Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotmistr v. v. Jindřich Souček (* 1932)

• narozen 6. ledna 1932 v Chrástu u Mladé Boleslavi

• během války zameškal hodně školy kvůli náletům a dalším válečným událostem

• 9. května 1945 se stal svědkem bombardování Mladé Boleslavi

• po válce se vyučil truhlářem

• vojnu prožil v padesátých letech u protiletadlové obrany

• ve stejné době vstoupil do KSČ

• usadil se v Českém Dubu

• pracoval ve vojenských automobilových opravnách

• s manželkou adoptovali dceru

• v roce 1968 fotografoval v Českém Dubu protesty proti obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy

• v roce 1970 přišel po dopravní nehodě o pravou nohu

• vyloučen z KSČ kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací

• v listopadu 1989 zachytil svým fotoaparátem v Českém Dubu generální stávku

• v roce 2021 žil v Českém Dubu

Když se na Mladou Boleslav začaly 9. května 1945 sypat bomby, stál tehdy třináctiletý Jindřich Souček s maminkou a osmiletým bráškou před domem č. p. 7 v Chrástu. Z vesničky u Mladé Boleslavi se dívali na silnici směrem k Praze a čekali, až se tam objeví kolony Rudé armády, jež osvobozovala Čechy od nacistické poroby.

„Po silnici k nám přicházela zprava paní Kmentová a najednou jsme slyšeli, jak se od západu blíží zvuk těžkých letadel. Přilítlo pět nebo šest bombarďáků, letěly nízko a začaly se rozdělovat. V zorném poli jsem pak viděl jen jeden, letěl rovně. Bombarďáky se dostaly nad Boleslav, svítilo sluníčko a koukám, jak něco padá z letadla dolů,“ vzpomíná Jindřich Souček. „Najednou zazněla exploze, detonace, a uviděl jsem velký oblak tmavého kouře. Paní Kmentová se chytila za hlavu a vykřikla: ‚Belveder hoří!‘ Belveder byla část Mladé Boleslavi a bydlela tam její sestra. Bomby ale padaly na Hejtmanku, která je až za Belvederem. Máma nás popadla, přišly další detonace, běželi jsme od Boleslavi na druhou stranu a doběhli jsme na konec vesnice. Zprava letělo malé letadlo, ne bombarďák, máma nás strčila do příkopu a leželi jsme tam. Nízko nad jabloněmi se objevil dvouplošník, na první pohled jiný. Trup byl do špičky, na ní bylo čtyři nebo pět výstupků. Druhé místo za pilotem bylo prázdné a v polovině trupu nad červenou hvězdou stál voják s lehkým kulometem.“

Když letadlo odletělo směrem k Bezděčínu, běžela maminka se svými syny za vesnici, kde její manžel udělal na parcele Součkových díru do země, malou místnůstku pro všechny případy. „Máma si na ni vzpomněla a vlezli jsme dovnitř. Slyšeli jsme, že se blíží další letadlo. Někdo k nám skočil, málem na naše hlavy. Byl to Vašek Okounů, můj kamarád, celý vystrašený.“

Po německém autu hodil bláto, maminka mu nařezala

Jindřich Souček se narodil 6. ledna 1932 v Chrástu u Mladé Boleslavi do chudé rodiny. Tatínek pracoval u dráhy, nejdříve obsluhoval závory a potom dělal v údržbářské dílně na hlavním nádraží v Mladé Boleslavi truhláře. Maminka pomáhala u sedláků. „Od dráhy jsme měli malé políčko, pět řádků brambor. Sedlák nám ho jednou zoral koňmi, a když se pak vyrovnával s mámou za celoroční práci, řekl jí: ‚Paninko, tak mi nemusíte nic doplácet,‘“ uvádí pamětník. „Máma přišla domů celá ubrečená, že jí za rok práce sedlák jen zoral políčko.“

Jindřich Souček zažil v roce 1939 jako sedmiletý obsazení Československa nacistickým wehrmachtem. Vybavuje si ošklivé počasí se sněhem a deštěm a německé auto, které zabloudilo z hlavní silnice do Chrástu. „Hodil jsem po něm kusem bláta, máma mě ale rychle sebrala a nařezala mi,“ podotýká. „Tak z toho naštěstí nic nebylo.“

Podle pamětníka žila za války rodina všelijak, velkým hladem však netrpěla. Díky šikovnému tatínkovi nebyla odkázána jen na přídělový systém, ale dokázala si obstarat vlastní mouku. „Lidem v Chrástu ji pomáhal sehnat starosta Jeřábek, i když se musel tvářit, že je naoko s Němci. Táta udělal doma šroťák na kliku, od sedláků koupil pytel pšenice a točil jsem klikou,“ uvádí Jindřich Souček. „Mlel jsem mouku na chleba – na lístky ho bylo málo – a místo v mouce se vyvaloval v bukových pilinách. Táta udělal fukar a mouku rozděloval na hrubou a hladkou. Zbyla nám i na buchty. Jednou jsem jednu kousal venku v Chrástu. Proti mně šel pán a buchtu jsem raději schoval. Říkal mi: ‚Neschovávej to. Ty jsi malý, dočkáš se, že ještě bude všechno.‘“

U Součků maminka za války vařila často jednu z nejobyčejnějších polévek – mlíkačku z odstředěného průsvitného mléka naředěného vodou. „Lámal se do ní chleba, a když byla, bylo dobře,“ dodává Jindřich Souček.

