Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rosemarie Špeldová (* 1934)

• narodila se 14. dubna 1934 v městě Bad Kudowa v německé rodině

• v listopadu 1945 její rodina utekla přes hranici do Československa

• rok strávila v dětském domově v České Skalici

• poté žila s matkou a otčímem ve Velkém Poříčí

• po osmé třídě základní školy musela jít pracovat do továrny

• v roce 1949 v patnácti letech získala československé státní občanství

• v roce 1955 se vdala za Vladimíra Špeldu a narodily se jim dvě dcery Eva a Vladimíra

• v roce 1989 v 55 letech odešla do důchodu

• roku 2016 ovdověla

• v roce 2024 žila v Hradci Králové

Rosemarie Špeldová (rozená Benschová) žila za války ve vesnici Grenzeck (dnes Czermna) nedaleko lázeňského města Bad Kudowa (dnes Kudowa-Zdrój). Hranici měli na dohled a občas ji potají přecházeli, protože obchody na české straně byly lépe zásobené. V Grenzecku žili téměř bez výjimky Němci, také Benschovi byli německá rodina, přestože maminka pocházela z česko-německého manželství a česky mluvila obstojně. Benschovi žili v malém domku u cihelny a žil s nimi také maminčin bratr s rodinou – manželkou Annou, její maminkou a čtyřmi dětmi. Za války museli všichni muži na frontu a ve vesnici zůstaly jen ženy s dětmi a staří lidé. „A pak válka skončila a přišli Rusové. K nám se chovali hezky, ale když odcházeli dál do Čech, říkali, ať jdeme s nimi, že za nimi jdou Poláci, ti z těch koncentráků, a že se strašně mstí a že se nám špatně povede. Ale maminka nechtěla, měla nový nábytek a bála se o něj, aby si ho neodřela. Tak jsme zůstali. Ale vesnice se skoro vylidnila,“ vypráví Rosemarie Špeldová.

V červenci 1945 umřela teta Anna na tuberkulózu a zůstaly po ní čtyři malé děti. Jejich otec byl v sovětském zajetí, a tak veškerá starost přešla na Rosemariinu maminku, která byla už více než rok vdovou. V půdním bytě jejich domu bydlela poslední válečná léta ještě německá rodina Samkova. „Prostě je k nám přidělili, tak u nás byli, ale maminka nám zakázala s nimi mluvit. Měli čtyři děti, ale my si s nimi nesměli hrát. A když pak v listopadu přišli ti Poláci, šli rovnou do patra, děti vyhnali na chodbu a tu ženskou hrozně mlátili. Hledali jejího muže, ale ten už tam nebyl. A když pak scházeli dolů, rozkopli dveře k nám a zařvali: ‚A zítra přijde řada na vás!‘ A to maminku přesvědčilo,“ vysvětluje pamětnice.

Celou noc pak balili a přenášeli vše, co se dalo unést, do prvního českého statku za hranicí. Balit jim pomáhala i babička, do Čech s nimi ale neodešla. „Zmizela. A my se až po letech dozvěděli, že když Poláci náš dům zapálili, utekla do Zakše (německy Sackisch, polsky Zakrze) na nádraží a odjela do Německa za synem, který sloužil u námořnictva. Mojí mamince nechala všechna vnoučata, čtyři malé děti, na krku,“ vzpomíná pamětnice.

Maminka nedokázala v poválečné bídě děti uživit, nastoupila do fabriky ve Velkém Poříčí za dvě koruny na hodinu, a tak musela dát všech pět dětí do sirotčince. Vlastní dceru si vzala po roce zpátky, později i neteř Soňu, ale tři chlapci zůstali v dětském domově v České Skalici až do čtrnácti let. Jejich otec sovětské zajetí přežil, vrátil se do Německa, kde ale založil novou rodinu a o děti ponechané v Československu nejevil zájem.

