Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alena Šounová-Srnková (* 1928  †︎ 2012)

• narozena 15. 8. 1928 v Račicích

• otec Josef Štěrba byl odborný učitel, pracoval v odboji a v květnu 1945 se stal předsedou Revolučního národního výboru v Březnici

• po maturitě nastoupila na Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu, kterou již po jejím rozdělení dokončila v roce 1951

• v prvním ročníku fakulty se provdala za evangelického faráře Srnku, který však v roce 1951 onemocněl a zemřel

• v roce 1953 byla mezi prvními čtyřmi ženami ordinovanými v ČCE

• od počátku padesátých let až do roku 1987 sloužila jako farářka ČCE v Příbrami a okolí

• v šedesátých letech mohla díky pomoci profesorů z fakulty vyjíždět na ekumenická setkání do ciziny

• v souvislosti se svými výjezdy do zahraničí byla kontaktována StB, později po roce 1970, když skončily její cesty do zahraničí, byla sledována a odposlouchávána StB

• v roce 1973 se podruhé provdala za Josefa Šounu, o kterého se později dlouhodobě starala v jeho nemoci

• celý život ji pojilo přátelství k prof. J. L. Hromádkovi, jehož názory zastávala i ve vztahu k hnutí v ČCE Nová orientace

• byla členkou Českého svazu bojovníků za svobodu v Příbrami

• zemřela 10. března 2012

Dětství a mládí, rodina

Alena Šounová se narodila 15. 8. 1928 v Račicích nedaleko Roudnice nad Labem v rodině Josefa Štěrby a Růženy Štěrbové, roz. Arazimové. O dva roky později se manželům Štěrbovým narodil ještě syn Vladimír. Matka byla v domácnosti a starala se o výchovu dětí. Ty byly záhy po narození pokřtěny v Českobratrské církvi evangelické (ČCE). Otec pocházel z Tochovic a působil jako odborný učitel na několika místech v celém Československu; v letech 1922–1927 v Košicích, dále na Roudnicku, v Beřkovicích, aby se nakonec v roce 1938 vrátil zpět do rodného kraje a usadil se s rodinou v Březnici.

Od útlého dětství byla paní Alena formována vírou svých rodičů. Otec jí místo vyprávění pohádek často zpíval duchovní písně, matka zase pocházela z pevně zakotvené evangelické rodiny. Tyto kořeny se později jistě projevily i v jejím rozhodnutí studovat na teologické fakultě. Kromě víry vedli rodiče, hlavně otec, obě děti také k hudbě. Postupně pod jeho vedením, později pod vedením učitelů hudby, začaly obě děti hrát na housle a klavír.

Obecnou školu začala paní Alena navštěvovat v Beřkovicích. Ve studiu pak pokračovala v Březnici, kde ji učil na některé předměty i otec. Gymnázium absolvovala v Příbrami a kromě toho, že paní Alena byla dobrou žákyní, zažila zde i trpký příběh ředitele Josefa Lukeše a sextána Antonína Stočese z heydrichiády, později knižně zpracovaný Janem Drdou v povídce Vyšší princip.

Válka však zasáhla do života paní Aleny ještě mnohem podstatněji a intenzivněji skrze odbojovou činnost jejího otce Josefa Štěrby, který byl v květnových dnech roku 1945 zvolen předsedou Revolučního národního výboru v Březnici. Odborný učitel Josef Štěrba byl velice činorodý člověk s mnoha zájmy. Jeho velikou láskou, jak již bylo řečeno, byla hudba. Hrál na varhany, violu i housle, účinkoval v březnickém kvintetu i v příbramské filharmonii. Pěvecký sbor vedl i při Sokole. V této tělovýchovné organizaci byl aktivní i v jiných oblastech a našel si zde mnoho přátel. Mezi jeho nejbližší přátele na Březnicku patřili i starostové Sokola v Březnici (ing. Kubát) a Tochovicích (Antonín Vrba), kteří v důsledku své odbojové činnosti oba zahynuli v německém vězení.

Rovněž Josef Štěrba se již v roce 1938 stal aktivním členem březnické sokolské odbojové organizace. Ta byla dle dochovaných dokladů napojena na ilegální organizaci Niva a velitelství pražského povstání Alex. Nejvíce je však jméno sociálního demokrata Josefa Štěrby spojováno s koncem války na Březnicku. Z dostupných pramenů je patrné, že již 29. dubna 1945 se v místnosti Národního souručenství sešli zástupci politických strana a odbojových skupin, aby zkoordinovaly svoji činnost v posledních dnech války. Situace na Březnicku byla o to složitější, že přes město prchalo směrem do Bavorska velké množství německých uprchlíků, v květnových dnech přes město a okolí ustupovala německá armáda i jednotky ROA (vlasovci) do amerického zajetí.

