Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miroslav Spáčil (* 1929  †︎ 2016)

• farář Církve československé husitské-CČSH

• narozen 5. 11. 1929 v Brodku u Přerova

• jako chlapec prožil bombardování Přerova

• v letech 1948-1952 studia na Husově čs. bohoslovecké fakultě v Praze

• na fakultě poznal i svou budoucí manželku, která se rovněž stala farářkou CČS

• v roce 1952 vysvěcen na kněze

• již po odsloužené primici byl poprvé udán svým kolegou farářem

• v roce 1961 musel pod hrozbou ztráty státního souhlasu poprvé opustit farářskou službu

• pracoval jako dělník ve Feroně

• v roce 1967 opět přijat do farářské služby

• v roce 1968 se aktivně podílel na očistě Církve československé-CČS

• přátelství s rodinou biskupa Hníka mu umožnilo získat unikátní archivní pramen - Hníkův deník, který po okupaci Československa ukryl

• v roce 1973 musel pod hrozbou odebrání státního souhlasu podruhé opustit farářskou službu a opět pracoval jako dělník

• v prosinci 1989 se po šestnácti letech mohl vrátit do farářské služby

• v roce 2001 odešel do důchodu, ale stále dle potřeby vypomáhal jako farář

• zemřel 12. března 2016 v Olomouci

Miroslav Spáčil se narodil 5. listopadu 1929 v malém rodinném domku v Brodku u Přerova. Otec Hynek Spáčil byl železničář, původně hradlář (vyhýbkář), později v důsledku pokračující ztráty sluchu pracoval jako účtař v nákladní pokladně na brodeckém nádraží. Matka Božena Spáčilová, rozená Přikrylová se starala o dva syny a malé hospodářství. Když Miroslav končil studia na bohoslovecké fakultě, tak matka nastoupila zaměstnání jako pomocná síla ve školní kuchyni, později byla zaměstnaná v sušárně brambor v brodeckém cukrovaru.

Šest let po Miroslavovi se manželům Spáčilovým narodil ještě syn Vladimír, který vystudoval archivnictví a celý život pracoval jako archivář. V brodeckém domku s rodinou Spáčilových společně žili i prarodiče Matouš a Filoména Přikrylovi. Dědeček Přikryl vnukům vyprávěl, jak jako tříleté dítě zažil bitvu u Tovačova, která se odehrála v rámci prusko- rakouské války.

Na oba syny měl silný vliv jejich otec. Ač základně vzdělán, miloval knihy a četbu, zajímal se i o práva prostého lidu. Byl funkcionářem odborové Unie železničních zaměstnanců, organizovaný sociální demokrat, který ctil prezidenta Masaryky a hned po vzniku Církve československé se aktivně zapojil do jejího života. Díky otcovým ideálům navštívil v roce 1937 Miroslav s otcem Lány, kde krátce před smrtí zahlédl prvního československého prezidenta, nebo se společně zúčastnili jednoho z prvorepublikových dělnických táborů lidu. Hynek Spáčil byl navíc i amatérský malíř a jeho obrázky dodnes zdobí byt rodiny jeho syna Miroslava.

Obecnou školu vychodil Miroslav Spáčil ve svém rodišti a na počátku protektorátu nastoupil na reálné gymnázium v Přerově, kde v roce 1948 maturoval. Během války prožil i traumatický zážitek během amerického bombardování Přerova. „Byl jsem účasten prvního a chvála Bohu i posledního náletu amerických bombardérů na Přerov. Vše se ovšem odehrálo z takové blízkosti - my jsme jako kluci, když vyhlásili poplach, šli za park Michalov a tam jsme skotačily, - že ty bomby padaly mezi nás tak, že přede mnou asi tři kroky jedna z těch střepin roztrhla mého kamaráda Jirku Chaloupku. Tady mám památku na jednu tu americkou bombu, byly jich tam skutečně tisíce. Byl to hrozný zážitek pro patnáctiletého kluka. Země se třásla, já jsem skočil do toho kráteru, druhý se přede mnou otevřel. Já bych bez jakéhokoliv patosu rád řekl, co mě v té chvíli napadlo. Bylo pochopitelné, že už při tom svištění bomb jsme věděli, že je to vážná chvíle života. Ale když jsem viděl, jak nás ze všech stran přikrývá hlína, jak nám po zádech běhají šílení zajíci, tak jsem si v první vteřině vzpomněl na maminku a na tatínka, a ve druhé vteřině jsem se začal modlit Otčenáš.“