Děti držely pohromadě po celý život, vyučily se, založily rodiny, a když se otevřely hranice, začaly jezdit na hřbitov v polské Czermne, kde byla pochována jejich maminka. Do rodného kraje se v devadesátých letech jela podívat i Rosemarie Špeldová, ale nenašla ani dům, ani cihelnu, u které stával. V rodné, a přesto cizí krajině ji přepadla panická úzkost. Spěšně odjeli a Rosemarie Špeldová se zařekla, že se do těch míst, kde prožila velkou část svého dětství, už nikdy nevrátí.

Šťastné dětství prožila v lázeňském městě

Rosemarie Špeldová se narodila jako Benschová 14. dubna 1934 v německém lázeňském městě Bad Kudowa (dnes Kudowa-Zdrój v Polsku). Maminka byla v domácnosti a tatínek pracoval jako řidič pro jednoho z lázeňských lékařů. První čtyři roky bydleli v jednom ze služebních bytů hotelu Kaiserhof. „Maminka mě vždycky v neděli naparádila a poslala s tatínkem do kostela. Ale tam jsme nikdy nedošli, tatínek tomu neholdoval, a tak jsme spolu chodili krmit labutě,“ vypráví o svém dětství.

Ještě před začátkem války se přestěhovali do rodinného domu do nedaleké vesnice Grenzeck, která ležela na samé hranici s Československem. „Blížila se válka, a tak naši sestěhovali rodinu. Bydlela s námi ještě maminčina sestra Otylie a přes chodbu bratr Vili s manželkou a její maminkou a čtyřmi dětmi,“ vzpomíná pamětnice. Otec i strýc museli už v roce 1939 do války a v domě zůstaly jen ženy s dětmi. Pamětnice si válečné události příliš nepamatuje, rozhlasový přijímač museli odevzdat už na začátku války a většinu zpráv přinášela maminka z hotelové kuchyně, do které chodila vypomáhat. „On už to hotel nebyl. Lázně se za války změnily v sanatorium pro raněné vojáky a i ty labutě z jezírka zmizely, pravděpodobně je někdo snědl,“ konstatuje pamětnice.

Po záboru Sudet platily na obou stranách hranice stejné peníze, ale obchody na české straně byly pořád lépe zásobeny. Maminka často posílala děti do české Malé Čermné aspoň pro chleba. „Byla to pro nás zábava, přebíhat hranici, když se financ (uniformovaný člen finanční stráže, pozn. editora) nedíval. Mysleli jsme, jak jsme nenápadní. Dnes je mi jasné, že o nás dobře věděl,“ vzpomíná.

Otec se z války nevrátil

Otec i strýc byli mobilizováni v roce 1939. Podle vzpomínek Rosemarie Špeldové přijel otec několikrát na dovolenou a nejdéle se zdržel na konci zimy 1944, kdy se doma zotavoval ze zranění. Na frontě pracoval jako řidič sanitky a v jeho blízkosti vybuchl granát. „Pamatuji si, že nám ukazoval jizvy od střepin. Byl doma tři týdny a musel zpátky. Ale nedlouho potom k nám přišel voják v zelené uniformě a rajtkách a předal mamince oznámení. Stálo v něm, že táta umřel na srdeční zástavu, ale maminka si myslela, že mu ty střepiny prostě došly k srdci,“ vypráví pamětnice.
Oswald Bensch je pohřben ve společném hrobě německých vojáků v Oděse.

Žili v domě u cihelny

Cihelna v Grenzecku fungovala po celou dobu války. Přes týden v ní pracovali nuceně nasazení Češi, a protože maminka uměla česky, občas k nim chodili a přinášeli jídlo, kterého bylo v domě stále málo. „Měli jsme pořád hlad, tolik dětí, maminka vařila polívky ze žluté řepy, a tak jsme byli rádi za kus chleba,“ vysvětluje pamětnice. Do cihelny chodily i židovské ženy z nedalekého tábora v Sackisch (polsky Zakrze, česky Zakš, pozn. edit.), kde byl pobočný tábor koncentračního tábora Gross-Rosen. „Vodila je Fräuline Zucker, dcera obchodníka s broušeným sklem, který měl svůj krám na křižovatce v Bad Kudowa. Nosila černou uniformu. Chlapi z Čech ji vždycky nějak zabavili, měli pro ni jídlo i pití, a ty chuděry ženský se pak aspoň ohřívaly v cihelně u pece. Já tenkrát nechápala, proč nemají vlasy a nosí pruhované pláště. Chodili jsme za nimi a ukazovali jim hračky. Jedné se moc líbila moje panenka a já se lekla, abych o ni nepřišla,“ vzpomíná Rosemarie Špeldová, která si zapamatovala i to, že chlapi z cihelny balili chleba do papíru a ten do sněhových koulí, které pak s dětmi házeli po vězeňkyních.

