Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Spáčilík (* 1962)

• narodil se 5. dubna 1962 v Olomouci

• rodina byla šikanována v rámci kolektivizace zemědělství

• pamětník od roku 1980 svědek Jehovův

• v roce 1981 odmítl převzít povolávací rozkaz

• v letech 1981–1983 vězněn v Bělušicích

• v letech 1984–1987 vězněn v Minkovicích

• v 90. letech pomáhal stavět sály Království

Baráky připomínající nacistický Mauthausen. Všudypřítomný puch nemytých těl a hutný odér zakouřených, nevětraných cimer. Homosexuální orgie za prostěradly přehozenými přes vězeňské palandy. Zima a hlad. „Tohle je nepřenosný. Když si představíte, že jdou proti sobě dva zástupy muklů a na konci jde policajt, co najde chlapa probodenýho šroubovákem, a samozřejmě, nikdo nic neviděl, to bylo jak v italským filmu,“ říká Jiří Spáčilík, který si v komunistických kriminálech odseděl téměř pět let života.

Vyvražděný genofond

Narodil se 5. dubna 1962 v olomoucké porodnici do rodiny Josefy a Vincence Spáčilíkových. Rodina však žila v Tučapech (okres Vyškov v Jihomoravském kraji), kde Vincenc ještě v době normalizace soukromě hospodařil. „Tatínek se s komunisty nikdy nesmířil. Vnímal je jako zločince, kterým se nikdy nechtěl poddat. Každý den vyhlížel, kdy režim padne,“ vzpomíná Jiří Spáčilík na svého otce. Vincenc se ale pádu komunismu nedožil, zemřel v roce 1986.

Příběh rodinného hospodářství Spáčilíkových je plný křivdy a bezpráví. Vincencův otec a Jiřího dědeček Josef Spáčilík vychodil první dvě třídy základní školy. Pak bylo potřeba začít pracovat. Přesto že z matematiky uměl jen násobky deseti a sotva kdy se naučil pořádně číst, znal řeč zvířat: „On velmi dobře rozuměl dobytku. V roce padesát tři jeden z jeho býků vyhrál celostátní soutěž. Když zemřel, povolali mého otce na vojenské cvičení, ze kterého, než se vrátil, mu komunisti ukradli všechen dobytek. Odvezli ho na jatka. Zabili celý ten úžasně vyšlechtěný genofond. Táta po návratu doma našel jen prázdná koryta a odemčené řetězy.“

Vincenc Spáčilík se ale nevzdal. Pořád mu zůstala půda. Během šedesátých let dokázal sehnat krávu a postupně i další hospodářská zvířata. „Ta kráva nás vychovala na mléku, a než tátovi v roce sedmdesát devět vzali pole, měl už dvanáct kusů dobytka. Hodně ho to vzalo. Čtyři roky nato onemocněl a za další dva umřel,“ dodává pamětník.

Barbaři za branami

Jiří Spáčilík v Tučapech prožíval klasické vesnické dětství. K tomu patřilo hodně svobody a volného pohybu venku. V kině se promítalo jednou za čtrnáct dní, ale knihovna měla v regálech mnoho titulů, po nichž klukovská duše prahla – dobrodružné příběhy Karla Maye Jiří doslova hltal. A přišlo září roku osmašedesátého. Sotva stačila oschnout krev a usednout prach po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Dětem začal nový školní rok. Prvňáčci – a Jiří byl mezi nimi – usedli do lavic. „Děti, naši zemi přepadli barbaři,“ přivítal je ředitel.

Spáčilíkovic soused na politickou situaci reagoval po svém: „Vytáhl před obchod pultík a začalo se tam podepisovat Dva tisíce slov [významný dokument obrodného procesu Pražského jara, později za normalizace označený jako kontrarevoluční]. Nevím, zda to naši podepsali také, ale myslím, že ano. Táta nikdy svoji nesnášenlivost vůči komunistům neskrýval.“

Pravděpodobnost deset na sedmnáctou

Jiří v roce 1977 nastoupil jako zednický učeň. Práce jej bavila a učení, přestože byl dyslektik a na základní škole s tím měl nemalé problémy, mu šlo na výbornou. Jeden z mistrů jej povzbuzoval: „Uč se a já tě dostanu na střední školu.“ Pamětník si po získání učňovského listu podal přihlášku na stavařinu, ale narazil. V tu dobu jej lákali ke vstupu do komunistické strany. Odmítl to a tím si i zavřel dveře k maturitnímu studiu. A ještě jeden dopad to celé mělo. Na podzim 1981 jej volali do armády. Mladý pacifista, který v tu dobu zaujatě studoval Bibli, věděl, že bude muset povolávací rozkaz, dle hlasu vlastního svědomí, odmítnout. Možná si v tu chvíli neuvědomoval, kolik příštích let kvůli tomu prožije za mřížemi.