Opět to byl otcův vliv, který sehrál zásadní roli v rozhodování Miroslava Spáčila, přihlásit se na studia teologie. Byl přijat na Husovu československou evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze, která se v roce 1950 proměnila na samostatnou Husovu československou bohosloveckou fakultu. Během studií se stal i „pověsilem“ – pomocnou vědeckou silou prof. sociologie F. M. Hníka. Toto setkání se stalo Miroslavu Spáčilovi osudným a až do biskupovi smrti (i po ní) udržoval s rodinou Hníků přátelství. V ročníku studoval například s pozdějším patriarchou CČSH Josefem Špakem, se kterým bydlel dokonce na jednom pokoji, nebo s pozdějším významným starozákoníkem a členem překladatelského týmu podílejícího se na vzniku ekumenického překladu Bible Vladimírem Kubáčem. Bohoslovecká studia přinesla do života Miroslava Spáčila ještě jednu zásadní změnu. O dva ročníky níže totiž studovala jeho pozdější žena a rovněž farářka CČSH Dagmar Kopalová.

Vysokoškolská studia Miroslav Spáčil dokončil v roce 1952. Dne 5. října 1952 byl biskupem Sedláčkem v Husově sboru v Olomouci vysvěcen na kněze. Primiční bohoslužby sloužil Miroslav Spáčil v Olomouci a rodném Brodku u Přerova. Později se dozvěděl, že již z primiční bohoslužby v Brodku byla jedním ze zúčastněných farářů sepsáno církevnímu tajemníkovi hlášení, které mimo jiné obsahovalo větu: „Novokněz Spáčil Miroslav v úvodním kázání mluvil jen z písma a nejmenší zmínkou nezavadil o budovatelské úsilí.“

Prvním farářským místem se Miroslavu Spáčilovi stala nově vzniklá samostatná náboženská obec CČS Vsetín. Setrval zde sice jenom necelý měsíc, ale přesto stihl na několika místech učit náboženství a vykonal zde i svůj první svatební obřad. Následoval odvod na vojnu, kterou první rok absolvoval u velitelské roty, později sloužil u strážního praporu. Za celou dobu vojenské služby nesloužil se zbraní, již u odvodu totiž vyjádřil svůj  odmítavý postoj ke zbraním.

Ke konci vojny se Miroslav Spáčil oženil a společně s manželkou Dagmar doufali, že budou ustanoveni do blízkých náboženských obcí, aby mohli začít společný rodinný život. K překvapení obou, byl však bezprostředně po skončení vojenské služby Miroslav Spáčil umístěn do olomoucké diecéze a stal se farářem v náboženských obcích Pěnčín a Konice. „V tom Pěnčíně byl přede mnou bratr kazatel Langhammer a toho poslali někam na severní Moravu. No a já jsem tedy nastoupil do místa, kde nedávno postavili ze stodoly sboreček Cyrila a Metoděje. Byla to živá obec, kopcovitý kraj. Kosíř u Prostějova jestli víte, to je nejvyšší a nejbižší kopec, pak se to táhne k Drahanské vysočině, a to všechno jsem zvládal na kole. Do Konice 10 km, Stražicko, Laškov, Přemyslovice. To byl rajon, který jsem absolvoval a mám na to krásné vzpomínky. Člověk byl mladý, silný a ledacos se mu dařilo. Tehdy třeba mít na biřmování patnáct, dvacet a víc dětí, to nebyl žádný problém. Zkrátka měli jsme tam k sobě velmi blízko.“

Manželka Dagmar až do března 1955 sloužila v Heřmanově Městci. Až na zásah biskupa Václava Janoty se jí podařilo dostat do olomoucké diecéze k manželovi a celých 42 let pak sloužila jako farářka v náboženské obci Velká Bystřice. Zde se také po přeložení faráře Spáčila do Bohuňovic v roce 1957 rodina usadila a společně žila. V témže roce se manželům Spáčilovým narodil syn Pavel, později i dcera Marta.

