Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Jan Solpera (* 1939)

• narozen v Jindřichově Hradci 26. prosince 1939

• po dětství ve Stráži nad Nežárkou se rodina v padesátých letech přestěhovala nejdříve do Řevnic a následně do Prahy

• v roce 1954 nastoupil na výtvarnou školu v Praze, kde prohloubil znalost a lásku k typografii a užité grafice

• od roku 1959 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve Speciálním ateliéru knižní grafiky a plakátu, vedeném profesorem Františkem Muzikou

• od roku 1964 splupracoval jako užitý grafik s časopisem Tvář

• po absolvování vysoké školy v roce 1965 pracoval v grafickém oddělení Československé televize

• v roce 1973 spoluzaložil volné sdružení Typo & a začal lektorovat nauku o písmu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP)

• od roku 1987 se stal vedoucím Ateliéru knižní grafiky a písma na VŠUP, kde vyučoval do roku 2003

• na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vstoupil do KSČ

• v revolučních dnech roku 1989 nechal hlasovat své studenty o svém setrvání ve škole

• v roce 2015 byl uveden do síně slávy Czech Grand Design

V oboru tvorby písma je jeho jméno celosvětovým pojmem. Jan Solpera se jako pedagog a autor zařadil do dějin grafického designu a typografie, i když v životě přišly momenty, kdy se málem rozhodl milovaný obor opustit. Špatný kádrový posudek rodiny po určitých peripetiích nakonec nestál v cestě studiu na vysoké škole. Sám ovšem otevřeně přiznává, že během normalizace vstoupil do komunistické strany. Po revoluci dal svým studentům možnost volby. Jednohlasně se za něj postavili a bývalý student Františka Muziky mohl nadále pomáhat kultivovat tento specifický užitý obor. 

Jan Solpera se narodil 26. prosince roku 1939 v Jindřichově Hradci. Po třech měsících života se rodina přestěhovala do Stráže nad Nežárkou, kde pamětník prožil druhou světovou válku a téměř vychodil základní školu. Válečné období ovšem neproběhlo bez problémů. „Maminka vždycky říkala, že kdyby je nacisté sebrali a mě dali pryč, pozná mě díky jizvě na zadku,“ říká s úsměvem Jan Solpera. Tento malý detail naznačuje, že v rodině bývalého podnikatele Solpery hrozba zatčení visela ve vzduchu. 

Dětství se zbraní v ruce

Spojení jména Solpera a Jindřichova Hradce má hlubokou historii. Pamětníkův dědeček, kterého nikdy osobně nepoznal, zastával funkci starosty, ale také respektovaného a úspěšného podnikatele s krejčovskou dílnou. „Můj otec s bratrem po smrti dědečka firmu zdědili, ale brzy ji přivedli ke krachu. Říkalo se, že to bylo kvůli odchodu vojáků, kterým se zde tradičně šily uniformy, ale podle historických zdrojů jsem si potvrdil, že prostě žili na vysoké noze.“

Během druhé světové války se strýc Jiří octil v koncentračním táboře, protože se zapojil do ukrývání manžela své známé, který byl aktivním komunistou s židovskými kořeny. „Strýc nebyl žádný hrdina. Poslali ho na sever Německa, kde musel jako vězeň demontovat miny v moři. Byl to robustní chlap, ale po válce se vrátil jako kostička,“ říká. I kvůli problémům Jiřího Solpery se rodina obávala internace do koncentračního tábora. Ta se ovšem neuskutečnila. Matka Anna, která pocházela ze Stráže nad Nežárkou, se narodila do rodiny učitele, který ve vývoji Jana Solpery hrál důležitou roli. 

„Byl to muž devatenáctého století. Organizoval ochotnické divadlo, vyráběl loutky, zajímal se o dějiny a když ostatní posedávali u piva, on hledal informace v archivu,“ vzpomíná pamětník na svého dědečka. Vztah ke kreslení tak zdědil po něm a také po matce, která chtěla studovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ale otec ji do hlavního města nepustil. Po agilním pradědečkovi zároveň rodina vlastnila několik polí, která se po komunistickém převratu staly z politického hlediska přítěží. Mezitím však i Janu Solperovi utkvěly mlhavé vzpomínky z války. „Pár dní po válce se na místním náměstí odehrála surová událost, na kterou ani nechci vzpomínat. Lidé se sbíhali k místní pumpě, ale moje maminka mě včas vzala za ruku a odtáhla pryč,“ naznačuje s tím, že se zde odehrála msta vůči německému obyvatelstvu. 

