Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Soukup (* 1953)

• narodil se 9. září 1953 v Praze Podolí

• v roce 1978 absolvoval lékařskou fakultu v Praze, obor pediatrie

• spolu s manželkou nastoupili na dětské oddělení do nemocnice v Jilemnici

• v listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Jilemnici

• v roce 1990 byl zvolen poslancem do Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum

• jako poslanec působil do vypršení volebního období v roce 1992

• v roce 1991 byl zároveň náměstkem ředitele OÚNZ Semily

• s manželkou zahájili soukromou dětskou pohotovostní službu

• v roce 2004 navíc převzali soukromou pohotovost dospělých v Harrachově

• coby penzista nadále pracuje ve zdravotních střediscích v Harrachově, Kořenově a Rokytnici nad Jizerou

Děda se znelíbil Alexeji Čepičkovi

MUDr. Jiří Soukup se narodil 9. září 1953 v Praze Podolí, ale do svých šesti let žil v Horní Bukovině u Mnichova Hradiště, kde o něj pečovali prarodiče Josef a Jarmila Drahoňovští. Rodiče Jiří a Jarmila Soukupovi bydleli v Praze na Vinohradech a věnovali se práci ve školství. Otec učil tělesnou výchovu, maminka pracovala jako vychovatelka. Rodiče za synem jezdili na víkendy, trávili spolu prázdniny, hodně lyžovali.

Jiří s prarodiči bydleli ve vilce v Horní Bukovině. Dědeček, bývalý legionář, po první světové válce pokračoval ve vojenské kariéře a učil na dělostřelecké akademii, ale nový politický režim mu po únorovém převratu roku 1948 převrátil život. „Prarodiče to neměli lehké. Na počátku padesátých let se děda znelíbil ministrovi obrany Alexeji Čepičkovi a komunisté ho pak připravili o byt v Praze ve Slezské ulici. Vystěhovali ho do Bukoviny a také ho předčasně penzionovali. V Bukovině bylo hezky, ale například tam netekla pitná voda. Děda se těžko přizpůsoboval novým poměrům. Po vesničce chodil ve vojenské uniformě, v rajtkách, jako za Masaryka. Místní ho nepřijali, a to nás společensky izolovalo. Měl jsem tedy docela osamělé dětství,“ vypráví Jiří.

Po dědečkově smrti v roce 1958 babičku Jarmilu Drahoňovskou několikrát stěhovali, což pochopitelně stará paní těžce nesla. Jiřího maminka se tedy obrátila na generála Ludvíka Svobodu s žádostí o pomoc. Vdova po jeho spolubojovníkovi se dostala do takovýchto problémů. „Díky jeho zásahu se babička dostala do Lysé nad Labem mezi důstojnické paničky a byla tam spokojená,“ vypráví Jiří.

O válečné historii svých rodičů toho ví Jiří málo, protože o ní rodiče nechtěli mluvit. „Vím jen, že táta působil za druhé světové války krátce v odboji, brzy ho zatkli a zbytek války prožil v koncentráku. Oba rodiče byli také skauti.“

 

V padesátých letech lidé věřili, že komunismus je cesta

Jiří se k rodičům do Prahy přestěhoval v roce 1959, když šel do první třídy. Chodil do školy Na Smetance. „Nebyl jsem žádný školní génius, což bylo možná dáno i výchovou. Rodiče mě vedli především ke sportu a pobytům venku v přírodě. Začal jsem se učit až když k nám přišla nová krásná učitelka na přírodopis,“ vzpomíná Jiří. Zájem o přírodní vědy mu vydržel až na gymnázium a dovedl ho až k medicíně, kterou také vystudoval.

Jiřího rodiče zpočátku věřili v Gottwaldův režim, i když maminka byla o poznání vlažnější. „Zpočátku věřili v lepší zítřky dle Gottwalda, stejně jako spousta jiných mladých lidí. Věřili, že za komunismu bude svět spravedlivý a skvělý. Maminka to ale měla složitější vzhledem k rodinné historii – její otec měl za sebou ruské legie, komunisti ho vyhodili z práce i z bytu, takže držela basu s tátou. Také nás celý život zásobovala příběhy o tom, jak Američané osvobodili Plzeň a jak to bylo s pražským povstáním,“ vypráví Jiří. Jeho tatínek pocházel z vesnice Bystřice u Benešova. I jeho otec byl voják z povolání.

