Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pravoslav Špoula (* 1929)

• narozen 23. září 1929 v Praze

• účastník Pražského povstání

• přežil jako jediný ze sedmnácti odbojářů

• v Komisi vnitřní národní bezpečnosti – I. praporu SNB

• v Pohraničním útvaru SNB v Železné Rudě

• národní správce penzionu Zlatá vyhlídka ve Špindlerově Mlýně

• převádění lidí přes hranice

• 11. srpna 1949 zadržen při pokusu o přechod hranic

• útěk z TNP Kladno-Dubí

• v roce 1949 zdařilý přechod hranic do Německa

• sanitář u Medical Command

• v roce 1990 návrat do Československa

• dnes žije v Pardubicích

Když se Pravoslav Špoula v roce 1990 vrátil po jedenačtyřiceti letech emigrace do Československa, jeho první kroky vedly k památníku šestnácti padlých spolubojovníků z Pražského povstání v Komořanech. Jako jediný totiž z této skupiny odbojářů přežil. Jako zasloužilý barikádník se krátce po válce stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB) a sloužil pak u Komise vnitřní národní bezpečnosti a následně u pohraničního útvaru. Z SNB ze zdravotních důvodů odešel a v roce 1949 prý pomohl přejít čtyřem osobám přes hranice do Německa. Sám se o to také pokusil, ale zadrželi ho a uvěznili v táboře nucených prací v Kladně. Díky jednomu civilnímu zaměstnanci se mu z něj ještě před soudem podařilo uniknout a nakonec se přece jen dostat do Německa.

Jediný přežil

Pravoslav Špoula se narodil 23. září 1929 v Praze. Dětství prožil v Šulcově kolonii v Komořanech, kterou nechal vystavět zakladatel Modřanských strojíren Ing. Karel Schultz. „Byli jsme uličníci, vltaváci, takoví nezmaři. Od pěti let jsme plavali ve Vltavě,“ vzpomíná na dětství Pravoslav Špoula, který školní docházku dokončil v roce 1943, kdy už více než čtyři roky naši republiku okupovalo nacistické Německo. Následně nastoupil do učení v kloboučnictví Lamač, tehdy stojícím nedaleko Palackého mostu v Praze. Ve firmě se prý jako spojka nevědomky zapojil do odboje. „Vždycky mě někam poslali. Jel jsem třeba na Březansko a tam jsem předal paket. Teprve později jsem se dověděl, že jsem dělal kurýra v odboji. Byl jsem mladej a nevěděl jsem o tom,“ vypráví pamětník, který dodnes nezná název této odbojové skupiny.

V kloboučnictví pracoval Pravoslav Špoula až do konce války. Zažil tam také bombardování v únoru 1945, kdy 62 amerických letounů B-17 svrhlo na obytnou část Prahy přes 250 bomb. O život tehdy přišlo 701 obyvatel. Několik bomb dopadlo i na blízký Palackého most. „Asi pět minut po náletu jsem se šel podívat. Leželi tam asi tři nebo čtyři mrtví lidi a dva byli v černém. Byli to kapucíni. Zvenčí na nich nebylo nic znát. Možná jim tlakem praskly plíce. U mostu stála tramvaj s rozbitými okny, z nichž viseli lidi. Nestačili utéct.“

Dne 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání. Rozhlas vysílal výzvy k odporu proti okupantům a po celé Praze vyrostly barikády. Tehdy patnáctiletý Pravoslav Špoula se ihned dobrovolně přihlásil k jednotkám bránícím Prahu. S dalšími šestnácti muži ho následně poslali k obraně ocelového mostu přes Vltavu mezi Zbraslaví a Březanským údolím. V noci ze 6. na 7. května k mostu dorazila silná německá jednotka podporovaná tanky. Pravoslav Špoula vzpomíná, že tehdy zaujali obranné postavení severovýchodně od mostu, poblíž dnešní křižovatky ulic Branišovská a Hudcova. Všech sedmnáct mužů se následně dostalo do obklíčení. „Střílelo se tam. Byli jsme v příkopě u Komořan, kde jsou ty zdi. Poručík říká, že musíme dopředu. Tak jsme tam šli a najednou jsme byli obklíčení. Esesáci si dávali větvičky za helmy, plazili se a my jsme byli takových pár smrkáčů, kteří chtěli bojovat. Tak jsme padli do zajetí. K večeru říkal velitel, kdo dá vědět veliteli Šebestíkovi, který táhnul z druhé strany chránit most přes Vltavu, že jsme tady. Já jsem řekl, že se pokusím. ‚Vždyť tě zastřelej.‘ Řekl jsem: ‚Já se pokusím utéct škarpou.‘ Tak jsem utekl. Byl jsem mladej a oni tam zůstali a potom je za dva dny všechny postříleli,“ vzpomíná pamětník, který díky své odvaze jako jediný z těchto mužů přežil. Dnes v místě této tragédie stojí památník s šestnácti náhrobky padlých odbojářů.