Ze školy lazaret, na stráni zkoušeli transportéry

Za války se pamětník do školy moc nenachodil. Často chybělo uhlí na topení a nakonec se třídy proměnily v lazaret pro raněné německé vojáky. Děti se provizorně učily v hospodě U Blechů. Když se nad Protektorátem Čechy a Morava rozburácela spojenecká letadla, musely do krytů. „Kvůli zameškané škole žáci museli po válce na JUK – jednoroční učební kurz,“ prozrazuje Jindřich Souček. Jeho rodina prošla válkou bez větších otřesů, v době heydrichiády v roce 1942 však Němci během velkých represálií zatkli a zastřelili souseda Součkových.

Pamětník si válku uvědomoval i ve chvílích, kdy Němci testovali na stráni u Chrástu obrněné pásové transportéry. „Vyráběli je ve Škodovce. Zkoušeli je s dřevěnými bukovými pásy místo železných a občas nás kluky svezli,“ tvrdí. Poté, co se fronta přibližovala do Čech, pozoroval často přelétávající americká letadla. „Boleslav ani Škodovku Američani nikdy nebombardovali,“ uvádí Jindřich Souček. „Shazovali dolů stříbrný staniol, aby rušili radary. Sbíral jsem ho a ozdoby ze staniolu byly největší parádou na našem vánočním stromečku.“

Devátého května 1945, den po kapitulaci Německa, táhly přes Mladou Boleslav ustupující kolony nacistické armády a jejích spojenců. Němci se odmítali vzdát a snažili se dostat za demarkační čáru do západní zóny, jelikož se obávali sovětské odvety za zvěrstva napáchaná při východním tažení.

„Devátého května jsem se chtěl podívat do Boleslavi na kole. Máma mi ale řekla: ‚Nikam nepojedeš, ještě se do něčeho namotáš,‘“ vzpomíná Jindřich Souček. Dodává, že zanedlouho přiletělo od západu pět nebo šest bombardérů a začaly útočit na město a na Škodovku.

Sirény nehoukaly

Při náletech zahynulo 148 obyvatel města, nevyjímaje děti. O život přišly stovky utíkajících německých vojáků a jejich litevských a estonských spojenců. „Lidé útok nečekali, protože vůbec nehoukaly sirény,“ tvrdí Jindřich Souček. Někteří Boleslavané letadlům nejdříve mávali a nadšeně je zdravili.

Bezprostředně po válce připisovali představitelé obnovené československé moci bombardování nacistické Luftwaffe. V současné době se historici kloní k názoru, že Mladou Boleslav a Škodovku zasáhly 9. května 1945 letecké pumy ze sovětských bombardérů. Ve stejný den útočily na ustupující nacistické kolony, které se odmítaly vzdát, rovněž v nedalekém Liberci. Také tam přišli o životy civilisté, odhadem jich zahynulo několik desítek.

Jindřich Souček nicméně viděl nad Chrástem pouze jedno letadlo Rudé armády. „Kromě pilota v něm byl střelec s lehkým kulometem,“ dodává.

Podle něj přeletělo 9. května dopoledne pět nebo šest bombardérů nad Chrástem ve stejném koridoru jako spojenecká americká letadla, která pamětník pozoroval ve vzduchu v předchozích měsících a letech. „Byly to ty samé typy bombarďáků, jaké jsem viděl mnohokrát předtím, když nad Chrástem a Mladou Boleslaví jen přelétávaly a nebombardovaly. Mezi americkými a ruskými letadly byl velký rozdíl. Ve třinácti letech jsem se zajímal o všechno, co ve vzduchu vrčelo, a nemohl jsem si je splést,“ upozorňuje Jindřich Souček. „Americké bombardéry měly kabiny na kulatém předku, ruské měly předek špičatý a pilotní kabiny nahoře na trupu. Což se mi potvrdilo po dlouhých letech, když jsem viděl v televizi loni v říjnu na ČT2 ukázky ruských bombardérů používaných ve druhé světové válce. Takové jsem nad Chrástem 9. května letět neviděl.“