„Jenže maminčin táta byl plukovník dělostřelectva a učil na akademii, kdežto děda z tátovy strany byl vojákem bez hodnosti. Původně se vyučil nástrojařem, měl svou dílnu, byl to velice šikovný člověk. Ale ti dva si nerozuměli, ani nevím proč. Zřejmě to způsobovala tehdejší vojenská hierarchie. Táta pak vstoupil do KSČ. Zpočátku ale ty komunistické ideje vypadaly úplně jinak. Dnes už víme, jak to dopadlo, avšak tehdy to nikdo nevěděl. Lidé si opravdu mysleli, že komunismus je dobrá věc. Běžní lidé neviděli do pozadí vykonstruovaných soudních procesů v padesátých letech,“ vysvětluje Jiří.

 

Tělocvikář studentů FAMU

Jiřího otec byl členem KSČ do roku 1968. Učil tělocvik, vedl katedru tělesné výchovy na FAMU. „To pro mě bylo velice příjemné, protože měli u Poněšic v Hluboké výcvikové středisko, skautsky vedené, a já tam trávil celé prázdniny. Jezdilo tam mnoho lidí od filmu a divadla, kteří se později proslavili. Tátovi ale práce s kumštýři přestala stačit, protože nebyli dost sportovně zaměření, a tak přešel na fakultu tělesné výchovy,“ vypráví pamětník.

 

Čistky po okupaci v roce 1968 otce pracovně degradovaly

V srpnu 1968 byl patnáctiletý Jiří zrovna ve Frymburku na Vltavě na vodáckém táboře, který vedli jeho rodiče. Právě tam se dozvěděli zprávu, že vojska Varšavské smlouvy obsazují Československo. Rodiče, kteří měli na starosti 30 dětí, se rozhodli putovní tábor dokončit dle plánu. Tři týdny pak Jiří strávil v Kolíně nad Rýnem, kam ho rodiče poslali na zkušenou. Uklízel v nemocnici, pak měsíc stopem cestoval po Velké Británii. „Naši si mysleli, že mi tím otevřou oči, ale já jsem neuměl jazyky, moc jsem se nedomluvil, takže moc velký efekt to nemělo,“ říká Jiří.

V době, kdy komunisté s tichým souhlasem přijali do Československa okupační vojska Varšavské smlouvy, Jiřího otec na protest vystoupil z KSČ. Po čistkách ho následně čekal postih: směl už učit pouze brannou výchovu. „Táta mi vykládal, jak se s tím vyrovnával. Projektorem si pouštěl učební texty na stěnu za záda studentů, aby vůbec věděl, jaký blbosti má přednášet. Nesměl učit nic jiného. Předtím se věnoval metodice lyžování, psal o tom knížky, ale tohle v Čechách skončilo. Otec si to částečně kompenzoval členstvím v mezinárodní organizaci Interski, což byla skupina lidí, kteří se věnovali metodice lyžování. Když ho tedy pustili ven, jezdil aspoň na kongresy,“ vypráví Jiří.

Jiří naštěstí kvůli otcově kádrovému profilu problémy neměl. Gymnázium dostudoval a později se dostal i na medicínu. „Jsou to spekulace, ale dokonce jsem přemýšlel, zda rodiče náhodou nezapracovali a přes síť známých tělocvikářů na fakultách mi nepomohli k protekci. Začal jsem o tom přemýšlet, když jsem viděl, jak umetají cestu bráchovi, se kterým to pak nedopadlo dobře. Uvědomil jsem si, jak jsou rodiče přehnaně protektivní,“ vzpomíná Jiří.

 

Do KSČ jsme nemuseli

Medicínu si Jiří zvolil proto, že měl rád biologii a ačkoli byl veden ke sportu a na gymnáziu trávil čas převážně lyžováním či kanoistikou, v životě se chtěl věnovat něčemu užitečnějšímu. Vybral si fakultu dětského lékařství. „První ročníky jsem se tam docela potácel, protože tehdy se první dva roky učily pouze teoretické předměty, a ty mě nebavily. Od třetího ročníku začaly praktické předměty, a to bylo jiné kafe, to už bylo fajn,“ vypráví Jiří. Promoval v roce 1978.