Ve složkách Sboru národní bezpečnosti

Krátce po válce se 28. května 1945 Pravoslav Špoula stal jako zasloužilý barikádník členem Komise vnitřní národní bezpečnosti – I. praporu SNB. Tuto komisi zřídilo komunistickou stranou ovládané ministerstvo vnitra a jejím úkolem bylo zajišťovat vnitřní bezpečnost, budování SNB a provádění očisty státního bezpečnostního aparátu. Pravoslav Špoula byl ale prý zařazen do šestičlenné skupiny, která měla za úkol prozkoumat hromadné hroby zajatců a lidí z pochodů smrti na našem území. K dispozici prý dostali vládní vozidla používaná za války Karlem Hermannem Frankem. Pravoslav Špoula, který při této činnosti vykonával ozbrojenou stráž, například vzpomíná na exhumaci těl v Tachově z největšího masového hrobu politických vězňů pochodu smrti na území České republiky. „Tehdy tam byla mezinárodní komise, která to sepisovala a hledala nějaké identifikační značky. Byl jsem tehdy mladý a nepřipouštěl jsem si k tělu hrůzy, co jsem viděl,“ vzpomíná pamětník, jak se několik dní musel dívat na stovky tlejících těl zavražděných mužů.

U Komise vnitřní národní bezpečnosti byl Pravoslav Špoula do konce srpna 1946, kdy ho po prověrkách přeřadili k Pohraničnímu útvaru SNB v Železné Rudě. „Komise zjišťovala, kdo má jakou způsobilost. Ptali se mě, jaký mám názor na život a smýšlení o partaji. Řekl jsem, že nejsem v žádné politické partaji, a za čtrnáct dní přišlo, že jsem uvolněný od komise do Železné Rudy, kde jsem dělal zástupce velitele.“

Psal se rok 1946 a přes hranice přecházeli hlavně sudetští Němci, přenášející majetek ponechaný po jejich odsunu na našem území. „Chytli jsme dvě německý holky a kolega se ptal, co s nimi uděláme. Řekl jsem mu, že je necháme, že jsou to ještě mladý děvčata, a ať si vezmou ruksak a jdou. Tenkrát jsme ještě měli morálku, ale morálka se v osmačtyřicátým změnila,“ vypráví pamětník, který prý za celou dobu služby ani jednou nevystřelil. Přesto se nakonec v listopadu 1946 ocitl v nemocnici s prostřelenou nohou. „Kamarád nabíjel pistoli a ta vystřelila,“ dodává Pravoslav Špoula, kterému rána začala hnisat a trpěl vysokými horečkami. Při prohlídce v nemocnici mu pak prý ještě zjistili tuberkulózu. „Vrazili mi jehlu do zad a vypumpovali ze mě asi litr a půl vody. Primář říkal, že ještě den dva a už bych nežil, že jsem měl utopený plíce. To znamená, že člověk nemůže dýchat.“ Lékaři mu pak doporučili změnu povolání.

Zatčen při přechodu hranic

Léčení trvalo několik týdnů a pak si údajně Pravoslava Špoulu předvolali na ministerstvo, kde ho v necelých osmnácti letech jako zaměstnance Ústřední rady odborů určili na místo národního správce penzionu Zlatá vyhlídka ve Špindlerově Mlýně. Pamětník zůstal v penzionu necelý rok. Po komunistickém puči ho po něm v březnu 1948 přebral někdo jiný. „Byl jsem rád, protože jsem tomu vůbec nerozuměl,“ dodává pamětník, který ještě nějakou dobu pracoval pro Ústřední radu odborů, než na jaře 1949 opět onemocněl. Několikrát ho pak předvolali na úřad práce a následně na MNV, a dokonce i na stanici SNB, aby okamžitě nastoupil do určeného zaměstnání. Nemocný Pravoslav Špoula to vytrvale odmítal, a když pak ještě viděl, jak v jeho okolí zatýkají bývalé československé letce z jednotek britské RAF, rozhodl se utéct za hranice. Do té doby ho přitom politika vůbec nezajímala a ani únor 1948 ho nijak nevzrušoval.