Dne 5. května 1945, když v Praze vypuklo povstání, převzali v zastoupení Revolučního národního výboru správu nad Březnicí právě Josef Štěrba a kap. Michálek. Paní Alena Šounová situaci prožívala následovně: „Toho pátého, když volala Praha, ten rozhlas, a já jsem se strašně rozplakala doma, táta byl už v té době na radnici, a strašně jsem plakala a říkala jsem, že je tam postřílejí. Máma říkala: ‚Nesmíš tolik plakat.‘ Prostě hrozně jsme cítili, že se něco strašného děje. Potom jsme vyšli na náměstí a tam se srocovali lidi a šlo se ke školám průvodem a na nádraží. A lidi takhle pochodovali městem. To tam pořád byli v hotelu Musil němečtí vojáci. Pak jsme se zastavili na náměstí a já si pamatuji, že paní Forejtová, co je teď v KSČ a ve Svazu bojovníků za svobodu, její otec byl vedoucím hasičů, a oni ho ten den v Terezíně zastřelili. A já si ji pamatuji, jak ji maminka v černém držela za ručičku, bylo jí asi 6 let, a společně jsme stáli a táta vyšel na balkon s několika pány a řečnil. Vše se událo v klidu a tichu. Když se lidé potom rozešli, tak otec ještě dával do březnického rozhlasu provolání, aby lidé šli spát, že je situace zajištěna a že se již nebude střílet.“ Situace v Březnici však byla napjatá až do 12. května; později již byly ruskou armádou likvidovány jenom menší ozbrojené německé skupiny.

Paní Alena vzpomíná, že útrapy civilního obyvatelstva však s ukončením bojů neustaly. V této souvislosti zmiňuje násilnosti, páchané některými ruskými vojáky zvláště na mladých ženách.

Studia a první manželství

V roce 1947 paní Alena úspěšně odmaturovala na příbramském gymnáziu a rozhodla se pro studia teologie. Na rozdíl od bratra, který o dva roky později již nedostal doporučení na vysokou školu a musel jít na nějaký čas regulovat řeky, se na Husovu teologickou fakultu bez problémů dostala. V té době již byla paní Alena zasnoubená s evangelickým farářem Srnkou, za kterého se také na konci prvního ročníku provdala. „Tak tedy můj život vypadal tak, když jsem se provdala, že jsem se musela v sobotu a neděli postarat s mužem o sbor. On odcházel v neděli kolem 11. hodiny na vlak, sloužil ještě v Protivíně nebo ve Vodňanech. Já jsem mezitím ještě po bohoslužbách učila nedělní školu. Mezitím se stalo, že byly zadané varhany, tak jsem se ještě učila v Praze na varhany, a když bratr varhaník zestárl, tak mi ještě přepustil hraní na varhany a já jsem dělala ještě varhanici. A to se všechno muselo stihnout za sobotu a neděli. V sobotu večer do toho ještě přišla i mládež a do toho uvařit.“ Žel mladému manželství bylo dopřáno jen několik let společného života. Na počátku padesátých let totiž farář Srnka po těžké nemoci v pouhých 33 letech zemřel. Pro mladou paní Alenu to byla obrovská životní rána.

Farářkou

Studia paní Alena i přes jejich náročnost dokončila v roce 1951. Utkvěly jí především hezké vztahy s profesory fakulty, z kterých nejbližší vztah navázala s profesorem a děkanem fakulty J. L. Hromádkou. Ten se jí stal jakýmsi neformálním patronem a mnohokrát v životě pomohl, když bylo třeba. Pomocnou ruku podal paní Aleně i v roce 1952. Tehdy mladá absolventka teologické fakulty jen obtížně sháněla zaměstnání ve své církvi. Činnost církví byla od konce čtyřicátých let značně omezována, likvidovalo se církevní školství, učitelé náboženství byli propouštěni. Rovněž kazatelská práce žen v církvi byla v té době stále neobvyklá. Byla to právě paní Alena Šounová-Srnková společně s dalšími třemi spolužačkami, kdo byl v prosinci 1953 jako první ordinován ke službě Slova a svátosti v Českobratrské církvi evangelické. Ordinaci v Poděbradech vykonal synodní senior Viktor Hájek. „V roce 1953 byla v Poděbradech první ordinace čtyř žen v Českobratrské církvi evangelické. Ordinoval nás Viktor Hájek a užil text z Izajáše: ‚Posílám vás, abyste kázali evangelium tichým a zarmouceným srdcem atd.‘ Tak to si tedy pamatuji. Tam se mnou byli i rodiče.“ Nakonec pomohl J. L. Hromádka, který paní Aleně domluvil místo v náboženské obci ČCE v Příbrami, kde potom již jako farářka sloužila až do konce roku 1987.

