Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Špir (* 1922)

• narozen 20. února 1922 na Podkarpatské Rusi

• v roce 1940 útěk do Sovětského svazu

• zatčen a odsouzen ke třem letům v pracovním táboře

• nucené práce v černouhelných dolech ve Vorkutě

• koncem roku 1942 propuštěn a poslán k československé vojenské jednotce v Buzuluku

• absolvoval pěchotní výcvik, s pěchotou boje u Kyjeva a Bílé Cerekve

• po zranění převelen k autorotě, s ní boje u Dukly a osvobozování Československa

• před koncem války zraněn podruhé

• po válce zůstal v armádě

Mládí na Podkarpatské Rusi

Vasil Špir se narodil 20. února 1922 v Rokosovu na Podkarpatské Rusi do rodiny drobného zemědělce. Měl sedm sourozenců.

Útěk do Sovětského svazu

Přibližně rok po okupaci Podkarpatské Rusi se v roce 1940 rozhodl společně s jedním kamarádem pro útěk do Sovětského svazu. Hned druhý den po překročení státních hranic SSSR však byli zatčeni a nakonec odvedeni k výslechům do města Stanislavo. „Tam jsme byli dost dlouho. Zde nás odsoudili – za ilegální překročení hranic. Dostali jsme tři roky.“

V dubnu roku 1941 byl pan Špir následně železnicí transportován do města Uchta na severozápadě Ruska: „Naložili nás na vagony – dobytčáky. Byly tam pryčny, taková malá kamínka, uhlí bylo pod pryčnami, ale deky tam nebyly… Bylo nás tam tak čtyřicet padesát. Na obou stranách. Byl tam záchod a kamínka, kde se mohl uvařit čaj. Naložili nás a jeli jsme asi čtyřicet dní.“

V sovětském pracovním táboře

Poté zajatce čekala pěší cesta po zamrzlé řece Pečoře až k pracovnímu táboru ve městě Vorkuta, ležícím až za polárním kruhem. Pan Špir zde byl nasazen na práci v černouhelných dolech. „Dělal jsem v šachtě. Měli jsme svého brigadýra z Podkarpatské Rusi. Byl to vysokoškolák, tak nám dělal brigadýra. Bylo nás asi devatenáct, dva byli Lotyši, ostatní Rusíni.“

„Tam bylo snad šedesát šachet. Když jsme přijeli, bylo tam pár dřevěných baráků. A když jsme odjížděli, tak jsme jeli přímo z Vorkuty vlakem. To už vězni postavili za tu dobu trať až na Vorkutu.“

Podle pamětníkových vzpomínek zde bylo internováno nejvíce ruských a polských zajatců. Zejména s Poláky neměli Rusíni nikterak dobré vztahy: „My jsme se s nimi strašně nesnášeli, protože Poláci – to byla samá inteligence.“

Propuštění z pracovního tábora 

Koncem roku 1942 byl Vasil Špir spolu s dalšími rusínskými zajatci propuštěn: „Přišel rozkaz, že nás mají propustit – že žádá londýnská vláda, abychom byli propuštěni: že půjdeme do československé armády.“ Z pracovního tábora cestoval tedy po již vybudované železnici až do Buzuluku.

„Když přišel ten rozkaz, tak nás oblékli, dali nám nové šatstvo, ‚fufajku‘ (vatovaný kabátec – pozn. kor.), prošité kalhoty, válenky – všechno nové. Ale když jsme přijeli do Buzuluku, tak jsme vypadali jako hadrníci. Všechno jsme vyměnili za jídlo, protože jsme dostali zásoby na deset dní, ale ta cesta trvala asi čtyřicet.“

Možnosti stravování během přesunu byly opravdu značně omezené: „Potom kde se dalo, tak se něco ukradlo. Hlavně na nádražích, kde jsme stáli, se ‚čichalo‘, kde bylo nějaké proso, žito nebo pšenice.“

U československé vojenské jednotky v Buzuluku

Sedmnáctého února 1943 dorazil pan Špir k československé vojenské jednotce v Buzuluku. „Oblékli nás do vojenského a sloužili jsme do roztrhání těla.“ Zejména na výstroj vzpomíná v nepříliš dobrém duchu: „Boty – když zamrzly, byly jako z ocele.“

V Buzuluku absolvoval pěchotní výcvik. „Nejhorší to bylo, když jsme cvičili s maskami: člověk si ji natáhl, zapotil se, teď si ji sundal v těch mrazech -40°C, co tam byly…“ Omrzliny tváří sužovaly vojáky téměř dennodenně.

V bojovém nasazení

Ke svému prvnímu bojovému nasazení se Vasil Špir se svou jednotkou přesunul z Buzuluku do Novochoperska a následně přes přemostěný Dněpr až ke Kyjevu: „Sedmého listopadu 1943 jsme zaútočili na Kyjev.“

„U Kyjeva to bylo dobré, to jsme nezažili moc utrpení. Horší to bylo potom u Bílé Cerekve, tam se to mlátilo furt. Pamatuji si, to byly mrazy: tam si člověk plivnul a hned to zamrzlo. U Bílé Cerekve jsem byl zraněn, čtvrtého nebo kdy to bylo (ledna 1944). Pak mě dali do ruského lazaretu. Trošku jsem se zahojil a pak jsem šel zase ke své jednotce.“ Pan Špir utrpěl poranění dolní končetiny.