Domnívá se, že Rusové a Američané útočili zároveň

Pamětník si myslí, že na Mladou Boleslav a Škodovku útočily obě armády současně. Tedy sovětská i americká, a navzájem o sobě nevěděly. „Viděl jsem první tři bomby a kouř, slyšel jsem rány,“ poznamenává. „Myslím si, že Američani rozhodili pár bomb po Boleslavi, aby si lidi nemysleli, že letí rovnou na Škodovku. Rozbili ji a byli pryč.“

Jindřich Souček se domnívá, že při náletu na boleslavskou Škodovku už nešlo o klasickou válku, stejně jako při náletu na plzeňskou Škodovku na konci dubna 1945. „To už byla válka kapitálu, aby k nám z Ameriky mohli po válce dodávat svoje výrobky, když jsme je nemohli dělat ve vybombardovaných továrnách,“ vysvětluje Jindřich Souček.

Historické prameny nabízejí ještě jiné vysvětlení. Jan Ziegler napsal v roce 2020 na webu Neviditelný pes, že Rudá armáda využívala během druhé světové války více než pětinu bojových letadel, která jí dodaly USA. Na Mladou Boleslav a Škodovku mohli Sověti útočit také americkými bombardéry. Podle dochovaných svědectví scházely bitevníkům při bombardování výsostné znaky.

Kurátor letecké sbírky Národního technického muzea Michal Plavec nicméně tvrdí, že nad středními Čechami operovala 9. května 1945 sovětská 2. letecká armáda, jež americké typy bombardérů nepoužívala. Na rozdíl od 5. letecké armády, která 9. května 1945 útočila na ustupující německé jednotky na západ od Brna a bombardovala Krucemburk a Ždírec nad Doubravou. Podle Michala Plavce dopadly na Mladou Boleslav 9. května 1945 letecké pumy ze sovětských bombardérů.

Během května 1945 se šel pamětník ze zvědavosti podívat do poničené Mladé Boleslavi. Viděl poškozené domy naproti okresnímu úřadu, na Novém Městě trefily bomby staré domky za moderní záložnou. Pumy zasáhly rovněž most přes Jizeru a starou továrnu. „Bylo v ní skladiště se žlutými botami pro vojáky a kostkovanými látkami,“ říká Jindřich Souček. „Lidi si je po bombardování nabrali a půlka Boleslavi pak chodila v kostkovaných košilích.“

Navzdory tragickým náletům si první dny po osvobození vybavuje jako nádherné. „U nás bydleli a spali Rusové, telefonisti, radisti, a ruské ženské-spojařky,“ uvádí pamětník. „Motal jsem se kolem ruské kuchyně. U kotle mi kuchař říkal: ‚Kysle, kysle!‘ Došlo mi, že chce šťovík. Natrhal jsem mu ho a vařil z něj polívku.“

Skoro celé kasárny skončily v nemocnici s myším tyfem

Po válce se Jindřich Souček vyučil truhlářem a začátkem padesátých let ho odvedli na vojnu. Nastoupil v Plzni k protiletadlové obraně, pak ho armáda poslala do školy pro radisty v Jaroměři-Josefově. „V kasárnách Čtvercákách byla tak shnilá okna, že se pod rámem dala prostrčit ruka. V místnosti nás spalo třicet, topili jsme v jedněch malých kamínkách, ale místo uhlí jsme měli jen uhelný prach, který nehořel,“ tvrdí Jindřich Souček. „Na cvičáku jsme sbírali kdejaký kus klacku, abychom si zatopili a trochu se ohřáli. V zimě nám v kasárnách zamrzaly sprchy, a tak nás brali jednou za čas vykoupat do městských lázní. Záchody ve Čtvercákách byly hrozné. V kuchyni se sešli nejhorší kuchaři, v neckách se jim válely zelené šunkofleky.“

Ve skladu potravin v kasárnách pobíhaly myši a krysy. Vojáci dávali pasti a pastičky přímo na pytle s moukou nebo čočkou. „Myš nebo krysa vlezla do železa, kleplo ji to a krev vytekla do pytlů,“ prohlašuje pamětník. „Skoro celé kasárny skončily v nemocnici s myším tyfem, s horečkami, bolestmi břicha a s průjmy.“

Pamětník se stal délesloužícím poddůstojníkem, jako rotmistr si protáhl vojnu o dva roky a dostal na starosti sklad. Jeho nadřízený, poručík ze Slovenska, si jednou před cestou domů vzal s sebou pět vojenských kabátů a prodal je. „Práskli ho a zabásli,“ upozorňuje Jindřich Souček.

