Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Soukup (* 1971)

V Moskvě byla koncem 80. let větší svoboda než u nás

  • narodil se 6. října 1971 v Praze

  • otec dostal v roce 1986 pracovní nabídku z Moskvy, kam se rodina přestěhovala

  • odmaturoval v Moskvě v roce 1988

  • na podzim 1989 se rodina vrátila do Prahy, přestoupil na filozofickou fakultu UK historie archivnictví

  • po revoluci 1989 pracoval jako archivář pro ČSSD

  • 1996 - 1999 zaměstnán v Ústavu mezinárodních vztahů

  • 2000 - 2006 v Člověku v tísni, lidskoprávní projekty v postsovětských zemích

  • 2008 - 2023 pracoval jako redaktor Hospodářských novin v Praze

  • v roce 2023 nastoupil do Českého rozhlasu

Když se Ondřej Soukup ve svých osmnácti letech v roce 1989 vracel s rodiči a sestrou po pěti letech z Moskvy zpátky do Prahy, byl přesvědčený, že už se do tehdejšího Sovětského svazu nechce nikdy vracet. Paradoxně v té době, tedy na konci osmdesátých let, byl život v Moskvě s nástupem Gorbačova podstatně svobodnější než v tehdejším Československu. Tam ještě nějak fungovaly staré stranické struktury. To se samozřejmě změnilo pádem železné opony v celém východním bloku. Po revoluci v roce 1989 se málokdo z mladých lidí chtěl zabývat Sovětským svazem, všechny to logicky táhlo na nepoznaný Západ. Také Ondřej Soukup v prvních letech po revoluci prostopoval prakticky celou západní Evropu. Myšlenkově ho to však stále více táhlo zpátky na Východ. Sovětský svaz a posléze Rusko ho vlastně pořád neuvěřitelně fascinovalo. A díky tomu, že uměl perfektně rusky a měl novinářské kořeny, začal se Ruskem a postsovětskými státy velmi brzy zabývat profesně. V roce 2023 platil za jednoho z největších odborníků na tato teritoria.

Otec vstoupil do strany z čistě pragmatických důvodů

Ondřej Soukup se narodil 6. října 1971 v Praze. S rodiči vyrůstal v Truhlářské ulici a v roce 1976 se narodila sestra Barbora. Otec Václav pocházel z dělnické levicově zaměřené rodiny a v podstatě všichni chlapi z širokého příbuzenstva pracovali v plzeňské Škodovce. „Otec měl ještě dva sourozence, děda je bral každý prázdniny do fabriky na měsíční brigádu, kde museli každý den vstávat v pět ráno a celý den makat. Myslím, že to byla pro ně taková zkušenost, že všichni skončili humanitně zaměření s vysokoškolským diplomem,” vzpomíná s úsměvem Ondřej Soukup. Rodina maminky Zuzany byla přesný opak. Byla to velmi vzdělaná intelektuální rodina, kde byli učitelé, architekti atd. Děda Přemysl Mašek se například přátelil s malířem Emilem Filou a dalšími umělci z té doby. Cesty rodičů se protnuly v roce 1968, kdy se oba hlásili na fakultu žurnalistiky v Praze. Na konci šedesátých let se volba novinařiny zdála jako skvělá volba, aby člověk mohl lépe poznat celý svět. 

Tyto představy se zhroutily 21. srpna 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy. Po úspěšném dokončení studia na vysoké škole se otec musel rozhodnout, kam nastoupí do práce, jak se zachová politicky a jak se postará o rodinu. Začal pracovat jako redaktor v silně komunistickém týdeníku Tvorba. „Táta vstoupil do strany v roce 1974 hned po škole čistě z pragmatických důvodů. Nechtěl mít problémy a nechtěl, abychom my jako rodina měli problémy. On byl takový ten naivní levičák. Okupaci 68‘ samozřejmě odsuzoval, ale nějaké ty komunistické ideje v sobě měl hluboce zakořeněné,” vypráví pamětník. Maminka Zuzana novinařinu nikdy profesně nedělala a celý život pracovala jako knihovnice. Politicky aktivní nebyla a do strany nevstoupila. Ondřej Soukup byl odmalička zvídavé dítě a velmi brzy se naučil číst. Četba se stala jeho největším koníčkem. Když v září v roce 1978 nastupoval na základní školu v Truhlářské ulici, měl přečtené téměř celé dílo Karla Maye.