Jaký dopad měla válka na vesnické kluky z jihočeské vesnice, přibližuje z dětské perspektivy. „V příkopech jsme nacházeli nejoblíbenější hračky. Plynové masky, přilby, náboje. Uměli jsme střílet z německých samopalů, pušek a doma jsem měl schovaný kulometný pás,“ popisuje poválečné období jako velké dobrodružství. V domě také ubytovali dva sovětské důstojníky, kteří dávali malému Janovi na hraní vajíčkové granáty bez pojistky. „Když to viděla máma, málem omdlela. Ten voják jí chtěl přesvědčit, že je to bezpečné a na granátech tancoval kozáčka. Babička ovšem všechny granáty vzala do zástěry a hodila je za dům do strouhy,“ popisuje absurdní poválečnou historku. Strýc Jiří brzy po návratu z koncentračního tábora zemřel a otec Jan našel zaměstnání jako státní úředník.

Vykořisťovatelé socialistického zřízení

Jan Solpera v dětství trpěl na své křehké zdraví, a tak se mnohokrát ocitl na lůžku, či dokonce v nemocnici. „V únoru 1948 jsem ležel v nemocnici s prasklým slepým střevem a mámě řekli, ať se připraví, že mohu zemřít. Stále si vybavuji, jak otec otevřel dveře do pokoje a řekl: ‚Bolševici udělali převrat!‘“

V novém režimu dostala rodina nálepku vykořisťovatelů, protože pronajímali za směšné peníze polnosti po pradědečkovi ve Stráži nad Nežárkou. Než se však nepříznivý kádrový posudek projevil v osudu Jana Solpery, absolvoval díky výtvarnému talentu první veřejné propagační zakázky. „Když bylo nějaké výročí, tak nás učitelé ještě s jedním spolužákem využívali, abychom kreslili různé plakáty. Tvorbu socialistického realismu jsem si tak užil v deseti letech,“ vzpomíná.

Poté, co se ředitel školy ve Stráži rozhodl na základě kádrového posudku Jana Solperu nedoporučit ke studiu na střední škole, přestěhovali se z jižních Čech do Řevnic u Prahy. „Ještě ve Stráži mě kvůli tomu ani nevzali do pionýra, ale když jsme se přestěhovali, posudky za mnou nešly a mohl jsem se hlásit dál.“

Láska k písmenkům

Na změnu prostředí si musel Jan Solpera zvykat. „Uměl jsem rozeznat stopy zvířátek, ale najednou jsem byl v úplně jiném prostředí. Známky šly dolů, ale poctivě jsem se připravoval na přijímačky na střední.“ Kreslení pro zábavu, holkám do památníku a znázornění romantické krajiny šlo stranou. Pod vedením Jindřicha Severy, který učil modelování na architektuře, se dozvěděl, co je to perspektiva a že má výtvarná práce nějaký systém. „Na grafickou jsem se nedostal z protekce,“ říká v žertu pamětník, protože jim rodinný známý malíř Vladimír Ringes tuto školu nedoporučoval kvůli matematice, ve které měl Jan Solpera nedostatky. 

Úspěšně se tak dostal na Střední odbornou školu grafickou dnes známou pod jménem Hollarka, která se pro výtvarné obory otevřela na nové adrese na Vinohradech. „To bylo ideální místo pro studium. Z jedné strany špitál, z druhé hřbitov a krematorium.“ Nečekaně se i zde objevila v prvním ročníku matematika, takže původní plán pohořel. Solperovi se přes prázdniny přestěhovali z Řevnic do Vršovic. „Už na přijímačkách jsem jim řekl, že mě lákají písmenka, dělat v oboru něco užitého, a čekal jsem, že se to na škole naučím,“ naráží na fakt, že cestu k typografii a praxi v sazárně si musel najít po vlastní ose. Sázení písma se naučil na černo ve školní dílně a pro profesora Krbce si přivydělával prvními zakázkami. „Táta už byl v penzi a nebyli jsme na tom finančně moc dobře, takže se to hodilo.“

Kartami v životě Jana Solpery zásadně zamíchala jedna z významných, ale také velmi kontroverzních kulturních osobností našich dějin. V roce 1957 se totiž Hollarky ujal jako ředitel výtvarník, sochař a tanečník Emanuel Famíra, muž jenž stál u zrodu KSČ v Praze. „Od prvního pohledu jsem se mu nelíbil,“říká. V té době i kvůli nedostatku praktických a teoretických informací toužil pokračovat na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze do ateliéru malíře, grafika a typografa Františka Muziky. První přijímací řízení se objektivně nepovedlo a Jan Solpera si vymyslel poněkud komplikovaný plán, jak pokračovat v rozvoji své výtvarné práce i po maturitě. 

