Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Soucha (* 1933)

• narodil se 17. srpna 1933 v Praze

• na konci války zažil nálety v pražských Vysočanech

• celý život pracoval v ČKD Praha

• ve volném čase se věnoval volejbalu, díky sportu mohl cestovat

• jeho dcera i manželka emigrovaly do USA

Kdybychom tam seděli, tak jsme už nebyli

František Soucha se narodil 17. srpna 1933 v Praze, tedy v době hospodářské krize. „Moji rodiče to neměli lehké, ale potom se to všechno zlepšilo. Do té doby, než přišla druhá světová válka.“ S rodiči bydlel František na pražském Střížkově, pak se přestěhovali do nedalekých Vysočan, kde také v šesti letech začal chodit do školy. „Když je člověk mladý, tak mu leccos nevadí. Byli jsme kluci, hráli jsme fotbal, zlobili jsme. Při těch všech nedostatcích, které byly, jsme asi měli to dětství dobré.“

„Druhá světová válka byla jedna velká hrůza. Všechno bylo zbytečné a hrozné.“ František si pamatuje, jak se situace během války neustále zhoršovala, všechno bylo na příděl a potravinové lístky. Na konci války pak navíc přišly ještě nálety. „Ve sklepě jsme to měli už připravené, že se tam dalo sednout nebo lehnout. Přišla neděle a naši vařili oběd a říkali: ‚Vem bráchu, běžte spolu do krytu a my pak přijdeme.‘ Najednou hrozné rány: ‚Bum, bum!‘ Já jsem seděl v krytu, to byla veliká sklepní místnost, a tam se vyvalila část zdi. Kdybychom tam seděli, tak jsme už nebyli. […] Klepala se mi kolena, nemohl jsem to zastavit. Tam jsem teprve poznal, co to je nálet.“

František také vzpomíná, jak lidé po válce fandili sovětským vojákům i komunistické straně. „Oni byli takoví lákaví - ‚všechno bude prima‘. Takže lidi volili komunistickou stranu. Později se ukázalo, že to nebyla taková pravda, jak mysleli, že to bude.“ V mládí ho prý politika nezajímala, ale čím byl starší, tím mu to začínalo více a více vadit.

 

Vojna, volejbal, ČKD

Františkův strýc byl řezník a plánoval, že si otevře vlastní řeznictví. František se tak rozhodl vyučit řezníkem, aby u něj mohl pracovat. Po roce 1948 ale byly podniky znárodněny, takže se sice řezníkem vyučil, ale ke strýci už jít nemohl. Po vyučení ho navíc povolali na vojnu, kde ho vybrali k Pohraniční stráži. Tam ho přidělili do kuchyně. „Neuměl jsem nic a dali mi k ruce bývalého horníka. To byla jídla! Když jsem dělal rajskou, tak jsem nemohl vařečku vytáhnout, jak to zhoustlo.“ Nakonec byl šťastný, že se od pohraničníků dostal pryč. „Přežil jsem vojnu díky tomu, že jsem hrál závodně volejbal. Hrál jsem za Rudou hvězdu, takže jsem měl tu vojnu díky sportu trochu lehčí.“ Díky tomu, že pomohl týmu vyhrát volejbalový krajský přebor v Plzni, mohl také během vojny odjet na placenou rekreaci, což nebývalo běžné.

Po návratu z vojny nastoupil do práce do ČKD, kde si udělal kurz soustružníka a postupem času se vypracoval na dobrou platovou třídu. A protože se o něm vědělo, že je vyučeným řezníkem, tak za ním jednou přišel vedoucí závodní jídelny s tím, jestli by nešel dělat k němu. „Skončil jsem v jídelně, kde jsem měl na starosti sklady. Tenkrát jsme vařili dva tisíce pět set jídel a rozváželi jsme i do menších továrniček. Měl jsem o zábavu postaráno.“

Pamatuje si také na rok 1953 a měnovou reformu. „Prezident Zápotocký tenkrát řekl: ‚Naše měna je pevná, nic nedělejte.‘ A druhý den byla měna. Takže jsem přišel do práce, lidi se srocovali na nádvoří a najednou tam přišli montéři a měli na těch montérkách puky, to byli tajní policajti. A lidi tam řvali, protestovali. Kluk říkal: ‚Já mám peníze, chci si koupit nábytek!‘ Kdo měl doma hotové peníze, tak o ně přišel.“

 

Dcera i manželka emigrovaly

„Já jsem byl ženatý a měl jsem dceru. A moje dcera ještě za bolševika utekla.“ Díky volejbalu totiž jezdil František různě po Evropě a jednou ji také vzal s sebou. „Ona jako by se pomátla, když viděla ty voňavky a mejdlíčka. Přišel můj kamarád a říkal, že jede na lyže do Alp. A udělalo se to tak, že pojede moje dcera Eva. Jela tam a už se nevrátila.“ Nejdříve zůstala nějaký čas v Rakousku a potom se přemístila do Ameriky. „Manželka pak jela za ní, aby ji přemluvila, a zůstala tam nakonec taky.“ Jak se ale říká, všechno špatné je pro něco dobré – František pak potkal svou druhou ženu, se kterou je dodnes šťastný.

Sám o emigraci nikdy neuvažoval. A to ani přesto, že díky cestování dostával různé nabídky. „Když jsme jezdili po Německu, bylo mi to nabízeno: ‚Františku, tady je klub, uděláme tě správcem. Co ti bude chybět?‘ Ironie byla, že jsem říkal: ‚Já mám doma rodinu, a to nemůžu udělat.‘“

Jeho dcera byla nakonec odsouzena v nepřítomnosti, ale on sám z toho žádné problémy neměl. Dcera ho pak ještě několikrát v Praze navštívila, ale protože spolu nemají příliš dobré vztahy, už se nevídají. František ani nikdy neuvažoval o vstupu do komunistické strany, i když takové nabídky dostal. „Měl jsem ke straně odpor. Viděl jsem samé vlezdoprdelky, které chtěly zastávat nějaké místo. Všechno bylo účelové.“

 

Srpen 1968 a listopad 1989

„V srpnu 1968 mě probudil telefon v noci a kamarádi volali, že jsme obsazení. Otevřeli jsme okno a slyšeli jsme hukot letadel. A už tady byli. Pak jsem viděl ve Kbelích tanky namířené na Prahu. No bylo to hrozné. Byl to takový šok pro lidi, kteří tady ještě komunismu věřili, tak si myslím, že tehdy si museli udělat úsudek, že to je všechno taková lumpárna politická.“

Změnu režimu v listopadu 1989 pak František přivítal. „Skončilo to, co jsme neměli rádi, to, co nám vadilo. Měl jsem velkou radost, že k tomu došlo, bohužel až po těch letech.“ Osobně se zúčastnil známého pochodu dělníků ČKD. „Průvod tehdy organizoval můj kamarád. To jsme se prošli z Vysočan na Václavák.“

Nedlouho po revoluci pak odešel František do důchodu, nicméně nezahálel a různě si přivydělával, nejdéle pak jako vedoucí ochranky na Praze 10. „Dařilo se mi velice dobře. Měl jsem plat a k tomu platu jsem měl ještě důchod.“ V dnešní době rád jezdí na chatu, kde může pobýt v přírodě a jeho celoživotním heslem je: „Bejt v pohodě.“