„Jako důsledek postavení modlitebny a fary počátkem sedmdesátých let pan krajský církevní tajemník řekl: ‚Jestli ho, biskupe, nepřeložíš, tak já mu vezmu státní souhlas. A musíte ho přeložit tak, aby byl pořád v kraji České Budějovice, abych na něj viděl.‘ Měly to být Mirovice, to je až někde u Tábora. Takže my jsme se s Toničkou vydali k panu církevnímu tajemníkovi Leo Drozdkovi s prosíkem, aby to přeložení o rok odložil, protože Josef začal studovat na gymnáziu – nemohl být přijat do Českých Budějovic, kam ho nevzali, tak musel dojíždět do Trhových Svinů – a Daniela měla rozstudovanou zdravotní školu v Českých Budějovicích. Také manželka byla zaměstnaná ve sběrných surovinách České Budějovice. Tak jsme mu říkali: ‚Pane tajemníku, alespoň rok odkladu, abychom se mohli na to stěhování trochu připravit, sehnat místo pro manželku a aby kluk udělal alespoň tu primu na gymnáziu, protože když bude muset přejít z jednoho ústavu na druhý, tak to bude snazší.‘ Ani jsme nevěděli, jestli syna jinam vezmou. A tajemník nám stejně řekl: ‚Ne! Vy byste za rok zase přišli žebrat!‘ Tak jsme se odporoučeli a já jsem to sdělil radě starších náboženské obce. A teta Ema v radě starších řekla: ‚Hele, je ti pětačtyřicet let, jsi zdravej, práce se nebojíš, tady tě všichni ve městě znají, vědí, co jsi zač, a těm pacholkům by měl konečně někdo ukázat, že tady nejsou páni. My ti seženeme místo a byt a zůstaneš tady v Budějovicích, i když nebudeš farářem.‘“
„Je samozřejmé, že toto setkávání pro nás bylo obrovskou posilou. Jak jsem o tom hovořil na začátku, my jsme nestudovali teologii, my jsme se modlili. Nevymýšleli jsme teologické novoty, ale věděli jsme, že to podstatné je soustředit se na modlitby za církev, za ty poměry, aby se Pánu Bohu uráčilo to zlepšit a podepřít, najít tu správnou cestu vzhůru. Bylo to zřejmě ovlivněno i setkáním s německými evangelíky, kteří tam tvořili napolo řeholní společenství.“
„Narodil jsem se 10. července 1929 v Litomyšli jako syn Josefa Špaka, městského policejního strážníka, a jeho manželky Františky, rozené Votroubkové, z nedalekého Dolního Újezda u Litomyšle. Moje maminka v té době byla první správcovou nově otevřené sokolovny v Litomyšli. Vzala to správcovství na sebe, protože tatínek jako městský zaměstnanec nemohl správcovství zastávat. Bydleli jsme v sokolovně v bytě, který byl sice suterénní, ale byl vybaven ústředním topením, a měli jsme k dispozici teplou i studenou vodu, což byla na ta léta opravdová vymoženost. Mám tři sourozence: Dagmar, Jaroslava a Jitku, a všichni jsme se narodili v sokolovně, nás všechny maminka porodila doma, nikoli v nemocnici.“
„V náboženské obci jsem měl na co navázat. Měl jsem tam bohatou činnost, protože bohoslužby se konaly v Suchém Vrbném, Mladém, na Dobré Vodě, v Hodějicích a Nedabyly – tedy na pěti místech. Učil jsem na třech školách: v Suchém Vrbném, na Dobré Vodě a Mladém. A ještě jsem učil ve dvou rodinách, kde jsem učil žáky z Nové Vsi, ke které přiléhalo dalších dvaadvacet politických obcí až po Trhovosvinensko. Takže jsem měl co dělat. Všude bylo plno lidí.“
„No a při těch denních rozhovorech se mi svěřoval, jak vypadá kněžský život, a začal: ‚Poslouchej, vy byste také potřebovali v církvi československé náležitý dorost a novou generaci, která by zvláště v této době šířila evangelium. Nechtěl bys studovat teologii?‘ Já jsem v té době chtěl studovat chemii nebo fyziku a také jsem byl samozřejmě svou učitelkou houslové hry tlačen k tomu, abych šel studovat na konzervatoř. No a slovo dalo slovo a já jsem nakonec kývnul, že podám přihlášku na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Takže rektor Stříteský v tom měl důležitou roli. Vážím si toho, že mě nezískával pro kněžství v římskokatolické církvi nebo pro řeholní život ve svém řádu, ale že mluvil otevřeně, že naše církev potřebuje kněze a potřebuje mít náležitý dorost.“
