Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jsme hledači pravdy, nikoli vlastníky
narodil se 1. března 1937 v Poličce
v roce 1955 maturoval na gymnáziu v Poličce
v letech 1955–1960 studentem MFF UK v Praze
v letech 1960–1990 zaměstnancem Výzkumného ústavu hutnictví železa (později Inorga)
od roku 1960 členem řádu Salesiánů Dona Boska (SDB)
v letech 1960–1968 absolvoval tajná teologická studia salesiánského řádu
v roce 1968 přijal v Římě kněžské svěcení
v letech 1970–1990 pověřen vedením tajného řádového studia
v letech 1990–1994 ředitelem odboru vysokých škol na ministerstvu školství
od roku 1990 pedagogem vyšších a vysokých škol
od roku 1990 oficiálně zapojen do duchovní služby
Josef Šplíchal vyrůstal na lesní samotě, v chudé rodině bohaté dětmi, která za německé okupace poskytla azyl třem sovětským parašutistům. Po obou svých rodičích zdědil hlubokou víru a otevřenost vůči potřebným, po tatínkovi byl obdarován také matematickým nadáním. Zaměstnání našel jako matematik ve špičkovém vědeckém ústavu, poslání jako kněz skryté církve ve společenství tajně působícího salesiánského řádu.
Josef Šplíchal se narodil 1. března 1937 v Poličce jako šestý z osmi dětí Štěpána a Františky Šplíchalových. Své dětství prožil na samotě zvané Pasíčka, nacházející se v lesích mezi Vysokým Mýtem a Poličkou.
Tatínek pocházel ze staré ševcovské rodiny. Když musel rodinné řemeslo během hospodářské krize opustit, obživu našel v blízkém kamenolomu Kříby. Jako rakouský voják prožil za světové války tři roky v ruském zajetí. Přestože se mu nedostalo vyššího školního vzdělání, byl obdařen mimořádným matematickým nadáním a kritickým myšlením. Před sovětským ateistickým programem otevřeně varoval: „Opatrně, tohle hezky zní, ale nemá to reálný podklad. My věřící jsme reálnější, my počítáme se slabostí člověka.“
Maminka Františka, rozená Kubíková, byla vyučenou švadlenou. Za svobodna sloužila v Praze v židovské rodině, v níž se naučila dobře německy. Na zkušenost ve službě vzpomínala velmi ráda. Po narození dětí se už plně věnovala domácnosti.
Rodiče měli plné ruce práce, aby své čtyři kluky a čtyři holky uživili. V létě děti pomáhaly rodinnému rozpočtu sběrem borůvek, které pak chodily prodávat na náměstí do Proseče. Pamětník vzpomíná, že za jeden den jich nasbíral až 15 litrů. Tatínek i maminka byli hluboce věřící, v neděli byla samozřejmostí účast na bohoslužbě, ale své děti vychovávali především příkladem a důvěrou.
Na samotě obklopené lesy našli počátkem roku 1944 azyl tři sovětští parašutisté. Od rodičů to bylo nesmírně odvážné, neboť v případě prozrazení by to znamenalo vyhlazení celé rodiny. „Když byla německá hlídka v Proseči na náměstí, tak jsem se domů plížil, jestli je všechno v pořádku,“ vzpomíná pamětník.
Jednoho dne seděla rodina společně s parašutisty u stolu a k samotě se přiblížila německá hlídka. Sověti se už připravovali zahájit palbu, ale maminka, která dobře vládla němčinou, k vojákům vyběhla, podala jim na osvěžení malinovku a hlídka pak spokojeně pokračovala dál. „A já měl vztek, že nebylo střílení. Němci odešli a maminka omdlela,“ popisuje dramatickou událost pamětník.
Na azyl u rodiny v Pasíčkách sovětští parašutisté nikdy nezapomněli. Již jako vyznamenaní hrdinové se vrátili s poděkováním a o několik let později jejich svědectví pamětníkovi dopomohlo ke studiu na vysoké škole.