„Rozhodl jsem se, že maturitu záměrně neudělám. V oborových předmětech ne, ale záměrně jsem chtěl propadnout z češtiny a ruštiny, abych mohl o rok déle navštěvovat školu a chodit kreslit do ateliéru.“ Plán pedagogové prokoukli a maturitu Solpera nakonec udělal. V tu chvíli mu nabídl pomocnou ruku právě Famíra, že je možné navštěvovat tzv. nultý ročník pro studenty, kteří se chystají na výtvarné školy. „Udělal jsem tehdy podraz na rodiče, kteří na tom byli finančně špatně. Nehledal jsem práci a po prázdninách jsem šel do přípravky. Tam mi Famíra řekl, že mě tam nechce. Neřekl proč a všechna místa byla obsazená.“

Nastoupil tak do zaměstnání ve Středočeských tiskárnách v Praze, kde řezal do linolea a sázel písmo. Zde si také jako sazeč udělal výuční list. „Byl jsem moc rychlý, a když jsem jednou přišel do práce, měl jsem na rozdělaném linu knížku. Ti starší pracovníci mi řekli, ať si ji přečtu a pak i další, protože dělám moc rychle, a pak by práce byla podle mě normovaná,“ vzpomíná.  Zde se také stal svědkem toho, jak si zaměstnanci brali stará vzácná dřevěná písma domů na topení. „Až zpětně jsem si uvědomil, jaká to byla škoda,“ říká.

V tiskárně skončil poté, co se znovu setkal na chodbě školy s Emanuelem Famírou, který mu znovu nabídl místo v přípravce před podáním přihlášek na vysokou školu. „Já idiot dal tři týdny před Vánoci výpověď, a když jsem přišel na přípravku, zase mi řekl, že mě tam nechce. Navíc nechtěl ani poslat moji přihlášku na UMPRUM. Nakonec mi sekretářka řekla, že to pošle, ale nedoporučí mě.“ Rodiče si nadále mysleli, že je zaměstnaný v tiskárně, ale místo toho našel alespoň dělnické povolání ve družstvu Smalt v Podolí. Talentové zkoušky na začátku roku 1959 dělal ve špatném zdravotním stavu, protože přechodil zápal plic a pravidelně chodil do smaltovny v prašném prostředí, kde se střídala zima zvenku s teplem z velkých kotlů. „Byl jsem tehdy v takovém tranzu, že možná právě proto jsem se na školu dostal,“ říká s tím, že další kolo rozhodujících pohovorů bylo až v červnu. 

Ze smaltovny musel kvůli zdraví odejít a aby neměl status příživníka, hledal nějakou práci blízkou svého oboru. Štěstí zkusil v divadle E. F. Buriana. „Dostal ze mě celý ten příběh, který vám vyprávím. Říkal, že mě nemůže zaměstnat, ale můžu sem chodit jako brigádník. Byl jsem pro něj kluk z ulice, ale i tak mi hodil záchranné lano, neznámému hajzlíkovi, který se chtěl dostat na školu.“

Zajímavý dobový kolorit se také odehrál před zmíněnými pohovory na školu, kdy měli všichni uchazeči v kapse Rudé právo, kdyby se pedagogové na něco ptali. „Řekl jsem jim, že nechci dělat malbu, protože ta je schovaná v galerii, ale plakáty jsou vylepené po městě a hotovou knížku si lidé čtou a to je krásné,“ vzpomíná. Ještě naposledy se pokusil do jeho osudu vstoupit ředitel Famíra, který během pohovorů přinesl Adolfu Hoffmeisterovi psaní, kde nedoporučoval přijetí Jana Solpery, protože z kádrových posudků a z osobního hodnocení nezjistil, jestli je on a rodina nepřátelská vůči režimu. „Hoffmeister údajně ten jeho posudek hodil do koše,“ říká pamětník. 

