Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jsem farářem přes třicet let, přesto někdy Bibli nerozumím
narodil se 1. října 1959 v Praze
otec Zdar Šorm byl v roce 1948 z náboženských a politických důvodů vyhozen z filozofické fakulty
studoval střední průmyslovou školu v Praze na Žižkově, obor tvorba hraček a loutek, kde se napojil na alternativní kulturu
jezdil na statek Zbytov, kde se kolem farářů Jana Kellera a Vojana Syrovátky setkávali perzekvovaní faráři
v roce 1985 dokončil studia evangelické teologie, souhlas k činnosti mu nebyl udělen
v roce 1985 si vzal Ruth Eislerovou, pozdější poslankyni Federálního shromáždění
na vojně v Kostelci nad Labem odmítl jít volit, nakonec byl k volení donucen
po vojně působil jako seniorátní vikář v Českých Budějovicích
mezi lety 1988 a 2005 byl postupně seniorátním vikářem, vikářem a farářem v Soběslavi, kde se angažoval i při sametové revoluci
po roce 1989 působil v soběslavském zastupitelstvu a městské radě
mezi lety 2005–2018 byl farářem v Novém Městě na Moravě
se ženou Ruth adoptovali a vychovali tři děti
v roce 2019 vydal knihu ilustrací Nakresli mi Bibli…
v době natáčení v roce 2022 žil v Praze a působil jako farář na Vinohradech
Když Zdeněk Šorm vypráví o svém životě, vrací se k době minulého režimu, kdy jej víra dostávala do střetů s totalitou. Setkání s faráři bez souhlasu k činnosti jej inspirovalo přemýšlet o víře jako o něčem svobodném, tvořivém, co člověka baví a naplňuje – a v tomto duchu jsou i jeho vzpomínky.
Zdeněk Šorm se narodil 1. října 1959 Marusje a Zdarovi Šormovým v Praze. Vyrůstal se dvěma staršími bratry Zbyňkem a Zdarem, mladším bratrem Zvonimírem a spolu s nimi žili i prarodiče z matčiny strany. Otec Zdar Šorm, o němž se v rodině traduje, že je pojmenovaný po sokolském pozdravu, v mládí studoval filozofickou fakultu. V roce 1948 ho ale akční výbor studentů vyhodil těsně před státnicemi, protože se angažoval v České straně národně sociální a v československé husitské církvi. Musel tedy nastoupit do práce. Začínal v ČKD a po večerech se učil účetnictví. Rodina tedy neměla s komunistickým režimem nastoleným po roce 1948 dobré zkušenosti, a aby se vyhnuli dalším perzekucím, odstěhovali se z Prahy do nedalekých Hodkoviček.
Pro Zdeňka Šorma to znamenalo krásné dětství. Vyrůstal v přírodě s bratry a v jeho výchově hráli velkou roli i dědeček s babičkou z matčiny strany. František Hloušek, jeho dědeček, byl masarykovcem, a jak sám pamětník uvádí, i „renesančním člověkem“. Hrával na housle a chodil s vnuky skoro denně do lesa, kde maloval plenéry. Protože se mu vlivem Parkinsonovy choroby třásly ruce, Zdeněk mu s bratry pomáhal dělat rovné čáry. Babička je zase učila šít, matka vařit a otec, který pracoval přes týden jako účetní v Brně, s nimi chodil na dlouhé turistické procházky.
Rodina chodila na bohoslužby do evangelického kostela v Praze-Braníku. Z pospolité komunity kolem kostela vznikl i skautský oddíl: 37. středisko Stezka, kam pamětník s bratry chodil. Jeho přezdívka byla Fakír. Ke Skautu se pamětník moc rád vrací, nebyla tam vojenská kázeň, navíc matka s otcem se v organizaci výrazně zapojovali. Vedl je Ivan Bradáč, členem Skauta byl například i David Vávra. Po dvou letech činnosti byl Skaut zakázán, mohl však pokračovat pod hlavičkou tábornického oddílu mládeže asi ještě třetí rok. Poté už nebyla vůle Skauta znormalizovat v pionýrský oddíl.
První potíže se svou vírou zažil pamětník na základní škole. Když mu bylo asi 13 let, dostal úkol v občanské výchově – zpracovat referát o ateismu. Pojal to po svém, dnes vzpomíná, že učitelka dostala skoro infarkt.
