„Byl jsem v druháku na gymplu. Pamatuji se, že jsme v prosinci 1968 stávkovali. Po srpnu 1968 se všechno hroutilo a my jsme stávkovali proti tomu, aby se to nehroutilo. Bylo to ještě před Palachem. Jako studenti jsme chtěli, aby se okupace nedotkla změn, které (přineslo Pražské jaro). Přišel za námi Karel Kryl. Říkali jsme: ‚Hele, kdo to je?‘ ‚Ty nevíš, kdo to je?! To je Karel Kryl!‘ Všem nám zazpíval, bylo to pěkné.“
„V listopadu 1989 (nejsem schopen říct, jestli to bylo 18., nebo 20.) jsme dostali befel od Dominika (Duky – pozn. ed.), který v té době byl tajně jmenovaný provinciál. Pískl nám. Řekl: ‚Teď musíme hop, nebo trop. Vylezte ven a služte. Jděte k oltáři jako kněží. Buď nás zavřou, nebo nás povolají. Nesmíme jim dát na vybranou, musíme to risknout.‘ Což se mi moc líbilo. (Komunisté) byli slabí, v tento okamžik prostě nešlo nás začít zavírat nebo pořádat procesy, měli spoustu jiných (nepřátel). Ale zase dělat, že se nic neděje, když my tam evidentně všem před očima maříme státní dozor nad církvemi, bylo také zvláštní. Byla to provokace, hop, nebo trop, protože teď nás hned nezavřou. Ale také trošku statečnost faráře, že mi hned dovolil koncelebrovat vedle něj. Oni mohli říct: ‚Tys ho tam nesměl pustit.‘ Tím jsme se odhalili. Nevím, jak to bylo u jiných řádů, ale všichni tajně svěcení dominikáni nastoupili k oltáři se štólami kolem krku.“
„Šel jsem za děkanem docentem Čermákem. Řekl jsem mu, že táta umřel a chci jet na pohřeb (do Paříže – pozn. ed.). On se na mne podíval a zeptal se: ‚A nechcete tam zůstat?‘ Já jsem odpověděl: ‚Slibuji vám, že tam nezůstanu.‘ ‚Věřím vašemu slibu.‘ Podepsal mi doporučení. Takže kupodivu jsem opravdu vyjel. Táta jako veliká osobnost měl dobré kamarády, kteří mne na pohřbu přemlouvali: ‚Zůstaň tady, my se o tebe postaráme, dostuduješ tady. Táta byl významný vědec, velmi si ho vážíme a chceme pro něj něco udělat, aspoň se postaráme o jeho syna.‘ Dvě věci stojí za svědectví: Jednak jsem řekl, že všechno, co umím, mě naučili u nás (v ČSSR – pozn. ed.) a nemám důvod to Francouzům zadarmo předávat. A potom jsem panu děkanovi slíbil, že se vrátím, tak nemohu porušit slib.“
Ondřej Soudský se narodil 18. července 1952 v Praze. Rodiče Eva a Bohumil Soudští působili jako archeologové, pracovali v Archeologickém ústavu Československé akademie věd. Od roku 1970 přednášel otec na Sorbonně v Paříži, kde v roce 1976 náhle zemřel. Pamětník vystudoval Akademické gymnázium v Praze a Vysokou školu ekonomickou, obor statistika. Pracoval jako statistik v Centrálním výpočetním středisku Československé akademie věd. Na vysoké škole konvertoval ke křesťanství a seznámil se s řádem dominikánů, do nějž se rozhodl vstoupit. Katolické řády byly v Československu od roku 1950 zakázány, k jejich oficiální obnově došlo až po roce 1989. Řeholní život probíhal v ilegalitě. Také Ondřej Soudský absolvoval řádová studia po bytech a farách, kde žili tajní dominikáni. Při vstupu do řádu přijal řeholní jméno Vojtěch. V roce 1987 jej erfurtský biskup Hans-Reinhard Koch v Lipsku tajně vysvětil na kněze. O jeho kněžství nevěděla ani jeho maminka. Veřejně vystoupil až v listopadu 1989. V letech 1991-2000 vedl správu farnosti u kostela sv. Filipa a Jakuba v Praze na Zlíchově. V roce 2000 jej představení přeložili z pražského kláštera do Plzně a stal se farářem farnosti Panny Marie Růžencové. Biskup František Radkovský jej jmenoval biskupským vikářem pro školství a vzdělávání v plzeňské diecézi.
