Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Spálenská (* 1950)

• narozena 10. února 1950

• otec byl významný funkcionář sáňkařského sportu a přivedl ji k němu

• v roce 1968 vyhrála mistrovství Evropy juniorek v Berchtesgadenu

• ve stejném roce skončila na zimních olympijských hrách v Grenoblu šestá

• vystudovala gymnázium v Tanvaldě a poté střední školu pro rehabilitační sestry

• v roce 1969 získala na mistrovství Evropy juniorek v Hammarstrandu stříbrnou medaili

• v roce 1970 měla vážný úraz na dráze v Mariánských Lázních, rychle se ale vrátila k závodění

• v roce 1975 byla třetí na mistrovství světa v Hammarstrandu

• na zimních olympijských hrách 1976 v Innsbrucku byla desátá

• po olympiádě ukončila reprezentační kariéru, k čemuž přispělo i vylhané udání

• pracovala jako rehabilitační sestra v nemocnici v Tanvaldu

• po roce 1989 začala soukromě podnikat jako fyzioterapeutka

• v roce 2022 žila ve Smržovce, měla syna a dceru

Bouračka v Mariánských Lázních, po které byla v roce 1970 k nepoznání, Danu Beldovou z reprezentační kombinézy nesvlékla. Dvacetiletá dívka ze Smržovky se nezalekla, rychle překonala strach a za pět let získala bronzovou medaili na mistrovství světa v sáňkování. Stala se tuzemskou legendou jednoho z nejrychlejších olympijských zimních sportů. Žádná česká ani slovenská žena nedosáhla takových úspěchů jako ona.

Reprezentaci opustila kvůli něčemu, s čím se těžko bojuje. Po besedě o zimní olympiádě v Innsbrucku 1976 ve vesničce Jistebsko na ni přišlo udání, že kritizovala oblečení, v němž se československá výprava v Rakousku prezentovala.

„Do Innsbrucku jsme jeli v oranžových oteplovákách a jeden můj reprezentační kolega na besedě v Jistebsku poznamenal, že jsme v nich vypadali jako metaři,“ vzpomíná Dana Beldová, provdaná Spálenská. „Byla tam jedna paní, stará komunistka, a poslala dopis na Národní frontu, že není možné, aby Československou socialistickou republiku reprezentoval někdo, kdo říká, že dostal oblečení pro metaře.“

Udavačka označila za autorku posměšného výroku o reprezentačním oblečení Danu Beldovou Spálenskou. „Nic takového jsem neřekla,“ upozorňuje. Kvůli lživému tvrzení komunistky z Jistebska přišlo Daně Beldové Spálenské oznámení, že nemůže reprezentovat.

Sáňkování je i tanec se smrtí

„Nechala jsem to být, i když mého otce se to hodně dotklo,“ prohlašuje. Alespoň získala čas pro rodinu, s manželem stavěli dům a měli tříletou dceru. Navíc se nemusela bát, jestli se k ní nevrátí rozlámaná. Během své kariéry zažila při sáňkařských závodech a trénincích tragické havárie žen i mužů.

„V Königssee vyhodila dráha polského sáňkaře, dopadnul na skálu a zabil se. Viděla jsem, jak ho nesli na nosítkách, spadla mu z nich ruka. Trošku se mě to dotklo, ale byla jsem ještě mladá holka a moc jsem si to nebrala,“ tvrdí. „Za několik let přeletěla v Königssee cílovou zatáčku Italka. Druhý den u oběda nám řekli, že umřela v nemocnici. Napadlo mě: ‚Proč tady seš? Máš už přece doma dítě!‘ Pamatuju si, jak jsme trénovali na olympiádě v Innsbrucku a objevila se tam západní Němka s berlemi. Asi před rokem si na sáních poranila krční míchu. Nevěděla jsem, jak se chovat, taková hezká usměvavá holka, šokovalo mě, co se jí stalo. Na dráze na Smržovce se vyboural jeden kluk, spadnul na zatáčku, zranil si bederní páteř a skončil na vozejčku.“

Rychlost vám musí dělat dobře

Na saních se řítila až stodvacítkou. „Přetížení v ostrých zatáčkách vám ohnulo hlavu, ztratili jste vědomí, na chvíli byla před očima tma. Když si šel člověk večer lehnout, držel si hlavu na straně rukama, šíjové svalstvo hodně bolelo.“

Ani v největším ‚fofru‘ se však na dráze nebála. „Jako sáňkařka musíte mít z rychlosti potěšení, musí vám dělat dobře. Rychle jezdím i autem. Na dálnici v Německu jsem jela sto sedmdesátkou. A nemám ráda, když mě někdo předjíždí,“ svěřuje se.

