Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Spilková (* 1921)

• narodila se 27. prosince 1921 na samotě Humperky na Vysočině

• po základní škole pracovala doma v hospodářství

• aby se za války vyhnula totálnímu nasazení, pracovala v továrně Spangaro a Musil v Chrasti

• jejich dům se za války stal útočištěm pro partyzány různých národností

• v období kolektivizace zemědělství byla rodina Spilkových donucena vstoupit do JZD

• celý život pracovala v Plyšanu Hlinsko

Marie Spilková se narodila 27. prosince 1921 na samotě Humperky. Po okolních kopcích bylo rozeseto kolem dvaceti domů patřících k obci Dědová a vzdálených od sebe deset až dvacet minut chůze. Otec, Josef Spilko, se oženil po návratu z první světové války. Matka Josefa, rozená Voláková, pocházela z velkého statku v Kameničkách. Když jí bylo sedm let, zemřel její otec, a tak zůstala práce na zbylých členech rodiny. „Maminka když krmila dobytek, musela si vylézt na žlab, tam dát seno za žebřík a pak zase slézt.“ Za domem měli pazdernu na zpracování lnu. V ní bydleli nádeníci, kteří za ubytování pomáhali s polními pracemi – kopat brambory, sušit seno nebo pomáhat při žních. Len byla tehdy běžná hospodářská plodina. Marie vzpomíná, jak se drhnul, svázal a vezli ho do Kamenice za Poličku. Už ve tři hodiny ráno nakládali fůry, aby tam byli první. Pamětnice dále uvádí, že její maminka se vdala za Josefa Spilka v roce 1919 a odešla na Humperky. V roce 1921 se manželům Spilkovým narodila dcera Marie a v roce 1924 druhá dcera Josefa.  

Do školy chodila pamětnice v Dědové, ve dvoutřídce bylo kolem osmdesáti dětí. Šla o rok dříve, a protože byla malá, nosily ji sousedovy děti do školy na zádech. Denně bylo třeba překonat vzdálenost 2,5 kilometru tam a zase zpět. Rodiče měli o dcery strach, všude bylo daleko, a tak nikam nesměly. Nejčastěji všichni doma četli knížky, které si půjčovali z obecní knihovny. Střídali se s maminkou a tatínkem v předčítání. Četli dlouho do noci, někdy i déle: „Kolikrát jsme za celou noc ani nespali.“ Tatínek měl předplacené noviny Hospodář a Venkovan a v neděli chodili na besedu mezi Humperáky. Do měšťanky v Hlinsku už nešla, pracovala doma v hospodářství, v němž bylo mimo jiné pět kusů dobytka, telata, králíci, kozy a prasata. Dědeček a maminka doma přes zimu také tkali koberce na stavu.

Rodina žila tradičním vesnickým životem, spjatým s prací, přírodou a vírou. „Když se o posvícení nebo na svátek 28. října doorávalo pole a začaly bít zvony, tatínek na poli zastavil, sundal čepici, dal ruce na pluh a nahlas se modlil. A když k nám přišel žebrák, vždycky jsme mu něco dali. Prošli bohaté vesnice a měli na zádech pytel nakrájeného chleba. My doma jsme nad oschlým chlebem ohrnovali nos, to se dávalo jen slepicím, a ti žebráci si to u nás v seknici drobili do kafe.“

Chodívali také do lesa s trakařem na „skolky“ do kamen. V případě potřeby chodili pomáhat druhým. „Když se začalo mračit a soused měl seno venku, tatínek zapřáhl do žebřiňáku a už jsme šli sousedům pomoct složit seno. A pak zase oni nám. Pomáhali si všichni všude. Teď si lidi spíš závidí…“

Ve válce

Marie vzpomíná na začátek války, obsazování republiky a první skupinu Němců, kteří přijeli do obce: „My jsme byli zavřený ve sklepě, tatínek se bál. Měli jsme tam na bramborách peřinu a deky, ani jsme nevylézali. Byla to hrůza – kradli, znásilňovali ženský… Pak už byli ti Němci lepší, ale tihle první, to byla hrůza. Zabrali kus louky, oplotili to, nahnali tam dobytek, koně a tam odtud vozili dobytek na maso.“

