„Já jsem byl u Dunkerque na západním pobřeží perimetru. Za tím mým obranným postavením v západní části perimetru asi sedm nebo osm kilometrů od nás dozadu bylo vedeno potrubí pohonných hmot z Anglie přes kanál. To potrubí – patnácticentimetrové roury – vedli Angloameričané až za řeku Rýn do Německa. Pohonné hmoty tam byly tlačeny potrubím. Bylo potřeba to hlídat, aby právě se Němci od Dunkerque tam nedostali, aby to nezničili. A to byl jeden z mých úkolů, které jsem tam dostal. Když jsem potřeboval cokoliv, tak mně bylo vyhověno. A to byl můj úkol tam. Ještě – jak jsem dělal takzvaného technického zbrojního důstojníka, tak zbraně a munice, zasouvání toho byl můj chleba u Dunkerque. Střílet jsme moc nesměli. Když jsme zjistili nějakou německou zbraň, protitankový kanon, dělostřeleckou baterii nebo minometnou baterii, tak jsme to nahlásili na vyšší velitelství, na velitelství brigády, a ti se spojili s letci z Anglie. Velmi často nám z Anglie přes kanál létaly anglické Typhoony, stíhací letouny, které střílely rakety. Naše dělostřelectvo orámovalo cíl barevnými střelami, páč byl zjištěný, přesně kde je, a letci ho ničili. My jsme měli zakázáno používat kanony, protože Dunkerque byl jediný přístav, který byl schopný přepravy.“
„Tak jsem byl nalákán Frantou Brablíkem, abych jezdil jako spojka na Slovensko. Mým úkolem byla výměna peněz. Chlapi, kteří utíkali z protektorátu, potřebovali nějaké peníze. Ovšem na Slovensku byly už papírové peníze přeraženy. Každá ta padesáti, stokoruna a vyšší měna měla razítko Slovenský štát. Mým úkolem bylo získat někoho, kdo by nám peníze na Slovensku vyměnil. Prostřednictvím dalšího kamaráda z důstojnické školy, nějakého Pepíka Čecha z Legiobanky, filiálky v Olomouci, jsem dostal kontakty na Bratislavu. Peníze jsem nechával v Olomouci. V Olomouci jsem dostal malý papíreček s cifrou a razítkem, ten jsem si převezl někde v podšívce v kabátě na Slovensko. V Bratislavě ve filiálce Legiobanky jsem dostal za peníze nechané v protektorátu slovenské peníze. Ale nejenom slovenské peníze, ale také jugoslávské dináry, francouzské franky, maďarské pengő a prostě cizí valutu. Totiž Legiobanka měla centrálu v Praze a veškeré filiálky na Slovensku byly zlikvidovány, protože Slovensko – jak je známo – se osamostatnilo, byl Slovenský štát a Čechy s Moravou byly obsazeny Němci. To jsem dělal až do 18. ledna 1940, kdy celá organizace praskla, respektive jeden z příslušníků našich leteckých sil v leteckém učilišti v Prostějově byl zatčen. Bylo nebezpečí, že budu také prozrazen, protože jsem s ním měl nějaké kontakty. Tak jsem se už do protektorátu nevrátil a ze Slovenska jsem přešel do Maďarska.“
„Abych si to všechno promítl, co jsme tam zkusili; pět a půl roku války se flákat bez nějaké pozitivní naděje, že se vrátíme se zdravou kůží. A potom, tři roky po válce, když z nás smečka dacanů udělala zrádce… Když Němci tady vraždili a ničili elitu národa za války, tak to byli nepřátelé, ti měli v plánu Čechy a Moravu nějakým způsobem vylidnit. Heydrich, když přišel, povolal si svoje soukmenovce na Hrad a vytyčil jim svůj plán: Třetinu vyvraždit, třetinu poněmčit a třetinu vystěhovat. [Následuje kritika komunistů – pozn. autora] To člověk těžko nese, víte? Já, když mám projevy – a měl jsem jich už několik – tak říkám: Která česká matka zplodila tyhle stvůry, které se daly na takovou hnusnou cestu? Vlastní lidi… Když to byli Němci, tak to byla válka a věděli jsme, že to měli v programu, ale vlastní lidé proti nám!?“
„Když jsem viděl tu spoustu zahraničních vojáků, kteří tam byli přítomni, a viděl jsem tam spoustu prezidentů, britskou královnu s manželem a našeho prezidenta s manželkou, tak jsem měl slzy v očích. Vzpomněl jsem si na naše chlapce, které jsme pohřbili ve čtyřicátém roce na Seině, Marně a Loiře. A vzpomněl jsem si také na naše letce, kteří zahynuli jednak na francouzské, jednak na britské půdě. A naši bombardéři ve vlnách Atlantiku. A vzpomněl jsem si také na naše chlapce z východu, kteří neměli možnost se toho zúčastnit. Já jsem tam vzal několik chlapců z východu s sebou do Francie, aby to viděli, jak to tam vypadá a jak si nás váží. A přemýšlel jsem o tom, proč jsem byl já jako první. A napadla mě jedna věc – možná, že to byla pravda. Napadla mě jedna věc: Že Československo bylo první stát, který Francie zradila.“
„Ve čtvrtek jsem dostal vyhazov, v pátek jsem objel všechny tři instituce a v pondělí večer někdo přišel do mého bytu. Já jsem nebyl doma. Bylo mi řečeno – nakonec jsem slyšel zvonek – že někdo u mě zvoní. A v úterý ráno o půl šesté mě zatkli. Soud nabyl přesvědčení, že kdyby se obžalovanému Špačkovi nebylo podařilo odjet legálně – žádal o vystěhovalecký pas – byl by obdobně jako v roce 1939 odešel ilegálně a tam jako bývalá vojenská osoba z povolání vyzradil věci a skutečnosti, které mají zůstat utajeny, čímž spáchal zločin velezrady. Čili skutková podstata trestného činu nebyla splněna, ale soud nabyl přesvědčení, že kdybych byl utekl, tak bych byl… A já jsem byl půl roku z armády ven. Čili – co jsem mohl prozradit? Ale soud nabyl přesvědčení, a bác ho – deset let. A šel jsem. Odseděl jsem pět a půl roku, poslední dva roky jsem byl zaměstnán u jáchymovských dolů jako odsouzený. A když mě propustili, tak jsem se rozhodl pokračovat v hornictví, protože jsem nic neuměl! Po maturitě jsem šel na vojnu, z vojny do kriminálu a v kriminále jsem začal dělat manuálně jako horník. Jsem se vrátil jako civil do jáchymovských dolů a vydržel jsem tam dalších – bez dvou měsíců – jedenáct let. Čili celkem bez dvou měsíců třináct roků jsem makal u jáchymovských dolů.“
Která česká matka mohla zplodit takové stvůry, které vlastní lidi pronásledovaly? Němci… To bylo za války, ti to měli v programu. Ale vlastní lidé proti nám…!