Tatínkova rodina utekla ze Smržovky před nacisty

Dana Beldová Spálenská se narodila 10. února 1950. Rodiče žili ve Smržovce, odkud pocházel její otec Miloslav Belda. Maminka Anastázie Kubáčková byla z nedaleké Loužnice. Beldovi tam utekli poté, co mnichovská dohoda čtyř evropských mocností přisoudila v roce 1938 československé pohraničí nacistickému Německu.

Po obsazení Československa wehrmachtem v březnu 1939 patřila Loužnice do Protektorátu Čechy a Morava, Smržovka k Německé říši.

„Mamka byla ročník 1923, taťka o rok starší. Mamka pracovala za války jako totálně nasazená v Hrádku nad Nisou, kde se dělaly hlavně pro tanky a děla. Taťka se totálnímu nasazení vyhnul díky svému příbuznému herci Antonínu Holzingerovi,“ prozrazuje Dana Beldová Spálenská. „Seděl v jedné šatně v karlínském divadle se slavným Jindřichem Plachtou a přes známosti zařídili, aby otec na práci do Německa nemusel.“

Sestra narazila do sloupu a se saněmi skončila

V roce 1945 se Spálenským narodila první dcera a v roce 1950 druhá dcera Dana. Miloslav Belda se stal významným činovníkem sáňkařského sportu ve Smržovce v Československu. Danu vodil na sáňkařskou dráhu ve Smržovce už od pěti let. Na saních jezdila také její starší sestra, ale narazila do sloupu, přivodila si úraz a se závoděním skončila.

„Na Smržovce jezdil na saních každý druhý. Tehdy se řeklo: ‚Smržovka‘ – a odpověď byla: ‚Saně.‘ Bydlel tady Alfons Soukup, napůl Němec. Dělal slavné saně soukupky. Jezdila jsem na nich a říkal mi: ‚Máš na nich dobrou štál.‘ – Jako ocel na skluznicích,“ uvádí Dana Beldová Spálenská.

Na přírodní dráhu bez umělého chlazení pod Černou studnicí chodila z domu půl hodiny pěšky. Do přípravy nemusela zařazovat posilovnu, poněvadž tahala na zádech 22 kilogramů těžké saně. Zhruba kilometr ze startu do cíle na nich sjela během tréninku pětkrát šestkrát. Pokaždé se musela nahoru vydrápat po svých, zapřažená do saní.

Nikdy jsem nebyla nemocná

„Když mrzlo, chodili jsme jako děti s dospělými polejvat dráhu vodou. Na nohách boty tatranky, tepláky a v rukách dva kýbly,“ poznamenává. „Voda nám z nich tekla do bot, mrzla na nich. Když jsme přišli domů, nemohli jsme si boty rozvázat. Tkaničky byly jeden led. Jak napadnul sníh, patnáct, dvacet centimetrů přes noc, vzali jsme lopaty a odhazovali ho z dráhy. Nikdy jsem nebyla nemocná, chřipky i rýmy se mně vyhejbaly.“

Ze smržovské dráhy se zatáčkami z kmenů však měla Dana Beldová Spálenská už od dětství obouchané kotníky a taky záda. Na první mezinárodní závody vyjela do polské Karpače, kde se v roce 1964 konalo mistrovství Evropy juniorek. Reprezentaci Československa kombinovala se studiem na gymnáziu v Tanvaldě, kde jí vycházeli vstříc ředitel Josef Etrych, třídní Milena Potužáková i tělocvikář Vladimír Marousek. V roce 1968 ji čekaly ještě před maturitou dva mimořádně důležité závody – mistrovství Evropy juniorek na dráze u jezera Königssee v západoněmeckém Berchtesgadenu a zimní olympijské hry ve francouzském Grenoblu.

