Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Spira (* 1934  †︎ 2019)

• narozen 1934 v Plzni

• otec židovského původu, matka Němka

• po roce 1939 vyloučení ze školy z rasových důvodů

• vystěhování z bytu, přeřazení otce z vedoucí pozice na dělníka

• další protižidovská opatření

• ze strany gestapa tlak na matku, aby rodinu opustila

• otec přiřazen jako telefonní specialista na pražskou židovskou obec

• později otec internován na pražském Hagiboru

• duben 1945 nálety na Plzeň

• květen 1945 osvobození Plzně americkou armádou

• 1946 přesídlení do Karlových Varů

• po válce povolání rodiny do odsunu

• studium na ČVUT

• vstup do KSČ

• po roce 1968 vyloučení z KSČ

• dráha profesionálního hudebníka

• zemřel 18. srpna 2019

Narodil se do smíšené česko-německé rodiny v roce 1934 v Plzni. Jeho otec židovského původu pracoval ve velké plzeňské firmě jako specialista na telekomunikaci. Matka původem sudetská Němka se věnovala domácnosti. Doma se mluvilo německy. Nejrannější Janova vzpomínka sahá do české mateřské školy, tam se naučil česky. Do první třídy obecné školy už ale nenastoupil. Dle nacistického nařízení se mu jako židovskému míšenci nemělo dostat žádného vzdělání. Následovalo období, kdy si malý Jan stále silněji uvědomoval, že je někým jiným než ostatní děti. Svůj pěkný byt v Plzni na dnešní Americké třídě, tehdy v Jungmannově ulici, blízko takzvaného mrakodrapu musela rodina uvolnit vysoce postavenému nacistovi.

„Jednoho dne tam přišel gestapák ještě s nějakým doprovodem, zřejmě z plzeňské židovské obce, a řekl – tady by se mi to líbilo. A my jsme dostali papír, že se musíme vystěhovat. Dopadlo to tak, že jsme nakonec bydleli ještě s jednou židovskou rodinou v malém bytě tehdy v Andělské ulici, dnes Bezručova, nedaleko kláštera dominikánek.“

Maminku nutili, aby od nás odešla

Maminka na plzeňském gestapu musela často snášet výhrůžky. Chtěli, aby se s otcem rozvedla. Pro Němce bylo potupné, že ona jako čistokrevná Němka má za manžela Žida. Nátlak statečně vydržela a k rozvodu nedošlo. To jejímu manželovi a malému Janovi zachránilo život. Protižidovská opatření se přiostřovala. Když chtěl jít Jan hrát svůj oblíbený fotbal, riskoval a z domu odcházel bez žluté hvězdy na prsou. Vzpomíná na chování některých českých sousedů.

„Negativních vzpomínek je hodně. Ale snad nejsilněji na mě působilo chování některých českých lidí. Někteří se od naší rodiny okamžitě odvrátili. Rodiče zakazovali svým dětem, aby se semnou stýkaly. Naši staří známí nás najednou nechtěli znát. Dnes si říkám, že to asi nebylo dáno jejich antisemitismem, ale spíše strachem. Ta žlutá hvězda na prsou bylo Kainovo znamení. Neměli jsme v podstatě žádné dovolání. S hvězdou na ulici nás mohl každý esesák nebo kdokoliv napadnout a nafackovat nám. To se také stávalo. Šli jsme s otcem po ulici a esesák ho zmlátil, takové ponížení, když je otec váš vzor, velmi těžce nesete.“

Ke cti českého národa je ale třeba zmínit, že se našli i lidé, kteří rodině dokázali v tíživé době pomoci. Třeba tím, že brali malého Jana k sobě pravidelně na oběd. To v době přídělového systému, kdy Židé dostávali stále méně a méně potravinových lístků, zajišťovalo věčně hladovému Janovi větší přísun jídla.

Konflikty s Hitlerjugend

Život v protektorátní Plzni nebyl jednoduchý. Byl naplněn zákazy, strachem o otce a konflikty s chlapci z Hitlerjugend. Zfanatizovaní chlapci s bludnou vidinou své nadřazenosti si brali děti, jako byl Jan, často na mušku. Ty se jen těžko smiřovaly s vědomím nemožnosti žádného dovolání. 

