Petr Špinler

„Tady byla lavička na dodávky mléka, na kterou jsme mohli dávat jídlo pro zajatce. Soused se tehdy trochu opozdil, a když šel transport nahoru a viděli, že nese chleba, tak se pár zajatců vytrhlo z transportu a běželi naproti. Dozorci po nich začali střílet. Kulky nám létaly do střechy. Jednoho zajatce zastřelili před našimi okny. Pak ho odvezl nějaký německý sedlák, protože byli ubytovaní v Horní Dobrouči. Někteří zajatci měli otřesné boty a jiní jen nohy obvázané hadry. Měl jsem tehdy asi deset let, takže jsem si toho všímal.“

„Jeden řekl v hospodě, že ví, kde se ukrývají partyzáni. I když se to nikam nedostalo, tak ho vzali jako zrádce. [Rudolfa] Pohla vzali také, že zradil český národ, a vedli ho po silnici. Před školou ho vyslýchali a fackovali. Pak ho vedli na petrovickou silnici a tam ho zastřelili. Já jsem tam přišel, když už byl mrtvý a schoulený v příkopě. Ale bratr tam byl dřív a říkal, že když ho zastřelili, tak pozoroval, jak mu nadskočil klobouk. Takový dost špatný konec.“

„Můj tatínek vypravoval rozdíl mezi koncem první světové války a druhé světové války. Když byl konec první světové války, že se strašně radovali, zpívali tancovali. A když byl konec druhé světové války, tak se střílelo a mstili se jedni druhým. Přece Němci byli také lidi, žejo? Když strýček, co byl v Horní Dobrouči a u něj byli ubytovaní zajatci, poněvadž tam byly transporty, tak je museli někde umístit, tak je dali i k Čechům, takže byli ve stodole u Čechů. Takže ten německý dozorce mu říkal – strýček uměl německy, tak se s nimi bavil – jak toužil, aby bylo po válce, on to byl učitel, aby mohl jít zase zpátky učit.“

„Jednou přijeli k nám v noci, nevím kolik bylo aut – dvě tři, to nevím. Bratr byl v autě, toho nepustili, ten seděl v autě. Přišli k nám a hledali protistátní letáky. Ale u nás se tím nikdo nezabýval, u nás žádné nebyly. Měli jsme dřevěnou světnici a vedle malou. Neměli jsme žádnou knihovnu, ale kolem stropu byla prkna a tam byly všechny knížky, které jsme měli, třeba i kalendáře, všechno bylo tam uložené pod stropem na těch prknech. A ráno bylo všechno vyházené na zemi, všechno zpřeházené. Tatínka odvezli do Pardubic, dva dny byl pryč. On byl nemocný. Jak jezdil s koňmi u JZD, najelo mu kolo na paty a měl sedřenou kůži na patách, tak špatně chodil. Byl na vyšetřování v Pardubicích, a když s ním sepsali protokol, tak říkal, že ho napadlo, že by si to přečetl po sobě, co jako říkal. A když to přečetl, říkal: ‚Ale takhle to nebylo!‘ A oni mu říkali: ‚My si to můžeme upravit, jak potřebujeme.‘ Když tatínek viděl, jaká je situace, tak aby se dostal domů, tak to podepsal.“