Josef Sorban

„Můj táta se dostal z vězení v roce 1962. K tomu chci ještě říct, že když jsme byli s maminkou v Praze, dostali jsme dvakrát povolení jej navštívit. Já jsem tehdy vůbec netušil, jaký způsob vězení tehdy v Československu byl, že to vězení, to zařízení, kde byl, bylo jedno z nejhorších politických zařízení v Československu. Pamatuji se, že jsme tam museli jet vlakem, autobusem a ještě dva kilometry pěšky v zimě, v lednu, když bylo -12 stupňů, a ještě nás nechali čekat venku. Bylo to na Mírově u Mohelnice. To bylo poprvé a podruhé to bylo rok před propuštěním v Leopoldově na Slovensku. Obě věznice nebyly právě ty nejlepší a podle toho taky můj táta vypadal.“

„Samozřejmě díky rodičům jsem měl špatný kádrový posudek, jak se tehdy říkalo, ačkoliv jsem byl v Pionýru, a dokonce jsem se angažoval v různých pionýrských akcích. Moc mi to nepomohlo, ačkoliv jsem měl dobré výsledky ve škole, což můžu ještě dnes dokázat, zabránili mi jít na gymnázium, tehdy střední všeobecně vzdělávací školu, gymnázium se nesmělo používat. Směl jsem jít do učňovského střediska, tam jsem ale nechtěl. Chtěl jsem jít radši na gymnázium, protože jsem měl ambice jít na vysokou školu, což mi nebylo povoleno díky mému kádrovému posudku, protože moji rodiče měli negativní postoj k režimu. My jsme se ale stěhovali do Bratislavy, můj otčím, který na tom byl trochu lépe, a ačkoliv nebyl ve straně, měl výbornou pozici v Bratislavě v jednom podniku. Takže přes něho se to dalo vybavit, že jsem se dostal přece jen na gymnázium.“