O cestě kněžství začal pamětník prvně uvažovat ve svých 12 letech. Povzbuzován byl horlivou četbou životopisů svatých a příkladem vynikajícího pana faráře Ducháčka. Po nástupu na poličské gymnázium se mu na této cestě stal souputníkem spolužák Josef Kopecký, jehož starší bratr byl členem řádu salesiánů. V roce 1954 se účastnili duchovních cvičení, která za značného rizika vedli salesiáni nuceně nasazení na stavbě klíčavské přehrady.
Přestože pamětníkovo rozhodnutí pro kněžskou službu bylo pevné, na radu svého pana faráře se do komunisty kontrolovaného litoměřického semináře nehlásil. Chvíli pomýšlel na studium medicíny, ale vyskytl se problém. Šéf školského odboru v Poličce rozhodl, že věřící student nedostane na vysokou školu doporučení. Pamětník s úsměvem vypráví, že právě v tom čase vysílal Moskevský rozhlas pro Československo příběh jeho rodiny, která od února roku 1944 obětavě schovávala a živila sovětské parašutisty, a tak se stalo společensky neúnosné, aby studenta s takovým profilem a studijními výsledky na vysokou školu nedoporučili. „Dobře, tak ho na tu vysokou školu pustíme, dejte mu doporučení, ale nesmí studovat obory, kde by pak přišel do styku s lidmi,“ rozhodl vedoucí školského odboru. Pamětníkova volba padla na Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, na kterou nastoupil v roce 1955.
Na studentská léta v Praze má pamětník ty nejkrásnější vzpomínky. Prožil je v podnájmu uprostřed tajného salesiánského společenství, v němž pracovní i duchovní život určoval pevný řád. Ještě před ukončením řádného studia přijal částečný úvazek u matematického odboru Výzkumného ústavu hutnictví železa (VÚHŽ), do jehož služeb nastoupil krátce po promoci. Práce ho zajímala, projekty ústavu byly na vysoké odborné úrovni, štěstí měl také na skvělé spolupracovníky. Když byl matematický odbor začleněn pod Ústav pro automatizaci řízení v průmyslu (Inorga), navázal úzkou spolupráci s kolegy z Akademie věd SSSR v Moskvě, mezi nimiž našel dobré přátele.
Za dobu svého vědeckého působení publikoval na 120 odborných článků, samostatných časopiseckých periodik a referátů z různých konferencí, z toho asi padesát zahraničních, například v Japonsku a Spojených státech. Na výsledky své práce byl vždy právem hrdý, avšak sám sebe odlehčeně nazývá „vysokoškolským matematickým řemeslníkem“.
Navzdory nesporným pracovním úspěchům zůstávalo těžištěm jeho života salesiánské společenství. Do řádu byl oficiálně přijat v roce 1960, následující roky pak zasvětil intenzivnímu studiu teologie, které bylo nezbytným předpokladem pro přijetí kněžského svěcení.
Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 znamenala konec nadějím legalizace řeholního života v Československu. Pamětník vzpomíná na sovětské vojáky v pražských ulicích, s nimiž horlivě diskutoval – a které varoval slovy: „To se vám u nás nezapomene!“ Ještě téhož roku dokončil teologická studia a v doprovodu provinciála Františka „Domina“ Míši navštívil Řím, kde byl přezkoušen profesory Lateránské univerzity a se souhlasem papeže Pavla VI. na Boží hod vánoční vysvěcen na kněze.
Po svém svěcení slyšel od maminky tato slova: „Víš, tak teď budu mít o tebe starost, kdy tě zavřou. Ale při tvojí povaze, ty to sneseš. Bylo by to hrozný, a asi to bude hrozný, až tě zavřou, ale s Boží pomocí to vydržíme. Co bych nevydržela, kdybys pověsil kněžství na hřebík.“ Žádná z maminčiných obav se naštěstí nenaplnila.
