Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Šperka (* 1927  †︎ 2018)

• narozen 19. ledna 1927 v Bratislavě českým rodičům

• od dětství se věnoval sportu, později hlavně lyžování

• roku 1939 se rodina přestěhovala do Zlína

• studoval Baťovu školu práce

• po vojenské službě zaměstnancem Svitu Zlín

• věnoval se konstrukčním řešením strojů používaných ve výrobě bot

• stal se autorem mnoha desítek technických řešení a zlepšovacích návrhů

• spoluzaložil lyžařský oddíl TJ Gottwaldov

• zkonstruoval první vlek na Portáši v Beskydech a stal se autorem zvratkového systému

• v 70. letech se podílel na vzniku umělého lyžařského svahu ve Zlíně

• i v důchodu se snažil prosazovat svá vylepšení, například kloubové silniční patníky

• zemřel 8. října 2018

Své první lyže si Josef Šperka přivezl do Zlína jako dárek od své učitelky ještě ze Slovenska, kde s rodiči do roku 1939 žili. Jako náctiletý lyžoval s kamarády v nynějším centru Zlína, na kopečku u kostela Sv. Filipa a Jakuba. V dospělosti se stal předsedou a trenérem lyžařského oddílu TJ Gottwaldov. Konstruktérské dovednosti, které se staly výhodou pro závod Svit Zlín, kde pracoval, zúročil i při navrhování a realizaci vleků ve Zlíně a Beskydech. Tzv. zvratkový systém, který pro vleky vymyslel, převzala celá republika.

Josef Šperka prožil rané dětství s rodiči v Bratislavě. Pocházel z velmi chudých poměrů, a proto mu například výdaje spojené s výukou na základní škole hradil stát. Byl také zařazen do programu, kdy jednou týdně spolu s dalšími dětmi docházel do rodiny, která je naučila stolování a hlavně jim poskytla plnohodnotné teplé jídlo. Ve škole vynikal především v kreslení, protože na rozdíl od spolužáků chápal princip perspektivy, který mu vysvětlil rodinný přítel malíř. Tím jako by se mu otevřely dveře k pozdější velké představivosti, kterou uplatnil především ve svých vynálezech. Po vyhlášení samostatného Slovenského státu v červnu roku 1939 se museli rodiče jakožto Češi vrátit do vlasti. Otec si našel práci v Baťových závodech ve Zlíně a pamětník později nastoupil na Baťovu školu práce. 

Počátky lyžování ve Zlíně

„Bydlel jsem kousek od kostela a byla tam šikmá stěna. Tak jsem to tam zkoušel a viděly to i jiný děti, a tak se stalo, že se lyžovalo [v kopci] mezi internátama... Tam jsem dostal tu chuť [se tomu věnovat]. Ovšem naše výbava nebyla nikdy tak dobrá, jako je teďka,“ vzpomíná Josef Šperka.

Co se týká vybavení, lyžoval na dvoumetrových finských dřevěných lyžích a místo lyžáků měl těžké kožené boty, tzv. komisňáky, které mu navíc byly velké. I přesto se mu hned od začátku na lyžích dařilo a brzy se na nich naučil. K brzdění, tak jak bylo tehdy zvykem, používal tzv. kristiánku, tj. prudké zatočení. Učil lyžovat i mladší sestru a došlo i na pokusy o skoky na lyžích: „Když už jsem potom uměl trochu lyžovat – to nebylo žádné krasolyžování, jsem se rozjel a zatočilo se, jak to šlo – a já už tehdy chtěl být vedoucí, jak je ten život směšný – chlubil jsem se, že tu šikmou plochu, že ji sjedu až dolů. No ale věděl jsem, že jsem to ještě nezkoušel. Ale hrdina jsem byl, tak jsem si tam stoupnul. Jel jsem, to bylo fajn, ale najednou dole nebyla přechodová plocha. Jen přímo rovně a ta šikmina klesala ostře. Jedna špička se zabořila, asi pod kámen, a ulomila se.“ Ztrátu Josef Šperka vyřešil oplechováním části lyže a jezdilo se dál. 

