Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jarmila Šrámková , CSc. (* 1928)

• narodila se společně s dvojčetem Věrou 3. května 1928 v Roztokách u Jilemnice

• bratr Vladimír Sucharda byl o tři roky starší

• otec Vlastimil Sucharda vlastnil s bratrem manželky Zdeny, Josefem Václavíkem, textilní továrnu

• oba muži významně působili v Sokole a v Národně socialistické straně

• v roce 1940 gestapo uvěznilo Josefa Václavíka v koncentračním táboře v Dachau

• za války byli rodinní příslušníci a přátelé v protinacistickém odboji

• od roku 1948 byla široká rodina perzekvována komunistickým režimem

• v letech 1947–1949 emigrovali synové Josefa Václavíka a bratr Vladimír Sucharda

• v roce 1954 se pamětnice vdala za MUDr. Jaroslava Šrámka

• na začátku 60. let se pamětnici snažila získat StB ke spolupráci

• v roce 2019 Jarmila Šrámková ovdověla

• v roce 2023 žila v Praze

Do velké rodiny tkalců v Roztokách u Jilemnice se narodila Jarmila Šrámková, rozená Suchardová, společně s dvojčetem Věrou v roce 1928. Rozvětvená rodina držela pospolu a bydleli buď společně, nebo blízko. Bezmála všichni působili v Sokole. Starší členové rodiny udržovali dobré vztahy se sedláky v blízkém Německu, jejichž řeč dobře ovládali.

Jako předzvěst války se začalo chování některých Němců v pohraničí měnit. Válka tvrdě zasáhla rodinu hned v počátku. V roce 1940 odvezlo gestapo do koncentračního tábora v Dachau strýce Josefa Václavíka, tatínkova společníka firmy Václavík & Sucharda.

Řada z nejbližších se zapojila do protinacistického, po válce do protikomunistického odboje. V 50. letech na sebe komunistické represe nedaly dlouho čekat. Pamětnice byla přímým svědkem zatčení otce a později soudního procesu, ale příliš detailů si nezapamatovala. Jak sama uvádí: „Ty špatné věci jsem zasunula, raději vzpomínám na příjemná setkání.“

Velký dům v Roztokách u Jilemnice byl plný lidí

Rodiče Vlastimil a Zdena Suchardovi postavili společně s prarodiči Hynkem a Marií Suchardovými velký kamenný dům v Roztokách u Jilemnice v roce 1924. Pak přišly na svět tři děti. Jako první syn Vladimír v roce 1925 a o tři roky později dvojčata Věra a Jarmila. „Pořád se přistavovalo, kuchyň, garáž, jeden čas u nás bydlela teta se synem, tak zase bylo potřeba místo,“ vzpomíná pamětnice na rodný dům, kde to stále žilo. 

Prarodiče Josef a Marie Václavíkovi bydleli přes kopec v Kruhu, a tety – dvě maminčiny sestry – přímo v Roztokách. Na pár kilometrech čtverečných se to příbuznými jen hemžilo. Často se scházeli i s přáteli a sousedy. Sestřenic a bratranců měla Jarmila záviděníhodný počet. Příběh jednoho z nich ze strany strýce Václavíka, Jana Janaty, lze také nalézt na PN. Kupa dětí zažívala v Roztokách a okolí učiněný ráj.

Snovací stroj děti používaly jako kolotoč

Ve 30. letech se většina obyvatel v okolí Roztok u Jilemnice živila tkaním pláten, stejně jako prarodiče Suchardovi. Syn Vlastimil v řemesle pokračoval. „Stav jsme v našem domě už neměli, ale jedna velká místnost byla tzv. snovárna, to byl skoro kolotoč. Obsluhoval ho dědeček a my jsme se na něm mohli vozit,“ vybavuje si Jarmila Šrámková.

Postupně Vlastimil Sucharda zaměstnal deset tkalců. V roce 1928 se spojil se svým švagrem Josefem Václavíkem a založili prosperující textilní továrnu Václavík & Sucharda s 20 tkalci, samotnou výrobu rozšířili i o obchod. Kanceláře firmy sídlily v Kruhu ve vile Josefa Václavíka a na Václavském náměstí č. 55 v Praze.

Oba dva také velice aktivně působili v pravicové Národně demokratické straně. Josef Václavík zastával místo předsedy krajského výboru a těšil se členství v užším vedení ústředního výboru národních demokratů v Praze. Pracoval také ve správní radě Českých přádelen a tkalcoven lnu.

