Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslav Šrámek (* 1935)

• narozen 20. srpna 1935 v Zubří

• rodiče vlastnili statek s polem a ubytováním pro jedenáct rodin

• otec nasazen v první i druhé světové válce

• během války u nich přespávali sovětští zajatci a později i sovětští osvoboditelé

• od dětství vynikal šikovností ve spravování motorek

• po roce 1948 se kvůli rodičům statkářům nemohl jít vyučit automechanikem

• později se vyučil jako zámečník, údržbář

• mezi lety 1955 až 1957 absolvoval vojenskou službu, kde převážně opravoval automobily a motocykly

• odmítl vstoupit do KSČ

• po vojně začal závodit v motokrosu na amatérské úrovni

• v roce 1961 se oženil, s manželkou Marií vychovali dvě děti

• od roku 1953 do roku 1993 pracoval v lesnické dílně

• do svých pětaosmdesáti se aktivně věnoval chovu včel

• v roce 2021 žil v Zubří

Přestože probíhala druhá světová válka a z Československa se stal Protektorát Čechy a Morava, řízený nacistickou diktaturou, Květoslav Šrámek měl už jako dítě jasno a záměrně nechodil na odpolední vyučování němčiny. Raději pomáhal rodičům na poli. Ve svém vyprávění se vrací k dětství a vyrůstání ve městě Zubří na Valašsku a vzpomíná, jak je v roce 1948 zasáhla kolektivizace, čímž se mu zavřely dveře ke studiu. Poradil si však vlastní šikovností.

Květoslav Šrámek se narodil 20. srpna 1935 na Valašsku, ve městě Zubří. Vyrůstal v chalupě, k níž patřil statek, o který rodina pečovala, a kromě Šrámkových v chalupě bydlelo dalších jedenáct rodin. Jeho první vzpomínka souvisí s tím, jak se muselo doma pomáhat: „Každej měl svoji prácu. Když jsem měl tři roky, tak už jsem musel pást husy.“ Rodina měla osm členů, pamětník tak vyrůstal s rodiči, třemi sestrami a dvěma bratry. V celé chalupě bylo celkem dvaatřicet dětí, takže o kamarády nebyla nouze.

Chalupa na dluh

Matka Marie, narozená v roce 1901, se s o dva roky starším otcem Ludvíkem nejprve usadili v nedaleké Stříteži, v chaloupce, kterou jim koupili rodiče. Do začátku dostali krávu, kousek pole, peníze na dluh a nějaký čas takto na přelomu desátých a dvacátých let ve Stříteži hospodařili. Když se dozvěděli, že v Zubří-Hamrech je velká usedlost k prodeji, neváhali, nemovitost koupili a začali budovat rodinné sídlo tam. Dům moc zájemců neměl, a tak k němu bylo přiděleno i dvanáct hektarů půdy. Stavba byla obrovská a drahá, kromě peněz za dům ve Stříteži si museli rodiče velkou částku půjčit. Otec ale věděl, jak si poradit. Přes zimu chodil do hospodářské školy, kde se dozvěděl, že půda na Valašsku je vhodná pro pěstování travních semen. „V třiatřicátém roku [chalupu] kúpili, a než začala válka, v devětatřicátém, už měli dluhy zaplacené, díky tým travním semenám,“ popisuje Květoslav Šrámek.

Němečtí vojáci a sovětští zajatci

Otec měl z první světové války zážitky přímo ze zákopů, když jako šestnáctiletý narukoval na italskou frontu. Narukoval i do druhé světové války, když byl vyslán válčit na Podkarpatskou Rus. Naštěstí jej brzy poslali zpátky, a tak se mohl vrátit za rodinou do Zubří. Květoslav Šrámek vzpomíná, že dovezl kaštany, které si pak zkoušeli připravit v troubě. 