Kvestor, co nenáviděl umění

Jan Solpera byl přijat v roce 1959 do Speciálního ateliéru knižní grafiky a plakátu, který vedl František Muzika, jenž si po celých šest let držel od svých studentů odstup a ani jim nepředstavoval své umělecké dílo. „Vystavil si mezi námi neprostupnou zeď. Jeho dílo bylo pro nás uzamčené v ateliéru a nikdo to nesměl vidět.“

Vysněné prostředí vypadalo jinak, než si pamětník představoval. Muzika kromě odstupu mnohokrát akcentoval, že nemohou do školy chodit v úzkých kalhotách a vytahaném svetru. „Dodnes si vyčítám, jak jsem mu na jeho poznámku odsekl, až později, když jsem sám na UMPRUM učil, jsem se dozvěděl ty problémy, které kvůli nám měl.“ Na škole tehdy jako kvestor působil agilní komunista Hrubý, o kterém se říkalo, že když přišel do funkce, položil na stůl ruský revolucionářský revolver a řekl, že od teď to tady bude jiné. Sám Jan Solpera s ním měl později nepříjemnou zkušenost, když se na školu vrátil jako pedagog. „On prostě nesnášel umění,“ říká.

Další důvod k nespokojenosti vycházel ze zadávané práce, kdy museli realizovat několik návrhů na politické plakáty, např. k mezinárodnímu dni žen. „Uvažoval jsem, že přejdu na scénografii na AMU, už jsem byl téměř domluvený. V prvním ročníku na vysoké jsem začal dělat plakáty pro Divadlo Na Zábradlí.“ Zlom přišel během klauzur, kdy tehdejšímu asistentovi Hegarovi ukázal své volné práce, a Muzika posvětil, že je může vystavit ve škole. Od té doby studenti dostávali individuální úkoly a pamětník na škole zůstal. 

Láska k písmu se na vysoké škole prohlubovala a povědomí o oboru si rozšiřoval nejen díky Muzikovi, ale také Oldřichu Hlavsovi a jiným, včetně mladšího studenta Rostislava Vaňka, který se později stal jeho důležitým kolegou a přítelem. Od roku 1962 se také snažil navázat kontakt se západem, kdy soustavně dokumentoval světovou písmařkou produkci. Už na škole se několik studentů zúčastnilo soutěže na logo Československé televize, kde sice nezvítězil, ale po absolvování vysoké školy dostal nabídku zde pracovat jako samostatný grafik a vydržel zde do roku 1969. 

Předtím ovšem musel absolvovat alespoň jeden rok na vojně. „To byl v mém životě ojedinělý šťastný moment, protože jsem se dostal do AUSu (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého). Řekli mi, ať jako první udělám, co je třeba, a pak ať si maluju a kreslím co chci,“ vzpomíná. Ve stejném roce 1965 se oženil s redaktorkou a překladatelkou Janou Jozovou, která mu díky znalosti angličtiny pomáhala v komunikaci s kolegy ze západu. 

„K tomu se váže vtipná epizoda. Ještě na vojně mi přišla zásilka, katalog Monotype ze Švýcarska. Vyzvedl jsem si ho na poště v uniformě a za dva dny mě kontrarozvědka pozvala na výslech, kde mi řekli, že takového vojenského absolventa nepotřebují.“ Jan Solpera se na ně obořil s tím, že nechce ztratit kontakt se svou profesí, a o výslechu referoval svému náčelníkovi útvaru. Ten ho rázem povýšil na četaře, protože měl zmíněné pány z rozvědky v nemilosti. V AUSu mu také pomohli poslat jeho návrhy do světové soutěže na titulková písma. Nevyhrál, ale dostal se tak do seznamu autorů, kterým posílali v socialismu nedostatkové oborové materiály. 

Zpátky do školy

Během  zaměstnání v televizi navázal spolupráci s časopisem Tvář, což jej propojilo s několika nakladatelstvími, pro které navrhoval grafický design knížek. Dlouhých pět let ovšem řešil nepříjemnosti okolo bydlení a absence ateliéru, což mělo vliv i na jeho práci. Během invaze 21. srpna roku 1968 se ocitl ve velmi nebezpečné situaci před Československým rozhlasem. 