Vztahy s Němci se začaly měnit

Před válkou, asi tak od roku 1937, se chování některých Němců proměňovalo. „Byli jsme na výletě v Krkonoších a potkali jsme Němky a pozdravily nás: ‚Heil Hitler.‘ Tatínek, náčelník roztockého Sokola, odpověděl: ‚Nazdar,‘“ popisuje jednu z příhod Jarmila Šrámková. Rodiče mluvili skvěle německy, za jejich mladých let se běžně chodilo na rok či dva do Německa na tzv. handl. Pracovali a žili u bohatších německých rodin a naučili se krom jiného dobře i řeč. Udržovali často přátelské styky i po návratu domů.

S válkou přišlo zatýkání

„Ráno jsem se vzbudila, svítilo se a rodiče si povídali. Divila jsem se. Řekli mi, že jedou k Mečířům, místním pekařům, pro mouku, protože Němci vtrhli do celé země a bude to zlé. To byl rok 1939,“ líčí pamětnice zlom ve svém dětství. Ten rok přecházela na druhý stupeň, na gymnázium v Jilemnici.

Hned zkraje války gestapo zatklo profesora němčiny a francouzštiny, člena protifašistického odboje Josefa Antonína Bernarda, o rok později ho popravili v Osvětimi. „V sekundě v únoru bylo najednou jilemnické gymnázium zrušené. Kluci, sextáni, se na veřejnosti dekorovali dubovým listím, jako se to dělalo v německé armádě, a někdo to oznámil,“ vysvětluje Jarmila Šrámková. Dva sextány vyloučili ze všech škol, ostatní studenti mohli přestoupit.

Strýce Josefa Václavíka odvedlo gestapo

Další rána ve stejném roce 1940 se týkala vlastní rodiny. „Otevřely se dveře, stál tam ubrečený Jirka Václavík, strýčkův syn, s tím, že gestapo přišlo zavřít strýce Josefa a tatínkovi musí předat věci firmy,“ popisuje pamětnice. Josefa Václavíka odvezli do koncentračního tábora v Dachau. Vrátil se o tři roky později s podlomeným zdravím.

Traduje se, že za jeho návratem stojí rodinný přítel a právník JUDr. Jindřich Patka. Údajně se zmínil při rozhovoru s vysokým německým důstojníkem, který tvrdil, že gestapo nikoho nezavřelo nevinně, že o jednom nevinném ví. Důstojník, patrně za peníze od doktora Patky, případ Josefa Václavíka prověřil a propustili ho.

Gymnázium v Praze už nezavřeli

Po uzavření jilemnického gymnázia dojížděla Jarmila do Nové Paky, ale i tuto školu zavřeli. V roce 1942 se pamětnice přestěhovala k rodinným přátelům Konopáčovým do Prahy, aby gymnázium dokončila. Doma ale pobývala víc než často, studium jim často přerušovali i na delší dobu. V roce 1944 se do Roztok u Jilemnice přistěhoval budoucí švagr, člen odbojové skupiny Nikolaj, Vladimír Svatý (říkali mu Mirek). Zdědil tehdy menší textilní továrnu po otci J. Svatý Roztoky-Kruh, a rozvířil místní společenský život.

Vytoužený konec války se blížil, většina lidí ho očekávala bezstarostně. Národním socialistům, Vladimíru Suchardovi a Josefu Václavíkovi, ale začalo dělat vrásky nové politické uspořádání poválečné Evropy. Výnosem Košického vládního programu v dubnu 1945, připraveného však rok předtím v Moskvě, komunisté odklidili z politického kolbiště nejsilnější pravicové strany, agrární a jejich Národně demokratickou stranu. 

V květnu 1945 válka skončila. Žádné dramatické události v Roztokách a okolí neproběhly. Jarmila Šrámková si vybavuje jen obavy obyvatel ze znásilňování žen sovětskými vojáky.

Po válce strávily sestry Suchardovy rok v Praze, pak se vrátily do Roztok a Jarmila dokončila gymnázium v Jilemnici. „V dubnu byla u nás doma velikánská svatba mojí sestry s Mirkem, jela jsem sestře k švadleně pro kostým a kufr, ve kterém byl, jsem zapomněla na nádraží v Semilech, nakonec se našel,“ usmívá se pamětnice. Tentýž rok Jarmila odmaturovala a za odměnu uspořádali velký rodinný výlet k moři, to byl rok 1947.