Duchovní a transcendentní otázky k Jiřímu přicházely již v době učňovských let. Od kamarádky Heleny četl článek – Mohl život vzniknout náhodou? Bylo v něm uvedeno pět vědeckých tezí o tom, že nahodilost stvoření člověka spočívá v pravděpodobnosti deset na sedmnáctou, což, vyjádřeno matematicky, se nikdy stát nemůže, a za genezí lidstva tedy stojí síla inteligentní a člověka přesahující.

Půl roku nato dostal Jiří od Heleny pozvání na výlet. „Jelo nás víc, lidé ze dvou vesnic. Přišli jsme ale pozdě na autobus, a tak jsme se rozhodli, že budeme stopovat. Už z dálky jsme slyšeli motor ruského gruzavíku [vojenský nákladní automobil sovětské výroby]. Když jsme na ně mávli, dupli na brzdy a vzali nás na korbu. A tak nás ke studiu Bible dovezli okupanti,“ vzpomíná Jiří Spáčilík, který se tehdy dostal k rodině Jana Škůrky: „Představil se mi jako svědek Jehovův.“

Dopis psaný v želízkách

Svědci Jehovovi, církev založená roku 1873 ve Spojených státech amerických, to neměli lehké již v době druhé světové války, kdy je nacisté týrali a popravovali v koncentračních táborech. Během vlády komunistické strany v Československu se jehovisté dočkali stejné škatulky jako ostatní náboženská hnutí a byli režimem také tak pronásledováni. Je známo přinejmenším 243 svědků, kteří byli minimálně ve 304 soudních kauzách (mnozí opakovaně) odsouzeni a vězněni pro odpírání vojenské služby. Část mužů z řad Svědků se v souladu se zákonem z roku 1958 stala na mnoho let profesionálními horníky, čímž byli od vojenské služby osvobozeni. Jiří Spáčilík měl z podzemních prostor hrůzu, a tak se místo kopáče uhlí vydal cestou vězně svědomí.

Když 15. října 1981 odmítl převzít povolávací rozkaz, rovnou jej zatkli. Jiří Spáčilík si po dlouhém naléhání, přemlouvání a výhrůžkách však stále stál za svým. „Měli z toho větší hrůzu než já. Pro ně to znamenalo, že někdo vybočil z řady a podrazil jim tím nohy. Chodili si mne prohlížet a přemlouvat různí vysocí důstojníci. Nakonec mne zatkli. Přišli čtyři vojáci, že mne budou eskortovat na vazbu,“ vzpomíná Jiří Spáčilík na den, kdy přišel o svobodu. Než jej převezli do olomoucké vazební věznice, dovolili mu, aby v kanceláři napsal dopis rodičům. S želízky na rukou a s vyhlídkou na léta kriminálu se takový list nepíše snadno.

Den na vazbě

V celách olomoucké věznice čekal na soud. A také prošel několika výslechy, během nichž mu vyhrožovali, že jej takto budou zavírat až do šedesáti let. „Chvíli byli hodní, chvíli zlí. Na jejich výhrůžky jsem opáčil: ,Branná povinnost je do pětatřiceti, takže do šedesáti mě asi zavírat nebudete.‘“ Bylo mu necelých dvacet let.

Den na vazbě měl svoje pravidla. O páté hodině ráno zahoukala siréna, která svým ječivým hlasem probudila i ty nejtvrdší spáče. Vězni se během chvíle museli umýt a obléknout. Když pak stáli v pozoru při takzvaném „sčítáku“, nesměli se pohnout ani promluvit. V šest hodin se podávala snídaně. Černá káva, kus ztvrdlého chleba a k tomu trochu marmelády nebo jedno vajíčko. Bochníky se čtvrtily. Hladové osazenstvo cely si o betonovou podlahu nabrousilo lžičky a pak se tou ostřejší hranou snažilo chléb pilovat. Jednou denně byla patnáctiminutová vycházka na dvůr obehnaný vysokou zdí s žiletkovým drátem. „Takovej jsi byl červeňoučkej, když jsi přišel, a za čtrnáct dní jsi bílej jako stěna,“ řekl Jiřímu Spáčilíkovi  jeden ze spoluvězňů.