„Šli jsme tehdy kolem s fotografem Miloněm Novotným a dostali jsme se do hádky s jedním vojákem, který nám bránil v tom, abychom prošli. My ho ignorovali, ale najednou vedle nás vyletěla omítka ze zdi. Miloň se otočil a řekl: ‚Ty vole, on po nás střelil!‘“
 Kolem časopisu Tvář mělo v té době vzniknout nakladatelství, ale po invazi se začaly věci měnit včetně pracovníků, kteří odcházeli za hranice, nebo byli vyhozeni. Kolem roku 1970 přišla krize a Jan Solpera uvažoval, jestli má vůbec pokračovat v práci. „Dělaly se prověrky, vyhazovali se lidé a já ztratil kontakty. Bylo to špatné období,“ přiznává. Ve stejném roce ovšem dostal ocenění na 4. mezinárodním bienále užité grafiky v Brně, což mu dodalo kuráž pokračovat. 

Trn z paty mu měla vytáhnout nabídka přednášet na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze, ale z nabídky sešlo, protože se kvestorovi nelíbila jeho spolupráce s tehdy již zakázaným časopisem Tvář. Docházel tak alespoň na Akademii výtvarných umění k Ladislavu Čepelákovi, kde přednášel o písmu. Postupně se začala životní situace obracet k lepšímu. S manželkou získali byt po kamarádech, kteří emigrovali, a netrvalo dlouho, kdy se z UMPRUM ozvali podruhé. „Tehdy vzali na to slibované místo mého spolužáka. Ten ale udělal neskutečný průser. Byl tam výměnný pobyt se studenty z Leningradu, na které dostal peníze, které roztočil na nějakém mejdanu, a musel odejít,“ vysvětluje. Ve škole usoudili, že větší prohřešek Jan Solpera nemůže udělat, a tak začal přednášet o písmu. 

Předtím než nastoupil, navštívil svého bývalého pedagoga Muziku, od kterého chtěl požehnání, protože v době normalizace vzniklo na škole pravidlo, že člověk starší 65 let nesmí vyučovat. Nuceně tak odešel Muzika, Hoffmeister, Svolinský a Kaplický. „Tehdy mi Muzika vysvětlil, jaké měl ve škole problémy kolem našeho oblečení a jiných věcí, jak ho chtěli několikrát vyhodit, jaké politické tlaky zažíval. Až jsem se divil, že na nás nakonec nebyl ještě tvrdší,“ říká.

Pro profesní vývoj Jana Solpery se kromě účasti na chodu školy stala podstatná také setkání s americkou grafikou, jež byla vystavená v Krásné jizbě na Národní třídě, kde viděl poprvé typografii Herba Lubalina a společnosti International Typeface Center (ITC), kterou vedl Aaron Burnes. „V sedmdesátých letech mi najednou přišel do schránky časopis Verzálky a minusky z USA právě od ITC. Se ženou jsme dali dohromady dopis v angličtině, že bych je chtěl posílat pravidelně, jenom na ně nemám peníze,“ vzpomíná. S Aaronem Burnesem, který měl pověst misionáře typografie, vedl zdvořilostní korespondeci. Posílané knihy a časopisy Jan Solpera recenzoval v československém časopisu Typografia. V roce 1973 z iniciativy kolegy Rostislava Vaňka vzniklo volné sdružení Typo&, kde byl zakládajícím členem. Mnoho společných výstav se dostalo i za hranice železné opony. 

„Aaron Burns mi napsal, že přiletí jeho kolega White, jestli bych mu neukázal nějakou československou typografii a grafický design,“ vypráví. Z Američana se vyklubal předválečný emigrant, který uměl dobře česky a Jan Solpera ho vzal na jednu z výstav Typo&. Ta se mu zalíbila natolik, že zorganizoval expozici v ITC Center v New Yorku v letech 1983 a 1988. „Muselo to jít přes svaz umělců. Ukázal jsem jim tam protiválečný plakát Herba Lubalina z období války ve Vietnamu, abych je přesvědčil, že jsou levicového smýšlení,“ vysvětluje. Etablovaná skupina typografů a grafiků využila zdravou konkurenci a vzájemně se silně ovlivňovala, ale také si pomáhali v rámci zakázek a pracovních příležitostí. V té době už byl Jan Solpera pedagogem na UMPRUM, kde se z vyučujícího písma stal posléze odborným asistentem v ateliéru Milana Hegara. V těchto letech také Jan Solpera vstoupil do KSČ. 