Ještě před obsazením byli Němci ubytováni ve Svratce v hotelu Mánes a důstojníci jezdili do Hlinska svým paničkám kupovat kožichy. Místním obyvatelům prý říkali: „Počkejte, až tady budeme, to budete kamení lízat, a ne že budete chtít kolikery punčochy pro děti. My tady budeme poroučet!“

Samozřejmostí se staly odvody. Z prasete museli odvádět nejkvalitnější hřbetní sádlo a krupon – kůži, kterou by jinak použili na sulc. Marie vzpomíná na konec války. Když Němci museli utíkat, polili zásoby masa vápnem a benzinem, aby nebyly poživatelné, zasypali je hlínou a odjeli. Z německých vojáků měli všichni strach: „Chodili kolem baráků se psem a ozbrojení – jednu ruku v kapse, druhou na flintě.“

Kolem domů chodily stále hlídky, které prohledávaly domy a kontrolovaly, zda se neposlouchá západní rozhlas. Přesto se Josefu Spilkovi podařilo zachránit obecní knihovnu, když pytle s knížkami schoval doma pod dřívím v kůlně.

Díky tomu, že Spilkovi měli hospodářství, netrpěli nouzí, ale naopak ještě stravou podporovali další lidi. „Příbuzní z Hlinska přišli vždy v sobotu pro vejce, kus másla, mléko, tvaroh, brambory. Ve městech měli nouzi. Ale my jsme měli králíky, slepice, dobytek, a tak jsme dávali známým, kteří sami neměli. A těch bylo pořád dost.“ 

Aby se pamětnice vyhnula nucené práci v Říši, odešla pracovat do Chrasti u Chrudimi, do německé fabriky Spangaro a Musil, pobočky varnsdorfské továrny na výrobu punčoch. Pracovalo se na směny devět hodin denně. Zde pracovala tři roky a bydlela u své tety, tatínkovy sestry. Sestra Josefa se práci v Říši vyhnula tím, že se vdala za Oldřicha Odehnala. Oldřich byl vyučený kovář a pracoval za války dva roky v Německu, zřejmě jako totálně nasazený. Za války ukrývali Spilkovi před nuceným nasazením asi dva roky mladíka, který byl stejně starý jako Josefa. Byl již odvedený, ale utekl, a tuto nebezpečnou pomoc mu poskytli proto, že jejich rodiny se přátelily.

Marie vzpomíná na dobu po vypálení Ležáků: „Seděla jsem v Chrasti v továrně u stolu s Marií Ťopkovou, Marií Růžičkovou a dalšími děvčaty z vesnic kolem Ležáků. Vypravovaly, jak tam Němci stříleli lidi. Měli jsme všichni hrozný strach. Nemohlo se vůbec mluvit.“ Další válečnou rutinou byly nálety a útěky do krytu. Zpočátku denně, pak se intervaly prodlužovaly. „O půl jedenácté hlásili nálet, tak rychle vypnout stroje, svačinu s sebou a už jsme hnali za Chrast k Horce do příkopu. Z příkopu jsme se dívali nahoru. Bylo vidět, jak pouštějí bomby na Pardubice…“

Podpora partyzánů

Dům na samotě se stal snadným cílem pro vítané i nevítané návštěvníky. Na konci války bylo jejich obydlí útočištěm partyzánů (pravděpodobně zajatců uprchlých z transportů), kteří se objevili v Humperkách: „Na sýpce bylo najednou jednadvacet partyzánů. Byli to Poláci. A když šli kolem dva Němci, tak se málem strhla přestřelka. Jeden Polák pořád repetil, že ty dva Němce postřílí. Tatínek ho prosil, aby to nedělal, že nás všechny zabijou, a tak poslechli. Němci partyzány nenašli, protože byli schovaní. Vždycky přišli brzy ráno, přes den schovaní spali a večer šli. U Čachnova provedli nějakou sabotážní akci na železnici.“ (Jiří Padevět v knize Krvavé finále, str. 462, uvádí, že 2. května v 19.30 hod. byl na trati mezi stanicemi Čachnov a Pustá Kamenice v lese Pekelec zlikvidován výbuchem železniční transport čítající 53 vagonů. Poškozena byla lokomotiva a tři vagony a vlak se musel vrátit do Skutče. Partyzáni se z místa incidentu stáhli. Němečtí vojáci zastřelili čtyři muže z Čachnova a Pusté Kamenice, včetně patnáctiletého chlapce.)

