Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hrdostí proti totalitě
narozena v Londýně na konci války
matka Švýcarka
otec pracoval pro československou exilovou vládu
otec přítel Jana Masaryka
otec vězněn v 50. letech
rodina perzekvována komunisty
Příběh rodiny Soykových by mohl sloužit jako učebnice dějin 20. století. Přinejmenším alespoň pro dějiny české. Ukazuje totiž, jak oba totalitní režimy dokázaly ohrozit a narušit normální život jedné rodiny. Soykovi se před válkou stýkali s prvorepublikovou společenskou elitou, měli přátele v zahraničí, žili kosmopolitně. Takový život však nebyl za nacismu ani za komunismu možný. Před nacismem stačili uprchnout, před komunismem už nikoliv.
Otec pamětnice pocházel ze starého rodu, jehož historie sahá až k Bílé hoře. František Soyka pracoval jako bankovní úředník pro slavnou rodinu Petschků. Matka Collette, rozená de Valone, pocházela ze Švýcarska, sama se ale cítila jako Francouzka, neboť se narodila ve frankofonní části Švýcarska a ve Francii studovala. Seznámili se spolu v roce 1936 v Ústí nad Labem a brzy se vzali. Zcestovalá Collette tušila blížící se nebezpečí války a snažila se svého manžela přesvědčit k emigraci. Ten podobné úvahy dlouho odmítal, souhlasil až na poslední chvíli, po okupaci německou armádou v březnu 1939.
Anabáze začíná
Až 1. září 1939, v den vypuknutí druhé světové války, se rodině podařilo uprchnout. Manželé spolu s dalšími příbuznými odjeli posledním možným vlakem do Holandska. Tam ale nestihli loď do Anglie a museli vymyslet náhradní plán, jak se dostat z kontinentální Evropy. Rozhodli se proto vypravit do daleké Šanghaje, kde žil strýc, bohatý obchodník s akciemi. Cesta trvala dlouho a po příjezdu se ukázalo, že ani zde nemohou zůstat. Šanghaj již byla okupována Japonci a nebylo jisté, jak se asijští spojenci nacistů zachovají. Bylo třeba najít bezpečnější útočiště.
Rodina se rozdělila, bratr Františka Soyky se svou ženou odešli do Indie, kde začali pracovat jako strojní inženýři. Manželé František a Collette se rozhodli pro odjezd do Kapského Města v Jižní Africe, kde Collette získala možnost pracovat pro francouzskou vládu. Samotná cesta byla velmi náročná, loď byla přetížená a nebyl na ní dostatek jídla pro všechny prchající cestující. V Africe se situace manželů nezlepšila, neměli jídlo ani léky. František Soyka zde vážně onemocněl a hrozilo, že zemře. Manželé se proto rozhodli, že opustí Afriku a pokusí se dostat do Anglie přes oceán, v té době již plný německých ponorek, torpédujících všechny lodě plující pod cizími vlajkami.
Do Anglie nakonec Soykovi dorazili v roce 1941. Collette začala pracovat pro francouzskou exilovou vládu kolem Charlese de Gaulla a František využil své staré známosti s Janem Masarykem a dal se do služeb československého exilu. S Janem Masarykem ho totiž pojilo dlouholeté přátelství. Jednoho dne, ještě před válkou, totiž kolem domu Soykových jel Tomáš Garrigue Masaryk na návštěvu Karla Čapka. Jeho koni ale spadla podkova a zastavil se přímo u Soykových. Matka tehdy malého Františka, který to s koňmi uměl, vybídla, aby šel prezidentovi pomoci. Ten skutečně podkovu koni připevnil a prezident ho na oplátku pozval k sobě do Lán, aby učil jeho syna Jana jezdit na koni. Jan Masaryk si na svého přítele z dětství v Londýně vzpomněl a pomohl mu. Od příchodu do Londýna se Soykovi pokoušeli o dítě, ale nebylo jim přáno. Až poslední rok války přišla na svět jejich první dcera Vivienne, narozená v momentě, kdy na Londýn dopadla poslední německá bomba.
Po válce se chtěl František Soyka vrátit do Čech a přemlouval k tomu i svou ženu. Ta o tom však nechtěla slyšet, tušila totiž, že válka sice skončila, ale opravdový mír ještě nenastal. Domnívala se, že brzy přijde další konflikt mezi východními a západními spojenci, a chtěla proto zůstat v západní Evropě, kde měla jistou práci a také své příbuzné. Nakonec se Františku Soykovi podařilo ženu přemluvit a v roce 1946 se nyní již rodina s malým dítětem vrátila do Čech.