Moskva

V roce 1969 se na příkaz Komunistické strany Československa (KSČ) musely zničit knihy zakázaných autorů. To bylo pro Ondřeje Soukupa jako vášnivého čtenáře takové štěstí v neštěstí. Babička Eva Mašková, která pracovala jako knihovnice naštěstí ty knihy ničila tak, že je tajně nosila domů. Ondřej tak měl nekonečný výběr té nejlepší světové literatury. „Já jsem byl prostě takový to dítě, kterému když dáte v podstatě jakoukoliv knihu, tak ho za pár hodin může vyzvednout na stejném místě. Hltal jsem úplně všechno a myslím, že mi to dalo dobrý vklad do života.” 

Otec Václav často jezdil na služební cesty do zahraničí a v roce 1983 přišel s tím, že by možná mohl získat práci v Bonnu. Což bylo západní Německo. Když už to vypadalo, že se rodina bude stěhovat na Západ, vysoký pohlavár KSČ to nakonec rázně zamítnul a naopak otci nabídl práci v RVHP v Moskvě. Tam tedy v létě v roce 1984 rodina odjela. „To byl úplnej šok, mně bylo dvanáct let, měl jsem tu kamarády. A ještě teda ne západní Německo, ale Moskva. Vůbec se mi tam nechtělo, ale co jsem mohl dělat,” popisuje Ondřej Soukup. Otec v Moskvě nastoupil jako zástupce ředitele v tiskovém oddělení RVHP.

Systém školství v Sovětském svazu byl jiný než v Československu. Děti tam nastupovaly do školy až v sedmi letech a po deseti letech studia končily maturitou. „Říkali mi, jestli nechci ještě jeden rok opakovat, že tam budu nejmladší a budu si těžko zvykat. Mně to přišlo jako naprostá potupa, že bych jako propadl. No a musím říct, že první rok jsem to opravdu moc nezvládal a třeba v matematice jsem úplně lítal.” Postupně se zlepšil v ruštině a zvykl si na jiný systém vyučování. V Sovětském svazu byl větší důraz na umění komunikace a řešení problémů ve skupinách. Debaty byly nedílnou součástí výuky. Byl to oproti školství v tehdejším Československu v podstatě moderní směr vyučování. Je třeba zmínit, že ovzduší se s příchodem Gorbačova v druhé polovině osmdesátých let velmi uvolnilo a atmosféra v Moskvě byla svobodnější než v Praze. Na druhou stranu tam bylo občas velmi složité sehnat například i toaletní papír. Ondřej se sestrou Barborou se každopádně vždy nejvíc těšili, až výuka v červnu skončí a pojedou na celé prázdniny zpátky do Prahy. 

Kamarády jsem si tam ani nehledal

Když se po roce 1968 ničily v Československu knihy zakázaných autorů, tak na to v Moskvě zřejmě někdo zapomněl a knihovna na českém velvyslanectví byla plná knih, ke kterým se v Československu dalo velmi obtížně dostat. „Máma v Moskvě pracovala na velvyslanectví, tak jsem měl ke všemu neomezený přístup. To bylo něco pro mě. Škvorecký, Hrabal, Havel atd., přečetl jsem co se dalo. A taky jsem si odnesl domů kompletní Rudé právo z roku 1968. Hrozně mě bavilo se v tom hrabat a číst ty neskutečný lži, co tam v té době psali,” vzpomíná Ondřej Soukup.

