětimi, kde pracoval ve štěrkovně. Jako předák byl německým komandoführerem málem ubit k smrti. V táboře mu pomohl Alexej Čepička, budoucí komunistický ministr obrany. Potom byl Miroslav Šolc určen do skupiny, která měla vysušovat Pinské bažiny v dnešním Bělorusku. Namísto toho byl v srpnu 1943 převezen se skupinou vězňů do Buchenwaldu a po třech měsících do koncentračního tábora Dora-Mittelbau. V blízké podzemní továrně Mittelwerk, kde se vyráběly rakety V-1 a V-2, pracoval u hasičské údržby a později na ošetřovně. V květnu 1945 byla Dora osvobozena Rusy a Miroslav Šolc byl převezen k Červenému kříži do Lipska. Ještě několik měsíců si léčil zranění z Osvětimi způsobené komandoführerem, až se před Vánocemi roku 1945 konečně dostal domů. Po válce dostal trafiku v Novém Jičíně a invalidní důchod, ale práce ho nenaplňovala, a tak šel pracovat na důlní ředitelství. Zemřel v květnu 2016.