Volba studentů po revoluci

„Několikrát jsem dostával nabídku vstoupit do strany a tu poslední jsem přijal,“ komentuje pamětník své členství v KSČ s tím, že nabídku dostával od lidí, kterých si vážil. Hlavní motivací byla perspektiva, že bude moci pracovat a vyučovat volněji, ne jako kolegové, kteří ve straně nebyli a i na půdě umprum na ně byl vyvoláván nepříjemný tlak. „Říkali mi, že jestli se chci postavit té hrozné postavě Hrubého na škole, je to jediná šance.“ Ten ovšem odolával nemilosti i od straníků. „Při rozhovoru s ním jsem se vždycky cítil jako kuře s kobrou. Chlubil se tím, jak zatočil s Muzikou, Svolinským, Kaplickým a Hoffmeisterem.“

Svou účast ve straně nikdy nezastíral a otevřeně to říkal přátelům, ale i studentům. „Rovnou jsem všem říkal, že jsem vstoupil z praktických důvodů. Po roce 1968 muselo být všem jasné, že se jedná o smluvenou hru ve společnosti. Nebylo to z přesvědčení, ale kvůli existenčním důvodům, nebo že ho práce bavila,“ vysvětluje. Na přetřes pamětníkovo členství v KSČ přišlo ve zlomových měsících revoluce v roce 1989. Tehdy již dva roky po smrti Milana Hegara vedl Ateliér knižní grafiky a písma. Z účasti na demonstraci 17. listopadu se vymluvil, jelikož ho na ni zval rektor školy a protože cítil despekt z toho, že ji organizuje svaz mládeže. 

„Večer jsem pracoval a volal mi jeden můj student, Jan Hýsek, že to tedy přežili. Tehdy jsem se o všem dozvěděl poprvé. Studenti stávkovali, obsadili školu a když jsem za nimi v prosinci jel, bál jsem se, jestli na ně nepřijdou nějací milicionáři. Měl jsem o ně strach,“ vzpomíná. Během revoluce se rozhodl své studenty vyzvat, aby rozhodli, jestli má na své pozici jako straník zůstat. „Nezeptal jsem se přímo. Udělal jsem černé a bílé čtverečky, vzal zalepenou krabici a řekl jsem jim, ať hlasují. Byl jsem tehdy přesvědčený, že když tam budou dva, nebo tři, skončím a odejdu ze školy.“ 

Volby dopadly jednohlasně a Janu Soplerovi vyjádřily důvěru pro jeho další působení. „To byl nejhezčí moment v životě,“ přiznává. Postupně se měnící režim měl také své revoluční konsekvence i na vysoké škole. Přišel revoluční rektor a Jan Solpera i po vnitřních volbách v ateliéru žádal, aby byl vyhlášen konkurz na jeho místo, kam se ovšem přihlásí. Z tohoto nápadu neměli radost jiní kolegové, protože to spustilo řetězovou reakci, a jiné ateliéry následovaly stejný postup. Ne všichni totiž obhájili své pozice. 

Jan Solpera v ateliéru již před revolucí nastavil pravidla, která jsou dnes ve škole pokládaná za normální. Vychoval silnou generaci mladých grafických designérů a typografů jako je Aleš Najbrt, Otakar Karlas, Petr Babák, František Štorm a mnoho dalších. Právě posledně jmenovaný po Janu Solperovi převzal ateliér v době, kdy prožíval doslova fyzické znechucení nad prací. „Všichni to brali jako nějaký podvod, ale mě bylo z písmenek už najednou opravdu fyzicky špatně, a musel jsem ve škole skončit,“ říká ke svému odchodu v roce 2003. Tehdy se pustil do nové činnosti, která měla terapeutickou roli. Hluboce se ponořil do regionální historie rodného kraje. „Ta práce v archivech mě postupně a pomalu znovu zavedla k oblibě písma.“ 

Teoretická, pedagogická, typografická a grafická celoživotní práce Jana Solpery byla v posledních letech hojně oceňována těmi nejváženějšími institucemi. Kdyby chtěl, mohl by se pochlubit cenou Ministerstva kultury, účastí v síni slávy Czech Grand Design, ale také zastoupením v několika sbírkách po celém světě včetně Centre Pompidou v Paříži a ITC Center v New Yorku. Je autorem písma na českých bankovkách, ale také několika logotypů, které už prošly postupnou proměnou jako Akademie Věd, Národní banka a mnoho dalších. „Změny u logotypů, to patří k naší práci. Někdy jsem z toho smutný, ale nemá smysl jíst kyselé hrozny,“ říká. Jak sám tvrdí, páteří jeho užité tvorby jsou písmena, se kterými se přátelí, která archivuje a aktivně vytváří více jak padesát let.