Jiřina Somsiová

„Mamince tam zemřeli ti dva kluci. Ta holčička, když je přivezli těma vagonama, tím prasečákem vlastně, tak ta holčička, maminka ju měla v náručí, měla osm měsíců a vlastně ony ty Němky už tam čekaly a ty děti jim braly. Maminka ji nechtěla dát, pořád ju držela, tak ony začaly bít maminku. No, a to dítě začalo plakat, ta moje sestřička začala moc plakat, tak ta Němku ju vytrhla a vlastně praštila s ní o vagon. No, a ona v ten den i byla mrtvá. Takže to byly hrůzy, to se nedá vůbec vypovědět. A maminka taky pocházela z dvanácti dětí. Kdysi bývali u Kyjova a vlastně ta rodina… tam všechno zůstalo. Moje maminka se vrátila úplně sama samotinká. Nikdy jsem neměla z její strany tetu nebo abych poznala babičku, dědečka. Nikdy jsme to neměli.“

„Si pamatuju, že jeden vězeň utekl, a to bylo fakt v krutých mrazech, tatínek nám vykládal. A že normálně než toho vězně našli, tak všichni museli na apel, stát v řadách a tam byli takový, no, nechcu být drzá, sprostá, je ještě polívali studenou vodou, ti kápové v tom mrazu. Oni tam museli tak dlouho stát, dokud se ten jeden vězeň, dokud ho nechytli. Někteří tam odpadávali, už zemřeli v těch řadách, jak stáli, to nevydrželi. Takže to bylo fakt něco hroznýho. A to jim ještě v tom utrpení tam musela hrát ta hudba. Tam byl orchestr a ten musel hrát. To fakt! A ten orchestr byl taky složený z těch vězňů a oni museli hrát. A ti trpěli v tom mrazu jenom v těch mundúrech a ještě je polili.“