V německé škole museli při pozdravu hajlovat

V Grenzecku nastoupila do školy a absolvovala čtyři třídy, na školu ale nevzpomíná ráda. „Učitelé byli v uniformách a my museli při pozdravu hajlovat. Já to nesnášela a ruku občas nezvedla. Jednou se učitel při odchodu ohlédl a viděl mne s rukama u těla. Vrátil se a takovou mi ubalil, že jsem skončila na podlaze,“ popisuje. Většinu vzpomínek na nenáviděnou školu ale ze své paměti vytěsnila.

Škola skončila v dubnu, protože fronta se rychle blížila. Po smrti Hitlera 30. dubna 1945 začaly krajem proudit davy lidí. „Jednou přihnal nějaký statkář velké stádo nádherných koní. Přivázali je k cihelně a zmizeli. My je tam chodili obdivovat a v kbelících jsme jim nosili vodu. Nebyli tam dlouho, Rusové z nich byli nadšení a odvedli si je.“ 

Kateřinina výbava zůstala na půdě

Na příchod Sovětské armády nevzpomíná špatně, obzvlášť důstojníci se k nim chovali dobře. Od zimy u nich bydlela ještě devatenáctiletá sestřenice z tatínkovy strany Kateřina, kterou k nim poslali rodiče z vnitrozemí i s celou výbavou. „Ruští vojáci do ní byli úplní blázni. Pořád se chumelili kolem baráku a jednou rozbili dveře a dostali se dovnitř. Kateřina utekla na půdu a schovala se do sena. Seděla jsem na deklu na půdu a pode mnou na schodech stál ruský voják se samopalem a chtěl střílet nahoru. Máma to zjistila na poslední chvíli, vletěla tam a takovou mu ubalila, že pustil kulomet. Žalovala pak ruskému důstojníkovi, který k nám chodil. Toho vojáka jsme pak dlouho neviděli, až asi za dva týdny se přišel omluvit a přinesl nám chleba. Máma se ho ptala, kde byl, a on dal prsty přes sebe, jako že byl zavřený,“ říká pamětnice. Sestřenice Kateřina odjela za pár týdnů za rodiči do Německa, ale její výbava zůstala na půdě a s největší pravděpodobností později shořela.

A druhý den si měli přijít pro nás

Sovětská armáda se nezdržela dlouho, pokračovala dál a přitom nabízela rodině, kde byly jen ženy a děti, ať jdou s nimi. Manželka maminčina bratra byla ale už těžce nemocná, tuberkulóza se rozvinula do takové míry, že už nevstávala z postele, a stěhování tedy nepřipadalo v úvahu. V červenci 1945 nemoci podlehla. „Ještě než vydechla naposledy, tak si nechala zavolat všechny svoje děti a udělala jim křížek na čelo – Harymu, Gerhardovi a Sonje, na křížek pro nejmladšího pětiletého Manfreda už sílu neměla,“ vzpomíná na svou tetu Annu Franzovou Rosemarie Špeldová.

Starost o všechny děti přešla na Rosemariinu maminku, dál s nimi žila matka zemřelé švagrové, sestra Otylka, a nově i sestra Ema, jejíž muž byl také v sovětském zajetí. Když pak na podzim přišli Poláci a došlo k incidentu s rodinou Samkovou v patře, maminka se rozhodla k odchodu. „Pan Samek byl údajně dozorce z nějakého tábora a Poláci si ho našli. Maminka nevěřila, že nás nechají na pokoji, a začala balit,“ vysvětluje pamětnice.

