Jiří Šoustar (* 1925)

Jiří Šoustar

„Udělali z nás protistátní skupinu.“

Jiří Šoustar se narodil v roce 1925 v Horní Bobrové uprostřed Českomoravské vrchoviny. Od mládí byl skautem, sokolem a také ministroval v kostele svatého Petra a Pavla, do kterého to měl z domu jen několik kroků. Po smrti otce v roce 1950 se rozhodl, že bude studovat na kněze. Místo toho ale strávil rok a půl v komunistických kriminálech, poté co byl ve vykonstruovaném procesu zařazen do protistátní skupiny.

V srdci Českomoravské vrchoviny

Rodina Šoustarova bydlela na návsi v Horní Bobrové. Otec měl v domě pekárnu a matka tzv. krupařský krám, což bylo vlastně smíšené zboží, kde hlavní sortiment tvořila mouka. Dětství Jiřího Šoustara je spojeno s jeho rodnou obcí. Ve svém vyprávění vzpomíná, jak se jeho spolužáci chodili koupat do rybníku na návsi. „Tady byl rybníček. Já jsem ministroval, takže jsem ráno chodil do kostela a potom do školy. Kolikrát, když šli spolužáci do školy, tak se v rybníčku vykoupali. Třeba i v zimě. Pak se u nás sušili na horké peci.“

Jiří Šoustar měl velmi aktivní dětství. Byl jedním za zakládajících členů Junáku, člen Sokola a divadelního spolku Pokrok, v němž si zahrál několik dětských rolí. U otce se neoficiálně vyučil pekařem a spolu pak rozváželi pečivo po kraji. I když byla konkurence veliká a v okolí prý bylo několik pekáren, rodině se dařilo. Jiří Šoustar vzpomíná, že byli dvorními dodavateli pečiva i v zámku v Radošíně nebo v obchodě židovských manželů Karla a Markéty Bradyových v Novém Městě na Moravě. Z této židovské rodiny přežil válku jen syn Jiří. Jeho sestra Hana zahynula v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. Její příběh později sepsala do knihy Hanin kufřík Karen Levine a Hana Bradyová se stala symbolem zavražděných židovských dětí za druhé světové války.

Místo služby Bohu vězení

Jiří Šoustar ale Hanu Bradyovou osobně neznal a druhá světová válka nijak výrazně nezasáhla do jeho života. Krátce po válce v pouhých padesáti letech náhle zemřel na nádor jeho otec Cyril. Jiří Šoustar ještě rok pracoval s matkou v pekárně, ale nakonec se rozhodl, že bude studovat na kněze. Nejprve nastoupil na Petrinu v Bruntále, což byl ústav pro pozdní kněžská povolání patřící ke Kongregaci Nejsvětější Svátosti. Asi po dvou letech přešel na Biskupské gymnázium v Brně. Bylo to již po únoru 1948 a komunistický režim začal ihned po převzetí moci tvrdě potlačovat vliv církve a v létě roku 1949 bylo Biskupské gymnázium zrušeno. Jiří Šoustar opět odešel, tentokrát na jezuitské gymnázium na Velehradu. Ani tam dlouho nepobyl, protože v roce 1950 byly komunistickým režimem zrušeny všechny diecéze a řádová bohoslovecká učiliště. O půlnoci z 13. na 14. dubna 1950 byla velehradská kolej přepadena Státní bezpečností a i gymnázium ve Velehradě bylo uzavřeno. V té době se v něm nacházelo 71 řeholníků a 62 studentů. „V padesátým roce tam v noci přijely auta. Potom, když jsme se vyspali, tak že buď můžeme jít k rodičům nebo se máme přihlásit na školu v Uherském Hradišti. Tak jsme šli do Hradiště. Ty kněze, kteří tam byli, pozavírali do různých klášterů,“ vzpomíná Jiří Šoustar na konec jezuitského gymnázia na Velehradě. Řeholníci byli odvezeni do internačních klášterů a většina studentů přešla na gymnázium v Uherském Hradišti. Nakonec ani tam nebylo Jiřímu Šoustarovi umožněno odmaturovat.

Na gymnáziu v Uherském Hradišti měl pamětník spoustu přátel a většina z nich nesouhlasila s komunistickým režimem. Jeden ze spolužáků, Jindřich Kunčík, který studoval již na Velehradě, se spolu s bratrem Jaroslavem Kunčíkem a Antonínem Bobčíkem rozhodl utéct do Rakouska. Podle rozsudku se tam Jaroslav Kunčík stal agentem CIC a vrátil se do Československa. Při opětovném pokusu o přechod do Rakouska byl zatčen i s přáteli Josefem Pijáčkem a Josefem Němčickým. Jediným proviněním Jiřího Šoustara bylo, že věděl o útěku Jaroslava Kunčického za hranice. To stačilo, aby byl 8. července 1952 zatčen. Nebyl jediným a za to, že neudali své přátele, skončili ve vězení i další studenti gymnázia.