Původně chtěl dělat chirurgii nebo intenzivní péči, ale když se oženil a na cestě bylo první dítě, nastoupili oba manželé na dětské oddělení v nemocnici v Jilemnici, kde v roce 1979 také dostali služební byt. V jilemnické nemocnici sloužili do roku 1989.

Dařilo se jim dobře – soukromě i profesně. Jiří vzpomíná na přednostu nemocnice. „Svou pracovní pozici a kariéru si bedlivě střežil, a proto vedle sebe nechtěl někoho, kdo by ho politicky ohrožoval. Proto jsme ani nebyli vystavováni tlakům, abychom například vstoupili do KSČ nebo se nějak ideologicky angažovali. Mnoho lidí na tom bylo hůře,“ vzpomíná Jiří.

 

Od Prahy jsme byli informačně odříznutí

Na sklonku 80. let, kdy se v Praze při různých příležitostech odvážlivci zúčastňovali protirežimních protestů, se o tom většina mimopražských vůbec nedozvěděla. „Nebyly mobily ani internet a telefony byly nejspíše odposlouchávány. O událostech, které se děly v Praze, jsme se zpětně dovídali z Rudého práva z odsuzujících článků o protisocialistických živlech. Zkoušel jsem podepsat Chartu 77, ale zpětně jsme zjistili, že člověk, který sbíral podpisy na archy, se pak objevil v Cibulkových seznamech a kdoví, kam se naše podpisy dostaly. Je ale pravda, že na konci 80. let už byli lidé odvážnější. Už se tolik nebáli říct něco politického otevřeně. Objevovali se také například písničkáři, kteří se odvažovali dělat si legraci z režimu. Žádné odbojové akce se ale v Jilemnici v naší blízkosti nekonaly,“ vzpomíná Jiří.

 

Začátek revoluce na Jilemnicku

V listopadu 1989 se Jiří zrovna připravoval na druhou atestaci z pediatrie na stáži ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Ráno 18. listopadu se z rádia dozvěděl o demonstraci v Praze na Národní třídě a vrátil se domů do Jilemnice. Atestace už pak nikdy nedodělal.

„Následující den měl jilemnický špitál schůzi k těm událostem. Já to považuji za začátek revoluce na Jilemnicku. Možná se pletu, možná se to dělo na více místech, ten začátek demonstrací a odporu. Ve velkém sále biografu seděl náš přednosta, jako ředitel špitálu, vedle něj předsedkyně místní organizace KSČ. Ta si vzala slovo a plamenně vykládala o tom, co se děje za hrůzy - imperialisté, reakce a kdeco. V jednu chvíli se v sále postavila paní primářka Kupková. To byla naprosto skvělá ženská, úžasná, chytrá, internistka. Distingovaná, klidná, nekonfliktní dáma. Ta se najednou vymrštila a prohlásila, že to tedy ne. Že naše děti nebudou žádní estébáci mlátit, a aby tady někdo nevykládal takové nesmysly, jakože se s tím musí něco udělat. Já jsem koukal na toho našeho přednostu, který si dokázal v té době naprosto skvěle s režimem poradit. Vybudoval si ohromnou kariéru. Najednou zbrunátněl a bylo vidět, jak přemýšlí, jak se mu to v té hlavě motá. Po pár vteřinách se postavil a říká: ‚To má tedy paní primářka pravdu. Není možné, abychom tohle tolerovali.‘ A tím to tedy začalo. Pak se začaly objevovat demonstrace na náměstích, vylepovaly se plakáty, které jsme vozili z Prahy,“ vzpomíná Jiří na první revoluční dny v Jilemnici.

 

Revoluce byla jen na nás

Lidé se přestávali komunistů bát. Otevřené stížnosti na režim a vylepování plakátů ale po pár dnech přestalo stačit. Bylo třeba udělat další konkrétní kroky. Jiří se v Jilemnici zapojil do Občanského fóra. Dnes s úsměvem vzpomíná na tu nezvyklou situaci, kdy si uvědomil, že revoluce nemá žádného „šéfa“ a zodpovědnost s možnými následky leží jen na lidech samotných.