Antonín Špaček se narodil 23. května 1917 na Hané v obci Hradčany, okres Prostějov. Celkem měl 12 sourozenců, z nichž tři byli za první světové války legionáři a jeden z bratrů odešel k tzv. zeleným kádrům (nemusel tedy zasáhnout do bojů na frontě). Vlastenectví a zájem o službu v armádě povzbuzoval v Antonínu Špačkovi bratr Čeněk, legionář z Ruska. Do československé armády vstoupil Antonín Špaček v roce 1937 a o rok později, za mobilizace v září 1938, již velel jako četař-aspirant kulometné četě v obci Horní Benešov (mezi Bruntálem a Opavou). Po březnové okupaci zbytku republiky a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se rozhodl koncem roku 1939 odejít do ilegální odbojové činnosti, kde měl na starost rozměňovat peníze na cizí měny a dávat je emigrantům z protektorátu i budoucím legionářům. V odbojové organizaci setrval do 18. ledna 1940, kdy byl jeden odbojář ze skupiny zatčen a Antonín Špaček se rozhodl utéct. Odešel do Maďarska, do Budapeště, kde se přihlásil na francouzský konzulát. Antonín Špaček se měl spolu s dalšími čtyřmi emigranty přihlásit v Rumunsku u Heliodora Píky. Celá skupina však byla v Chustu na Podkarpatské Rusi zatčena a dva a půl měsíce vězněna na různých místech. Antonínu Špačkovi se podařilo v Košicích utéct a s pomocí Poláků se dostal přes Maďarsko do jugoslávského Bělehradu, odkud se dostal do Francie tzv. balkánskou cestou. Ve Francii byl přidělen k 10. pěší rotě 3. praporu 1. československého pěšího pluku a u městečka Coulommiers bránili Němcům v postupu na Paříž. Po kapitulaci Francie se Antonín Špaček přes jihofrancouzský přístav Séte dostal do Velké Británie. Ve Velké Británii byl zpočátku pověřen hlídáním moří (z obavy před německou invazí) a později se zapojil do výcviku jako zbrojíř, přestože se toužil stát letcem. V roce 1943 se seznámil s Jean Wenda Thomasovou, se kterou se později oženil. Ještě za války se jim narodil syn Milan. Antonín Špaček byl zařazen jako zbrojní a technický důstojník Československé samostatné obrněné brigády. Po vylodění v Normandii roku 1944 se účastnil německého obklíčení u města Dunkerque. Po ukončení války a příjezdu do Československa působil u Hradní stráže. Za války přišel o bratra, který byl umučen v roce 1942 v Mauthausenu. Uvězněni byli i druhý bratr, sestra a maminka. Po válce nastoupil na Vysokou školu válečnou, ale po komunistickém uchopení moci byl ze školy vyloučen a dobrovolně vystoupil z armády. Chtěl opustit republiku a odjet do Velké Británie za ženou a synem. Byl však zatčen a odsouzen na 10 let vězení, odseděl si pak p roku. Argumentem soudu bylo, že pokud by mu nebylo umožněno odejít ze země legálně, odešel by ilegálně jako v roce 1939 a jako důstojník by vyzradil západním službám tajné informace, přičemž by se dopustil zločinu velezrady. Poslední dva roky věznění strávil Antonín Špaček v jáchymovských dolech, kde se rozhodl zůstat i po propuštění. Prací v jáchymovských dolech strávil celkem 13 let. V letech 2001 a 2004 byl zvolen předsedou Československé obce legionářské. V roce 2004 převzal od prezidenta Francie Jacquesa Chiraca vyznamenání důstojníka Řádu čestné legie a v roce 2006 byl vyznamenán českým prezidentem Václavem Klausem Řádem bílého lva. Zemřel 3. dubna roku 2007 ve věku nedožitých 90 let.