Pamětník na vlastní oči zažil příchod německé armády po obsazení Československa a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Zástupy vojáků pochodovaly přímo kolem jejich domu. Později s nimi šli i sovětští zajatci. Pamětník na vnímání okupantů a celkovou atmosféru během války vzpomíná takto: „Nikdo neměl rád Němce, že tam byli. Proti nim musel člověk držet hubu, pokud chtěl přežít.“ Rodina měla na statku hodně zvířat, krávy, husy, běžně i dva až tři koně, kteří pomáhali při práci na půdě. „Za války, když přišel Hitler, jsme měli takového krásného černého koňa, a teho nám zebrali na frontu,“ vrací se k nespravedlnosti.

Sovětští zajatci jednu dobu bydleli přímo ve Šrámkovic chalupě. Měli největší dům v okolí, a tak němečtí vojáci zajatce umístili i s hlídačem k nim. Květoslav Šrámek si pamatuje, že se s německými vojáky běžně bavili, že se jich nijak neobávali. Strach měli z gestapa, tedy tajné policie nacistického Německa, ale k žádným střetům nebo problémům nedošlo. Se sovětskými zajatci se bavil česky, vzpomíná, že někteří z nich utekli, a domnívá se, že je Němci chytli a popravili. Už jako kluk měl každopádně jasno. „Chodili jsme ráno do školy a odpoledne bylo kreslení a němčina. Já už jsem o poledni přišel domů a říkal jsem: ‚Tatínku, já už nepůjdu do školy, kreslit stejně neumím a německy sa nebudu učiť.‘“ Přestože byla doba během války těžká, pamětník vzpomíná na své dětství v dobrém. „Žili jsme v takové pohodě. Nikdo sa nebil, nikdo sa nehádal. O práci a o jídle se u nás nemluvilo vůbec. Každý věděl, co má na starosti.“ 

Msta nacistů po akcích partyzánů

Jeden Zubřan vykládal pamětníkovi o konfidentech vydávajících se za odbojáře. Po Zubří se podle něj během války pohybovali dva muži vydávající se za partyzány, ve skutečnosti se však jednalo o udavače. Chodili po chalupách a chtěli přespat a dostat najíst. Skupině starších Zubřanů se partyzáni nezdáli, a tak s jedním z nich šli na velitelství, kde o něm a jeho partyzánské činnosti nic nevěděli. Po tomto zjištění se dal na útěk a podle pamětníka jej muži zastřelili. Když jej pochovávali v potoce, aby jej nenašli němečtí psi, našli u něj seznam lidí s čísly domů a zápisky, kde co dostal. 

V okolí Zubří působili i skuteční partyzáni – a právě v reakci na jejich činnost zosnovali nacisté brutální odplatu. „Z celé dědiny Zubří posbírali všechny chlapy, zavřeli je ve škole, zjišťovali a čekali [K. H.] Franka, než večer přijel. U Holiše jeden [z partyzánů] přespal a dostal cosi pojest, nakonec ho [Holiše] odvezli do Prahy a tam ho popravili,“ popisuje pamětník, co se z doslechu o nacistické akci na podzim 1944 dozvěděl. Holišovic statek byl od jejich vzdálen asi pět kilometrů. „Večer jsme viděli takovou zář, jak tam hoří chalupa,“ říká pamětník. To nacisti zapálili Holišovic chalupu a manželku Františku odvezli na pět měsíců do vězení. Zavražděni byli i Václav Procházka a Václav Sedlák. „Vím, že jsme šli do školy, a oni nakládali zastřeleného. Říkal mi jeden, že on byl boxer, zakrútil rukama, řetázky praskly,“ popisuje okolnosti útěku právě nejspíš Václava Sedláka, o kterých se dozvěděl od spolužáků. Ti také tvrdili, že prchajícího Václava Sedláka zastřelil československý policista. Tyto okolnosti potvrzují i další pamětníci ze Zubří v článku na webu Paměti národa.