Záchranu hledali za kopcem

Za války chodily děti vypomáhat na českou stranu hranice k statkáři Langerovi, který jim za práci mazal chleba tvarohem. A pomoc jim poskytl i při útěku v listopadu 1945, kdy jim nabídl střechu nad hlavou. Celou noc maminka s dětmi stěhovaly a z domu odnesly vše, co dokázaly. Pomoci přišly i maminčiny sestry a odnesly i stůl se čtyřmi židlemi. „Vzala jsem i svatební obraz ze zdi. Babička také pomáhala, oblékala děti, aby přenesly všechno šatstvo, ale přes hranici s námi nešla. Zůstala v domě a já dodnes nechápu, jak mohla svoje vnoučata opustit. Přitom to byla Češka! Poláci ale druhý den nepřišli. Byla jsem se tam se starším bratrancem podívat, i když jsme to měli zakázané. U domu jsme objevili ještě našeho králíka a plotýnkový vařič, tak jsme to dali do pytle a utíkali zase přes hranici. Králík byl z té cesty potlučený, a tak ho musela maminka zabít. Šli jsme tam i další den, ale to už dům nestál, protože když mezitím přišli Poláci a našli jen prázdné skříně, tak dům zapálili,“ říká Rosemarie Špeldová.  

V Malé Čermné u statkáře Langera našlo útočiště více rodin z Kladska, mimo jiné i německá rodina povozníka Schrutka s pěti dětmi. S jejich nejstarší dcerou Alicí se dokonce statkář Langer oženil. Anna Benschová s dětmi a sestrami zůstala u Langerů jen několik dní. Pak pro ně přijel s povozem Langerův známý a odstěhoval je do Velkého Poříčí, kde jim obec přenechala jednu místnost za zrušeným masným krámem. Maminčiny sestry se brzo rozutekly, starší Otýlie si našla práci v náchodské Rubeně a Ema v textilní továrně v Červeném Kostelci. Emu přes Červený kříž vyhledal její manžel a ona za ním po třech letech odjela do Německa.

Německy se mluvit nesmí!

Maminka nastoupila do dílny k paní Novotné ve Velkém Poříčí jako švadlena, z malého výdělku ale šest osob uživit nedokázala. A tak děti putovaly do nejbližšího sirotčince v České Skalici. „Dali nás do obrovské místnosti, která byla dokola zasklená a zamčená. Nás bylo pět, ale byly tam jen dvě postele. Tak kluci spali na jedné a já se Soňou na druhé. Nevěděli, co s námi,“ krčí rameny pamětnice. Děti mluvily jen německy, ale němčina byla v Československu po válce přinejmenším nevhodná. Když mezi sebou mluvily rodnou řečí, vychovatelé se na ně zlobili a ostatní děti je tloukly. „Skládala jsem třeba kapesníky a rovnala je do komínků, v duchu jsem je počítala německy, ale děti mi odezíraly ze rtů a hned běžely žalovat. Dopisy mamince jsem taky musela psát na záchodě, aby neviděly, že je píšu německy, ale jak jinak bych je psala, když jsem měla čtyři třídy německé školy?“ ptá se Rosemarie Špeldová.

V sirotčinci se stala Růženou

Děti dostaly v ústavu česká jména, dvanáctiletého Haryho přejmenovali na Jindřicha, desetiletého Gerharda na Jaroslava a pětiletého Manfreda na Františka, osmiletá Sonja se stala Soňou a z Rosemarie se stala Růžena. „Měli jsme svoje oblečení, ale abychom se neumazali, museli jsme přes ně nosit takové hnědé pláště. Já se za ně strašně styděla, takže jsem je ve škole vždycky hned svlékla. I za to jsem byla mnohokrát trestaná,“ vzpomíná Rosemarie Špeldová.