Společně s kamarády si sami hledali vhodný terén. Lyžovalo se tak například na kopci Drdol za Zlínem. Běžnou praxí tehdy bylo, že si lyžař nejprve ušlapal svah a teprve pak vyběhl kopec s lyžemi na zádech, aby si konečně užil radost z jízdy. Jelikož tehdy ještě neexistovaly žádné vleky, vypomáhali si, jak se dalo. Takto vzpomíná na první pokusy o vytažení lyžařů na kopec: „Jedni kamarádi, kteří byli na Spartaku, tenkrát přišli s tím, že na zadní kolo motocyklu dali lano... Někdo stáhl konec dolů a pak je tím motorem vytáhli.“

První pokusy o vlek
 
Přátelství s vrstevníky a komunita lidí, kteří sportu propadli stejně jako Josef Šperka, měly v roce 1954 za následek odtržení části členské základny Klubu československých turistů a vznik nového lyžařského oddílu TJ Gottwaldov. Jelikož se v zaměstnání v té době již pamětník věnoval konstruktérství, rozhodl se vymyslet první skutečný vlek. Nejprve to byl systém s „nekonečným lanem“ a koly, která se připevňovala přímo na stromy. Později došlo na skutečný vlek se zabetonovanými železnými sloupy. V době, kdy ležel se zraněním krční páteře, vymyslel poslední dílek – zvratkový systém, díky kterému se lyžaři mohli zaháknout a nechat vyvézt na vrchol sjezdovky. První kusy vznikly ve výrobě 20. budovy Svitu. „Já jsem tenkrát chtěl dosáhnout toho, že to bude centrální a že vlastně kamkoliv přijedeme a budou mít vlek na ty zvratky, tak se nebude muset čekat. Tak to byl můj sen, ale to se nepovedlo, protože některé věci nejdou udělat, když se nemohou lidi domluvit. Takže ten sen se neuskutečnil, ale nakonec jsme měli víc než sto odběratelů,“ říká Josef Šperka.    
Členové jednoty postupně vybudovali na Portáši v Beskydech svépomocí deset vleků a užívali turistickou chatu Kohútka. Díky rozšíření její lůžkové kapacity se mohlo začít i s pořádáním závodů. Legendárním se stal tzv. Pomerančový závod, kdy cenou pro závodící malé děti byly tehdy nedostatkové pomeranče.  
Trenérem jednoty se stal Dušan Charvát a Josef Šperka se staral o zázemí chaty a působil jako lyžařský instruktor 2. třídy a ústřední rozhodčí. Až do doby normalizace fungoval jako předseda jednoty. V roce 1970 byl dočasně, coby nestraník, zbaven všech funkcí. Přesto se mu v roce 1975 podařilo uvést v život myšlenku na vybudování svahu s umělým povrchem, umožňujícím celoroční lyžování ve Zlíně.
Díky nadšení Josefa Šperky a jeho přátel se lyžování na Zlínsku stalo plnohodnotnou součástí mnoha rodin a z dorostu vzešla řada mladých talentů. Zlínský lyžařský areál dokonce nese v současnosti jeho jméno.

Kariéra ve Svitu

Na konci druhé světové války dokončil svá studia na Baťově škole práce a s výučním listem mistra zámečníka získal zaměstnání v Baťových závodech, které byly na podzim téhož roku znárodněny a od 1. ledna 1949 nesly nové jméno Svit. 
Pracoval na vylepšeních různých strojů na výrobu obuvi. První velký úspěch slavil s lisovacím agregátem na výrobu gumových podpatků. Díky jeho inovaci ušetřil těžkou práci hlavně ženám, které původní stroj obsluhovaly a musely pracovat v nesnesitelném horku, které bylo třeba pro vulkanizaci gumy. 
Se strojem byl pozván na Světovou výstavu do Spojených států amerických, ale nedostal povolení k opuštění republiky. Cestoval nakonec jen stroj. Na výstavy pořádané později třeba v Moskvě už vycestovat mohl a všude sklízel chválu a ocenění. Postupně se stal autorem mnoha desítek autorských osvědčení a zlepšovacích návrhů. Nedá se však říci, že by mu tyto pracovní úspěchy vylepšovaly kádrový posudek. Vzpomíná, že někdy byl i dvakrát ročně prověřován, a dokonce v době základní vojenské služby, kterou nastoupil po volbách v roce 1948, byl prohlášen za nepřítele dělnické třídy. V době normalizace byl dočasně zbaven všech funkcí, které zastával v TJ Gottwaldov. Některé úspěchy a ocenění, jež získávaly jeho vynálezy a zlepšovací návrhy, mu byly dokonce zamlčovány.

Touha vynalézat ho však neopustila ani po odchodu do důchodu. V současnosti se Josef Šperka snaží prosadit svůj prototyp kloubových silničních patníků, které by měly oproti těm nynějším několikanásobně vyšší životnost.