V Berchtesgadenu vyhrála a v Grenoblu jí v pouhých 18 letech patřilo mezi nejlepšími sáňkařkami světa skvělé šesté místo. „V Berchtesgadenu jsem vyhrála před olympiádou i Velkou cenu Německa. Jednou za námi přijel na dráhu u Königssee na první závody známý bavorský politik a ministr Franz Josef Strauss, silný udělaný chlap s červeným obličejem,“ prozrazuje. „Popovídal si s námi, pak jsme se vrátili domů a funkcionáři nám oznámili, že už tam nikdy nepojedeme.“

Jako jedna z prvních prošla testy ženskosti

Zimní olympiáda v Grenoblu 1968 přinesla československým sportovcům velký úspěch. Skokan na lyžích Jiří Raška získal zlatou a stříbrnou medaili, hokejisté stříbro a krasobruslařka Hanka Mašková bronz. „Dráha v Grenoblu nebyla uměle chlazená a nemrzlo. V pět ráno jsme vstávali, v šest se mělo jezdit, ale nešlo to. A večer jakbysmet. Jezdili jsme až poslední tejden,“ vzpomíná. „Docela mi to šlo, ze šestého místa jsem neměla daleko k medaili. Myslím, že na olympiádě diskvalifikovali tři východní Němky. Nahřejvaly si ocel na skluznicích, aby jim saně jely rychleji, což bylo zakázané.“

Konec 60. let přinesl do světového sportu novinku, testy ženskosti. Důvodem byly především některé sovětské reprezentantky, připomínaly mužatky. Grenoble 1968 se stal první zimní olympiádou, kde vědci testy ženskosti prováděli. Funkcionáři Mezinárodního olympijského výboru na ně vybrali i Danu Beldovou Spálenskou, pohlednou dívku, které však pod nosem rašil jemňounký knírek.

„Zašťourali mi párkrát v puse a za dva nebo za tři dny mi řekli, že jsem opravdu ženská,“ svěřuje se. Během olympiády se konala i soutěž miss, přišla na ni s kamarádkou sáňkařkou Olinou Tylovou. „Olina byla světlá blondýna, já tmavá, v tmavě modrých šatech nám to slušelo, měly jsme úspěch, ale vyhrála Kanaďanka, takový blázínek,“ dodává.

Dubček mi připadal strašně hodný

Velký zážitek si odnesla z hokejového zápasu Československa proti Sovětskému svazu. „Naši vyhráli a na zápas nás přišlo asi osm nebo deset. Seděli jsme na místě vyhrazeném pro sportovce, vedle nás byli sovětští krasobruslaři, sportovní dvojice Bělousovová, Protopopov,“ uvádí. „Fandili jsme fest. Řvali jsme na Rusy: ‚Šájbá! Šájbá!‘ Bělousovová s Protopopovem raději odešli.“

Po olympiádě dostali pozvání ke generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi všichni, kdo v Grenoblu skončili do šestého místa. S reformním komunistou se tehdy setkala také osmnáctiletá gymnazistka ze Smržovky. „Koukala jsem kolem sebe vykuleně, nevěděla jsem, co a jak. Naštěstí se mě ujal hokejový brankář Vlado Dzurilla. Jiří Raška přišel na setkání  s manželkou. Pan Dubček mi připadal strašně hodný. Říkala jsem si, že politik nemůže být tak strašně hodný, že musí být ostřejší. Hodně mluvil s Hankou Maškovou, moc se mu líbila.“

Za šesté místo na olympiádě obdržela Dana Beldová Spálenská odměnu 500 korun. Od pořadatelů dostala hrníčky a podšálky s olympijským znakem a odvezla si také účastnický diplom podepsaný předsedou Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundagem. Zatímco o osm let později na olympiádě v Innsbrucku připomínalo oblečení Čechoslováků metaře, v Grenoblu ho měli hezké a obdivovali je i sportovci z vyspělého západního světa.  

Dráždila hladové sovětské vojáky obloženými chlebíčky

„Nosili jsme pěkné jelenicové kabáty. Kanaďani je s námi zkoušeli vyměnit za svoje kabáty, ale my nechtěli. Oni měli vínové, takové nic moc,“ podotýká Dana Beldová Spálenská. „Nejdříve nám naši funkcionáři řekli, že si budeme moct nafasované oblečení po olympiádě odkoupit, ale díky úspěšnému výsledku výpravy nám ho nechali zadarmo.“

Na jaře 1968 odmaturovala, na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy se však nedostala, u zkoušek ji zradilo plavání. Přihlásila se na dvouletou střední školu pro rehabilitační sestry. Na přijímačky do Prahy jela autobusem 25. srpna 1968, čtyři dny po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem.

