Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Umět vážit si svobody
narozena 11. prosince 1956 v Gottwaldově
dětství trávila s prarodiči v Napajedlích
střední školu opustila před dokončením
s manželem Jaroslavem Spurným se zapojila do disidentských aktivit v tehdejším Gottwaldově
pomáhala především s přepisováním samizdatové literatury
účastnila se demonstrací během sametové revoluce
Kateřina Spurná se narodila 11. prosince 1956 ve Zlíně. Tam také se svým o čtyři roky mladším bratrem a maminkou, která pracovala jako obchodní zástupkyně v potravinách, vyrůstala. „Byli jsme s mámou a bratrem sami, tak to bylo trochu náročné. O víkendu jsme jezdili k babičce a dědovi do domku v Napajedlích. Do svých devíti let jsem tam žila, pak si máma požádala o družstevní byt, od roku 1964 nebo 1965 jsme žili ve Zlíně na sídlišti.“
Odmala byla vychovávána k protikomunistickému postoji, doma poslouchali Svobodnou Evropu a různými cestami se snažili zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají. „Rodiče nebyli v komunistické straně, tak neměli šance na postup a stěžovali si na různé nepříjemnosti. Viděla jsem na nich ta omezení. Noviny se nedaly číst, byla tam jen komunistická propaganda.“ Nicméně třeba na základní školu nevzpomíná nijak ve zlém. „Do školy jsem chodila od poloviny šedesátých let. V tu dobu jsme ani nemuseli říkat ‚soudružko učitelko‘, nebylo to zas takové nepříjemné.“ V roce 1968 také zažila obnovení skautské organizace, do které se zapojila. V roce 1969 ještě stihla složit skautský slib a poté se jejich oddíl přeměnil na turistický.
V době srpnové okupace bylo Kateřině dvanáct let. „To byly prázdniny a my jsme byli v těch Napajedlích. A vím, že jsme z toho byli nešťastní, překvapení. Se staršími dětmi jsme malovali po silnici takové ty nápisy, jak už je to známé: ‚Ivane, idi domoj!‘ a ‚Svoboda‘. Škrtaly se směrovky, co byly jako dopravní značky. Napajedla - tam byla docela důležitá silnice. A nám se i stalo, že jednou tanky projely přímo okolo našeho domu a bylo to nepříjemné pro mého bratra. On chudák vylezl na strom, že bude koukat, a teď ty tanky pod ním jezdily, muselo to být strašné. Přejelo, já nevím, třeba šest tanků, nebo nevím kolik, ale to mi ho bylo strašně líto, protože se bál slézt z toho stromu.“
Srpnová okupace pak Kateřinu ještě více utvrdila v jejím protikomunistickém směřování. Po základní škole sice nastoupila v Gottwaldově na gymnázium, to ale nakonec nedostudovala. „Učení mě bavilo, ale nebyla jsem moc dobrý student. Člověk podvědomě cítil, že uplatnění nebude nic moc, vůbec jsem netušila, co bych mohla dělat za profesi. Byla to taková trochu beznaděj. Ne že bych z toho byla nešťastná, člověk to bral, že to je fakt. Školu jsem měla ráda, ale nevěnovala jsem se jí, ani jsem ji nedostudovala. V posledním ročníku jsem ze školy odešla.“
Když bylo Kateřině devatenáct let, seznámila se se svým budoucím manželem Jaroslavem. „Měla jsem kamarádku z Otrokovic, bavila nás hudba, poslouchaly jsme bigbeat a jezdily jsme o víkendech na různé koncerty. A na jednom z nich jsme zavítaly na nádraží v Hodoníně nebo v Břeclavi a viděly jsme tam zajímavé lidi. A jedním z nich byl Jarda.“ Začali se spolu vídat, brzy nato se vzali a v roce 1978 se jim narodila dcera. „To jsme bydleli u mámy v paneláku, bydleli jsme tam čtyři roky, pak jsme se odstěhovali a od roku 1984 jsme v Praze. To už jsme měli dvě děti.“
Ještě předtím, než se vzali, strávil muž několik měsíců ve vazbě za tzv. příživnictví. „Psali jsme si, ale mně to přišlo docela normální. Bylo tolik různých zákazů a za svoje názory nebo i vzhled mohl být člověk zavřený, vyslýchaný. [Manžel] byl ve vazbě, ale potom ani nebyl obviněný. Ale ani nevím, jak tam byl dlouho, spíš jsem to brala na lehkou váhu.“
