Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Šrámková (* 1929  †︎ 2022)

• narozena 20. června 1929

• vyrůstala v Bratislavě

• v letech 1947–1952 studentkou Slovenské vysoké školy technické

• od roku 1952 zaměstnána v Chemoprojektu jako hlavní architektka

• 1955 – studentkou AVU, obor architektura

• vdaná za architekta Jana Šrámka

• členka architektonické skupiny SIAL

• společně s manželem se podílela na realizaci nové budovy hlavního nádraží

• autorka budovy ČKD na Václavském náměstí

• v roce 1990 členkou parlamentu za Občanské fórum

• vítězka mnoha architektonických soutěží

• v roce 1994 obdržela cenu Osobnost české architektury

• profesorka ČVUT

• v roce 2007 získala poctu České komory architektů, v roce 2010 medaili Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury

• zemřela 10. března roku 2022

Alena Šrámková, rozená Cafourková, se narodila v červnu roku 1929 v Praze. Když jí byly dva roky, přestěhovala se celá její rodina na Slovensko. Otec byl zedník a firma potřebovala, aby tam zakládal vápenky.

Nikdo nepoznal, že jsem Češka

Do první třídy nastoupila v roce 1936, v době, kdy mezi Čechy a Slováky panovaly velmi napjaté vztahy. „Patřili jsme mezi takzvané Čecho-žido-bolševiky,“ vzpomíná Alena Šrámková. Otec i ona se velmi rychle naučili slovensky, a nikdo tak nepoznal, že odtamtud nepochází, maminka si však jazyk nikdy plně neosvojila, a nějakou dobu se proto bála vycházet sama z domu ven.

Rodina Šrámkových měla mnoho židovských přátel a otec chodil do kavárny, kde se pravidelně setkávali. Pamětnice měla ve třídě dva spolužáky, kteří byli jednoho dne z vyučování odvedeni a už se nikdy nevrátili. Také její učitelka na klavír byla Židovka. „Chodila k nám s hvězdou na kabátě, nakonec ji taky poslali do koncentračního tábora,“ se smutkem vzpomíná Alena Šrámková.

Když na konci války vypuklo Slovenské národní povstání, odvezl otec rodinu z Bratislavy. Poté, co se vrátili domů, nabídl předsíň několika ruským důstojníkům, aby si tak pojistil, že se jeho dceři ani ženě nic nestane.

Vyučila jsem se truhlářem

Alena Šrámková odmaturovala v roce 1947. Její otec si nepřál, aby studovala vysokou školu, chtěl, aby se naučila nějakému řemeslu. Ale protože ona studovat chtěla, vyučila se během posledních let gymnázia truhlářkou. „Tehdy jsem si vytvořila silný vztah ke dřevu,“ vzpomíná. Proti jejímu dalšímu studiu již nemohl nikdo protestovat, a tak se přihlásila na Vysokou školu technickou v Bratislavě.

„Byly dvě fronty, jedna na statiku a jedna na architekturu. Tak jsem si stoupla do té kratší,“ vzpomíná s úsměvem na svůj nástup na architekturu v roce 1952. Během studia se setkala s úžasnými kapacitami z oboru, učili ji například Hruška, Hanover, Fiala či Koula. V padesátých letech bylo mnoho profesorů vyhnáno z Prahy a část z nich se přestěhovala do Bratislavy, kde vládly přece jen trochu uvolněnější poměry.

Zodpovídala jsem se z individualismu

Během studia se pamětnice začala intenzivně věnovat závodnímu lyžování a dalším sportům, které pohltily veškerý její volný čas. Zkoušky si proto vždycky zapisovala na předtermíny a ve škole se potom až do začátku dalšího semestru neukázala. Nebyla tedy příliš angažovanou studentkou.