„Před Prahou nám řidič řekl, ať si uložíme hodinky, že nás zastaví Rusové a seberou nám je. Ale nic se nestalo. Zkoušky jsem udělala a vzali mě,“ prohlašuje. „Při přijímačkách jsem bydlela na Smíchově, kde jsem měla bratrance. Rusáci už v ulicích moc nebyli, ale na Smíchově hlídali kasárna. Stáli před nimi dva mongolíci, špinaví jak prasata. Bratrance napadlo, že budou mít hlad. Koupili jsme si obložené chlebíčky s vlašským salátem a jedli jsme je, když jsme šli kolem nich. V ruce jsme drželi i nějaké pití.“

Otce vyloučili z KSČ, vzali mu funkci a pas

Na okupaci, jež v Československu přerušila obrodu komunistického systému, doplatil otec Dany Beldové Spálenské Miloslav Belda. V roce 1968 podporoval pražské jaro, proces změn v politice i ve společnosti nastartovaný pokrokovým křídlem KSČ vedeným generálním tajemníkem strany Alexandrem Dubčekem.

„Otec mluvil často a rád na schůzích. Komentoval z tribuny První máje na Smržovce, ale nebyl zarytý komunista,“ prozrazuje. Miloslav Belda vystupoval proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a neprošel stranickými prověrkami poté, co moc v KSČ převzala konzervativní skupina politiků napojená na Moskvu.

„Z KSČ ho vyloučili po prověrkách v roce 1970. Ve fabrice ho sesadili z funkce zástupce ředitele a sebrali mu pas, aby nemohl jezdit do zahraničí na sáňkařské závody,“ popisuje Dana Beldová Spálenská. „Šel dělat do skladu v Jablonci nad Nisou. O vyloučení z KSČ moc nemluvil, ale hodně ho vzalo. Vyhazovali ho lidi, kteří moc rozumu nepobrali. My jsme ale optimistická rodina a za čas táta říkal: ‚Udělali mně dobře, ve skladu nepracuju tolik jako zástupce ředitele. Čtyři hodiny dělám pro fabriku a čtyři hodiny pro sáňkování.“

Rok 1970 se u Beldů celkově nevydařil. Dvacetiletá Dana se ošklivě vybourala na dráze v Mariánských Lázních. „Když po ní prováděli lázeňské hosty, ukazovali jim jednu zatáčku. Říkali jí Zatáčka smrti, byla prudká a hodně dlouhá. Vyhodila mě, držela jsem sáně v ruce a jela obličejem po ledovém mantinelu. Neměla jsem plexisklový kryt, jen brýle,“ říká. „Strhala jsem si obličej, chvilku jsem ležela v bezvědomí, položili mě, zalomili hlavu, začala jsem se dusit krví, tak jsem se raději zvedla. Houkající sanitka mě vezla do nemocnice. Na chirurgické ambulanci jsou vždycky nábuchy lidí, nikdo před sebe nikoho nepustí. Přede mnou se rozestupovali a udělali mně pěšinku. Měla jsem utržený kus nosu, na dráze asi zůstal kousek masa.“

Po těžké havárii musela na saně okamžitě znovu

Doktor jí nos sešil dvěma stehy bez umrtvující injekce a zalepil nejhorší rány na obličeji. Chtěl, aby zůstala v nemocnici tři dny na pozorování. Ale nemohla, jelikož se za dva dny chystala odjet na mistrovství světa v Berchtesgadenu. „Náš sáňkařský doktor mně pak řekl: ‚Dano, ty musíš na dráhu hned teď znovu, jinak se budeš už pořád bát. Mně se strachy klepala kolena, chlapi mě dovedli na dráhu a položili na saně. Jak jsem byla zafáčovaná, dejchala jsem si do brejlí a nic jsem neviděla. Dolů jsem ale dojela, i když jsem si přibrzdila.“

Na mistrovství světa dorazila celá oteklá s třikrát větším nosem, modré kruhy pod očima se měnily v zelené. „Vypadala jsem jako Quasimodo, styděla jsem se a nikdy mě lidi nefotili víc než v Berchtesgadenu,“ upozorňuje. „Bála jsem se, jestli se tam vůbec dostanu. Při přejezdu našich hranic se celníci vždycky dívali třikrát na pas a třikrát na vás, jestli jste to opravdu vy. Když přišla kontrola, dala jsem ruku z obličeje dolů, celník otevřel pas a řekl: ‚Tak radši jděte.‘“

