Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Jan Soukup (* 1946)

• narozen 6. prosince 1946 v Plzni

• v roce 1952 přišel otec o rodinný podnik a byli vystěhováni ze svého bytu

• v letech 1962 až 1966 pamětník vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Plzni

• jako kreslič map na velitelství divize se stal svědkem srpnové okupace 1968 v Sušici

• v letech 1970 až 1976 vystudoval architekturu na ČVUT

• podílel se na prvních rekonstrukcích historických budov v Plzni

• od roku 1968 až do roku 1991 zaměstnán v Krajské projektové organizaci Stavoprojekt

• v roce 1991 založil vlastní projekční kancelář

• od roku 1991 pracoval na nespočtu rekonstrukcí historických památek

• členem mnoha občanských sdružení, mj. spolku Klášter Chotěšov od roku 1992, jeho předsedou v letech 2001 až 2020

Jan Soukup věděl již v dětství, čím chce být, až dospěje. Zatímco ostatní děti si hrály na vojáky nebo s angličáky, on si rád stavěl. Chtěl být architektem. Uchvátily ho především historické památky. V komunistickém režimu ale bylo něco nepředstavitelného, aby byly rekonstruovány odkazy minulých dob. Zároveň otec byl živnostník, a tak komunisté pohlíželi na jeho syna s despektem. Do toho všeho byla celá rodina věřící. Svého cíle se ale nevzdával. Trvalo ale dlouho, než si svůj sen splnil. Přesto již za minulého režimu začal s ranými začátky památkové péče na Plzeňsku, aby svůj potenciál naplno rozvinul po roce 1989. Po změně režimu založil vlastní projekční kancelář a věnoval se rekonstrukci různorodé škály historických památek. V současnosti tudíž platí za jednoho z předních odborníků na památkovou péči.

Těžké časy pro rodiny živnostníků

Jan Soukup se narodil 6. prosince 1946 v Plzni jako nejmladší ze čtyř bratrů do, jak sám říká, „tradiční krejčovské rodiny“. Byl synem živnostníka Karla Soukupa, uznávaného krejčího, který v Plzni vlastnil před vypuknutím druhé světové války jednu z největších firem ze světa odívání. Po skončení války se zdálo, že se věci vrátí do předešlých poměrů. Jenže to se nikdy nestalo. Nástup komunistického režimu v Československu změnil rodině Soukupových jakékoliv smělé vyhlídky do budoucnosti. „Doma jsem si stavěl město a najednou přišli pánové v černých kabátech. Šli za rodiči. Jako dítě jsem cítil napětí. Oni když přišli, tak nevěděli, jak okolo toho mého města projít. Už jsem měl strach, že mi do něj dupnou. Našli ale potom náměstí. Přešli to a šli do dalšího pokoje, kde se s nimi rodiče zavřeli. Od té doby jsem věděl, že něco není úplně v pořádku,“ vzpomíná Jan. 

Špatné předtuchy se naplnily. Otci sebrali v roce 1952 rodinný podnik. „Ostatně si ale myslím, že by to byl stejně problém, protože po válce všechno v krejčovství směřovalo více ke konfekci, takže nevím, jak by to dál fungovalo,“ dodává pamětník s nadhledem. Jenže se znárodněním rodinné firmy komunisté neskončili. Rodina byla vystěhována ze svého bytu pouze o patro výš. Snad, aby jim komunistický režim stále připomínal, kdo rozhoduje o jejich osudu.

Dětství v padesátých letech

Když však krátce po vystěhování zemřel Stalin, hrozilo, že potíže s komunistickým režimem se ještě prohloubí. Mladý Jan tehdy chodil do mateřské školy a jako jinde i zde se konala v březnu 1953 tryzna za sovětského vůdce. „Když zemřel Stalin, posadili si nás do kroužku a začala taková vzpomínková slavnost s malými dětmi. ‚Jeníčku, a co ty? Jakpak si pamatuješ Stalina?‘ Já jsem si pamatoval, že brácha říkal, že to byl pěkný vůl. Vytřeštěný oči. Dodnes je u té učitelky vidím. Okamžitě si zavolali maminku. Naplácala mi ještě v průjezdu a byl jsem přeřazený… To si pamatuji, ale na Gottwaldovu už ne, to už mě od všech takových informací dávali stranou,“ vzpomíná s úsměvem.