Jako kněz skryté církve zůstával zaměstnancem ústavu a ve volném čase se věnoval pastoraci mládeže, především společenství vysokoškolských studentů, kteří se scházeli při kostele sv. Kříže v Praze na Příkopech. V roce 1970 byl představenými salesiánské provincie pověřen vedením tajného teologického studia, organizovaného pro zájemce o kněžství, kterým režim neumožňoval studium bohoslovecké fakulty v Litoměřicích. Do sametové revoluce prošlo tímto osmiletým studiem více než 80 studentů, z nichž necelá polovina byla tajně vysvěcena na kněze. K této tzv. velké teologii přibyl od roku 1979 tříletý program tzv. malé teologie, určené především pro laiky a salesiánské spolupracovníky, který absolvovalo více než 250 studentů.
Díky těmto aktivitám se brzy dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. K výslechům chodil s obavou, aby své přátele a spolupracovníky nepoškodil. Posilou mu bylo vědomí, že se za něj celé společenství modlí.
„Když se (maminka) dozvěděla, že chodím na výslechy, tak poprvé, když se to dozvěděla, tak říká: ‚A kolikpak jich na tebe bylo?‘ A já jsem říkal tři. A ona: ‚No tak to na tebe není tak moc.‘ Já myslel, jak mě bude obdivovat, a ona takhle. ‚A jak dlouho to trvalo?‘ Já jsem povídal: ‚No asi tak pět a půl hodiny.‘ ‚Pepku, nebyl jsi na ně nějakej zlej?‘ Tak takhle. No a pak v noci nespala, jestli už jsem zavřenej, nebo ne.“
Přestože pamětník připomíná, že jeho těžkosti se Státní bezpečností byly ve srovnání s utrpením, kterým procházeli jeho řádoví spolubratři v 50. letech, zanedbatelné, dokumenty uložené v Archivu bezpečnostních složek (ABS) svědčí o pamětníkově mimořádné morální síle a statečnosti. Zvláště silnému tlaku byl vystaven v letech 1979-1982, kdy Státní bezpečnost začala usilovat o jeho spolupráci. Špičkový vědecký pracovník s kontakty na sovětské akademii věd a současně uznávaná autorita mezi katolickými vysokoškoláky s vazbou na salesiánský řád byl pro StB nepochybně velice zajímavý. O pamětníkově charakteru nejlépe vypovídají přímé záznamy uložené v ABS, a to ve složce vedené na Josefa Šplíchala pod krycím jménem „Vědec“:
„Se jmenovaným bude proveden pohovor jako s KTS (kandidát tajné spolupráce) s cílem získat jej ke spolupráci s MV. V případě, že spolupráci odmítne, bude předán k dalšímu rozpracování a propuštěn ze zaměstnání.“ (záznam ze 7. března 1979) „Navrhuji…, postupným připoutáváním vytvořit podmínky k jeho získání pro spolupráci s MV…“. „…bude upozorněn na to, že nezanechá-li provádění nelegální náboženské činnosti, vystavuje se trestnímu stíhání.“ (záznam z 13. února 1980) „...v závěru rozhovoru byl RNDr. Šplíchal požádán, zda by byl ochoten být ve styku s orgány StB a podílet se na odhalování nedovolené a nepřátelské činnosti v oblasti vědeckého výzkumu. S tímto ochotně souhlasil.“ „Záměrně nebyla se jmenovaným rozebírána otázka jeho zapojení v řádu saleziánů ani vazby na reakční duchovní a laiky. Toto bude řešeno při dalších kontaktech, po získání důvěry KTS postupným připoutáváním.“ (záznam z 22. dubna 1980)