Lidé ze vsi dávali partyzánům jídlo. Vše muselo probíhat v přísném utajení. Obyvatelé zapojení do podpory si vzájemně předávali informace ohledně organizace stravování i další péče. „Vždycky přišli partyzáni, dostali najíst a zase šli pryč. Přinesli jsme kýbl brambor, oni je okrájeli, vyprali, dali na plech, osmažili na sádle, mlíko se smetanou a už večeřeli.“ Josef Spilko předem věděl, kdy přijdou a jakým způsobem jídlo předat. Připravil jim bochník chleba, máslo a donesl to večer do lesa nebo do určeného domu nebo si jídlo brali sami. Marie Spilková si pamatuje Poláky, ale byli tam i lidé dalších národností. Byli to cizinci a měli hlad. To stačilo, aby se někdo chopil pomoci a zapojil do ní i další lidi. MUDr. Špaček z Hlinska jezdil prý do Kameniček ošetřovat výše postaveného důstojníka, který se tam ukrýval. A takových případů ilegálně přechovávaných lidí, zběhů a partyzánů bylo prý dost, obzvlášť kolem Svratky, kde je hodně lesů.

Za války se musela zatemňovat okna. Jednou Spilkovi neměli zatemněno, když přebírali borůvky. „A jak jsme přebírali, kouknu do okna a tam stáli dva chlapi! Já zařvala, tatínek šel ven. Byli to Rusové – jeden byl učitel. Chtěli jít na Svitavy, tak jim ukázal cestu, dal jim bochník chleba a kus másla. Vyprovodil je k lesu a ukázal jim směr. Němci je ale chytli a zastřelili.“

Když se válka blížila ke konci, měli Spilkovi další návštěvu, tentokrát vlasovce. „Přišli k nám v poledne. Čistili zbraně a říkali mamince, že v Chrasti bude vyhozena do vzduchu továrna, kde jsem pracovala. Tatínek se jel do Chrasti přesvědčit, ale byl to naštěstí planý poplach. Maminka jim musela dát vdolky a mléko se smetanou. Pak u nás stříleli do poklopu u sklepa a chtěli nám zastřelit naši trojbarevnou kočku.“

Všechno tenkrát brali, jak to přišlo. O ničem nepřemýšleli dopředu. „Chodila jsem do kostela, protože všichni u nás byli katolíci. Věřili jsme, byli jsme spokojení s tím, co máme. Poctivě jsme všechno dělali a spravovali, žili jsme klidně. Všichni. Když přišli vojáci a chtěli najíst, tak jsme jim dali najíst. Vejce a mléko jsme měli vždycky. Kdo přišel, dostal najíst.“

Válka skončila, přišla kolektivizace a všední život v dobách socialismu

V blízkém lese měli Němci vykopané jámy a v nich schované zásoby –  marmelády, kusy chleba apod. Když na konci války utíkali pryč, chodili lidé do lesa, tyto zásoby vybírali a dávali je slepicím. Brzy po Němcích přijeli Rusové. Všichni je vítali a doufali v lepší časy.