Rok 1953 se ovšem nezapsal do českých učebnic historie pouze smrtí Stalina a Gottwalda, ale také měnovou reformou a následnými protesty, které v Plzni přerostly v povstání proti tehdejšímu režimu. „Pamatuji si, jak šel průvod. To byl ale ten odpolední, komunistický. Dopolední si nepamatuji. Vylezl jsem si na okno. Teďko koukám, rudé prapory, a říkám: ‚Mami, tady je průvod.‘ Před divadlem byl takový billboard. Koukali jsme přímo na divadlo. Teďka z toho průvodu vyběhli nějací lidi a porazili ten billboard. V tu chvíli mě maminka stáhla a šel jsem na druhou stranu toho bytu, jak je napříč traktem. Tam jsem to nesměl opustit,“ vzpomíná Jan.

Překažená cesta ke studiu architektury

„V dětství jsem chtěl být stavitelem, nezajímaly mě hry na vojáčky nebo s autíčky. Já si furt stavěl,“ vypráví Jan Soukup. Jasná tak byla volba povolání budoucího architekta. K dosažení tohoto snu mu velmi pomohl nový kostelník Alois Primes z kostela sv. Bartoloměje v Plzni, kam chodíval od roku 1956 mladý Jan ministrovat. „Stal se mým mentorem, který je strašně důležitý v životě, protože některé věci nemohou rodiče udělat. Je lepší, když to přijde zvenčí, odněkud,“ vysvětluje pamětník. Když se však v roce 1961 chtěl hlásit na střední školu, pozval si ředitel základní školy jeho maminku. „Povídal jí, ať žádnou přihlášku na střední školu nepodáváme, ale že si může vybrat, zda se kluk bude učit kominíkem, či zedníkem,“ vzpomíná Jan. Počátkem šedesátých let ale postupně nastalo uvolnění režimu, a tak navzdory ředitelovu prohlášení vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Plzni. Pochopitelně chtěl pokračovat ve studiu architektury na vysoké škole. „Tam se to ale vrátilo. Když jsem podával přihlášku, pan ředitel ji vzal a roztrhl ji.“ Syn živnostníka a ministrant v kostele nesměl podle úsudku komunistické moci dále studovat. Jan Soukup tak byl odveden k armádě. Psal se rok 1966 a následující dvě léta měl odsloužit v Sušici. V západočeském městečku jej později zastihla srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy.

Začali jsme cítit hroznou nenávist

Jan Soukup mířil ráno 21. srpna 1968 na operativní velení divize, kde působil jako kreslič map. Netušil, že pouhých několik hodin předtím vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy. „Jdu a nikde nikdo. Bylo tak půl sedmé. Na mostě v Sušici najednou ke mně přijde nějaký chlap a začne mi nadávat: ‚To jste k něčemu?! Jak to, že nebojujete?!‘ Jsem si říkal, že je teda opilý. Šel jsem dál na divizi, ale tam už ve dveřích to bylo jasný. V poledne už byla na divizi popelnice, do které důstojníci házeli stranické legitimace,“ vzpomíná Jan na první hodiny invaze. Od tohoto momentu nemohl opustit velitelství divize. Byli hlídáni sovětskými tanky. Nikdo nevěděl, co s nimi, a tak záklaďáky pustili o pár měsíců dřív z vojny. Ovšem ještě předtím, než pamětník odešel do civilu, stal se svědkem pozoruhodné situace. „U generála byl nějaký ruský důstojník. Ten potom odcházel jaksi rozezleně. Velitel divize za ním běžel a měl v ruce sumku. Normálně to po něm na schodech mrštil. Byli jsme překvapení,“ vzpomíná Jan a zároveň dodává: „Začali jsme cítit hroznou nenávist a v podstatě nás neopustila.“

Dlouhá služba u Stavoprojektu

Z vojny odešel Jan Soukup rovnou do nového zaměstnání. Předtím krátce pracoval v podniku Pozemní stavby Plzeň. „Moc mě to tam ale netěšilo… tak jsem si řekl, že se tam již nevrátím, a našel jsem si Stavoprojekt,“ vysvětluje svoje rozhodnutí. V Krajské projektové organizaci Stavoprojekt setrval od roku 1968 dlouhých dvacet tři let. Dokonce mu bylo umožněno na začátku normalizace vystudovat vysokou školu. Dlouhou dobu se ale nemohl věnovat tomu, co jej nejvíce naplňovalo – historickým stavbám a památkové péči, která tehdy de facto neexistovala. Namísto toho musel plnit zavádějící zadání, jako byla například stavba panelových domů v malebné krajině Železné Rudy na Šumavě. „To byl kámen úrazu. Protože z ministerstva přišlo, že tam mají být šesti- osmipatrové domy. Dávejte tam jako Plzeňák takové domy. Tak jsem pořád dělal, že neumím číst, a dával jsem ty baráky třípatrové. I to je dost,“ vzpomíná Jan na nesmyslnost socialistické architektury ve vztahu k okolí. Ostatně jak sám dodává: „Architektura vždycky vypovídá o vztahu lidí ke svému prostředí a prostě i k sobě osobně.“