Zlé tušení Collette se začalo naplňovat nedlouho po návratu. Komunisté se dostali k moci, ale František Soyka si i přesto zachovával optimismus a domníval se, že rozumnou diskusí a poctivým chováním bude možné vyřešit jakýkoliv konflikt s novými vládci Československa. Rychle se ukázalo, že se mýlil. První zatčení Františka Soyky přišlo symbolicky v den smrti Jana Masaryka, ani ne čtrnáct dní po komunistickém převzetí moci. Collette Soyková si byla jistá, že Masaryk zemřel násilnou smrtí. O to výhrůžněji se jevilo zatčení jejího manžela. Nejdříve se mu vyšetřovatelé pokusili prokázat velezradu, konkrétní důvody ovšem neuvedli a neměli žádné důkazy. Skutečný důvod zatčení byl zřejmě právě jeho blízký vztah k Janu Masarykovi a možná také působení ve službách československé exilové vlády v Londýně. Nakonec Františku Soykovi žádný zločin nedokázali, přesto strávil ve vyšetřovací vazbě – bez jediného rozsudku – téměř čtyři roky a z toho čtrnáct měsíců v samovazbě.
Lidi nepředěláš, jen se ti vybarví
Komunisté se mstili i na rodině. Do bytu Soykových často přicházeli agenti Státní bezpečnosti, snadno rozeznatelní podle svých kožených kabátů a klobouků, a prováděli „domovní prohlídky“. Ty spočívaly v tom, že v bytě zpřeházeli všechny věci, vysypali šuplíky a občas něco rozbili. Brali s sebou i německého vlčáka a nechali ho hlasitě štěkat a vrčet. Přesvědčovali Collette Soykovou, aby se rozešla se svým manželem, zřejmě proto, aby ho ve vězení zlomili.
Vivienne Soyková, tehdy ještě malé dítě, si na tyto prohlídky dodnes dobře vzpomíná: „Strašný řev, který dodnes nesnáším. Chodili se psem a my jsme v té době měli ještě z Anglie přivezeného boxera a toho vždycky první vyvedli na zahradu za domem. Já miluju psy, miluju kytičky a barvy. Jediný pes, ke kterému mám respekt, je vlčák. To ve mně zůstalo. Uniforem jsem se bála až do roku 1989. Kdykoliv jsem viděla policistu, třeba i jen dopravního, vždycky se ve mně zastavil život.“
Collete Soyková se nechtěla nechat zlomit, snažila si udržet svoji důstojnost, a to komunisty provokovalo. Chodila například módně oblékaná v oblečení ze zahraničí, odmítala mluvit česky (ovládala osm jazyků) a chovala se naschvál kultivovaně tak, aby primitivní agenty a jejich donašeče naštvala. Komunisté se pak snížili i ke mstě na jejích dětech. V době manželova zatčení se narodila druhá dcera a starší Vivienne už chodila do školy. Aby matku zlomili, umístili obě její děti do dětského domova, prý proto, že se o ně nedokáže postarat. Záminkou byly dvě události spojené se školní docházkou její dcery Vivienne. V roce 1953, po smrti Stalina, se ve škole odehrál smuteční akt, při kterém se malá Vivenne údajně příliš málo uklonila Stalinově památce. Také neodevzdala byliny při povinném školním sběru. Výsledek? Obě dcery, přičemž té mladší bylo teprve dvaadvacet měsíců, byly odvezeny do dětského domova.
V dětském domově však naštěstí nepobyly děti dlouho. Podle odhadů pamětnice mohlo jít o dva týdny. I tak ale byla situace pro matku velmi krutá. Netušila, že jí děti odebrali, ani kam je převezli. Byla bez manžela, bez dětí, bez informací. Snažila se zjistit, co se stalo, ale z oficiálních míst se nedozvěděla nic. Informaci jí poskytl až její známý lékař z nemocnice, kde právě jedna z dcer byla na vyšetření. Ani po propuštění dětí ale matku nezlomili, nedonutili ji k rozvodu ani ji nezastrašili.
Šikana tedy pokračovala, po propuštění Františka Soyky z vězení v roce 1954 ale již v menší míře. Tak například v šedesátých letech nařídili Vivienne Soykové vystěhovat se z Československa se zdůvodněním, že není československou občankou, a otec měl zaplatit celé její vzdělání, které jí stát poskytl. František Soyka se soudil, vyhrál a pamětnice dostala československý občanský průkaz. Vivienne Soyková nebyla přijata na gymnázium a po střední škole nemohla na lékařskou fakultu, kam se několikrát hlásila; nakonec jí bylo umožněno studovat na rentgenovou laborantku – a později vystudovala i psychologii na vysoké škole.
Po roce 1968 chtěla Collette Soyková z Československa odejít za svými příbuznými do Švýcarska. Její manžel se ale opět nenechal přesvědčit a chtěl už v Čechách na stáří zůstat. Oba tak dožili v Československu.
Dcera Vivienne Soyková se stala psycholožkou a dnes učí etiku a komunikaci studenty lékařské fakulty v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of nations (in co-production with Czech television) (Petr Hampl)