Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Šormová (* 1965)

• narozena 14. prosince 1965 v Praze, záhy zemřel její otec

• v letech 1982 a 1983 podnikla dvě prázdninové cesty do Anglie

• v roce 1983 se stala členkou Českobratrské církve evangelické (ČCE)

• odmaturovala v roce 1984 a neměla možnost dalšího denního studia

• v letech 1984–1988 pracovala v různých ústavech sociální péče

• v letech 1985–1993 dálkově studovala speciální pedagogiku na PedF UK

• v roce 1987 spoluzaložila Nezávislé mírové sdružení (NMS)

• v letech 1987–1989 aktivně působila v nezávislém politickém prostředí

• v roce 1988 podepsala Chartu 77

• v letech 1988–2005 žili s manželem na faře v Soběslavi

• v letech 1990–1992 se stala poslankyní za Občanské fórum a Občanské hnutí

• koncem 90. let Šormovi adoptovali tři děti

• v letech 2005–2017 s manželem žila na faře v Novém Městě na Moravě

• od roku 2018 žije v Praze a působí jako ředitelka hospicu Cesta domů

„Maminku vyloučili z KSČ a propustili z práce. Šla pracovat do knižního skladu, který byl v poničeném krásném barokním kostele. Jako dítě jsem vnímala, že to k sobě trošku nepasuje, a zároveň jsem tam byla ve svém kouzelném světě. Kostel byl vysoký a já měla pocit, že regály s knihami sahají do nedohledna.“

Ruth se narodila roku 1965 socioložce Elišce Novotné a profesoru VŠE, Pavlu Eislerovi, který byl o více než 20 let starší a záhy po narození Ruth tragicky zahynul. Eliška Ruth vychovávala sama. Nejintenzivnější Ruthiny vzpomínky na dětství se vztahují k následnému období putování po severních Čechách. Později se usadily na Praze 6 a Ruth se stala žačkou Akademického gymnázia Štěpánská, které tehdy sídlilo na Petřinách.

Cesta k poznání

Ruth strávila dvoje prázdniny na návštěvě u nevlastního bratra ve Velké Británii. Návštěva západní Evropy a brigáda v domově pro mentálně postižené, který spravovali kvakeři, byly pro Ruth nejen fascinujícím zážitkem, ale také určujícím podnětem pro její další směřování.

Po návratu začala pátrat po kvakerech v Československu, našla pouze dva. Spolužák Vladimír Mlynář ji pozval do komunity Českobratrské církve evangelické (ČCE), která se scházela (a dodnes schází) v kostele U Salvátora. Zde se seznámila s farářem Janem Kellerem a dalšími lidmi, kteří ji zásadně formovali.

„Ocitla jsem se ve svobodném prostředí, kde se dalo mluvit o čemkoli. Pořádaly se bytové semináře, filozofická setkání.“

Jan Keller – toho času již bez státního souhlasu (státní souhlas byl potřebný k výkonu duchovenské činnosti) – pořádal na svém statku Zbytov u Jimramova na Vysočině brigády s duchovním programem pro mladé lidi, kterých se Ruth pravidelně účastnila.

Studium, zaměstnání, manželství

Ruth odmaturovala roku 1984. Pro neúčast v Socialistickém svazu mládeže neměla možnost studovat psychologii na vysoké škole, a tak se rozhodla pro práci v ústavu pro mentálně postižené. Nejprve v Domově sociálních služeb Vlašská, pak v Ústavu sociální péče Praha 1 – středisku Papírenská a následně v Jedličkově ústavu. Také se věnovala dálkovému studiu speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Roku 1985 se provdala za studenta teologie a člena ČCE Zdeňka Šorma, se kterým se v létě roku 1988 odstěhovala na faru v Soběslavi, kde Zdeněk získal státní souhlas.

Intenzivní předrevoluční čas

Prostřednictvím komunity ČCE se Ruth seznámila s lidmi z nezávislého politického prostředí – s chartisty, členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a dalších iniciativ v hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Setkávání s nimi pro ni vždy bylo silným zážitkem. Podepsala Chartu a po boku svých přátel stála roku 1987 u založení Nezávislého mírového sdružení (NMS) – Iniciativy za demilitarizaci společnosti.

Jedním z prvních impulzů vzniku této iniciativy byla diskuse o odmítání vojenské služby z důvodu svědomí či z náboženských důvodů, což bylo téma i Ruthina manžela. NMS se postupně rozrostlo zhruba na 200 členů a také vzrůstal tlak ze strany režimu. Čelní představitelé jako Jana Petrová, Hana Marvanová a Tomáš Dvořák se ocitli ve vězení. Ruth byla atakována častými výslechy.