Předtím než se pokusil přejít přes hranice, ho prý jako bývalého příslušníka pohraničního útvaru požádali nějací lidé o pomoc při útěku do zahraničí. Pravoslav Špoula jim údajně vyhověl a díky staré legitimaci SNB se s nimi dostal do pohraničního pásma u Železné Rudy, kam měli lidé, kteří tam nepracovali nebo nebydleli, omezený přístup. Následně je zavedl k hraničnímu pásmu. „Byly tam tři úseky, který byly volný. Tou dobou ještě překročení hranic nebylo nebezpečný, zvláště když jsem věděl, kde je to volný.“ Pravoslav Špoula dodnes neví, jak se jmenovali lidé, kterým pomohl přes hranice. Údajně převedl čtyři lidi, ale při svém vyprávění konkrétněji mluví jen o jednom muži, jakémsi drogistovi z Prahy. „Měl Němku a odsunuli mu dvě děti. Chlap přijel a naříkal. Tak jsem mu pomohl. Nepřemýšlel jsem nad tím. Chtěl jsem mu jen pomoct.“

Dne 11. srpna 1949 se Pravoslav Špoula společně s Jaroslavem Kočvarou pokusil přejít hranice u Železné Rudy. Hlídka je však za nepovolený vstup do pohraničního pásma zadržela ještě ve vlaku. Pravoslav Špoula vypráví, že mu tentokrát nepomohla ani jeho stará legitimace SNB, protože kontrolu ve vlaku již neprováděl nikdo z jeho bývalých kolegů z Pohraniční stráže. Při následném výslechu na stanici SNB v Železné Rudě se prý Jaroslav Kočvara přiznal, že chtěl odejít do Německa. Pravoslava Špoulu údajně zachránil jeho bývalý kolega z Pohraniční stráže František Šubrt, který tehdy zastával funkci zástupce velitele útvaru. „Říkal mi, aby mě nedostali do ruky tajní za převádění, že bude lepší, když sepíšeme protokol, že jsem chtěl přes hranice, protože se cítím nemocnej a v cizině by mě vyléčili. Tak mně pomohl, že mě estébáci nedostali do ruky, že mě rovnou eskortovali na Kladno.“

Dvojitý útěk

Pravoslava Špoulu následně převezli do nově otevřeného tábora nucených prací v Kladně-Dubí, kde měl čekat na soud. Jako ostatní vězni musel každý den nastupovat na práci do nedalekého uhelného dolu Zápotocký. Než však přišel soud, podařilo se pamětníkovi z tábora uniknout. „Pomohl mně jeden velice dobrý člověk. Byl to civilní zaměstnanec, který tam pracoval jako svářeč. Před šichtou zařídil, aby si velitel myslel, že jsem v dole s ostatními. Já jsem mezitím vzadu přelezl plot a utekl.“

Následně se mu podařilo někde poblíž pramene Vltavy překročit hranice do Německa. Dostal se do Passau, odkud ho poslali do utečeneckého tábora v Mnichově. Prý mu tam nabízeli vstup do zpravodajských služeb, což odmítl a z tábora po třech dnech utekl. Následně odcestoval do Švýcarska, odkud ho ale poslali zpět do Německa.

U Medical Command a návrat po jedenačtyřiceti letech

V komisi pro emigranty ve Stuttgartu žádal o povolení odcestovat do Kanady. „Přišel tam jeden člověk, který mluvil česky, a ptal se mě, co jsem dělal v Česku, že mě tam přes rádio hledají. Jestli jsem prý někoho zabil. Mě tady hledali přes rádio vždycky ráno po osmé hodině. Koukal jsem na něho jak jelen a řekl jsem mu, že ne, že akorát nenávidím, aby mně někdo poroučel, co mám dělat,“ vypráví pamětník, který nakonec zůstal v Německu. Pravoslav Špoula absolvoval zdravotnický kurz a stal se civilním zaměstnancem Medical Command u americké armády v Německu. V této organizaci, která americké armádě poskytovala zdravotnické služby, pak pracoval jako sanitář.

Po celou dobu života v Německu se Pravoslav Špoula nesetkal se členy své rodiny, kteří byli za jeho útěk v Československu perzekvováni. Matku Růženu Špoulovou prý dokonce uvěznili. „Matka si myslela, že mě zastřelili na hranicích. Jak ji předvolali, tak jim tam nadávala a plivala na ně, a tak ji zavřeli,“ vypráví Pravoslav Špoula, který ale neví, kolik měsíců či let strávila matka ve vězení. V roce 1988 Růžena Špoulová zemřela a Pravoslav Špoula vzpomíná, jak na konzulátu ve Frankfurtu nad Mohanem žádal o vycestování do Československa na pohřeb. „Poprosil jsem je tam, jestli mi můžou dát povolení na osmačtyřicet hodin navštívit pohřeb matky. Řekli mi, že se musí zeptat a že mám přijít zítra. Přišel jsem a oni na mě, že jsem v Čechách nežádoucí osoba. Řekl jsem, za co, vždyť jsem tam nebyl odsouzenej, a že jsou lumpové. To jsem se poprvé tak rozčílil, že kdyby mě nevyvedli němečtí policajti, tak by se s něma něco stalo a mě by Němci bývali zavřeli třeba na pět let. Když už ani na pohřeb vás nepustěj...“ Následující rok v Československu padl komunistický režim a v roce 1990 se Pravoslav Špoula po jedenačtyřiceti letech vrátil domů.