Ve čtvrtém ročníku byla předvolána na školní plénum Svazu socialistické mládeže. „Plénum bylo svoláno vysloveně kvůli mně. Celou dobu jsem brečela, vůbec jsem nechápala, co blbnou. Svaz mládeže mě vyzval a předvolal na pódium. Chtěli po mně, abych se zodpovídala. Vůbec jsem nevěděla, co jim mám říct. Z čeho se mám zodpovídat? Z individualismu. Nevěděla jsem, co to je. Vůbec jsem nechápala, co po mně chtějí. Bylo to ošklivé, nakonec mě prostě vyrazili,“ vypráví Alena Šrámková.

Půl roku do školy nechodila a nevěděla, co dělat se svým životem. Všechno se změnilo, když ji přišel navštívit její učitel. „Řekl mi, ať normálně jdu do školy. Tak jsem šla, a nic se nestalo. Vyloučili mě jen formálně, ale index mi nikdo neškrtl,“ vypráví. Ve velké škole se vcelku snadno ztratila, a studium tak dokončila jen s půlročním zpožděním.

Jako diplomovou práci jsem dělala sorelu

V padesátých letech museli všichni studenti architektury povinně vytvořit diplomovou práci ve stylu socialistického realismu. „To jsem samozřejmě nechtěla, bránila jsem se zuby nehty. Ale Pifl mi řekl: ‚Musíš to udělat!‘ A Karfík mi donesl výkresy takového polského baráku, který měl přes třicet pater. Řekl, ať to obkreslím, odevzdám jako diplomku a mám to hotové,“ vzpomíná Alena Šrámková na učitele, kteří jí po celou dobu jejího studia pomáhali.

Nevěděla jsem, jak se staví

Po škole nastoupila do Chemoprojektu v Bratislavě, kde se stala hlavní architektkou. Ve fabrice bylo mnoho stavařů, ale žádný inženýr, a proto dostala bez předchozí praxe tak vysokou pozici. V Chemoprojektu se budovaly obrovské stavby, jednalo se o mnohamilionové investice. „Tehdy jsem vůbec nevěděla, jak se má stavět. Měla jsem pocit, že mě ve škole nenaučili, o čem je architektura,“ popisuje své tehdejší profesní tápání pamětnice.

Rozhodla se proto po vzoru svých několika bratislavských přátel, že si doplní vzdělání na AVU v Praze. Do školy nastoupila v roce 1955. „Pořád jsem doufala, že mi někdo vysvětlí, o čem ta architektura je,“ vzpomíná Alena Šrámková. Na celém oboru byli napříč ročníky pouze tři studenti, studium nebylo založeno na přednáškách, ale na tom, že učitelé korigovali jejich práci. „Vládla tam absolutně svobodná atmosféra,“ vypráví pamětnice. Velmi brzy po svém příjezdu do Prahy se vdala za Jana Šrámka, o pět let staršího architekta. O rok později se jim narodil syn, a ona tak školu dokončila s dvouletým dítětem. „Během studia jsem se účastnila architektonických soutěží. Neuměla jsem to, ale účastnila jsem se. A vyhrávala,“ vypráví.

V Moskvě jsem byla „paní architektka“

Po škole nastoupila do Státního obchodního projektového ústavu, kde byla zaměstnána patnáct let. V ústavu měla výborného nadřízeného, který jí dával v práci velkou volnost. „Jako architekt člověk nemohl být na volné noze, všichni jsme byli zaměstnaní v různých stavoprojektech,“ vypráví Alena Šrámková.

V roce 1959 se také účastnila československé výstavy skla v Moskvě, kde měla na starost restaurační část. Strávila tam tři měsíce, během kterých se realizovaly její návrhy. „Pracovat v Sovětském svazu bylo dobré. Člověk tam měl úžasnou prestiž. Byla jsem Čechoslovák, architekt, specialista. Přišla jsem na stavbu, a nemohla jsem si vůbec dovolit promluvit s dělníky! Byla jsem zvyklá všude vlézt a se všema se kamarádit. To tam neexistovalo, byla jsem paní architektka,“ vzpomíná.