Pocity vojáka

Právě před Kyjevem měl podle svého líčení pocítit největší strach během celé války: „Když jsme překročili most přes řeku: před námi Němci, za námi Dněpr. Kdyby Němci trochu přidali, tak bychom se všichni utopili. Tenkrát jsem si opravdu myslel, že to není dobré.“

Jako nejhorší z hlediska bojových podmínek však hodnotí boje u Bílé Cerekve: „Každá noc byla pro člověka utrpení, když se nemohl ani hýbat. Bylo to hrozné.“

Řidičem nákladních studebakerů

Po svém bojovém zranění byl pan Špir převelen k autorotě. Zde působil nejdříve jako spolujezdec, posléze se stal řidičem nákladního zásobovacího vozu Studebaker. „S ním jsem přijel až do Prahy.“

Při vzpomínání na toto období války se mu nejčastěji vybavují tuhá zima a nekonečně hluboké bláto, skrývající miny. Zásobovací vozy jezdily „ve dne v noci“ po cestách zpevněných kulatinami. „Jednou jsem přivezl miny na zakázku k jednomu útvaru, a oni už tam nebyli. Napsali a přibili na strom: ‚Slož tady, přijedeme s koňmi!‘ Skládal jsem je, házel jsem ty bedýnky. A co čert nechtěl, jel Svoboda na koni a říká: ‚Člověče, co blázníš? Vždyť rozbiješ auto a sebe zabiješ…!‘ “ Tak vzpomíná Vasil Špir na setkání s Ludvíkem Svobodou.

Veselé zážitky z tragického období

Se stejným úsměvem vypráví i následující příběh: „Ve Vyšném Komárniku si pamatuji, jak ruský řidič couval, koukal se dozadu a najel na minu. Z auta nezbylo nic, ale jemu se nic nestalo! Vyskočil a hned se ptal: ‚A furaška gdě?‘ Jako kde má čepici. Byl v šoku, neměl ponětí, co se stalo. Že měl auto rozbité, to mu nevadilo, ale to, že neviděl svoji ,furašku‘… To bylo takové legrační.“

Vztahy se Sověty

Se sovětskými spolubojovníky podle svého vyprávění žádné problémy neměl. Naopak spolu po večerech popíjeli vodku (její příděly byly 100 g na osobu a den) a zpívali.

Boje u Dukly

„Po odpočinku jsme 7. září vyrazili a šli proudem po silnici – pěchota, dělostřelectvo, tanky atd. Byla velká mlha. Němci nás pozorovali z kopce. Teď do nás začali prát. Ani otočit se nešlo. Člověk musel skočit do příkopu, zarýt nos do bláta a čekat, jestli to do něj nespadne. Tam nás Němci dostali – to byla taková první lekce.“

Druhé zranění před koncem války

Pan Špir byl podruhé zraněn téměř před samotným koncem války. Před Prahou byl nucen opravovat defekt na svém studebakeru, přitom byl však německým vojákem postřelen do levého ramene. Nemohl se proto zúčastnit ani poválečné vojenské přehlídky v Praze.

Prohlášen za mrtvého

Po skončení války se pan Špir snažil vyřídit si v Praze potřebné osobní dokumenty, přitom však zjistil, že byl v roce 1944 (po svém prvním zranění) úředně prohlášen za mrtvého. „To mi to potvrzení nedali hned. Šetřili to na generálním štábu…Musel jsem vysvětlovat, jak to bylo…“

Poválečný život a setkání s rodinou

Rodiče Vasila Špira zůstali během války i v poválečném období na Podkarpatské Rusi. „Nemohli jsme tam jezdit ani psát, vůbec. Až v padesátém šestém roce jsme tam jeli poprvé.“

Jediné setkání s rodiči bylo panu Špirovi umožněno v listopadu 1944, kdy projížděl s postupující frontou rodným krajem. Využil tedy této příležitosti, zastavil se v okresním městě Chust, vzdáleném přibližně deset kilometrů od svého rodiště, a vydal se na třídenní návštěvu rodičů. Po návratu mu sice velitel vyhrožoval vojenským soudem, celá záležitost se však nakonec urovnala.

Po válce se toužil setkat také se svojí sestrou, o níž věděl, že žije v Ostravě. Hledal ji tedy pomocí inzerátů v novinách: „Čtrnáct dní jsem bloudil po Ostravě, dal jsem to do novin – do všech!“ Nakonec se mu ji podařilo vypátrat.

I po konci druhé světové války sloužil v armádě: nejprve u posádky v Karlíně, poté u Vojenského zeměpisného ústavu, následně v Milovicích, Žatci a Rakovníku. V roce 1965 dostudoval střední školu a složil maturitní zkoušku.

V současnosti žije v Novém Strašecí.