Celu, která měla dvanáct metrů na délku, obývalo asi třináct mužů. Někdy jejich počet dalece přesahoval kapacitu lůžek, a tak museli někteří spát na zemi: „Nešlo tam ani chodit dokola. Když jsme se chtěli trochu projít, museli jsme chodit v osmičkách. Pro všechny byl v rohu cely jeden záchod. Když jsem si na něj poprvé musel sednout, bylo to strašně ponižující.“

Koupání probíhalo jednou za deset dní. Patnáct mužů se ve sprše hladově vrhlo pod teplou tekoucí vodu. Sotva se stačili namydlit, do dveří již tloukl dozorce obuškem – konec mytí! Ale vězni věděli svoje. Věděli, že jeden z bachařů má pro mužská těla slabost: „Tak jeden z nás mu natvrdo ukázal zadek. Strážný sice řval, ale nechal nás tam o pět minut déle.“

Večerka přicházela znovu se sirénou – kolem deváté hodiny. Velké světlo zhaslo, svítit zůstalo malé, při němž se nedalo číst a zároveň zavřít oči, aniž by měl člověk dojem, že stále bdí. Ale vězni spát nešli. Dlouho do noci si vyprávěli příběhy a snili o tom, co by se kde dalo vyloupit. Většina mužů tesknila po americkém bouráku a vyvinuté blondýnce s modrýma očima. Mladík, co seděl na vazbě za výrobu pervitinu, snil o moderní laboratoři. Jiří Spáčilík se v noci modlil.

Urazím ti palici!

U soudu, který proběhl 3. prosince 1981, se Jiří Spáčilík hájil svobodou svědomí, která byla zahrnuta i v Ústavě Československé socialistické republiky. „Dostal jsem dvacet měsíců a byl jsem rád, že mi nedali tři roky. Kdybych šel na vojnu, byl bych tam roky dva, takhle jsem na tom ještě vydělal,“ usmívá se Jiří Spáčilík, který se proti rozsudku odvolal, avšak tento byl potvrzen vojenským soudem v Českých Budějovicích již během ledna následujícího roku.

Vězeňský autobus jej a několik dalších nejprve odvezl do Prahy. Mrzlo a ulicemi poletoval sníh. Jiří Spáčilík si nasadil na hlavu čepici. „Jestli tu čapku okamžitě nesundáš, už ji nebudeš potřebovat, protože ti urazím palici!“ zařval na něj dozorce a návdavkem jej spoutal řetězem na uvazování psů, který se zarýval do masa a zajištěný byl visacím zámkem. Několik hodin nato Jiřího Spáčilíka spolkla brána nápravného zařízení v Bělušicích na Mostecku.

Myšák, přibylák, orgie

Kluka, který doposud znal jen pokojné domácí prostředí a studium Bible, po nástupu okamžitě šokovalo vězeňské prostředí. Nejprve jako myšák (ve vězeňském žargonu výraz používaný pro nováčka, který musí sloužit služebně starším vězňům, jinak též „čimelík“) prošel „přibylákem“ čili barákem pro nově příchozí, kde prožil prvních čtrnáct dní. „Věkový průměr tu byl nízký. Sedělo tu hodně kluků, co se oddávali homosexuálním orgiím. Byli to normální heterosexuálové a nepřišlo jim to vůbec divné. Navařili si magorák [velmi silný, mírně halucinogenní výluh z velkého množství černého čaje], přehodili přes dvojpalandu prostěradlo a začaly orgie. Hlídka měla za úkol sledovat, zda nejde bachař, aby se ta prostěradla stihla stáhnout dolů, jakože vůbec nic,“ vzpomíná Jiří Spáčilík na první dny a noci v Bělušicích.

Spával jsem s prasaty

S příchodem mezi již protřelé vězně přišlo i pracovní zařazení. Jiří Spáčilík se brzy stal „volnopohybářem“, tedy člověkem, který dostal důvěru a mohl opouštět brány věznice za účelem zaměstnání. Volnopohybáři byli venku bez dozoru a za prací je dováželi civilní zaměstnanci firem, kde měli vězni svou práci vykonávat. Zpočátku to byly stavby, později se Jiří Spáčilík stal „prasečkářem“, tedy krmičem vepřů. To mu vyhovovalo. V rámci možností měl dostatek svobody: „Po odchodu starého prasečkáře jsem to tam řídil. A protože prasata byla důležitá, jejich maso šlo na stoly důstojníků, nemusel jsem sedm měsíců trávit noci za mřížemi. Spal jsem s prasaty.“

S péčí o bělušické vepře souvisely i cesty pro krmivo. Jezdilo se pro něj do nemocnice, kde se shromažďovaly zbytky, včetně ztvrdlého pečiva. Získat několik rohlíků, o které byla ve vězeňské stravě absolutní nouze, znamenalo prožít malou slavnost. Co na tom, že místy plesnivěly.