Úrazy se odehrávaly i během letní přípravy, kdy po kolečkových saních přišly saně s bantamovými pneumatikami. „Zranění na nich bylo dost, v Praze jsme jezdili ze Strahova dolů a jednomu klukovi pneumatika praskla. Letěl z výšky z mostu, ležel pak v nemocnici, ale vyhrabal se z toho,“ podotýká Dana Beldová Spálenská.

O olympiádu ji připravil lakomý režim

Chystala se na další olympiádu v Sapporu 1972. Československý olympijský výbor však rozhodl, že do dalekého Japonska neodletí žádná sáňkařka ani sáňkař. Socialistická republika se potácela v hospodářských problémech a kvůli nedostatku západní tvrdé měny si nemohla dovolit vyslat na druhý konec světa velkou olympijskou výpravu. „Jeli místo nás biatlonisti, kteří skončili ve svých závodech daleko vzadu,“ vzpomíná Dana Beldová Spálenská. „Myslím, že bych v Sapporu skončila tak na sedmém a osmém místě. Z toho, že mě tam neposlali, jsem byla zklamaná tak dva tři dny.“

Místo na olympiádu se soustředila na mateřství. S manželem se v zimě kvůli soustředěním a závodům viděla jen jednou, a tak přesně ví, kdy počali dceru Lucii. Bylo to 27. ledna 1972. „S Lubošem jsme měli svatbu v červnu, Lucka se narodila prvního listopadu. Od šestnáctého prosince jsem už chodila ve Smržovce na sáňkařské soustředění. Ještě teď je mi ouzko, když si na to vzpomenu,“ tvrdí. „Moc jsem nespala, dala jsem Lucce ráno najíst, hlídala ji babička. Mazala jsem na dráhu, na oběd jsem se vrátila a dala Lucce najíst – a znovu na dráhu. Od deseti měsíců chodila do jesliček, vozil ji tam manžel. Dělal v JZD, a když byla nemocná a měla jsem soustředění, zůstával s ní doma. Vytvořili si mezi sebou hezký vztah a vydržel jim dodneška.“

Přes mořskou nemoc ke světové medaili

Odříkání se manželům Spálenským vyplatilo v roce 1975. Na mistrovství světa ve švédském Hammarstrandu získala Dana bronzovou medaili. „Jeli jsme tam vlakem, pak jsme přesedli na trajekt, přišla bouřka a měla jsem mořskou nemoc. Místo dvou hodin jsme jeli čtyři, všichni blili, jak jim bylo zle,“ poznamenává.

V Hammarstrandu, malebné malé vesnici, bydleli českoslovenští sáňkaři v malém dřevěném domku. Poprvé viděli curling a vyzkoušeli si ho. Těžké kameny nicméně na led házeli. Dana Beldová Spálenská si vybavuje ještě polární záři a třeskuté mrazy, které mistrovství světa doprovázely. „Trénovali jsme v minus pětadvaceti – a jak jsem měla malinký kníreček, dojela jsem dolů a slyšela jsem, jak mně to pod nosem cinká,“ prozrazuje.

Bronzovou medaili vyhrála asi o půl metru před čtvrtou soupeřkou. A oslava? V Hammarstrandu se nedala kořalka koupit v každém krámě kvůli částečné prohibici, ale závodníci ze západní Evropy si vzali lahve s sebou. „Každý měl jinou kořalku, gratulovali mi a chtěli se se mnou napít. Zvládla jsem to, ale dva nebo tři dny mně nebylo nejlíp. Když se mně udělalo dobře, tak jsme se vraceli a bylo mi zase špatně z lodi.“

Rusové byli hrozně namyšlení

Před Danou Beldovou Spálenskou skončily v Hammarstrandu pouze dvě západní Němky, porazila soupeřky z NDR i ze Sovětského svazu, což zbytek sáňkařského pole těšilo. „Rusáky neměl rád snad nikdo, ani já ne. Chodili v teplákových soupravách a byli hrozně namyšlení,“ vysvětluje.