V Bohuňovicích farář Spáčil obstarával pět bohoslužebných středisek. Jeho aktivní působení však neušlo pozornosti církevního tajemníka a jeho ochotného „pomocníka“ a tehdejšího diecézního tajemníka Leo Marcelucha. „Můj odchod vyřizoval krajský tajemník, to byl Evžen Černý. To ale musím začít od začátku. Já jsem k rodině Hníkových, k biskupu Hníkovi, manželce i synům, které jsem znal z dob pobytu na koleji, měl blízký a srdečný vztah a oni k nám také. A to i přes rodinu Kopalovu, protože společně bydleli v církevním domě vedle ústřední rady, takže se znali a vídali. Takže se stalo, že jsem od paní Hníkové dostal Hníkův tajný deník, který on nazýval: Kniha pamětná. Tam denně v různém rozsahu zapisoval všechny události, které ten den prožil. No a tam biskup Hník na jednom místě říká: ‚Jako rána bleskem přichází sdělení, že církevní tajemník Černý žádá, abychom rozvázali pracovní poměr s manželi Spáčilovými.‘ Oba dva jsme měli jít. Zkrátka biskup Hník byl v těchto personálních otázkách postaven naprosto mimo, a byl tím zděšen. Tyto věci za něho vyřizoval jeho diecézní tajemník Marceluch. Ten se takto samozřejmě choval jenom proto, protože toužil po biskupském řetězu. Hník tam také na několika místech říká: ‚Moje nemoc se jmenuje Marceluch.‘ On byl několikrát raněn infarktem. On jenom když zaslechl, že jde po chodbě, tak měl hrůzu a nemohl se soustředit, protože věděl jaký je to bezcitný člověk. To mi říkala paní Hníková. Marceluch tyto věci (odvolání duchovních) navrhoval a předkládal to biskupovi jako hotovou záležitost. Krajský národní výbor to samozřejmě okamžitě akceptoval. To datum bylo k 1. červnu 1961, ale já jsem po zralé úvaze a po rozhovoru s manželkou a radou starších řekl, že odejdu již dřív. Bylo to z  jednoduchého důvodu. Řeknu Vám to zcela upřímně, jak to bylo. Lidé už věděli, že musím odejít z Bohuňovic. Já jsem začal bohoslužby a v první lavici začali tři lidé plakat, pak se další přidali a já s nimi, a tak to bylo neděli co neděli. Skutečně takto to vypadalo. Takže já jsem odešel místo v červnu již 15. dubna 1961.“ 

Jak je uvedeno výše, vynucené rozvázání pracovního poměru hrozilo oběma manželům Spáčilovým, ale protože v té době byla paní Dagmar těhotná, příslušné státní orgány se „slitovaly“  a mohla zůstat ve službách církve. Faráři Spáčilovi nikdo žádné důvody neoznámil s tím, že církevní tajemníci nejsou povinni farářům nic vysvětlovat. Jediná informace kterou později prořekl již biskup Marceluch zněla: „ Byl si příliš mladý a agilní.“  farář Spáčil později glosoval svůj vynucený odchod slovy: „Jurij Gagarin vyletěl 12. dubna 1961 a já jsem vyletěl o tři dny později. Ale zatímco on byl po pár hodinách doma, tak já jsem v tom lítal hodně dlouho.“ Z torza dochovaného archivního materiálu v ABS vyplývá, že pozdější biskup Leo Marceluch měl zásadní podíl na vyhození faráře Spáčila. Rozhodující roli sehrál i v přibližně dalších deseti případech vyhozených duchovních z olomoucké diecéze.

Zaměstnání si farář Spáčil hledal v jednom z největších místních strojírenských podniků Moravia Mariánské Údolí. Poté co se však dozvěděli, že jde o vyhozeného faráře, nebyl přijat ani na dělnické místo. Známý pomohl a Miroslav Spáčil se úspěšně ucházel o místo v Hutní odbytové základně v Olomouci. Byl přijat a zařazen jako vazač do malé pracovní skupiny, která pracovala na volném složišti.