Josef Špak se narodil 10. července 1929 v Litomyšli. Otec Josef byl městský policejní strážník a matka Františka, rozená Votroubková, pracovala jako správcová v litomyšlské sokolovně, kde rodina také bydlela. Pokřtěn byl malý Josef v římskokatolické církvi, ale náboženství na chlapecké škole v Litomyšli již navštěvoval československé. Během školních let ho ovlivnila významná osobnost města Litomyšle, farář CČSH a hudebník Jaromír Metyš. Když v lednu 1945 náhle zemřel otec Josef, musela se matka sama postarat o čtyři děti. V roce 1947 se rodina odstěhovala ke strýci do Prahy-Ďáblic. Josef však zůstal sám v Litomyšli, aby mohl dokončit poslední ročník reálného gymnázia. Ujal se ho litomyšlský rektor piaristické koleje František Ambrož Stříteský. Josef Špak byl v poválečných letech také aktivním skautem. Pod vlivem rektora Stříteského se rozhodl pro studia bohosloví. Na Husovu československou evangelickou bohosloveckou fakultu nastoupil v roce 1948. Studia pak dokončil již na samostatné Husově československé bohoslovecké fakultě, která byla ustanovena v roce 1950. Zásadní pro Josefa Špaka se v době studií stalo setkání s farářem Václavem Mikuleckým. Na fakultě se Josef Špak rovněž seznámil se svou budoucí ženou Toničkou a v roce 1953 se s ní oženil Ještě předtím byl vysvěcen biskupem Šimšíkem na kněze. Záhy poté byl však povolán na vojnu. Po skončení vojenské služby nastoupil Josef Špak jako farář v Suchém Vrbném u Českých Budějovic. Kromě duchovenské služby a pastorace se věnoval také hudbě - založil smyčcový kvartet a vedl ženský pěvecký sbor. V roce 1958 se farář Špak pustil do stavby modlitebny a fary. Riskantní projekt byl úspěšně završen slavnostním otevřením modlitebny roku 1962. Tato aktivita samozřejmě nemohla zůstat bez odezvy příslušného státního dozoru nad církvemi. Odplata přišla o deset let později. Počátkem sedmdesátých let krajský církevní tajemník rozhodl o přeložení faráře Špaka, pohrozil, že mu jinak odebere státní souhlas. Po poradě s radou starších farář Špak neustoupil a o státní souhlas přišel. Ještě před svým vynuceným odchodem ze služeb CČSH se Josef Špak připojil ke skupině duchovních i laiků, která v rámci církve vytvořila modlitební společenství pod vedením Václava Mikuleckého, faráře zbaveného státního souhlasu. Po několik let vedl Josef Špak církevní tábory dětí. StB na Josefa Špaka zavedla v roce 1974 signální svazek, což bylo mimo jiné odůvodněno i náboženskou činností mimo farářskou službu. Josef Špak opravdu nadále konal biblické hodiny, setkával se s věřícími v pěveckém kroužku atd. Po nedobrovolném odchodu ze služeb sehnali souvěrci faráři Špakovi byt i zaměstnání ve slévárně, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1989. Rok 1989 byl v životě faráře Josefa Špaka zlomový. V lednu mu zemřela žena, v květnu ji následovala matka a v červenci odešel do důchodu. Zároveň byl hned po listopadu požádán biskupem, aby se vrátil do duchovenské služby. Nastoupil tedy jako farář do náboženské obce v Českých Budějovicích. V roce 1990 se také znovu oženil s farářkou CČSH Janou Švábenskou. Následně na žádost biskupa převzal pražskou náboženskou obec na Starém Městě, zakrátko byl zvolen předsedou okrsku a v roce 1994 si ho církevní sněm vybral za svého biskupa - patriarchu. Po sedmiletém funkčním období ještě nějaký čas zastával funkci přednosty prvního odboru Úřadu ústřední rady CČSH, než se opět vrátil k farářské službě v náboženské obci v Praze-Strašnicích. Emeritní patriarcha Josef Špak zemřel 12. září roku 2016