Oslavy osvobození a prozíravost otce

Zubří osvobodila sovětská armáda. Pamětník popisuje, že se vojáci ve městě hodně angažovali, a tak nedocházelo ke zmatkům ani k rabování. Nepamatuje si, že by vojáci byli násilní, ale zmiňuje několik vzpomínek, kdy se snažili ukořistit majetek. Někteří z nich brali sousedům hodinky. Zkoušeli to i na otce, který ale měl vlastní trik, jak se jich zbavit. Na rusky položenou otázku, kolik je hodin, odpověděl podle velkých hodin v kuchyni. Své hodinky na řetízku nechal v kapse. Otec se bál o svůj vůz z gumovými koly, jediný svého druhu v celém okolí. Podařilo se mu jej schovat do malé stodoly, ale někdo z domu ho viděl, a když se to dozvěděli sovětští vojáci, vůz vypátrali. Opět ale pomohla otcova prozíravost – odmontoval šrouby a bez nich byla kola vojákům k ničemu, takže vůz zůstal doma.

Oslavy byly opatrné a jedna se odehrála v místní sýpce, kam Zubřané napojili elektriku, donesli výzdobu a začalo se slavit: „Zábavy byly zakázané, to sa nesmělo nikde tančit a jásat. To bylo štěstí, že to nenašel žádný konfident, který by nás udal. Jinak kdyby někdo slyšel, že tam jásáme, že Hitler prohrál válku, tak jsme to zaplatili zle. Ale bylo štěstí a dopadlo to dobře.“ Několik sovětských vojáků u nich v chalupě pak na cestě domů přespalo.

Spjatost s půdou

Vlastní zemědělství rodinu zachraňovalo od válečné i poválečné chudoby: „My jsme hlad neměli, ale bídu jsme též neměli. Maminka kúpila desetikilový hrnec s jahodovú marmeládú a namazali jsme na chleba,“ vrací se k časům po válce pamětník. I nástroje, se kterými pracovali na poli, byly skromné: „Tož, co tehdy bylo za stroje? Pluh, brány, vidle, hrábě. Po válce tatínek sehnal kdesi aspoň obracačku na seno, to jsme měli,“ popisuje Květoslav Šrámek. Byla to dřina, do které byla zapojena celá rodina. Jenže v únoru 1948 došlo ke komunistickému převratu a v následujících letech docházelo ke kolektivizaci. „Přišel socialismus a dobrovolně museli každý [z hospodářů] vstoupit do JZD. A tatínek viděl, že je to zbytečné se s nima súdit nebo něco dělat, a tak to nakonec též podepsal.“ Museli tak každý rok odevzdávat dvacet metráků masa, dva metráky másla, pět tisíc vajec, dále také zrní, seno a slámu. Chalupu jim nevzali, od změny režimu však začal o nájemnících rozhodovat národní výbor.

K samotnému únorovému převratu se Květoslav Šrámek nebojí upřímně vyjádřit: „Ti největší blbci byli hned u koryta,“ a dodává: „Už měli nastartované, korýtka obhlédnuté – a už vládli.“ Později dostal od známého nabídku ke vstupu do strany, ale rezolutně odmítl. „Abych řekl pravdu, normální člověk mezi ně nešel. Vždyť to byla zločinecká organizace.“ A komentuje i sliby o blahobytu a že bude vše zadarmo, se kterými komunisté přicházeli. „Když metrákové tele stálo tolik jako dva bochníky chleba, to byl ten blahobyt, co nám slibovali.“

Nemožnost studovat

To, že vlastnili kousek pole, mělo za následek i další věc, a to, že se pamětník nemohl jít vyučit. Matka se mu snažila domluvit, aby se vyučil automechanikem u souseda v dílně, ale nebylo možné jej přijmout. „Neexistovalo vzít někoho ze zemědělství,“ komentuje těžkosti způsobené režimem sám pamětník. Když se nemohl vyučit, pomáhal doma na statku „Tož nikdo doma jináč nebyl, pole ještě bylo, a pak jak to podepsali do JZD, tak už jsme neměli dohromady nic, jen kousek na zemáky a tak.“ Popisuje, že zhruba tři roky se nemohl nikde uchytit, poté začal pracovat v lesnické dílně. Vyučil se až později, jako zámečník, údržbář a dokázal opravit všechno od buldozerů po motorové pily.