Po vojně šel do černouhelných dolů k Plzni, kde pracoval 750 metrů pod zemí. Řada jeho kolegů byli neodsunutí Němci, bez nichž by se těžba neobešla. „Někdy nám nováčkům dělali naschvály,“ poznamenává pamětník. „Práce v dolech byla nebezpečná, museli jsme lézt i tam, kde chyběla výdřeva. Jeden kluk mi říkal: ‚Půjdu tam já, ty tam nechoď, jsi ženatý.‘“

Vyloučili mě z KSČ, udělali mi radost

V padesátých letech vstoupil Jindřich Souček do KSČ. „Byl jsem starý poctivec a dobrý pracant a nedokázal jsem říci ne,“ vysvětluje. Z Plzně se přestěhoval na Mladoboleslavsko. Pracoval v Liazu Mnichovo Hradiště a pak šel za prací a bydlením do podještědského Českého Dubu. Dělal tam v armádních opravnách osobních vojenských aut – takzvaných gazíků. S manželkou na začátku šedesátých let adoptovali dceru, jejíž otec pocházel z africké Guineje a studoval v Praze.

Po 21. srpnu 1968 se Jindřich Souček stavěl proti okupaci Československa Sovětským svazem a dalšími státy Varšavské smlouvy. Dostal se do problémů s představiteli KSČ, kteří takzvanou bratrskou pomoc přivítali a schvalovali. V prvních dnech po okupaci fotografoval v Českém Dubu plakátovou kampaň proti okupantům.

V červnu 1970 jel na motorce na rybářské závody ve Svijanech a srazila ho sedmdesátikilová německá doga. Po těžkém úrazu mu chirurgové museli amputovat nohu ve stehně. „Ležel jsem doma s uříznutou nohou, učil jsem se chodit s protézou a přišli za mnou dva parťáci z autoparku. Říkal jsem si: Kamarádi mě jdou potěšit,“ uvádí pamětník. „A oni mi řekli, že mě vyloučili z KSČ, protože jsem byl proti okupaci. Udělali mi ale největší radost, byla to moje blbost, že jsem tam šel. A od té doby mám od KSČ pokoj.“

V Českém Dubu nafotil generální stávku

Navzdory svému tělesnému hendikepu si pamětník sehnal práci v lisovně plastických hmot v podniku Dubena, kde zůstal dvacet let. V listopadu 1989, kdy sametová revoluce ukončila v Československu totalitu, dělal v Českém Dubu totéž, co v srpnu 1968. Objektivem svého fotoaparátu zachycoval převratné historické události. Své snímky z generální stávky věnoval městskému muzeu a vznikla z nich výstava.

Jindřich Souček se zasloužil také o ojedinělý českodubský betlém, který vzniká v posledních dvaceti letech. Vyřezal hodně z celkových asi padesáti dřevěných sošek. O práci se dělil s truhlářem Jiřím Havelkou. Pamětník vytvářel hlavy, ruce a nohy, Jiří Havelka těla a ostatní věci, oblečení šila paní Jáčová. Každý rok přibývají do betléma nové sošky, v posledních letech však už bez přispění Jindřicha Součka. „Dělal jsem je a pořád se dělají podle živých lidí. Chodí se pak dívat sami na sebe,“ prozrazuje. „V betlémě je třeba trenér biatlonové reprezentace Ondřej Rybář, pražský sochař docent Dvořák nebo českodubský obuvník Milan Dvorský.“

Jindřich Souček už sice s rozšiřováním betlému skončil, ale soustruh na dřevo do starého železa nevyhodil. „Mou zásadou bylo odvádět vždycky poctivou práci, aby nikdo nemohl říct: Souček se flákal.“

Kamarád zjistil, že nad nimi letěl kukuruznik

V důchodu se po dlouhých desítkách let znovu sešel s Václavem Okounem, kamarádem, s nímž zažil letecké útoky den po válce. „Vašek říkal: ‚Člověče, mně leží pořád ten boleslavský nálet v hlavě.‘ Odpověděl jsem: ‚Mně taky, rád bych věděl, jak se jmenoval ten ruský dvouplošník.‘ Vašek řekl: ‚Řekni mi, jak vypadal, a já to zjistím.‘ Po nějakém tom roce se Vašek ozval: ‚Tak to mám! Byl to kukuruznik,‘“ podotýká pamětník.

„Za čas mě vzal na boleslavské letiště můj synovec, abych si prohlédl muzeum historických letadel. Při prohlídce říkám: ‚Máte to tu hezké. Ale kdybyste tak měli kukuruznik,‘“ vzpomíná Jindřich Souček. „Ozvalo se hrdé: ‚To my máme!‘ A hned jsme šli do druhého hangáru a stál tam opravdu kukuruznik. Hned jsem ho poznal. Byl stejný jako dvouplošník s lehkým kulometem, který letěl nad Chrástem 9. května 1945, jen víc vyparáděný a nalakovaný. Dovolil jsem se, abych se mohl podívat zblízka, a skutečně v místech, kde je rudá hvězda, je v trupu otvor s přišroubovaným krytem. Pro mě to byl důkaz, že tam voják s kulometem mohl stát.“