Jako osmiletý zažil Zdeněk Šorm invazi vojsk Varšavské smlouvy. 21. srpna 1968 byl s rodiči a bratry na podnikové dovolené v Bedřichově u Liberce. V necelých devíti letech byl ještě moc malý, aby situaci rozuměl, vnímal však strach a úzkost dospělých a zároveň pociťoval jisté dobrodružství. Do paměti se mu otiskl i obraz sovětských vojáků se samopaly, kteří procházeli jejich autobus na cestě domů, a také cesta taxíkem z pražské Florence do Hodkoviček. Rodiče se báli, a tak zvolili tento způsob dopravy, a když se nikdo nedíval, rozhazovali z taxíku letáky. Prověrky na začátku 70. let se rodičů nedotkly, neměli řídící funkce, Zdeněk Šorm si ale pamatuje na panující obrovské zklamání z vývoje nadějného pražského jara.
V roce 1974 začal studovat tvorbu hraček a loutek na střední průmyslové škole na pražském Žižkově. Pamětník průmyslovku popisuje jako „svobodomyslnou školu“, kde byl prostor pro alternativní kulturu. Pořádali zde neoficiální koncerty na schodech, kde vystoupil například Jaroslav Hutka nebo Vlasta Třešňák. Jeho zajímal spíš jazz než rock, s kamarády měl kapelu pojmenovanou Soubor Dalibor. Režim a normalizační tlak ale působil i zde, na pamětníka byl vytvářen tlak, aby vstoupil do Svazu mládeže pod výhrůžkou, že se jinak nedostane na žádnou výtvarnou školu. Zdeněk Šorm, svými slovy „mánička do pasu“, však do Svazu přesto nevstoupil.
Od roku 1949 se atmosféra uvnitř církevních a náboženských společenství radikálně změnila. Strana se děsila jakéhokoliv nekomunistického organizování, a tak křesťany co nejvíce omezovala. Byl to stát, který dával farářům souhlas k výkonu duchovenské činnosti a mohl jej kdykoliv odejmout – kdyby farář pracoval bez něj, jednalo by se o trestný čin. Kromě nedělních bohoslužeb musel jakékoliv náboženské shromáždění stát rovněž posvětit, dohlížel i na vydávanou literaturu. Zdeněk Šorm se ve svém vyprávění vrací do doby normalizace, kdy se církev stále více uzavírala do sebe, do „vnitřního evangelia“. Pryč byly tábory pro děti nebo sociální práce venku, církev a politika byly jaksi preventivně brány jako dvě věci. „Teologie se uzavřela dovnitř a vědomě vytěsnila veškerou veřejnou odpovědnost,“ popisuje pamětník vliv tehdejšího tlaku. Dodává ještě, že strach se tehdy „teologizoval“.
O to víc byli pro Zdeňka Šorma důležití odvážní faráři, kteří se ztráty souhlasu nebáli. Na brigádě, kde opravoval kostely, se seznámil s Janem Kellerem a Vojenem Syrovátkou. Ti koupili v roce 1976 statek Zbytov. Měl sloužit jako pojistka, kdyby o státní souhlasy přišli, měli by se pak kde usadit. Rovněž tu plánovali organizovat programy pro mládež. Zdeněk Šorm s bratrem na Zbytov jezdili a díky tomu se dostal do neoficiálního prostředí církve farářů bez souhlasu, tzv. „bezsouhlasníků“, nazývaných také Libštát. Jan Keller nakonec souhlas skutečně ztratil, dokonce proti němu bylo zahájeno trestní stíhání za maření státního dozoru nad církví, a to právě za organizování táborů pro mládež. I díky podpisové akci, ve které se za něj velká část církve postavila, bylo trestní stíhání zastaveno. Souhlas však zpátky nedostal.
Po dokončení střední školy se Zdeněk Šorm hlásil na DAMU a na pedagogickou fakultu, nepřijali ho však ani na jednu školu. Nastoupil tedy jako truhlář do Říše loutek. Aby nemusel hned na vojnu, požádal o studijní odklad a o rok později nastoupil na evangelickou teologii, tehdy vedenou pod Ministerstvem kultury. Díky Zbytovu tenkrát do prváku přišla celá parta, včetně jeho mladšího bratra. Fakulta, na kterou se pravidelně hlásilo pár uchazečů, najednou přijala osmnáct lidí do prvního ročníku.
Zdeněk Šorm tušil, že někteří profesoři mohou být spolupracovníci StB, což se mnohem později potvrdilo. Spíš se tedy opíral o své spolužáky. Založil kapelu Lídl and Velík, se kterou hráli alternativní křesťanské písničky.