Památná slavnost

Štěstím bylo, že se Jiří Spáčilík v kriminálu setkal s několika dalšími svědky Jehovovými. Společně mohli mluvit a rozjímat nad biblickými verši. Svatá kniha jako taková nebyla v Bělušicích dostupná, ale návštěva k jednomu ze spolubratrů pomohla propašovat za mříže výtisk Bible Kralické.

Svědci Jehovovi neuznávají a ani neslaví vánoční svátky coby připomínku narození Ježíše Krista. Jediným obřadem, který vykonávají, je Památná slavnost, odkazující na poslední večeři Páně. Bible, dosud ukrývaná mimo věznici na kopci Bělouši, v tom sehrála svoji roli. Jiřímu Spáčilíkovi se ji v předvečer Památné slavnosti podařilo propašovat dovnitř a stejně tak i lahev červeného vína, kterou získal od manželky jednoho z důstojníků, jemuž vykrmoval na zahradě prase. Ostatní bratři zajistili chléb, a tak mohla slavnost skutečně proběhnout v místnosti za vězeňskou kuchyní.

Přesto že svědci Jehovovi patřili v Bělušicích většinou právě k volnopohybářům, netěšili se u dozorců velké oblibě: „Poručík Varlejch nás vyloženě nenáviděl. Při pravidelných rozcvičkách a nástupech si stoupl na schodek a říká: ,Ty černý [Romové] a vás jehovisty bych postavil ke zdi. Tatatatatatatatata!‘ I ti homosexuálové a vrazi dětí pro něj byli lepší než my.“

Chartisté, vrazi, hoteliéři

Poté, co Jiří Spáčilík v roce 1983 Bělušice opustil, vrátil se zpět ke svému povolání zedníka. Zároveň se ponořil do intenzivního studia Bible a také se začal více stýkat se svými souvěrci. Jehovisté měli vypracovaný důmyslný systém tisku a šíření Strážné věže – periodika, které přes různé změny, jimiž prošlo, vychází dodnes. Stejně jako v ostatních samizdatových a ilegálních aktivitách platilo pravidlo – kdo nemusí vědět, nesmí vědět. Idyla trvala necelý rok. Podzim 1984 přinesl Jiřímu Spáčilíkovi do schránky další povolávací rozkaz. Tentokrát již věděl, do čeho jde. Vybaven kufrem s výbavou určenou k několikaletému kriminálu se dostavil na vojenskou správu. Olomoucký soud, a po odvolání i soud vojenský, potvrdil rozsudek – tři roky odnětí svobody. „A zase jsme jeli přes Prahu. Na sever. Doufali jsme, že to nebudou Minkovice,“ říká Jiří Spáčilík. A byly.

Minkau, jak minkovické šatlavě přezdívali její vězni, je místo nechvalně proslulé svým nelidským, pokořujícím a často život ohrožujícím prostředím. Jednalo se o pracovní tábor, kde státní aparát ovládaný komunistickou stranou za pomoci Státní bezpečnosti v rozporu s lidskými právy trýznil vězně psychickým terorem, hladem a nezvladatelnou tvrdou prací při výrobě bižuterie pro podnik Preciosa, kde vznikaly především tzv. šatony pro křišťálové lustry, určené převážně k exportu do zahraničí. „Jeden z těchto lustrů dnes patří arabskému šejkovi,“ upřesňuje Jiří Spáčilík. Minkovicemi prošlo mnoho vězňů svědomí – včetně disidentů Petra Cibulky, Jiřího Wolfa, Jiřího Gruntoráda či Jiřího Chluma. A také tam utýrali Pavla Wonku. Společnost to byla pestrá. Vedle sebe tu museli žít právě chartisté, vrazi, zloději kol i bývalí hoteliéři, kteří se režimu znelíbili. Jiří Spáčilík byl připravený na všechno. Po první zkušenosti s vězením věděl zhruba, co čekat, a vedle toho se cítil být i nad věcí. Jeho vnitřní kompas, ta morální střelka svědomí, ukazoval jasně: „Jsi tady správně, za správnou a dobrou věc.“