V těsné blízkosti dětského domova v České Skalici byli internováni němečtí vězni. „Pokřikovali na nás z okna a já si pořád představovala, že je tam i můj tatínek, i když jsem věděla, že zemřel,“ líčí pamětnice. Režim dětského domova snášela velmi těžce, a tak si ji maminka po roce vzala domů. Žila už tou dobou ve společné domácnosti s přítelem a její ekonomická situace se stabilizovala natolik, že si po čase mohli vzít i Soňu a obě dívky vychovávat jako sestry.

Bohužel chlapci zůstali v domově až do čtrnácti let. Nejstarší Jindřich šel poté do učení ke kominickému mistrovi do Červeného Kostelce, Jaroslav s Františkem nastoupili do hornického učiliště v Malých Svatoňovicích a pak do ostravských dolů. Jejich otec Vili Franz se v roce 1948 dostal ze sovětského zajetí do Německa a přes Červený kříž hledal svou rodinu. V prvním dopise, který od něho sestry dostaly, se divil, proč mu jeho žena nepíše. „Maminka mu odepsala, že jeho žena umřela a jejich děti jsou v sirotčinci. Tu zprávu dostal, ale o děti se víc nezajímal. V Německu se znovu oženil, údajně si vzal válečnou vdovu se čtyřmi dětmi, ale v šedesátých letech k nám jednou přijel, s manželkou a nejmladším bratrem Maxem, který se dal v Německu ke komunistům. U mamky v Hronově se potkal se všemi svými dětmi. Už byli dospělí. Ale moje máma mu to nikdy neodpustila,“ uzavírá vzpomínku na strýce.

Z osmé třídy šla rovnou do továrny

Rosemarie Špeldová vyšla školu v patnácti letech v roce 1949 a nastoupila do továrny jako šička. Učila se švadlenou v soukromém podniku, který ovšem v roce 1950 komunisté znárodnili, a tak pamětnice skončila opět jako řadová šička v pásové výrobě. 

V roce 1951 se seznámila s Vladimírem Špeldou, za kterého se po dosažení plnoletosti po čtyřech letech provdala. Manželovi rodiče provozovali restauraci Sokolovna v Červeném Kostelci a plánovali stavbu velkého hotelu. Měli už koupený pozemek, o který bohužel po komunistickém převratu přišli stejně jako o všechny úspory během měnové reformy v roce 1953.

Návrat majetku po čtyřiceti letech

Novomanželé Špeldovi bydleli nejprve v Červeném Kostelci. Vladimír pracoval pro Československé hotely, a když přešel do podniku Restaurace a jídelny, přestěhovali se do Hradce Králové. „Když manžel v devatenácti letech dokončil školu, tak nastala doba, kdy se lidem braly majetky a restaurace – a on pracoval na horách a přebíral podniky pod Československé hotely. No a po osmdesátém devátém zas chodil po hotelech a těm lidem to vracel. A sám o sobě říkal: ‚Nejdřív jsem jim to musel brát, a teď jim to vracím!‘“ Přitom Špeldovi se k rodinnému majetku nedostali, protože na pozemcích v Červeném Kostelci už v té době stálo sídliště.

Rosemarii Špeldové se narodily dvě dcery, s kterými zůstala doma, dokud nenastoupily do školy. Poměrně snadno našla zaměstnání ve svém oboru a pracovala jako krejčová podniku Vkus, kde setrvala až do penze do jara roku 1989.

Lidé by měli držet pohromadě

Manželé spolu žili 61 let, Vladimír Špelda zemřel v roce 2016. Pamětnice měla v šedesáti letech vážné zdravotní problémy, kdy jí kvůli ucpaným tepnám museli lékaři amputovat levou nohu. Ale ani tento radikální zákrok jí nevzal radost ze života. Dalších třicet let doslova protančila s protézou.

A co vzkazuje svým potomkům a budoucím generacím? „Lidé by měli držet pohromadě, to je nejdůležitější, ať je doba jakákoliv, špatná, nebo dobrá. Jenom tak vydrží! Jakmile se někdo odpojí, je ztracen. Já blízké kolem sebe mám a přála bych to všem!“ říká na závěr svého vyprávění pro Paměť národa Rosemarie – Růžena Špeldová.