Od dětství neustále rozebíral a opravoval motorku Jawa Robot, kterou měli doma. Když v roce 1955 nastoupil na vojnu, kde zjistili, co všechno umí, začal tam opravovat motorky a auta. Měl vlastní dílnu, nikdo si jej nevšímal, a tak na vojnu vzpomíná v nejlepším. Na vojně zažil i dny maďarské revoluce proti sovětské nadvládě na podzim roku 1956. Vypadalo to, že budou vysláni do Maďarska bojovat proti osvobozeneckým vlivům. „To jsme spávali s vyfasovanými náboji, flinty pověšené nad postelí a čekali jsme, kdy začne válka.“ Ve skutečnosti měli jeho nadřízení z událostí v Maďarsku strach: „Lampasáci z toho byli tak dohrúzení, já jsem jim pak na politickém školení říkal, že absolutně není možné, aby ti lampasáci, co nám velá a naháňajú nás tam, aby s náma šli do války.“ Nakonec k potlačení povstání posláni nebyli.

Závodníkem a mechanikem zároveň

Po vojně se Květoslav Šrámek vrátil do práce v dílně u lesa a ještě více se zabral do své lásky k motorkám a začal s nimi závodit. „Jézéďáci mudrovali, že bych mohl jít k nim dělat do JZD, já říkám: ‚Nemám čas, soboty neděle jezdím po závodách, kde já bych měl čas vám spravovat traktory.‘“ Jezdil hlavně kubaturu dvěstěpadesát a třistapadesát a různými zlepšováky si motorku upravoval, aby byl v motokrosu nejrychlejší. V práci měl dílnu, ve které si mohl všechno nachystat, brzdila jej ale velká nouze o součástky, nic se nedalo jednoduše sehnat a musel improvizovat. „Plácal jsem se kolem toho pátého místa, byl jsem čtvrtý pátý,“ líčí. Na fotkách ale ukazuje i vítězné věnce a medaile. Na otázku, zda přemýšlel, že by se dalo dostat na mistrovství republiky, odpovídá, že to pro něj byla hlavně zábava a že roli hrála velká nedostupnost součástek, a tak razil sokolské heslo Ni zisk, ni slávu.

Šedesátá léta a „sprosťárna“ 21. srpna

V roce 1961 se oženil, s manželkou Marií, jež pracovala ve zbrojovce, se potkali na zábavě a měli spolu dvě děti, syna a dceru. Šedesátá léta prožil zaměřen na motorky a zaměstnán prací. Srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy bral jako „nehoráznou sprosťárnu“. Přestože žil ve svém světě, okupace jej zasáhla. „To si nikdo nikdy nemůže v žádném světě dovolit, aby sebral armádu z celého světa a dostěhoval sa do jiné země.“ Strach ale neměl, jak sám říká, v Zubří měl každý své starosti. V dílně pracoval 40 let, do roku 1993. Začal se také věnovat chovu včel. Od pětaosmdesáti let už s rojem „ogarovi“, tedy synovi, jak se na Valašsku říká, jen pomáhá.

Na otázku, zda se považuje za Valacha, odpovídá Květoslav Šrámek s humorem: „Tož já jsem se narodil v Zubří, tak asi že su Valach, no.“ Vzápětí ale dodává, že je to jedno a dělat se musí všude.

Jak včely makajú

Od sametové revoluce si Květoslav Šrámek sliboval, že se věci změní k lepšímu, v roce 2021, kdy s ním dokumentaristé Paměti národa vedli rozhovor, reflektoval více než třicet let od pádu komunismu se zklamáním. „Nejhorší je, že k moci se dostali takoví lumpi, kterým nevidíš do žaludka, co to v nich je, a každý hrabe jenom k sobě. Ale já sa o to moc nestarám. Já si poslechnu sport a podívu sa na nějaké kino, nebo nic. Nebo sedím před včelínem a dívu se, jak včely makajú.“