Od té doby se již panelovým domům nechtěl věnovat. „Jenže podnik o mě nechtěl přijít, a tak mi sehnali rekonstrukci západočeského muzea, kterou dělám od roku 1985,“ vysvětluje Jan. Po dlouhotrvajících obtížích mohl konečně dělat to, co chtěl. Se změnou režimu nastala ještě větší potřeba zachránit památky, které byly dlouhodobě zanedbávány. „Neexistovala údržba, nikdo nic neudržoval. Jednak ti správci budov většinou nebyli moc kompetentní, takže si ulehčovali situaci. Nějaká malba, tak se to natřelo, aby to nějak vypadalo. Takže třeba ta beseda [měšťanská beseda v Plzni] byla uvnitř skutečně hnusná, ošklivá.“

Záchrana chotěšovského kláštera

Po roce 1989 byl rodině Soukupových v restituci navrácen zabavený majetek. V domě, kde dříve jeho otec vlastnil krejčovský podnik, si pamětník otevřel ateliér, který zde sídlí dodnes. Odtud připravoval projekty na záchranu historických památek po celé České republice. Začátkem devadesátých let se tak dostal k rekonstrukci bývalého kláštera premonstrátek v nedalekém Chotěšově. „Obec mě požádala o novou bránu, protože tam byla vojenská, plechová, tak abych udělal návrh. Tak jsem ho udělal a vznikl tam takový aktiv, jaksi památkový, a pak jsem jej také vedl, prakticky do loňska. Asi dvacet let jsem byl jeho předsedou. Takže jsem tam přišel a zůstal,“ vypráví Jan, jak se dostal do spolku Klášter Chotěšov.

Areál chotěšovského kláštera v současnosti vypadá diametrálně odlišně než v době, kdy poprvé vstoupili do objektu první dobrovolníci, jako byl například Jiří Poslední, aby se ujali práce a celý objekt svépomocí opravili. Klášter byl v dezolátním stavu. Po roce 1948 jej využívala armáda, která příliš necítila potřebu o budovy se starat, a všechno se ještě zhoršilo po jejím odchodu do lepších prostor v sedmdesátých letech. „Když odešli v roce 1976, tak ta bezprizornost toho objektu, tak tam leckdo přišel a něco ukradl. Rozbijete tabulku v okně a už máte vevnitř sníh, takže úpadek tam šel velice rychle,“ vysvětluje pamětník. Přesto také armáda zanechala důkazy své činnosti. „Pod klášterem je obrovské podzemí, daleko větší než [klášter] v Plasech, které zajišťuje odvodnění konventní budovy, ale to bylo zasypané popelem z kamen. Tam byly komory, které jsou dvanáct metrů vysoké, a v nich byly tři metry sajrajtu, popelu, cihel, všeho možného, a to se muselo vyčistit,“ vzpomíná na prostory, do kterých veřejnost nemá dodnes přístup. Naneštěstí Jan Soukup dělá také práce, které nejsou vidět, a tak je málokdo ocení.

Nejdůležitější bylo, jak celý prostor oživit, aby k něčemu sloužil. Areál kláštera je totiž rozlohou větší než Václavské a Staroměstské náměstí dohromady. „Tak jsem vymyslel, že by tam bylo expediční lapidárium soch, které nesmí zůstat v krajině. Plzeňský pískovec je poměrně špatný a po těch dvou až třech stech letech v krajině se už nedá spravit. Zase vzít z krajiny sochu je ale také škoda, takže je to postavený tak, že když se udělá kopie sochy, tak originál putuje do Chotěšova,“ vysvětluje pamětník zdánlivě jednoduchý proces.

Souběžně s opravou kláštera v Chotěšově pracoval Jan Soukup na dalších projektech. „Skoro co vás napadne,“ odpovídá na dotaz, jaké všechny památky opravil jenom v Plzni, a pokračuje jejich výčtem, který zde není možné celý vypsat. Jednalo by se totiž o dlouhý seznam. Alespoň minimální nutností je potřeba vyzdvihnout podílení se na opravě staré synagogy v Plzni, která, jak říká, „byla krátce před zhroucením“. Rovněž jeho zásluhy směřují k památníku Díky, Ameriko! připomínajícímu osvobození Plzně americkou armádou v květnu 1945. V současnosti má na tento památník výhled ze svého ateliéru, odkud se stále věnuje záchraně dalších významných památek na našem území.