Se zpáteční cestou ze Švédska se snoubí komická příhoda s lehce smutným nádechem. V Československu se na rozdíl od západní Evropy nedaly sehnat erotické časopisy. „Kluci si ve Švédsku koupili Playboy, dali si ho na nohu a převázali obinadlem,“ říká. Playboy se povedlo sáňkařům domů propašovat. Dana Beldová Spálenská zkoušela dříve provézt přes hranice kalkulačku, jichž se v zaostávajícím socialistickém Československu nedostávalo. Pokud se na trhu objevily, byly nekřesťansky drahé. Kalkulačku si přál její manžel.

Jako diety dostávala západoněmecké marky, ale velmi málo. Utratila je většinou za nápoje a moc jí nezůstalo. Aby mohla koupit kalkulačku, musela propašovat do Německé spolkové republiky tvrdou měnu. Dobrou skrýší byla podprsenka, reprezentanti – muži ukrývali peníze do saní.

Na celnici musela do podprsenky a kalhotek

„Kalkulačku jsem schovala do helmy pod rukavice. V Dolním Dvořišti přišel celník, nějakej ‚mistr světa‘, a všechny nás pořádně probral. Podíval se do helmy a zeptal se: ‚Copak to tady máte?‘ Řekla jsem, že kalkulačku. Zeptal se: ‚A kolik jich máte?‘ Drze jsem odpověděla: ‚Deset.‘ A už jsem jela. Zavolal si dvě celnice, svlíkly mě do kalhotek a do podprsenky. Kontrolovaly mně i podpatky na botách a koukaly se do zapínání podprsenky. Bylo to ponižující a už nikdy jsem si na celnici nedovolila žádnou drzost.“

S vynikající reprezentační kariérou se rozloučila v roce 1976 desátým místem na zimní olympiádě v Innsbrucku. Myslela si na lepší umístění, protože v tréninku jezdila čtvrtá pátá. „Stalo se mi ale víckrát, že se mně v tréninku dařilo, a závod nevyšel. Nevím proč, trému jsem nikdy neměla,“ upozorňuje.

Poté co přestala závodit, rozšířila se rodina Spálenských o druhé dítě. V roce 1978 přibyl k dceři Lucii syn František. Dana Beldová Spálenská nicméně saně neopustila. Trénovala ve Smržovce dlouho děti. „Bylo jich dvacet i dvacet pět a omládla jsem mezi nimi. Vycházeli jsme spolu dobře a chovají se ke mně hezky i teď,“ svěřuje se. I během reprezentace dělala rehabilitační sestru v nemocnici v Tanvaldě. Primář, velký komunista, Zdeněk Leraus jí oznámil ještě v době, kdy reprezentovala: „Paní, vy vstoupíte do KSČ.“ Odmítla s odůvodněním, že nechce skončit jako její otec Miloslav Belda. Primář se jí ale nemstil a bez problémů ji uvolňoval na soustředění a na závody.

Díky sportu se necítím stará

Sametová revoluce v roce 1989 jí udělala radost, i když přinesla i trochu zklamání. „Nelíbilo se mně, jak jeden kovaný komunista převlékl rychle kabát a přešel do Občanského fóra. „Jednoho kluka zase vyhodili z městského národního výboru, byl taky komunista, ale hodný,“ dodává. V první polovině 90. let z nemocnice odešla a začala podnikat jako fyzioterapeutka. Na Smržovce vedla a dodnes vede rehabilitační cvičení pro ženy.

Její vnuk Honza hrál házenou za Duklu Praha, ale dal přednost studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Vnučka Viktorka studovala v roce 2022 rovněž vysokou školu a souběžně hrála volejbal za Tatran Střešovice.

Pokud Dana Beldová Spálenská přemýšlí o plusech a minusech své sportovní kariéry, připomene bolesti kolen a zad. „Na druhou stranu umím s bolestí bojovat úplně jinak než někdo, koho před ní doma ochraňovali. Necítím se stará, nepropadám depresi,“ shrnuje. „Podědila jsem dobrou povahu po otci, muž mi říká: ‚Ty seš celej Milouš!‘ Neberu si věci do hloubky, vím, že se s nimi musím vyrovnat. Ráda se směju a vyprávím veselé příhody ze sáňkování nebo z práce. Dokážu se ale taky vytočit a řvát. Hlavně když nám Pražáci ve Smržovce parkují na místech.“