Jan Šolta

„Tak nám vydali ostrý a samopaly a pak si ten roťák, ten rotmistr z povolání, vzpomněl, že vlastně nemáme přísahu, čili bysme zbraně neměli dostat. Tak vzal v kanceláři text těch přísah, to byl takovej papír, že jo, natištěnej, přísahám věrnost pracujícímu lidu, socialismu, Sovětskému svazu a tak dál. Tak jsme všechno vyškrtali, tyhlety Sovětský svazy a socialismy, tuší jsme to přeškrtali, jenom přísahám věrnost vlasti, už nevím, co tam bylo, ale všechno jsme z toho vyškrtali a podepsali jsme. Čili přísaha, která měla být slavnostní a já nevím, co všechno, tak jsme to podepsali na bedně se střelivem a dostali jsme ty samopaly. Ty naši velitelé přijeli až v poledne, předtím tam jezdili buzerovat už ráno, ale jak měli strach, přijeli až v poledne a ten major Kopecký říká, nechal nás nastoupit s těma zbraněma a říkal: ‚Já nemám žádnej rozkaz jinej, pojedeme podle plánu, čili dneska je nácvik pochodu se zpěvem, příprava na slavnostní přísahu. On nevěděl, že už to máme podepsaný, tu přísahu.“

„Asi za deset minut nebo za čtvrt hodiny jsem vyšel ven na chodbu a Honza tam stál přede dveřma a čekal na Huberta. Tak jsem říkal: ‚Honzo, proč stojíš přede dveřma, co blbneš, tak si sedni dovnitř, tam můžeš sedět, vždyť jako místo tam je. Proč stojíš na chodbě?‘ Strašnej slušňák. Tak jsme se začali bavit a on vykládal právě, že chtěl studovat historii a tak dál a tak dál. A tak jsem mu říkal, později teda, několikrát jsme se setkali, že tu historii by mohl studovat tím způsobem, že by přešel na filozofickou fakultu. Já jsem měl takovýhle zaječí úmysly taky.“

„Obešel jsem asi padesát různejch institucí a potom na radu jednoho známýho jsem přišel do Ústavu pro řízení a informace v kultuře – tak se to jmenovalo – v Černý ulici a tam jsem přišel nějak po dohodě, dejme tomu v deset hodin dopoledne, barák otevřenej, všechno, ale nikde nikdo. Tak jsem hledal, pak jsem vzadu našel nějakou paní, strašně tlustou, jak tam sedí v zástěře a jí z papíru vlašskej salát, nějak, a říká: ‚Co chcete, vlastně?‘ Tak říkám: ‚Já jsem přišel za panem doktorem…‘ – ‚No, on je asi na svačině a asi už zůstal na oběd.‘ A pak řekla: ‚No a o co se vám jedná?‘ S uklízečkou se mám bavit? Ale v podstatě je to úplně jedno, tak jsem říkal: ‚Já jsem tady asi úplně zbytečně, jsem asi už na padesátým místě.‘ A ona říkala: ‚A co máte za problémy?‘ Tak jsem jí to všechno řekl, říkal jsem: otec vyloučen ze strany, já mám tydlety problémy, napsaný všude, bratr emigroval, takže... A ona říká: ‚Kam emigroval?‘ Já říkám: ‚Do Izraele.‘ – ‚Jo, tak nastupte ve čtvrtek.‘ [smích] Tak jsem se jako dost podivil, no říkal jsem, že můžu až v pondělí. A ona řekla: ‚No tak nastoupíte v pondělí, já jsem ředitelka.‘ A pak jsem se dozvěděl, teda že ta paní ředitelka je vlastně Židovka, to samozřejmě skrejvala, ale pomáhala různejm lidem.“

„Já jsem se ve svým životě setkal se spoustou lidí, který mně nějakým způsobem ovlivnili život nebo mu dali nějaký určitý význam, a mezi ně patří rozhodně Oleg Jefremovič Lušnikov, což byl student, když jsem ho poznal v roce šedesát pět, který byl jako jediný Rus na koleji Jednota, pardon, Jarov, na Žižkově. Tam jsme se nějak setkali a bavili jsme se. On tady studoval hlavně češtinu, byl tady na rok vyslán Vysokou školou ekonomickou a hlavně se měl naučit dobře česky, takže se rád bavil a chodil různě mezi lidi. Studoval MGIMO, to znamená Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě, diplomatickou školu, a vykládal mi, což bylo zajímavý, jak se dostal k češtině, z toho důvodu, že měl nejmenší protekci, takže se nedostal na obor, kde se studovala jako hlavní řeč angličtina nebo francouzština nebo, dejme tomu, indické jazyky, aby šel na nějakou velmi důležitou ambasádu, ale dostal se právě do třídy češtinářů, což nebyla zrovna nějaká velká diplomatická štace - z hlediska sovětských diplomatů. Nicméně, stalo se mu to osudovým a vlastně Československu se věnoval celej život. Takže on vystudoval MGIMO, potom, když se vrátil z Československa, tak okamžitě začal tlumočit, a to i těm nejvyšším představitelům, zhruba od roku šedesát šest, šedesát sedm tlumočil veškerá setkání na nejvyšší úrovni mezi československými představiteli a sovětskými. Takže byl u všech jednání, ať už to byl Novotný, nebo další potentáti a sovětští představitelé.“