„Ten Hrouda nafasoval granáty a střelivo, nadával jak pohan, byl úplně nepříčetný vzteky, nervózní a navíc byl zraněný, měl průstřel ramene. Bylo znát, že se chtěl tomu Fritzovi pomstít, když se vracel jako jediný pro ty náboje – neměl ani jinou možnost, jak se rozhodnout, když tam nebyl jediný velitel. No a ten Hrouda z druhého praporu se proplazil až k Němcům a hodil granát přímo na ten bunkr (kde byl ten kulometčík). Ale ten první granát nic neudělal, nezabil ho, protože střílel pořád dál. A tak on se postavil přímo před něj, hodil tam granát a nechal se zastřelit.“
„Ten bunkr byl dočista prázdný, až jsme se tomu i s tím civilem (který nás doprovázel) divili, byl to sice starý bunkr, ale byla tam připravená pohovka na ležení. A pod tím bunkrem se táhl takový palouk dolů, z jedné i druhé strany les a dole stála salaš. A tak náš velitel s chlapy postavili kulomet, dali ho do chodu a řekl, že uděláme obchvat – obklíčíme je, abychom je uzavřeli. Já, velitel roty a ještě nějací další chlapi jsme zůstali stát nahoře a koukali jsme, že tam byla minometka připravená k palbě, zatímco Němci byli na svačině, kouřili nebo co. To byl březen, bylo krásně vidět široko daleko, byl krásný výhled na Vrútky, na Váh, na projíždějící německá auta, jak na pohlednici. A jak se k té salaši blížili, tak někdo tam zapraskal, jeden Němec vyběhl, postavil všechny ostatní na nohy, ti si nestihli vzít ani žádné svoje věci, když viděli na kraji lesa ty naše průzkumníky se samopaly, a brašny jim lítaly nad hlavama, jak rychle utíkali.“
„Ten Žid se jmenoval Vlk, měl dceru, manželku a měli koloniální obchod. A jelikož věděl, že Němci likvidují Židy, tak si v Národním domě vykopal díru, jestli mu někdo pomáhal, to nevím, a to přímo pod jevištěm. V době míru jsme to využívali k nacvičování nějakých divadelních kusů, my děti i dospělí, nebo ke sportu. Ze strany jeviště byly dveře a tam oni tu zemljanku měli. Vycházel jen v noci pro jídlo nebo podobně, vedle byl český dům, ale nikdo je neprozradil, protože jim jich bylo líto.“
Hrdinství je, když někdo udělá něco užitečného pro druhé, ale sám sebe přitom chrání
Vladimír Šrajter se narodil 22. června 1927 v obci Mirohošť na Volyni v tehdejším Polsku. Zažil sovětskou a poté německou okupaci a jako šestnáctiletý vstoupil do československé armády, kde se stal radistou. V závěru války působil rovněž jako průzkumník. Účastnil se Karpatsko-dukelské operace. Po válce reemigroval do Československa a živil se jako zemědělec. Vladimír Šrajter zemřel 30. července 2017.