Chtěla jsem uctít stromy, které jsme dali pokácet

Během šedesátých let vstoupila do skupiny SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci), ateliéru, který tehdy vedl Karel Hubáček. „Najednou se začalo více mluvit o architektuře, nemuseli jsme předstírat, že plníme nějaký plán,“ vzpomíná na uvolněnější poměry šedesátých let. Členkou sdružení byla až do revoluce, kdy se rozpadlo a architekti přecházeli na volnou nohu.

V roce 1972 dostal Jan Šrámek na starost realizaci podpovrchové haly hlavního nádraží. Na celém projektu s ním úzce spolupracovala i jeho žena, která se soustředila spíše na materiály a detaily. Do projektu například zapracovala výrazné skleněné výstupky symbolizující sto šedesát stromů, které se v místě nádraží musely vykácet. „Vše schvalovala desetičlenná komise složená ze zaměstnanců nádraží, kteří vůbec ničemu nerozuměli. Na schůze si nosili bandasku s kávou. Pamatuji si jedno zasedání, kde jsem musela nahlásit, že budeme chtít venkovní ocel potáhnout mědí, což bylo velmi drahé, šlo o navýšení rozpočtu o několik milionů. A oni to schválili mávnutím rukou!“ vzpomíná Alena Šrámková.

Lidi na mě chodili křičet do ateliéru

Je důležité zmínit, že většina architektonických návrhů sedmdesátých let zůstávala jen ve formě projektů, které si objednal daný úřad, aby vykázal nějakou činnost. Velmi málo staveb se realizovalo a pamětnice jako žena-architektka mnoho zakázek nedostávala. Její manžel byl o něco méně kontroverzní a často byly projekty zadávány jemu. On je potom de facto předal ženě – stalo se tak například i během realizace budovy ČKD na Václavském náměstí. Projekt získal Jan Šrámek, na návrzích a realizaci však pracovala Alena Šrámková s jeho minimálními zásahy. „Tenhle barák mám i dnes moc ráda, myslím, že jsem se tehdy moc nespletla,“ popisuje. Tlak normalizace na ni profesně nijak nedopadal a ve své práci měla velkou svobodu.

„Když se stavba budovy ČKD dokončila, skončily také silné ataky, které na mě mířily. Do kanceláře mi před dostavbou chodili lidi nadávat. Třeba za mnou přišel pán a říká: ‚To vy tady malujete tu kravinu?!‘ Křičeli na mě, lidi se prostě zlobili. Jakmile si všimli, že se něco kreslí, chodili mě hubovat. Normální lidi z ulice!“ vzpomíná Alena Šrámková na angažovanou veřejnost, která se dostala k plánům výstavby budovy na Václavském náměstí.

Z politiky jsem rychle vycouvala

Sametovou revoluci prožila na Václavském náměstí. V roce 1990 byla požádána, aby za Občanské fórum kandidovala do parlamentu. „Řekla jsem jim, že je to blbost, že to neumím. Ale oni mě přesvědčovali, že to nevadí, stejně se tam prý nedostanu. No, a náhodou jsem se dostala. Když jsem pak viděla, jak to chodí, honem jsem z toho vycouvala. Kdokoliv mluvil, mě přesvědčil. Pak mluvil někdo proti a taky mě přesvědčil. Uvědomila jsem si, že tam nemám co dělat,“ vypráví pamětnice. 

Chtěla bych dělat obyčejné věci

Po revoluci se se dvěma kolegy osamostatnila a založili si vlastní ateliér. Revoluce s sebou přinesla pro architekty mnoho změn. „Přestaly se objednávat projekty, které se potom nerealizovaly, začalo se šetřit,“ vypráví Alena Šrámková.

V roce 1991 se stala profesorkou na ČVUT a je také autorkou nové budovy fakulty. V roce 2004 obdržela cenu Osobnost české architektury, v roce 2010 medaili Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury, byla jí mimo jiné udělena také pocta České komory architektů.

Rozhovor ukončuje Alena Šrámková těmito slovy: „Chtěla bych dělat obyčejné věci, mám ráda všední tvary. Chtěla bych vzít třeba cihlu a položit ji tak, jak by ji přirozeně položil každý. Nic tam nepřidávat, nešokovat, nevynalézat, nezdobit.“