V dochovaných svazcích Státní bezpečnosti dále stojí: „Vzhledem k tomu, že se při [prvním] pohovoru projevoval kladně, byl s ním zahájen styk jako s KTS. V průběhu dalších styků se projevoval vcelku kladně, odmítal však uvádět konkrétní údaje k činnosti řádu.“ (záznam z 27. srpna 1980) „KTS Vědec zásadně odmítal ke svým spolubratřím saleziánům cokoliv sdělit, neboť se obává, že by proti nim bylo prováděno opatření a on nechce mít výčitky svědomí. KTS bylo tedy zdůrazněno, že si bude muset vybrat. Buď pracovat jako socialistický vědecký pracovník, nebo se věnovat náboženské otázce.“ (záznam ze 14. října 1980)
Z posledního záznamu svazku „Vědec“ je patrné, že záměr Státní bezpečnosti získat pamětníka pro spolupráci nevyšel a v nerovném boji zvítězil pamětník: „Zpočátku se KTS jevil jako osoba vhodná ke spolupráci, později však odmítal uvádět konkrétní poznatky. Přes tyto skutečnosti byl styk udržován nadále s úkolem postupným připoutáváním získat důvěru KTS. Tento záměr však přes všechno úsilí nebyl splněn. KST Vědec začal odmítat styk s tím, že pokud chceme nějaké závažné věci projednávat, aby byl oficiálně předvolán do úřadovny SNB. Postoj KTS Vědec se nezměnil ani v současné době, což bylo potvrzeno telefonáty, při kterých odmítl jednoznačně další styk s orgány MV. Vzhledem k této skutečnosti navrhuji uložit spis KTS Vědec č. sv. 16477 do archivu.“ (záznam z 1. července 1982)[1]
Sametová revoluce přinesla do života Josefa Šplíchala mnoho změn. Po ukončení rozpracovaných projektů se rozloučil se svými kolegy v ústavu, veřejně začal vykonávat kněžskou službu a byl povolán na ministerstvo školství, kde zastával pozici ředitele odboru vysokých škol. Na atmosféru porevolučního ministerstva, na své spolupracovníky, jejich píli a přátelství vzpomíná s velkou vděčností.
Významnou roli v pamětníkově životě hrála také jeho vlastní pedagogická činnost. Po sametové revoluci vyměnil bytové semináře nejprve za katedru na katolické teologické fakultě. Jeho otevřenost však byla pro tehdejší konzervativní vedení fakulty ohrožující, a proto byl, podobně jako jeho kolegové Tomáš Halík a Ivan Štampach, protiprávně odejit. Přestože byl v té době dobře postaveným zaměstnancem ministerstva školství, s děkanem teologické fakulty Václavem Wolfem se soudit nechtěl. Vyhledal jej a při osobní konfrontaci mu řekl: „Vezměte si to na svědomí sám, ale jednáte neseriózně a podvodně, to si uvědomte. Jestli si myslíte, že k dobrému cíli můžeme dojít podvodem, no tak vy to aplikujete. Vy to možná myslíte dobře, ale škodíte.“ Na jeho slova děkan Wolf neodpověděl.
Vděčné posluchače a dobré zázemí pamětník našel na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické - Jabok, Vyšší odborné škole pedagogické ve Svatém Janu pod Skalou a na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, kde působil po mnoho let.
Pevné místo v jeho srdci mělo vždy salesiánské společenství, jemuž obětavě a radostně sloužil. Zvláštní péči pak věnoval salesiánským spolupracovníkům, které považoval za svou vlastní rodinu. V roce 2024 bydlel na faře v Dolních Počernicích a působil jako duchovní při kostele Nejsvětější Trojice v Podskalí.
Vzkaz Josefa Šplíchala pro posluchače Paměti národa zní: „Lepší je nepřítelem dobrého. Ať když se pro něco rozhodnou, co je dobré, tak i když je bude napadat něco lepšího, ať dodělají to dobré. Dodělávat věci!“
[1] Veškeré zde citované výňatky ze svazků Státní bezpečnosti pochází z Archivu bezpečnostních složek (ABS) a jsou dostupné v sekci Dodatečné materiály.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Petr P. Novák)