Příbramská náboženská obec měla rozsáhlou diasporu. Farářka Alena Srnková-Šounová tak z Příbrami například jezdila na Dobříš i do Březnice, kde ČCE neměla vlastní sbor, takže se bohoslužby celá léta sloužily ve sboru Církve československé (husitské). Sbor nebyl ani v Příbrami, a tak se evangelická modlitebna díky příslušným státním orgánům až do roku 1963 stěhovala z místa na místo. Farářský plat na počátku duchovenské služby činil něco málo přes 500 Kč, takže když byla v roce 1953 měna, neměla paní farářka peníze ani na základní výměnu. O něco málo si paní Alena přilepšila, až když jako první žena v ČCE vykonala v roce 1955 farářskou zkoušku u synodní rady.

Na rozdíl od některých kolegů nepostihla paní farářku ztráta státního souhlasu pro výkon duchovenské služby, přestože stejně jako oni navštěvovala rodiny, zvala na konfirmace a ve své službě byla velice aktivní. Dokonce se jí opět prostřednictvím děkana Hromádky podařilo v šedesátých letech navázat ekumenické kontakty do zahraničí a mohla vyjíždět i za hranice Československa, což vnímala jako jakýsi lék na trápení způsobené úmrtím manžela. Přednášková i kazatelská činnost v zahraničí však skončila v roce 1970 a byla vystřídána sledováním ze strany StB. Během pražského jara totiž farářka Alena Šounová-Srnková ostře odsoudila okupaci vojsk Varšavské smlouvy, a dostala se tak pod drobnohled StB. „Jednou zase přišli dva v kožených bundách, muž a žena, a poslouchali moje kázání. Já jsem zrovna kázala na cyklus, který měl rozpracován můj manžel, nádherná kázání, která měla být z popudu jednoho bratra vydána i synodní radou, o manželství. Oni vám tam seděli jak opařený. Já jsem zažila ledacos. Věděla jsem, že jsem i odposlouchávaná nájemníkem nahoře nad naší modlitebnou. Když jsem takhle měla nějaké těžké jednání, tak jsem si řekla, že to tátovi neřeknu. A sotva jsem, to musela být intuice, vlezla do dveří, tak on se na mě podíval a řekl: ‚Tak co, co bylo?‘ A tím, jak se mnou hovořil, tak mi poradil a sejmul to ze mě. Já jsem v něm měla skutečně ohromnou oporu.“ V Archivu bezpečnostních složek se v této souvislosti dochoval signální a později pozorovací svazek vedený počátkem sedmdesátých let na paní farářku.

Ještě před problémy s StB přišlo dvojí varování z jiné strany, to když byl otec farářky Aleny Šounové-Srnkové vyhozen v roce 1958 během nemoci ze zaměstnání a dva roky poté byl donucen „darovat státu“ hospodářská stavení a pozemky nacházející se pod rodinným hospodářstvím v Tochovicích. Režim se mu tak „odvděčil“ za jeho odbojovou činnost během války. Rovněž mnohaleté hraní na varhany při bohoslužbách ČCE, když právě v roce 1958 se uskutečnila v Březnici veliká konfirmace evangelické mládeže, mělo zřejmě vliv na protiprávní jednání ze strany státních orgánů.

Druhá svatba

V roce 1973 se paní Alena po 21 letech znovu provdala za Josefa Šounu, který jí byl velikou oporou při její farářské službě. Na založení rodiny však bylo již příliš pozdě. Paní farářka pokračovala ve své práci v církvi a náboženské obci až do roku 1988, kdy odešla do důchodu. Celý život zůstala příznivkyní J. L. Hromádky, a to i v době, kdy se v ČCE vytvořilo hnutí Nová orientace.

Po mnohaleté službě v církvi plánovala paní farářka s manželem klidný život, ale vše bylo nakonec jinak. V roce 1989 manžel vážně onemocněl a paní Alena se pak o něho starala celých čtrnáct let až do jeho smrti. Společně žili v pečovatelském domě v Příbrami, kde paní farářka bydlí do současných dní. I přes životní překážky, které ji potkaly, děkuje Bohu za to, že vše ve zdraví překonala. Život se snažila vnímat v duchu následujícího poselství: „Já jsem to poselství, co měl můj manžel, on je svým životem i smrtí později dotvrdil, napsala v modlitebně v Příbrami nad stůl Páně. Je to z Janova evangelia: ‚Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou dal za přátele své.‘ Amen.“