„Starší chlapci z Hitlerjugend si nás jednou pochytali a u plzeňského divadla, kde je taková terasa, si nás postavili ke zdi a trefovali se do nás tenisovými míčky. A nemohl nikdo z nás nic dělat. Když chtěl někdo utéct, tak ho znovu chytli a jednu mu ubalili. Kolem chodili dospělí lidé a nikdo nezasáhl. Asi taky ze strachu.“

Otce zachránila jeho odbornost

Okolnosti válečné doby z Jana udělaly samotáře. Místo toho, aby si s dalšími dětmi hrál nebo sportoval, byl schovaný na půdě a četl knihy. Mezitím musel Janův otec opustit vedoucí pozici ve firmě zabývající se telefony a pracoval jako dělník v kaolinových dolech v Horní Bříze u Plzně. Díky jeho kvalifikaci si jej jako republikově známého specialistu na telekomunikaci později vyžádala pražská židovská obec, kde v jejím tehdejším sídle u Starého židovského hřbitova pracoval v telefonní ústředně. Kromě toho pomáhal takzvaným gladiátorům - skupině většinou židovských umělců, jejichž úkolem bylo vyklízet byty, jejichž majitelé odešli do koncentračních táborů. Majetek transportovaných Židů pak skladovali ve Staronové synagoze. Pravděpodobně z oficiálního označení skupiny G vznikl název gladiátoři, který se následně běžně užíval. Ze svého působení na pražské židovské obci vyprávěl otec Janovi až neuvěřitelnou historku.

„Otec mi vyprávěl o jednom vysoce postaveném činiteli gestapa nebo SS, který měl údajně na starosti takzvanou židovskou otázku. Byl to studovaný člověk a velký znalec židovské historie a kultury. On prý chtěl v Praze vybudovat skanzen vyhynulého židovského národa. Nechal si z transportu do Terezína vyjmout svého bývalého profesora na židovské dějiny z Vídně. Bohužel už nevím jméno. Ten gestapák chtěl, aby mu profesor popsal všechny náhrobky na Starém židovském hřbitově. Mezi náhrobky strávili mnoho dní. Když profesor nacistovi popsal poslední zbývající náhrobek, tak prý došlo k té hrozné scéně. Profesor byl skloněn k desce náhrobku, dočetl překlad a nacista ho zezadu zastřelil. Můj otec to viděl na vlastní oči…“

Otec se nakonec internaci nevyhnul a ke konci války musel z relativně svobodného světa odejít za plot pracovního tábora na pražském Hagiboru. Ovšem ne na dlouho, společně s tamní ilegální komunistickou buňkou se mu těsně před koncem války z tábora podařilo uprchnout. Bližší detaily útěku však pamětník nezná.

Konec války v Plzni

Zato si Jan Spira živě vzpomíná na duben 1945 v rodné Plzni, kdy se Škodovka stala cílem spojeneckého bombardování. Jan vzpomíná na hrozné chvíle v krytu pod domem. Vzpomíná na zesilující hvizdot a rány dopadajících pum. Vzpomíná nicméně i na chvíle štěstí, kdy Plzeň osvobodili Američané.

„Obdivoval jsem hrdinství amerických vojáků. Přijeli na velké plzeňské náměstí a najednou se spustila střelba z věže kostela a z okolních domů a začal masakr. Ale Američané seskákali z obrněných vozů a začali neohroženě pálit po schovaných Němcích. Obdivoval jsem to, už asi měli leccos za sebou. Chovali se k nám moc slušně. Po mnoha letech jsem znovu ochutnal čokoládu. Dávali nám jídlo. S některými jsme se až spřátelili a ještě dlouho po válce si s nimi rodiče dopisovali.“

Ani život po válce nebyl jednoduchý

Po válce se otec vrátil k rodině do Plzně. Další židovští příbuzní Spirových tolik štěstí neměli, na devadesát jich válku nepřežilo. V roce 1946 se rodina přestěhovala do Karlových Varů, kde otec získal zaměstnání vedoucího pobočky telefonní společnosti. V tu dobu dostala matka jakožto Němka povolání jen do odsunu. Rodina musela řešit absurdní situaci, kterou jim neklidná poválečná doba přichystala. Naštěstí se otci podařilo najít rozumného funkcionáře, který odsun matky zrušil.

Jan hrál rád na klavír. Hudbu ovšem pro svůj nedostatečný třídní původ studovat nemohl.

„Kupodivu můj původ na Fakultě architektury a pozemního stavitelství na ČVUT, kde mne přijali, nikomu nevadil. Stal se ze mě inženýr a dvanáct let jsem se touto profesí živil.“

Milovanou hudbu však neopustil a během studií, ale i při zaměstnání hrál v nejrůznějších hudebních souborech. Velmi aktivně působil na karlovarské jazzové scéně. V 50. letech na karlovarském gymnáziu zakládal a posléze také vedl soubor REBUZ, což znamenalo: recitujeme, budujeme, zpíváme. Že druhé slovo bylo jen jakýmsi záchranným lanem, není třeba zdůrazňovat. Svého času v tomto kolektivu mladých nadšenců působil rovněž Waldemar Matuška. V době pražských studií pamětník působil ve vysokoškolském souboru VUS. Po škole se vrátil do Karlových Varů. V roce 1959 začal pracovat u podniku Pozemních staveb a později na Útvaru hlavního architekta města. Jan Spira se v novém zaměstnání osvědčil a s tím přišla nabídka vstupu do komunistické strany.

