Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Špala (* 1919)

• narozen 30. prosince 1919 v Boješicích

• vzpomíná na obsazení republiky Němci 15. března 1939

• na jaře 1945 zažil osvobození Mirovic

• v 50. letech rodina vstoupila se svým hospodářstvím do JZD

• pracoval na národním výboru v Letech a v Mirovicích na zemědělském oddělení

• v roce 1965 si dodělal maturitu na Střední zemědělské technické škole v Písku v oboru pěstitel – chovatel

• v roce 1980 odešel do důchodu

• dosud (2020) žije v rodných Boješicích

Karel Špala je hubený, ale čiperný stoletý pán, nejstarší občan obce Boješice, která se nachází kousek od Mirovic na Písecku. Narodil se v ní 30. prosince 1919 jako jedináček a ve svém rodném domě žije dodnes. Otec se nedlouho před jeho narozením vrátil z první války jako válečný invalida. Rodina měla malé hospodářství a pro Karla bylo samozřejmostí, že od útlého dětství pomáhal na polích. Pásl husy, vázal na polích povřísla a skládal je do snopů. Chléb se pekl jednou v týdnu i pro sousedy, husy se vykrmily a prodávaly do Prahy. Karel Špala si nestěžoval, právě naopak. Získal zde celoživotní lásku k přírodě, která se mu stala nejen koníčkem, ale i povoláním.

Elektřina až v roce 1947

Školní docházku započal v obecné škole v sousedních Mirovicích, kam ho vodila jeho kamarádka. Technický typ nikdy nebyl, ale matematika ho bavila. Mirovickou měšťanku dokončil v roce 1934 a po dva roky pak jednou týdně docházel do Obchodní hospodářské školy v Březnici. Již naplno pracoval na rodinném hospodářství a naučil se všechno důležité o chovu zvířat i všechny potřebné agrotechnické práce. Vzpomíná, jak jako divák chodil do Mirovic na fotbal. Hřiště tu před válkou sloužilo zároveň jako prostor, kde se konaly trhy.

Boješice v té době neměly elektřinu, tu sem zavedli až v roce 1947. Jejich soused byl jediný, kdo měl doma rádio na baterie. V březnu 1939 jim přišel říci, že republiku obsazují německá vojska. „Kamarádil se s tátou, a tak za námi hned šel. Bylo hrozně sněhu a on přišel v gumákách, byl první ve vsi, kdo je měl. Koupil je tehdy v Mirovicích u Bati.“

Válečná léta začala pro Karla Špalu krušně. V roce 1940 mu zemřela maminka na tuberkulózu. S jídlem tolik problémů neměli, protože hospodářství je uživilo, každou zimu byla zabijačka. Do sousední vesnice Ohař chodil tancovat. V rozestavěné drůbežárně se sešli lidé, muzikanti a pořádala se tajná zábava. K sousedovi chodili poslouchat zahraniční rozhlas. „Chodila k němu polovina vsi, měli jsme štěstí, že nás nikdo neudal. Za to se tenkrát popravovalo.“

Za války se seznámil se svou budoucí ženou, se kterou strávil padesát sedm let společného života a vychoval dvě dcery, Marii a Hanu. Předtím spolu čtyři roky chodili, vzali se v dubnu 1945 na zámku v Miroticích. O pár dní později, 29. dubna, provedli Američané na Mirotice velký nálet, který poškodil polovinu obce. Manželčin strýc pracoval jako konduktér ve Zdicích a pomáhal odboji. Němci ho zatkli a věznili v koncentračním táboře nedaleko hranic, ve kterém zahynul.

Dne 10. května 1945 přijeli do Mirovic nejprve američtí a později i sovětští vojáci. „My v Boješicích jsme večer 10. května zahradili vjezd do obce směrem od Chraštic vozy, ale pak jsme od Slivice viděli ohnivé koule a slyšeli střelbu. Tak jsme si řekli, že tomu asi nezabráníme, a zase jsme to uklidili. Pak projelo obcí asi deset německých tanků. Ale najednou se přiřítili tři opilí Rusové, kteří chodili po vsi a hledali Němce. Druhý den už byl klid, ale po hlavní silnici směrem na Mirovice táhli Němci ve snaze dostat se do amerického zajetí. Pozoroval jsem je okénkem ze stodoly, bylo to jako mraveniště.“

Nikdy se nevyspal

V roce 1947 absolvoval Karel Špala dvouměsíční vojenskou službu, a to právě v době, kdy jim do vsi zavedli elektřinu, takže u té velké slávy nebyl. V padesátých letech vstoupil se svým hospodářstvím do jednotného zemědělského družstva. Pracoval na úřednických pozicích na národních výborech, například v Letech u Písku nebo v Mirovicích. Přesto se považoval spíše za zemědělce. Každé ráno vstával ve tři hodiny, pomáhal své ženě v kravíně v Boješicích, kde pracovala, a až pak šel do své práce. V roce 1965 si doplnil vzdělání o maturitu na Střední zemědělské technické škole v Písku v oboru pěstitel – chovatel. Do důchodu odešel v roce 1980 a pak už se mohl věnovat pouze vlastní zahrádce. Nadšeným pěstitelem je Karel Špala ostatně dodnes, i ve svých sto letech.