„Pak už jsme nežili v Praze a o to to bylo těžší. Na maloměstě se zaměřili na jednoho člověka nebo na pár rodin, byli iniciativnější. Koncentrace pozornosti byla náročná. Taky vedle sebe člověk neměl deset dalších lidí, za kterými by mohl zajít, a ti by ho podpořili. Strach byl. Byla to jen krátká doba a byli jsme mladí, ale stejně na to mám nepříjemné vzpomínky. Člověk žil s pocitem, že je v zorném poli a nemá možnost z něj uniknout.“

NMS se roku 1988 pokusilo společně s Demokratickou iniciativou uspořádat mezinárodní setkání aktivistů za mír a demilitarizaci. Přijelo několik desítek hostů ze zahraničí. Ruth byla styčnou osobou. První setkání proběhlo na Malé Straně v bytě Jana Urbana a bylo rozehnáno StB. Cizince vyhostili a organizátory zadrželi. Ruth strávila 48 hodin v ruzyňské věznici.

Ruth byl zabaven cestovní pas. Zdeňkovi vyhrožovali odebráním státního souhlasu. Na jejich faře se začali scházet mladí lidé, kteří se zajímali o nezávislé iniciativy, což přilákalo další pozornost StB. Palachův týden Ruth strávila v cele předběžného zadržení, takže když se blížil srpen 1989, „uklidila“ se na týden s knihami k přátelům na faru v Litoměřicích.

„Sledování a represe měly podobu intenzivní a zároveň úsměvnou, protože jsem nedělala zase nic tak velkého. U osobní prohlídky při mém zadržení byla paní, kterou jsem znala z obchodu, člověk, se kterým jsem se pak léta potkávala v jiných rolích. Celé to bylo nenormální a hrozné i v osobním rozměru.“

Sametová revoluce a Soběslav

Od 15. listopadu 1989 byla Ruth se Zdeňkem v Praze, protože probíhal synod ČCE. Stejně jako řada lidí ze synodu šli 17. listopadu na setkání na Albertově a v průvodu došli až na Národní třídu, kde Ruth dostala ránu pěstí od policisty, přivodil jí otřes mozku, takže museli následně průvod opustit a vyhledat lékaře.

V neděli se již Šormovi vrátili na bohoslužby do Soběslavi a v následných dnech se věnovali tamnímu revolučnímu dění.

„Cítila jsem uvolněnost poměrů, ale do poslední chvíle jsem si nepředstavovala, že by k převratu mohlo opravdu dojít. Bylo to překvapení, i když v to člověk doufal, a to na tom bylo to silné.“

Už předtím se kolem fary scházeli lidé, které zajímalo vše, co bylo s režimem v napětí. Z fary se tedy přirozeně stalo informační centrum a začalo zde vznikat jádro soběslavského Občanského fóra (OF), v jehož středu stála Ruth. Věnovali se místním záležitostem, pořádali přednášky, diskuse atd.

„První rok nebo dva byla naprostá většina lidí plná důvěry v OF. Zásadní změna byla v tom, že do problému mohli vstupovat i jiní lidé, než je struktura.“

Ruth poslankyní

Půl roku po revoluci byla Ruth zvolená do Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, nejprve za Občanské fórum, později za Občanské hnutí. Byla jednou z nejmladších poslankyň.

„Byl to hezký a intenzivní čas. Volno se nehlídalo. Ke konci prvního roku už bylo vidět, jak se to dělí. Část lidí to dělala s nadšením, že už komunisti konečně nejsou u moci. Druhá část chtěla dělat profesionální politiku a snad přirozeně dělali víc kompromisů. Najednou bylo cítit, že nadšení není nosné pro všechny,“ říká pamětnice.

Dodává k tomu: „Následný vývoj ČSFR jsem vnímala jako přirozený. Převrat proběhl bez násilí a zjevných čistek. Udělalo se spoustu chyb, který k tomu ale patřily.“

Ze Soběslavi do Nového Města na Moravě

Od roku 1993 se Ruth realizuje v neziskovém sektoru. Pracovala pro českobudějovickou Arpidu, v Soběslavi založila středisko Diakonie Rolnička a v Novém Městě na Moravě již sedm let vede obecně prospěšnou společnost Portimo, poskytující pět sociálních služeb.

Roku 2005 se Šormovi v rámci běžného stěhování farářů přemístili do Nového Města na Moravě. Na Soběslav vzpomínají s láskou jako na město, které díky porevolučnímu dění poznali napříč všemi jeho dimenzemi. Letos již chystají další stěhování, tentokrát do Prahy na Vinohrady.

Ze současné společenské situace v České republice je Ruth rozčarovaná.

Šormovi adoptovali Matěje, Johanu a Jakuba a dnes se již těší z vnučky Naomi.

„Víra a vyrůstání ve společenství je něco, co dostali, a buď to v životě využijí, nebo nevyužijí. Mám zkušenost, že když se pak něco děje nebo je člověku ouvej, tak se tyhle věci vybaví a hodí, takže v to doufám.“