Na škole fungovalo zapojení do tzv. synod, shromáždění správního orgánu církve s volebním systémem, do kterého byl Zdeněk Šorm zvolen. Když jednou plánoval na shromáždění přednést požadavky na zrušení vojenské služby z důvodu svědomí a podání protestu proti rozmístění raket SS-20, profesoři se vyděsili. Vznikl konflikt, který eskaloval křičícím děkanem, který mu hrozil, že jej ze školy vyhodí. „Tehdy jsem to neunesl, rozbrečel jsem se a chtěl jsem, aby všichni odešli.“ Nicméně na synodu tyto požadavky stejně přednesl a děkan se mu pak omluvil.
Dostudoval v roce 1985. Nedostal souhlas jít pracovat jako farář do Ostravy ani do Plzně, přičítal to své aktivitě na Zbytově. Na dva měsíce se tam tedy vydal pomáhat Vojenovi, natíral okna a poté pracoval jako uklízeč v domově důchodců v pražských Dejvicích. Nebylo zvykem, aby farář bez souhlasu dostal práci někde mezi lidmi – doporučila jej tam jedna sociální pracovnice. Pozoroval, jaké v domově panuje napětí, neporozumění a nepochopení vůči seniorům, on sám se tedy snažil pomáhat i tím, že chodil starým lidem nakupovat nebo si s nimi povídal.
V tomto období se seznámil s Ruth Eislerovou a v prosinci 1985 se vzali. Potkali se v evangelické mládeži, kam se Ruth přišla podívat, i když z evangelického prostředí nepocházela. Nechala se pokřtít a pamětník se stal jejím kmotrem.
Do manželství ale vstoupila vojna. Zdeněk Šorm byl umístěn do Kostelce nad Labem. Když během prvního měsíce odmítl jít volit, způsobil tím obrovský poprask. Sjeli se tam plukovníci, kteří mu vyhrožovali, pod jejich nátlakem „tam nakonec ten lístek hodil.“ Nakonec jej přesunuli do Horních Počapel, kde si s ním jako s farářem moc nevěděli rady. „Zbraň nám do rukou dát nechtěli, kromě povinných střeleb,“ vzpomíná, „zároveň mě nechtěli dát nikam do skladu, měli představu, že tam vytvořím nějaké náboženské centrum.“ Pomáhal tedy v kuchyni a později truhlařil.
Vojna život novomanželů na čas oddělila. Ruth se mezitím začala politicky angažovat, dávala dohromady Nezávislé mírové sdružení, podepsala Chartu 77, přátelila se s Petrem Uhlem a Annou Šabatovou. V době pamětníkovy vojny ji také poprvé sebrali a strávila 48 hodin v cele na Ruzyni.
Těžkosti s umístěním a souhlasem pokračovaly i po dostříhání metru. Zdeněk Šorm stále státní souhlas k vykonávání práce faráře neměl, nakonec dostal místo seniorátního vikáře u Cyrila Horáka v Českých Budějovicích. Bydlel tam v zahradním domku, objížděl sbory a kázal. V létě 1988, tedy rok a kousek před sametovou revolucí, se uvolnilo místo na faře v Soběslavi, kam se s Ruth přesunuli. I pro Ruth bylo těžké sehnat si práci, chvíli pracovala v psychiatrické léčebně u Tábora, poté přepisovala rukopisy a dělala korektury pro nakladatelství Kalich.
Na faře se začali scházet mladí lidé, které sem nasměrovali přes Chartu 77. Zdeněk Šorm pro ně dělal biblické výklady, zpívali pro mládež, bavili se o zavřených lidech. On sám se k podpisu Charty 77, jak sám říká, „neodhodlal“. Dodává k tomu: „Možná, že to byla nějaká podvědomá obava, že jsem toho faráře prostě chtěl dělat, když jsem to šel studovat. Asi mě k tomu vedlo si to úplně neuzavřít.“
Jeho aktivity neunikly Státní bezpečnosti a před farou běžně stávalo jejich auto. 28. října 1988, tedy v Den vzniku samostatného československého státu, v 5.30 ráno, přišla StB Ruth zatknout. Sebrat a umístit do cely aktivisty nesouhlasící s režimem ve dny státních svátků bylo běžnou praxí tajné policie. Báli se, že by mohlo dojít k demonstracím nebo k rozdmýchávání protirežimních myšlenek.