S vrstevníky ve škole nikdy žádné problémy neměl. Ale ani se nijak extra  nesbližoval. Každá cesta domů do Československa byla za odměnu a šlo o to, ten čas v Moskvě nějak přečkat. Ondřej to ve většině času přečkával s knihou v ruce. Dalším důvodem, proč bylo těžké najít si v Moskvě dobré přátele, byl přístup sovětské společnosti k cizincům obecně. Člověk nikdy nevěděl, jestli to s ním dotyčný myslí upřímně a nechce ho jen využít. Za Ondřejem pořád někdo chodil, ať mu přiveze z Československa například džíny a jiné nedostupné věci. A on jim musel vysvětlovat, že ani my doma zdaleka všechno nemáme a že jsme na tom v mnoha ohledech dost podobně, ne-li hůře.

Ondřej Soukup dospíval a jako většinu mladých lidí ho zajímala muzika. Díky pár spolužákům se v Moskvě dostal k undergroundovým rockovým a punkovým koncertům. „Víte, ta doba, konec osmdesátých let v Moskvě, zní z dnešního pohledu jako úplná pohádka. Tehdy i na veřejnosti mluvilo mnoho osvícených a inteligentních lidí a chvilku to opravdu vypadalo, že se Rusko otáčí dobrým směrem. Dnes vidíme, jak to dopadlo. Každopádně mě v té době zajímaly holky a muzika, tak jsem v Moskvě navštěvoval takové polo legální punkové akce a moc rád na to vzpomínám,” vypráví pamětník.

Brácha, máš celou bundu od krve!

Ondřej Soukup v Moskvě úspěšně odmaturoval v červnu v roce 1988. Tou dobou už věděli, že se na jaře 1989 vrátí natrvalo zpátky do Prahy. Ondřej tedy přemýšlel, na jakou vysokou školu se v Praze bude hlásit, a chtěl zkusit žurnalistiku. To mu ale rodiče rozmluvili. V té době ještě vůbec nebylo jasné, že režim brzy padne, studium žurnalistiky představovalo nekonečný boj s politickými názory a člověk v tom nemohl být vůbec svobodný. Tak se rozhodl, že půjde na filozofickou fakultu obor historie a archivnictví. Archivář bude vždy potřeba a je možnost se před režimem trošku skrýt v té historii, přemýšlel tak v té době pamětník. Na školu byl přijat a na první semestr ještě odjel studovat archivní institut v Moskvě, s tím, že se bude moci na školu v Praze vrátit.  

Otci skončila na jaře 1989 smlouva v Moskvě a celá rodina se tedy vrátila zpátky do Prahy. Ondřej na podzim nastoupil do prvního ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Tak na podzim už se děly věci. Vlastně už o prázdninách jsem chodil na různá studentská setkání. Třeba 21. srpna na Václavském náměstí. Já jsem nebyl žádný disident, taky mi bylo čerstvých osmnáct. Ale názorově jsem měl úplně jasno a cítili jsme všichni, že se něco děje. Ale to, že režim padne, bylo v té době ještě úplně nemyslitelné,” popisuje Ondřej Soukup. Se spolužáky sledovali situaci v Polsku, pád Berlínské zdi atd. a bylo jasné, že něco podobného musí přijít i k nám. Že to bude úplný konec a rozpad totalitního režimu, to tušil málokdo. 

