„Moya, při svých prvních vězněních – protože byl uvězněn čtyřikrát… Při prvních třech trestech ho vždy posílali do věznice Agüica v Matanzasu. A moje rodina tam byla poměrně blízko, takže jsem své děti klamala. Brávala jsem je na návštěvy za jejich otcem, ale říkala jsem jim, že je to škola karate, protože on vždycky cvičil a sportoval… Říkala jsem jim, že se tam účastní nějakého kurzu. A místo toho, abych jim řekla, že se věznice jmenuje Agüica, říkala jsem jim Agüita. Místo Agüica jsem jim říkala Agüita, aby nevěděly, že je to vězení. Takže jsem jim neříkala, že je jejich otec ve vězení, ale ve škole. Ano, klamala jsem je, a to bylo špatně. Moje sestra se o ně starala, ale já je vodila za jejich otcem.“
„Takže co se děje… Na Kubě panuje dvojí morálka. Žijí s dvojí morálkou. Dnes na tebe křičí a zítra odcházejí. Dnes na tebe křičí a zítra stojí v jakékoliv ambasádě, aby mohli opustit zemi. Dnes na tebe křičí a pak sedí doma a říkají si mezi sebou, proč nemají jídlo, proč nemají peníze na oblečení, boty a školní batoh pro své děti… Nebo proč stojí na zastávce a doprava je úplně zhroucená, takže se nemůžou nikam dostat. A mluví proti Revoluci, ale jen doma za zavřenými dveřmi. Nechtějí to dělat veřejně, nechtějí udělat ten krok, když je falešně nazývaná Revoluce zavolá. Aby nebyli označeni. Rozumíš? Ale ve skutečnosti je to tak, že na Kubě se rasismus používá právě k tomu – aby tě ponížili, aby tě urazili. Ale nakonec, ať už si myslí cokoli, ať už jsou organizovaní, financovaní, řízení, čímkoli… musíme si uvědomit, že všichni jsme Kubánci a všichni jsme bratři.“
„Jen Bůh ví, že na té cestě, co jsem, že je to správná cesta, a že jsem byla povolána… Nejen já, ale všechny ženy, které jsme byly součástí této skupiny jako aktivistky za lidská práva a pokračujeme dál… A když říkám pokračujeme, mluvím také o těch, které jsou v exilu, o těch, které se snažily odejít, o těch, které vyšly do ulic bez jakýchkoli zkušeností, aby bojovaly za svobodu svých manželů. A byl to On, kdo nás na tuto cestu postavil. A když jsem ti řekla, že někdy ani nevím, kdy jsem manželka a kdy matka… Připadá mi, že téměř neustále jsem aktivistka, obhájkyně a propagátorka Všeobecné deklarace lidských práv, a ne v roli manželky nebo matky.“
„Státní bezpečnost začala říkat, že jsem hloupá a negramotná černoška a že nemůžu vést Damas de Blanco. Říkali, že po smrti Laury [poznámka redakce: Laura Pollán, první vůdkyně Damas de Blanco] už nebylo co dělat, že Damas de Blanco skončily. Podcenili mě. A já jim po roce řekla: „Podcenili jste mě, a už jsem tu rok.“ Dobře. A tady jsem.“
„V roce 2009, když jsem se rozhodla přestat pracovat, už to byli jen moje děti, můj manžel a aktivismus jako Dáma v bílém. Je to náročné. Opravdu náročné, protože po celou tu dobu… Musím být velmi vděčná své sestře, která mě hodně podporovala. Někdy jsem ani nespala doma, musela jsem přespat u Laury Pollán [poznámka redakce: první vůdkyně Dam v bílém] nebo jet jinam, do jiné provincie či jiného místa. A moje sestra se starala o mé děti. Hodně jsem s nimi mluvila – o důležitosti chovat se dobře, být dobrými studenty, být slušní, pochopit, co jejich rodiče dělají, co dělám já a proč to děláme. Moje děti byly velmi chápavé. Rozuměly všemu. Nikdy nám nic nevyčítaly. Říkaly nám, že jsme pro ně příkladnými rodiči. Že jejich matka a otec jsou pro ně vzorem. Říkaly to tehdy a říkají to dodnes. Myslím, že jsme jim nemuseli nic vštěpovat, protože to všechno viděly a samy tím trpěly. Ale bylo nutné s nimi mluvit, aby porozuměly. A rozuměly velmi dobře. Není snadné být matkou, být otcem, starat se o muže ve vězení, ale zároveň být aktivistkou za lidská práva – v době, kdy jsme neměli moc nástrojů. Protože dnes, když mluvím v roce 2018, už máme telefon, můžeme se spojit, zavolat do Radio Martí, do jakékoliv stanice, můžeme zavolat do jiné země. Ale tehdy jsme tyto možnosti neměli, nemohli jsme se připojit k internetu. A nikdo se o ničem nedozvěděl. Ale myslím, že když člověk něco dělá z lásky, nebo když něco dělá s láskou, pak to nevnímá jako tak těžké, i když to těžké je.“
„Rozhodly jsme se oblékat do bílé… Proč bílé oblečení? Protože jsme říkaly, že bolest je uvnitř. Ta bílá barva symbolizovala spravedlnost, lásku… A měly jsme si dát i nějaký černý detail. Zpočátku jsme nosily černou šálu, nebo nějaký větší, nápadný černý prvek, třeba stuhu… Až jsme to postupně začaly opouštět a přestaly jsme nosit ten malý černý detail. Nakonec jsme zůstaly celé v bílém.“
Berta Soler Fernández se narodila 31. července 1963 v Matanzas jako nejmladší ze sedmi sourozenců. Její dětství poznamenala smrt jejího otce, když jí bylo pouhých sedm let. Studovala obor lékařské mikrobiologie, který dokončila ve školním roce 1980–1981.
V roce 1984 se přestěhovala do Havany, kde pracovala v gynekologicko-porodnické nemocnici jako specialistka ve svém oboru. Při zaměstnání studovala na Farmaceutické fakultě a později biochemii, avšak své vysokoškolské studium nedokončila. Až do roku 2009 pracovala v nemocnici v Havaně, kdy byla nucena opustit své místo kvůli neustálému sledování kubánským režimem. Od té doby se věnuje obhajobě lidských práv a působí jako vůdkyně hnutí Las Damas de Blanco (Dámy v bílém). Její aktivismus však začal mnohem dříve – když byl její manžel Ángel Moya Acosta čtyřikrát uvězněn za svou obhajobu lidských práv, naposledy během Černého kubánského jara v roce 2003. Bertin manžel byl propuštěn v roce 2010 spolu s dalšími politickými vězni a od té doby společně pokračují v boji za lidská práva na Kubě. Mají dva syny, kteří žijí ve Spojených státech amerických.