Jako když se rozkládají mrtví

V Bělušicích měl Jiří Spáčilík oporu mezi ostatními spolubratry. V Minkau byl jediný Svědkem. Přesto se mu v nelidských pracovních podmínkách podařilo uchovat si zdravý rozum. Zatímco většina vězňů po večerce onanovala, on se modlil. Zorientovat se ve vězeňské džungli, hierarchii a nepsaných pravidlech mu chvíli trvalo. Dvakrát jej odvedli do korekce. Ale nejhorší, vedle toho, že v noci všichni vězňové trpěli krutou zimou a přes den dostávali sotva najíst, bylo pracovní nasazení. „Norma byla šílená. Vyráběli a brousili jsme šatony – malé kamínky. Třeba na válcovně byl člověk špinavý už za hodinu práce. Nesmírně špinavé a hlučné prostředí, válcovna měla přezdívku ,Klika‘, protože člověk tam musel na stroji točit klikou jako opice celý den furt dokola. Bylo tam smrtelné vedro, a to i v zimě. Když tam člověk přišel v létě, byl hned mokrý. Doslova jsme vylévali pot z holínek. Na malé šatně byl takový puch, jako když se rozkládají mrtvoly. Sto gumáků na dvaceti metrech čtverečních, to byly Minkovice,“ vypravuje pamětník.

Na válcovně bylo nesnesitelné vedro. V noci naopak všechny sužovala krutá zima. Když si chtěl někdo přilepšit a přehodit přes chatrnou přikrývku vatovaný kabát, přiběhl bachař a obojí mu sebral. Podmínky zde byly tak kruté, že někteří vězni, kteří sem byli za trest přeloženi z nechvalně proslulých Valdic, se toužili dostat zpátky, často i pomocí nenávratného sebepoškození: „Na vlastní oči jsem viděl, jak jeden takový na dílně strhnul hadici s přívodem svítiplynu, dal si to do pusy a pustil to. Nechal se odvézt a pak jel zpátky do Valdic. Radši dostal několik měsíců nášup navíc, než aby byl v Minkovicích.“

Než si člověk osvojil všechny pracovní postupy, aby jakž takž mohl plnit nadsazené normy, trvalo to asi půl roku. A stejnou dobu byl vězeň i o hladu. Za pracovní výkony byli muklové hodnoceni čísly. Kdo měl nulu, dostal jen krajíc tvrdého chleba. Kdo jedničku, přidali mu jedno vejce nebo jen velmi malý kousek salámu o rozměrech půl centimetru na půl centimetru: „Dvojka byla trochu sádla nebo kousíček másla a trojka, že jsi dostal třeba džem, prostě něco malého k chlebu a máslu.“

V sále Království

Jiří Spáčilík prožil v kulisách Minkovic tisíc a devadesát pět dní. Když jej v roce 1988 propustili, stejně jako poprvé, i tentokrát se vrátil k zednickému povolání a náruč společenstva jeho souvěrců jej přijala jako dlouho oplakávaného syna a bratra. „Byl jsem připravený na to, že půjdu sedět potřetí. Ale do revoluce to již nestihli,“ dodává Jiří Spáčilík, který se v devadesátých letech oženil s Małgorzatou. Poprvé se setkali na shromáždění svědků Jehovových v Polsku.

Ale armáda na něj nezapomněla. V roce 1991 dostal Jiří Spáčilík další povolávací rozkaz. Připraven jej znovu nepřevzít vyrazil na vojenskou správu do Olomouce: „Řekl jsem jim, že v žádném případě na vojnu nepůjdu. Že emigruju, ale tentokrát do Ruska! Začali mi nadávat, ale pak se tam objevil důstojník, který byl už u těch mých dřívějších odvodů, akorát teď měl o jednu dvě frčky navíc. Vzal mne stranou a poradil mi, jakou mám napsat větu a poslat to na ministerstvo obrany, že žádám o zproštění vojenské služby z toho důvodu, že jsem byl vězeň svědomí.“ A skutečně, po několika dnech přišel dopis podepsaný armádním generálem Imrichem Andrejčákem, toho času ministrem obrany ČSFR. Jiří Spáčilík byl osvobozen od vojenské služby.

Během devadesátých let se také snažil o získání rehabilitace. Po dlouhých peripetiích se mu to podařilo. Soud jej zprostil viny i trestů: „Za to odškodné, co mi poslali, jsme si jako mladá začínající rodina koupili domů nějaké hrnce a další vybavení.“

Jiří Spáčilík jako stavař poté, co se společenstvo Svědků začalo svobodně šířit a rozrůstat, pomohl vybudovat několik sálů Království – modliteben, kde se svědci Jehovovi pravidelně stýkají k modlitbě a rozjímání. V roce 2022 žil i s manželkou v Újezdu u Uničova.