S manželem se pak také zapojila do rozšiřování samizdatu a organizování tajných seminářů. „Jeden z nich byl v Napajedlích. To rodiče ani babička s dědou nevěděli. Ani si nevzpomínám, kdo to organizoval. Ve Zlíně byl asi nejznámější Standa Devátý, Bedřich Koutný, Ivan Lamper, Honza Lamper, Jarda. Měli kontakty na Prahu a ty semináře nemohly být veřejné […] Rodiče nebyli doma, děda byl v lázních. Ale tu organizaci si moc nepamatuju, vím, že to bylo blbé v tom, že kdyby to někdo řekl, tak bychom asi šli do vězení. Ale byli jsme mladí, tak jsme si to tak moc neuvědomovali. Věděli jsme, že to je správná věc, že to má smysl.“
Díky svým kontaktům dostávali pravidelné informace z Prahy, četli Infochy a pomáhali dál šířit zakázané knížky, třeba 1984 od George Orwella. „Ze začátku to byl kopírák, průklepák, pět šest kopií. Uměla jsem psát všema deseti, tak to celkem šlo.“
V Praze dostali tzv. domovnický byt, a tak Kateřina pracovala jako domovnice. Její manžel mohl pracovat jen v úklidu a myl okna. „Žádné nároky jsme ani neměli. Věděli jsme, že kdybychom se pokoušeli o jinou práci, tak bychom byli pod drobnohledem.“ Když se Kateřina zpětně ohlíží, tak říká, že jejich zapojení do protirežimních aktivit asi trochu odnesly jejich dvě dcery. „Ptala jsem se dcery, jak prožívala tu naši práci. Říkala, že jí bylo líto, že neměla žádné hezké věci, že jsme nebyli zaměření na materiální stránku. Tady byly samé knížky, cítila se trochu ochuzená. Mladší si to nepamatuje, brala to jako samozřejmost.“
Ještě intenzivněji se pak v Praze zapojili do přepisování knih. To bývalo vždy rozdělené mezi více lidí, takže Kateřina nikdy nepřepisovala celou knihu, ale jen několik kapitol. Ale i to trvalo několik dnů či týdnů. Navíc musela vše přepisovat velmi pečlivě, protože na stroji se všechno špatně opravovalo. Náročná pak byla i samotná kompletace.
„Pak jsme dostali kopírku, moc jich v Praze nebylo, najednou se tady zjevila. Jarda [dcerám] říkal: ‚Ne abyste to někde říkaly, že tady něco kopírujeme!‘ Ta starší to ale nevydržela a hned to ve škole řekla kamarádce. Až po letech jsme se dozvěděli, že její táta byl policajt. Ale neřekl to nikomu.“
Společnou zálibou manželů Spurných představovala rocková hudba. Poslouchali třeba Mišíka, Framus 5, Jazz Q nebo Radima Hladíka. V 70. letech to pak byl spíše underground. „Byli jsme párkrát i na Plasticích, ještě než je potom zavřeli, to bylo v těch letech 1975-1976. Ivana Jirouse jsme měli taky oblíbeného, měl krásné knížky. Bylo to takové napínavé. Když se Jirous ženil, tak to jsem ho ještě neznala, tak jsme byli na jeho svatbě. Ani už nevím, jak se to ke mně dostalo.“ Z pozdější doby po roce 1989 pak vzpomíná na koncert Rolling Stones na Strahově. „To byl životní zážitek.“
Celá rodina se samozřejmě účastnila i demonstrací během sametové revoluce včetně té, kterou to celé začalo – studenty svolané manifestace 17. listopadu roku 1989. „V listopadu jsme šli s dětmi na demonstraci. Bylo to fakt hodně lidí, sami jsme byli překvapení. Šli jsme z Albertova na Vyšehrad. Děti si pamatují, že jsme křičeli ta hesla: ‚Chceme svobodu!‘ a ,Konec vlády!´. Dcery říkaly, že nekřičely, že jim to bylo blbé. Ta mladší to brala, že bylo fajn, že se aspoň něco děje. Šli jsme společně s ostatními a z toho Vyšehradu se to točilo po nábřeží, došli jsme až na Národní třídu. A už se tam hromadilo hodně lidí z různých ulic. A Jarda nás poslal domů, protože holky byly malé, chodily na základku. Julii bylo osm a Evičce jedenáct. Takže my jsme na Národní třídě potom odbočily do metra a jely jsme domů.“
Další dny už chodila na demonstrace Kateřina s dcerami sama, protože manžel Jaroslav chodil do domu U Řečických v pražské Vodičkově ulici, kde zakládal Informační servis, dnešní časopis Respekt. „Vůbec jsme netušili, že se něčeho takového dožijeme. Rodiče byli taky hrozně šťastní. Jsem hrozně ráda, že jsem se toho dožila. My žijeme třicet let ve svobodě, to je báječné!“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Jiří Rendl)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)