„Začali jsme shánět nějaké centrum nebo někoho, kdo nám poví, co si s tím dál počít, s tou situací, protože je hezké, že jsme se přestali bát bolševiků a že jim to říkáme do očí, ale co s tím potom provedeme? Velmi intenzivně pamatuji, jak když jsem přijel do Prahy do Občanského fóra na Václavské náměstí do Špalíčku, a tam jsem zjistil, že není žádný hlavní organizátor, který by řekl, co dělat dál. Že se všechno děje naprosto spontánně. Dějí se události a nikdo je neřídí podle nějakého plánu, je to jedna velká masivní, geniální improvizace. Když jsem pak přijel domů, bál jsem se to říct známým a přátelům, aby neztratili grády a nepřišli o kuráž. Nebyla žádná záštita, že to dobře dopadne, bylo vše jen na nás,“ vypráví Jiří.

 

Zařídíš mi funkci v OF, jinak...

Žádné velké nebezpečí si ale nepřipouštěl. Pouze zaznamenal, že je StB na demonstracích natáčí. „Zřejmě si nás dokumentovali a počítali s tím, že kdyby to nevyšlo, tak si to s námi potom vyřídí. Setkal jsem se s jediným osobním útokem, a to když jeden z mých tehdejších známých v Jilemnici za mnou přišel a říkal: ‚Jirko, ty mi zařídíš funkci v Občanském fóru.‘ Já nevěřil vlastním uším. Vyhrožoval mi, že bych taky mohl vypadnout z balkónu nebo z okna. Vyřešilo se to velmi rychle. Ještě ten večer bylo před sokolovnou v Jilemnici shromáždění, kde jsem vystoupil a zveřejnil, co se mi stalo. Že za mnou tento člověk přišel a vyhrožoval mi. Tím to skončilo a pak už se znova nic takového neobjevilo. Ta síla masy lidí byla příliš veliká.“

 

Ne všichni v StB byli gauneři

Při prvních svobodných volbách v roce 1990 byl Jiří Soukup zvolen poslancem do Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum, po jehož rozpadu vstoupil do strany Občanské hnutí. V roce 1991 byl zároveň náměstkem ředitele OÚNZ v Semilech.

Ve Federálním shromáždění působil v branně-bezpečnostním výboru. Pracoval v komisi, která měla na starosti reatestaci vojenské kontrarozvědky, patřící do druhé správy StB. „S doktorem Šolcem z Liberce a ještě s několika dalšími lidmi jsme jezdili po útvarech a snažili se nějak vyhodnotit činnost těch politruků. Překvapilo nás, že zdaleka ne všichni ti lidé jsou takoví gauneři, jak to vypadalo na první pohled. Těch, kteří měli na svědomí zničené existence lidí, nebylo zase až tak moc. Tenkrát na ministerstvu vnitra v těch jednotlivých správách totiž musela mít zbraň ‚každá uklízečka‘. Když jsme ale probrali materiály těch jednotlivých pracovníků, ukázalo se, že samotná kontrarozvědka sama o sobě nevykonávala žádnou velkou činnost – ta probíhala pod taktovkou ruských zpravodajských služeb KGB,“ vzpomíná Jiří. Nebylo možné vyházet z bezpečnostních složek všechny zaměstnance, protože stát musel fungovat.

 

O schválení lustračního zákona pochybuji dodnes

Jiří také vzpomíná, jak obtížné pro něj bylo, když se v parlamentu schvaloval lustrační zákon, který se na první pohled jevil jako dobrý rozlišovací nástroj k oddělení zrna od plev. „Několik nocí jsem nespal, chodil jsem po kamarádech a vrtalo mi to hlavou. Tenkrát se to totiž zdálo jako velmi progresivní myšlenka – postihnout všechny kolaboranty a spolupracovníky. Ale od začátku, od 17. listopadu, všude, kde to šlo, se skartovaly materiály. Mně bylo divné, jak to, že je k mání jen seznam těch nejobyčejnějších udavačů. Není tedy divné, že když bylo možné všechno skartovat, tak že se nám zrovna tyto seznamy dostaly do ruky? Nesnaží se náhodou někdo společnost rozhodit a destabilizovat a používat to k politickým cílům? A jestlipak děláme dobře, že tohle schvalujeme? Dodnes jsem o tom na pochybách,“ říká pamětník.