A pak přišel 17. listopad a Ondřej Soukup se s kamarády vydal na pochod do centra Prahy. Někde kolem Národní třídy se rozdělili a Ondřej pokračoval sám přes Václavské náměstí domů do Truhlářské ulice. „Jako já si vždycky myslel, že jsem zkušený a nikdy si nenechám namlátit. Tak to jsem se přepočítal. Dostal jsem se do mlýnku, kdy nás v podloubí policajti mlátili hlava nehlava. Po pár metrech jsem spadnul a vyplivlo mě to o několik metrů dál, když jsem hlavou narazil do břicha nějakýho policajta. Pak už ani nevím, jak jsem se dostal domů,” vypráví pamětník. Doma mu otevřela mladší sestra a s hrůzou v očích mu sdělila, že má bundu celou od krve. Ondřej měl rozbitou hlavu a lehký otřes mozku. 20. listopadu mu zavolal kamarád, že se na filozofické fakultě stávkuje. Tak si sbalil spacák, pár konzerv a pekáč buchet od maminky. Domů se vrátil až 4. ledna 1990, pár dní od zvolení Václava Havla prezidentem. „Prospal jsem pak asi osmnáct hodin v kuse. Ale to období bylo neuvěřitelné a ta pospolitost a nálada mezi lidmi se už asi nikdy nebude opakovat. A my byli v nejlepším věku a všechno měli před sebou.” Někdy v té době se jim také otec Václav zmínil, že mají s Barborou ještě jednu sestru. A ta sestra se jmenuje Jana a žije v Německu a byla počata při služebních cestách. „Koukali jsme na něj s otevřenou pusou. Ale maminka to už dávno věděla a nějak jsme to prostě ustáli. Dnes máme s Janou krásný vztah. Je to v Německu vážená historička.“

Rusko, můj osud

Po revoluci ještě při studiu nastoupil Ondřej Soukup jako archivář ČSSD v Lidovém domě a byl přímým svědkem, kdy se do čela strany dostal Miloš Zeman. „Ten člověk byl vždycky stejný. Nedá se mu upřít nějaká inteligence a komunikační schopnosti, ale lidsky to bylo hrozné. Takže mě třeba jeho chování, když byl prezidentem, vůbec nepřekvapilo. Nikdy neviděl a neposlouchal nikoho jiného než sebe a ještě navíc vždycky lhal a říkal jen to, co se hodilo jemu,” vzpomíná Ondřej Soukup. 

V roce 1994 se Svobodná Evropa přestěhovala z Mnichova do Prahy a hledali někoho, kdo mluví dobře anglicky, rusky a česky. Ondřej Soukup byl ideálním kandidátem a jako archivář tam vydržel do roku 1996. Poté pracoval v Ústavu mezinárodních vztahů a jako redaktor v časopise Mezinárodní politika. V té době už se úzce začal zabývat rozpadem Sovětského svazu a postsovětskými státy obecně. V roce 1999 nastoupil do Člověka v tísni a měl na starosti lidskoprávní projekty zejména na Ukrajině, v Moldavsku a Bělorusku. V roce 2006 se seznámil se svou budoucí ruskou ženou. „To mi takhle jeden kamarád zavolal, že se musím s někým seznámit. Že kromě mě a jedné ruské kamarádky nezná nikoho, koho by tak zajímala současná ukrajinská literatura. Těch lidí bylo opravdu pár. No a ta žena se stala mým osudovým partnerem a já se za ní a její dcerou přestěhoval do Moskvy a brzy se nám narodil první syn Jiří,” vypráví Ondřej Soukup. 

Z Moskvy pracoval jako zpravodaj pro Hospodářské noviny. Manželka podruhé otěhotněla a s pražským platem bylo velmi obtížné v drahé Moskvě vyjít. Celá rodina se tedy v roce 2008 přestěhovala do Prahy a Ondřej Soukup nastoupil na plný úvazek do redakce Hospodářských novin. Specializoval se zejména na Rusko a Ukrajinu. Obě země také často navštěvoval. „Rusko je můj osud a psát o něm budu asi vždycky. Nepřestává mě fascinovat. Bohužel teď, když probíhá válka na Ukrajině, je nepředstavitelné, abych se tam teď vydal. A kdo ví, jestli vůbec někdy. Je to naprostá katastrofa a samozřejmě přeji Ukrajině, aby zvítězila,” říká pamětník. V roce 2023 nastoupil po šestnácti letech v Hospodářských novinách do Českého rozhlasu. Se Ženou Ženjou vychovávali v roce 2023 tři děti a žili v Praze.


 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Jiří Rendl)