V roce 1967 byl Miroslav Spáčil biskupem Marceluchem vyzván k návratu do služeb církve. Byl ustanoven do Přerova na Moravě, administroval i rodný Brodek a Lipník nad Bečvou. Vše vypadalo nadějně, doba se oteplovala i v církvi, přišel rok 1968 - rehabilitace, očista společnosti i církve. Farář Spáčil se plně zapojil do vnitřní obrody své církve. Zpřístupnil Hníkův deník profesoru Husovy fakulty Jindřichu Mánkovi, - na základě této skutečnosti prof. Mánek vyzývá biskupa Marcelucha k sebereflexi a nápravě starých křivd - v jedenáctistránkovém dopisu odeslaném Ústřední radě CČS provedl rozbor situace v olomoucké diecéze, který obsahoval i údaje z Hníkova deníku atd. Sám celou situaci vrcholící 21. srpnem 1968 popisuje: „To jste dobře vzpomněl prof. Mánka a biskupa Hníka, protože jsem to byl já, kdo vezl osobně prof. Mánkovi biskupův-Hníkův deník, ze kterého čerpal různé podklady. Jenom Vám řeknu na dokreslení, že když jsme 21. srpna 1968 vstali, a viděli jsme první vojenské vozidlo jet kolem nás, nevěřili jsme tomu, ale rádio hlásilo, že jsme obsazovaní, tak první co mě blesklo hlavou, že mám u sebe biskupův-Hníkův deník, a že Marceluch je znovu na koni. Tak jsem šel, zabalil jsem pořádně deník do igelitu, aby se mu nic nestalo a zašel jsem za jedním známým důchodcem a s tím jsme ten deník ukryly za trám v jeho chaloupce. Takový byl můj poměr k Marceluchovi. Člověk nevěděl, jak se v té chvíli zachová. On měl tolik moci, že mohl klidně přijít a říci: ‚Dej to sem.‘ A hned by to samozřejmě zlikvidoval, protože on pochopitelně o tom deníku věděl.“

S nástupem tzv. normalizace přirozeně nastávají opět potíže. Farář Spáčil je zařazen do skupiny opozičních kněží a v roce 1973 opět vyhozen z duchovenské služby. Opět se vrací do stejného podniku, který se již nově jmenuje Ferona. Zde celkem stráví 22 let života, který nepovažuje v žádném případě za ztracený čas. Jak sám říká, asi ho tu Pán Bůh chtěl mít. Jediné co faráře Spáčila z té doby občas zamrzí, je perzekuce jeho dětí. Samozřejmě, že syn ani dcera přes výborný prospěch nemohly studovat, dcera až na přímluvu ředitele mohla vystudovat střední zdravotnickou školu. Syn se i přes značné nadání mohl stát „pouze“ automechanikem. Sám Miroslav Spáčil pracoval ve šroubárně, odkud přešel na místo skladníka, aby se v roce 1986 opět vrátil do šroubárny, kde měl na starosti ocelová lana a varné oblouky. Během svého pobytu ve Feroně začal konal smuteční rozloučení se zemřelými zaměstnanci, založil zde vzornou závodní knihovnu a zcela zapadl do dělnické party.

Na Silvestra 1989 konal farář Spáčil po šestnácti letech opět bohoslužby a znovu začal působit jako duchovní v CČSH. Postupně sloužil v náboženských obcích Přerov, odkud musel v roce 1973 nedobrovolně odejít, Olomouc a Velký Týnec. V září 2001 odešel do trvalého důchodu. Přesto ještě léta jako duchovní na odpočinku vypomáhal v několika náboženských obcích.

Svůj život farář Miroslav Spáčil bral tak, jak přicházel. Ani v současné době nezahálí a zajímá se o dění ve společnosti i v církvi. S manželkou v roce 2004 oslavili zlatou svatbu a vždy byli jeden druhému oporou. Společně vyznávají: „Bylo to mnoho krásného, dobrého, potěšujícího, ale také mnoho bolestného. ‚Vám se přece dostalo té milosti, že smíte v Krista nejenom věřit, nýbrž pro Něho také trpět.‘( list Filipským 1,29) Tak jsme to chápali, a tak jsme to také brali. A pak Husovo slovo: ‚Běda mě, kdybych byl mlčel!‘ Člověk má svatou povinnost jako normální smrtelní a mnohonásobně víc jako farář, říkat černému černé a bílému bílé.“