Poválečné uvolnění však netrvalo dlouho. Brzy přišly další represe a po roce 1948 státem posvěcené krádeže majetku. „Na jaře přišli k nám do sklepa, propočítali, kolik máme pole a kolik osob je v domě, a museli jsme odvádět brambory. Někteří lidé měli málo, a tak si půjčovali od druhých, aby mohli nasázet brambory. Zase přišel strach.“

Kolektivizace se citelně dotkla i Spilkových. Marie vzpomíná, že v této době několik sedláků nevydrželo silný nátlak a oběsilo se. „Když vám odvádějí dobytek a zůstane chlév prázdný, to je hrozný. To jste ráno přišla do chlíva, promluvila jste na ně a ono to spokojeně bučelo… A pak vám to odvedou pryč! Museli jsme do JZD, ale tatínek to nechtěl dát, tak jsme šli až poslední. Až když nám hrozili, že nás vyženou. Když nám odváděli krávy, tatínek z toho málem umřel…“ Spilkovi dostali záhumenek, na kterém pamětnice pracovala s rodiči. „Na všechno jsem byla sama. Museli jsme odvádět dodávky. Ale lidi mi pomohli. Dala jsem jim třeba plato vajec a zase mi lidi pomohli… Bohužel se udávalo a zavíralo. Soused Vtípil měl víc pole, malé děti, bylo jich doma asi sedm. Nemohli splnit dodávky, protože děti byly malé, hodně jedly, a oni nemohli tak pracovat. Tak vždycky před seny šel na měsíc do basy.“

Marie pracovala třiačtyřicet let v národním podniku Plyšan v Hlinsku, vedle toho chodila do JZD, kde musela odvést předepsaný díl práce, a dále ještě hospodařila doma na záhumenku. V jedenáct hodin chodila spát, v pět vstávala – dennodenně. „Pořád jsme pracovali, ale mě to bavilo...“   

V rodinném životě však neměla štěstí. Když otěhotněla a její otec se dozvěděl, že zůstane svobodná, vyhodil ji z domu. Muž, se kterým měla vážnou známost, od ní odešel. Údajně se v Chrasti spikla jeho matka s tetou pamětnice a sňatek s Marií mu vymluvily. Jako důvod uvedly, že pamětnice je hubená, slabá a nezastane dost práce. Marie se tedy ocitla bez střechy nad hlavou, ale naštěstí se jí ujala babička a kmotřička. Po dvou týdnech si pro ni z domova přišli, protože jim chyběly ruce k práci. Otec se však nikdy nesmířil s tím, že měla dítě za svobodna, a neobměkčil ho ani narozený vnuk. Pamětnice pak měla několik známostí, ale nikdy netrvaly dlouho, a tak zůstala sama. Po smrti maminky a dědečka jí pomáhal v hospodářství zdravotně postižený bratranec.

Co kdy Marie měla a ušetřila chovem domácích zvířat a pěstováním vlastních plodin, to někomu dala. Synovi koupila dům v Krouně, synovci dala rodinný dům na Humperkách. Možná to byla právě tvrdá práce, díky níž překonala nejtěžší životní etapu – smrt vlastního dítěte. Jediný syn Oldřich, narozený pravděpodobně v roce 1945, se oběsil. V té době mu bylo pětadvacet let a měl už vlastního čtyřletého syna. „Bylo to víc než těžké, nesmíte na to moc myslet…“ Protože mladí rodiče péči o dítě nezvládali, pamětnice ho často hlídala a ještě za života svého syna zažádala, aby jí svěřili vnuka do péče. Roky se soudila, stát chtěl za každou cenu dát dítě do dětského domova, ale nakonec se jí podařilo vyhrát. Každý týden pak u ní byla nějaká kontrola (sociálka, lékař apod.).

Práce přinášela Marii radost, dokonce největší radost, jak sama říká: „Největší radost jsem měla, když se práce dařila a všechno jsem stačila. Bylo to všechno pěkné… Jen kdybych mohla na ty nohy, hned bych šla dělat na pole! A v životě jsem se řídila poctivostí. Všechno jsem dělala poctivě a slušně.

V roce 2019 žila Marie Spilková v Domově seniorů Drachtinka v Hlinsku – spokojená, v kontaktu s dalšími lidmi i starostlivými pečovatelkami. Navštěvoval ji zde vnuk, synovec i další příbuzní, ze kterých se vždy upřímně radovala, a nejen jim štědře rozdávala své krásné úsměvy.