„Měl jsem v té době ke straně určité sympatie. Bylo to ovlivněno celým mým životem. Jako třeba Mnichovem, také tím, že komunisté v lágru zachránili mého otce. Byli jediní, kteří se nebáli a dokázali se ilegálně organizovat.“

Jan Spira měl však svou hlavu a s mnoha stranickými názory nesouhlasil. Veřejně sympatizoval s politikou státu Izrael. To se tehdy v KSČ zrovna nenosilo a její vedoucí představitelé mu to dávali jasně pocítit. Psal se totiž rok 1967, kdy po šestidenní válce (třetí arabsko-izraelská válka) přerušilo Československo s Izraelem diplomatické styky a komunistický režim šířil podobně jako všechny socialistické země protiizraelskou propagandu.

„Na to, že jsem byl v komunistické straně, hrdý nejsem. Na svoji obhajobu mohu říci, že jsem své sympatie k Izraeli nezradil a nehlasoval jsem pro přerušení česko-izraelských vztahů. Ruku jsem nezvedl jen já, to byl veliký škraloup. Později v roce 1968 jsem byl zase nakloněn reformnímu komunismu. Dokonce jsem byl z pléna navržen jako kandidát do zastupitelstva. Takže jsem byl celkem jasně při prověrkách v 70. letech ze strany vyloučen.“

Jan Spira musel opustit také zaměstnání v Útvaru hlavního architekta města. Naštěstí nikdy nepřerušil své hudební aktivity. Ještě při zaměstnání se stal členem a později vedoucím jazzového orchestru Studio Club, který se proslavil doma i v zahraničí. V 70. letech založil taneční orchestr Jan Spira Band.

Hudba se jednou provždy stala jeho povoláním

Po vyhazovu ze zaměstnání se hudebně zprofesionalizoval na známé pražské konzervatoři Jaroslava Ježka a milovanou hudbou se začal naplno živit. S kapelou získal zahraniční angažmá, a dokonce čtyři roky působili ve Finsku.

„Pak ale proběhly další prověrky, kde rozhodovala jistá soudružka, u které jsem měl jeden škraloup. Když mě tehdy v roce 1968 volili do zastupitelstva, tak to mělo být na místo jejího manžela. Tak odtud asi pramenila její nenávist, protože o mně napsala na Pragokoncert posudek, že jsem byl vedoucí pravicový oportunista v roce 1968 a že jako takový nemůžu reprezentovat Československo v zahraničí. Naštěstí se na Pragokoncertu našli osvícení lidé a z Prahy přijeli do Karlových Varů, zastali se mě a mohli jsme v hudbě pokračovat.“

Na listopadových událostech roku 1989 vidí Jan Spira paralelu s jarem 1968. Od něj si lidé také mnoho slibovali, ale přišlo vystřízlivění. Proto byl k novému demokratickému zřízení skeptický.

„Samozřejmě jsem převrat přivítal a jsem rád, že žijeme ve svobodné zemi. Ale ta naše minulost nás pořád dohání. Nedokázali jsme se vypořádat s komunisty. Prověrky v 70. letech jsme si dělali sami. Proti demonstrantům nezasahovali ruští vojáci, ale naši estébáci a policisté.“

Hudbě se Jan Spira profesionálně věnuje dodnes. Patří k významným hudebním osobnostem města a stále dvakrát týdně usedá ke klavíru v Malé dvoraně Grandhotelu Pupp. Stál u zrodu karlovarského jazzového festivalu, který v roce 2017 vstoupil do svého 34. ročníku.

Své vzpomínání zakončuje zajímavou úvahou ovlivněnou zkušeností z obou totalit.

„V roce 1938 chtěli všichni bránit naši zemi, aby pak zase hromadně v roce 1942 po smrti Heydricha slibovali věrnost Říši. Pamatuji si, když po válce přijel Beneš, tak ho vítal plný Václavák, statisíce lidí. Pak přišel únor 1948 a Václavák byl plný lidí skandujících: ‚Ať žije KSČ, ať žije Gottwald.‘ Pak přišel rok 1968 a všichni chtěli svobodu. A takhle to bylo vždycky. Takže plný Václavák v listopadu 1989 mě nechával poměrně klidným. Říkal jsem si, že lidé zůstávají. Lidé, kteří pořád v průběhu dějin převlékají kabáty, s těmi tu budeme žít stále.“