Jiří Šoustar prošel vyšetřováním v nechvalně proslulé uherskohradišťské věznici. Vzpomíná ale, že tam nebyl nijak fyzicky týrán. Soud proběhl již za týden 15. a 16. července 1952. Komunistický režim udělal ve vykonstruovaném procesu z osmi studentů protistátní skupinu nazývanou Jindřich Kunčík a spol. a těmto mladým mužům vyměřil dohromady 39 let vězení. Jiří Šoustar byl za neoznámení trestného činu odsouzen na dva a půl roku vězení. Takto zní část resumé rozsudku, který podepsal Dr. Antonín Fresl:

„... Nepřátelé Československé republiky usilují o její rozvrat, podněcují a podporují velezrádné akce a organizují špionáž. Po únorovém vítězství pracujícího lidu buržoazie a vysoká duchovní hierarchie nechtěla bráti na vědomí, že se její panství skončilo. S nepřáteli republiky pracuje za stejným cílem i Vatikán. V několika procesech s vysokými církevními hodnostáři v Praze a Bratislavě a jejich pomocníky, odhalena byla politika Vatikánu, který prostřednictvím vysoké církevní hierarchie již od roku 1945 se snaží pomocí svých agentů rušiti budovatelskou mírovou práci v naší zemi. Tito zrádci lidu pokoušejí se nejrůznějšími formami, rozvratnickými letáky, dodáváním důležitých zpráv zpravodajským orgánům cizí moci, shromážděním zbraní a třaskavin, napomáhání a schvalování teroristických akcí a dokonce i vražd, rozvracet lidově demokratické zřízení nebo hospodářskou soustavu ČSR. Tato nepřátelská politika a používání methody, kterými bojuje Vatikán ve službách amerických monopolistů proti snahám o spravedlivý sociální řád, jsou patrny i v dnešním případě....“

Po soudu

Do srpna 1952 zůstal Jiří Šoustar ve věznici v Uherském Hradišti a jezdil pracovat do Kunovic. Potom byl převezen do ústředního tábora v jáchymovských uranových dolech a následně do tábora Mariánská, který ležel u dřívějšího poutního místa Mariasorg. Jiří Šoustar pracoval na šachtě Adam a Eva. Každý den tam vězni z tábora pochodovali v pětistupech omotaní ocelovým lanem. V uranových dolech byla velmi těžká a nebezpečná práce a Jiří Šoustar nezvládal vysoce nasazené normy. To znamenalo menší příděly už tak nedostatečné stravy a další tresty. „Když jsme neplnili plán, tak nás dali na trestní tábor, a potom když jsme přijeli ze směny, tak jsme museli ještě dělat brigádu v klášteře.“

Vězni byli neustále týráni dozorci. Jiří Šoustar vzpomíná, jak během náboženských svátků vybrali několik vězňů a poslali je do korekce, což byla malá betonová kobka bez oken, jen s žánkem pro potřebu. „Když jsme přišli ze směny, museli jsme nastoupit. Náhodně nás vybrali a poslali do korekce. Bylo to před svátkama, tak jsem šel do korekce, i když jsem nic neprovedl.“

Pamětník byl po roce a půl propuštěn na amnestii a 8. ledna 1954 opustil brány tábora. Do vězení nastupoval uprostřed léta, a tak neměl vhodné oblečení na cestu domů. „To bylo cestování. Já měl letní plátěný věci a byl leden a mrazy.“

V Bobrové pak nastoupil v tírně lnu. V roce 1958 se oženil s Marií Šedou, která pochází z obce Křídla a jejíž rodina byla kvůli rodovému majetku během kolektivizace také pronásledována komunistickým režimem. „Měli jsme velký hospodářství, brali nás jako kulaky. Vyhnali nám krávy z chléva do společného ustájení. Pole nám sebrali a dali nám takové, kde se nic nerodilo, a přitom jsme dostali velký dodávky, a když jsme je nemohli splnit, tak nám zakázali zabít prase. Neměli jsme pomalu co vařit,“ vzpomíná Marie Šoustarová, jejímuž otci nakonec nezbylo nic jiného než vstoupit do JZD.

Dnes spolu manželé Šoustarovi žijí už přes šedesát let v Bobrové a toto je krátké, ale výstižné poselství pro budoucí generace, které vyslovil Jiří Šoustar: „Nepřipusťte, aby se komunismus dostal znovu k moci.“

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.