 

Komunistická strana měla být postavena mimo zákon

Porevoluční období se neslo v duchu hesla „Nejsme jako oni“ – tedy že komunistická strana nebude postavena mimo zákon a lidé zodpovědní za zločiny komunismu nebudou trestně stíháni. Jiří patřil mezi zastánce tohoto hesla. „Považoval jsem zákaz komunistické strany za špatný. Věřil jsem, že společnost se očistí sama přirozenými mechanismy. Teď už si tím nejsem tak jistý. Tehdy kolem roku 1990 se říkalo, že agenturní a zpravodajské sítě a kruhy lidí z bezpečnostních složek se po revoluci postupně rozvolní a do patnácti let zaniknou. Ztratí kontakty, budou jinde zaměstnaní, přestěhují se a podobně. Myslím, že to je pravda, ale jen pokud je ten ekosystém ponechán sám sobě. Pokud však existují síly, které se tyto sítě snaží z pozadí ovlivňovat a udržovat, tak ty sítě nezaniknou. Z tohoto pohledu se dnes domnívám, že komunistická strana se měla postavit mimo zákon,“ říká Jiří.

Vzpomíná také, že jediná strana, která dokázala od počátku 90. let v novém systému efektivně pracovat, byla právě komunistická strana. Pro ostatní byla politika neznámé prostředí. „Mívali dokonale připravené podklady k jednání. My všichni ostatní jsme improvizovali a snažili se, co můžeme. Učili jsme se za pochodu v parlamentu fungovat, komunikovat, formulovat, sháněli jsme informace, které komunisté už měli. Byli vždy pečlivě připravení, domluvení, věděli, jak hlasovat. Takto zpětně lze říci, že ten starý režim nadále pokračoval, ale v zákrytu.“

 

Dělat to, v čem je člověk dobrý a chovat se slušně

V době, kdy působil v branně bezpečnostní vyšetřovací komisi, byl Jiří obviňován, že zanedbává práci v parlamentu. „Tato obvinění vznikla proto, že nejsem vidět na televizních záběrech, jak sedím v parlamentu na poslanecké lavici. Vysvětloval jsem, že jezdím po útvarech a vyšetřuji vojenské rozvědčíky, ale nestačilo to,“ vypráví Jiří. Těžce nařčení nesl. Po skončení volebního období v roce 1992 se pak i z tohoto důvodu s rodinou odstěhoval do Harrachova. „Když děti začaly chodit do školy, nenesly lehce, když se o tatínkovi říká, že je lump. S rodinou jsme se tedy přestěhovali.“

Pouze dvouletý mandát také nepovažuje za šťastný. „Václav Havel se tenkrát domníval, že první volební období by mělo být krátké. Myslím, že to nebylo dobře, protože teprve ke konci toho dvouletého volebního období jsme se naučili efektivně sněmovnu ovlivňovat. Přišli jsme tam na začátku jako lidé neznalí politiky. Seděli tam faráři, učitelé, úředníci, všichni, kdo chtěli pomoci dobré věci, ale nevěděli jak. Museli jsme se to naučit. Myslím, že kdyby volební období trvalo o dva roky déle, ve druhé půlce bychom byli velmi efektivní parlamentní síla,“ říká Jiří.

O politickou kariéru, stejně jako mnoho tehdejších poslanců, nestál. „Nejlepší způsob, jak být společnosti prospěšný, je dělat to, v čem je člověk dobrý a chovat se slušně,“ je přesvědčen Jiří.

S manželkou na počátku 90. let zahájili soukromou dětskou pohotovostní službu, v roce 2004 navíc převzali soukromou pohotovost dospělých v Harrachově. Uvažovali o vlastním středisku, které by postavili, ale z finančních důvodů tento záměr neuskutečnili. Nyní jsou již oba v penzi, avšak nadále pracují. Působí ve třech zdravotních střediscích – v Harrachově, Kořenově a Rokytnici nad Jizerou. Jiří kromě toho působil jako člen rady v nadaci Konto bariéry.