Pro Zdeňka Šorma to byly nesmírně těžké chvíle: „Odvezli ji, aniž by mi řekli, kam ji vezou.“ Šel tedy na soběslavskou stanici Veřejné bezpečnosti, tam mu sdělili, že jeho ženu odvezli do Tábora, kde ji vyslýchali, a teď je zase zde v Soběslavi a bude tu ještě 24 hodin. Zdeněk Šorm jí tedy alespoň donesl knížky, kam tužkou napsal tajné zprávy, v cele byla ale tma, a tak si jich Ruth nevšimla. V sobotu v pět ráno šel manželku vyzvednout. „Říkali, že ji propustili, ale že ji znova zatkli, takže je tam znova na dalších 48 hodin.“ Ruth strávila v cele čas od pátečního rána do nedělního večera. Chystání nedělní mše bylo pro Zdeňka Šorma jedno z nejtěžších v životě, tím spíš, že na ten den mu zrovna vyšlo: „Když tě někdo udeří do levé líce, nastav mu i pravou.“
Protože Ruth taktiku StB státních svátků už znala, odjela před 21. srpnem 1989 ke známým, kde se ukryla. Státní bezpečnost se Zdeňka Šorma na jeho ženu ptala už dva dny před výročím a před soběslavskou farou opět parkovalo auto Veřejné bezpečnosti (VB). Když si jel Zdeněk Šorm do města pro písek, auto jej sledovalo. Policista se pak velmi divil, když jim donesl čaj.
Na zadržení své ženy si Zdeněk Šorm stěžoval na krajské správě Veřejné bezpečnosti a obrátil se i na vedení církve, tam se ale setkal spíš s obavami než s podporou. Krajský národní výbor jej předvolal na 22. listopadu 1989, naštěstí dějiny nabraly jiný směr, a když se tam pamětník dostavil, našel soudruhy spíše „rozklepané“ než autoritativní.
17. listopad 1989 trávil Zdeněk Šorm netradičně v Praze. Jeli se se ženou podívat na synod církve a díky tomu prošli i demonstrací na Albertově až k Národní třídě. Zdeněk Šorm vzpomíná, jak napjatá a nebezpečná atmosféra v ulicích toho dne panovala. Když policejní složky zatarasily postup demonstrantů u obchodního domu Máj obrněnými transportéry s pletivem a dav se strhl k útěku a hrozilo ušlapání, popisuje, že „člověku blesklo hlavou, že tam může skončit.“ Nebo když policisté bili demonstranty pendreky a jeden z nich zasáhl jeho ženu pěstí do hlavy. Vzpomíná, že o tom, že změna režimu bude jednou nazývána jako sametová revoluce, nebylo v prvních dnech ani tušení, v televizi běžely záběry shlukujících se lidových milic. Jasno, že dojde ke změně, bylo podle něj až tehdy, když se odehrály generální stávky v menších městech. Informace o zážitcích z Prahy umístil do vývěsky soběslavského kostela. Do druhého dne byly pryč, a když je tam umístil znovu, volali mu anonymové, že pokud to nesundá, přiletí oknem cihla. „Přiznám se, že trochu se strachem jsem čekal na faře, jestli tam budu mít vymlácená okna, nebo ne, ale už v neděli večer se tam začaly objevovat svíčky.“
Po dynamických dnech listopadu 1989 organizoval besedy, pomáhal založit Občanské fórum v JZD v blízké vesnici a vystupoval na mnohdy improvizovaných veřejných shromážděních po okolí. Později se dostal do zastupitelstva i do městské rady, s cílem držet v nové demokracii správný směr. S Ruth adoptovali tři děti, které na faře vychovávali, a to až do roku 2005, kdy došlo k velkému stěhování.
Po sedmnácti letech služby v Soběslavi změnil místo a celá rodina se přesunula s ním do Nového Města na Moravě. Byly to velmi intenzivní roky, během neděle odsloužil i pět bohoslužeb, navíc jeho role byla i „manažerská a organizační“, jak sám říká. Na závěr Zdeněk Šorm popisuje, že nejvíce vděčný je za to, na čem nemá žádný podíl. Za rodiče, kteří jej „uvedli do evangelického prostředí a zároveň byli otevření“, a za prostředí a přátelství s faráři Vojenem Syrovátkou a Janem Kellerem. „Otevřeli pro mne víru jako něco svobodného, co člověka baví a je to tvořivé, zároveň v sobě měli neskutečnou lidskost a pokoru.“
Od roku 2018 je Zdeněk Šorm farářem v Praze na Vinohradech, kde i dnes v roce 2023 stále vede bohoslužby ve sboru Českobratrské církve evangelické. „Jsem farářem přes třicet let, přesto někdy Bibli nerozumím. Přesto se někdy peru s některými dogmatickými formulacemi. Nechápu je, jdou mi proti srsti. Ale právě protože s nimi člověk nějak zápasí, tak se v nich pohybuje nějak dál a hloubš.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Radim Lisa)