Nebojte, za tři dny vám ho pošlou domů

Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 se bratr Vladimír Sucharda zúčastnil pochodu asi pěti tisíc vysokoškoláků na Hrad podpořit prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi 12 ministrů. Proti demonstrantům zasáhly bezpečnostní síly a studenty rozehnaly. “Hledala jsem bratra, nepřišel domů. Šla jsem na policii do Bartolomějské, ubrečená. Tam byl takový strejda policajt a říkal mi: ‚Jo, je tady, je jich tu hodně. Nechají ho tu tři dny, vyslechnou a pak vám ho pošlou domů,‘“ vypráví pamětnice. To se také stalo.

Zatčení u Hradu bezpečnostní složky pečlivě zaznamenaly. Na konci roku 1948 prováděli komunisté na školách čistky. „Takže Vláďa vyletěl, k poslední zkoušce před promocí ho nepustili,“ popisuje konec bratrových studií Jarmila Šrámková.

Mirkovi ukradli patent rychlostí blesku

V létě roku 1948 zatkli i švagra Vladimíra Svatého a rovnou ho uvěznili. Jeho textilní továrnu J. Svatý Roztoky-Kruh znárodnili ihned, přestože měla méně než 50 zaměstnanců. Za bleskovou akcí stál geniální patent Vladimíra Svatého z roku 1947 – tryskový tkalcovský stav. Vyvinul ho společně se strojním zámečníkem Stanislavem Zahradníkem.

Komunisté dobře věděli, o jak převratný vynález se jedná. Z obavy před útěkem do zahraničí a prodejem patentu Vladimíra Svatého zatkli a uvěznili na Pankráci. Části továrny, kde byl prototyp stavu, zapečetili, projektovou dokumentaci zamkli do trezoru. Po třech měsících Vladimíra Svatého bez soudu propustili.

Ještě ten den dostal od komunistů možnost pokračovat v práci na svém vynálezu, pokud podepíše prohlášení, že jeho vynález prototypu tkalcovského stavu s tryskovým prohozem bude sloužit výhradně hospodářskému rozvoji Československé republiky. Vladimír Svatý prohlášení podepsal a společně se Stanislavem Zahradníkem pak vynález zdokonalovali. (Podrobnosti najdete v sekci Dodatečné materiály a Medializace.)

Neúspěšný pokus o vzkříšení demokracie

Únorový puč odkázal do ilegality politickou činnost Josefa Václavíka, Vladimíra Suchardy a jejich souputníků. Pokoušeli se připravit vznik názorově podobné strany, jakou byla národně demokratická. Tajné schůzky probíhaly většinou v kanceláři na Václavském náměstí č. 55 v Praze.

Všechno propracovali do detailů. Nová strana se měla jmenovat Občanská demokratická strana, jejím předsedou měl být JUDr. Alois Rašín. Spojili se s bývalou agrární stranou, připravili společně i program. Hlavním bodem byla úprava vlastnictví. Stát by vlastnil jen velké podniky, střední, menší a živnosti by zůstaly v soukromých rukou. Čekali na příhodný okamžik, kdy dojde k destabilizaci komunistické moci, ten ale nikdy nepřišel. (Detaily viz Dodatečné materiály.)

Bratr odešel spolu s dalšími do emigrace

Vladimír Sucharda rok po vyhazovu ze školy emigroval do Anglie společně s manželi Josefem a Ludmilou Mládkovými, pozdějšími textilními továrníky v Newtownards u Belfastu. Jejich firma nesla název Crepe Weavers a čekal ji světový úspěch.

Dva synové Josefa Václavíka, Zdeněk a Jiří, už na ně v Anglii čekali. Vladimír Sucharda se nakonec usadil v Kanadě. Vzhledem ke změně politické orientace odcházeli z Československa po puči v roce 1948 hromadně i další.

„Věděla jsem, že od nás z vesnice odešel Jarka Grosman za hranice. Šla jsem po ulici, a najednou slyším: ‚Nazdar, Jarčo!‘ Byl to Grosman, zdál se mi bledý. ‚Já bych potřeboval domluvit něco tady s těmi hochy za mnou. Můžeme si to u tebe říct?‘“ vzpomíná Jaroslava Šrámková. Vzala je do kanceláře na Václavském náměstí č. 55, Jarka klukům ukazoval, kudy můžou přejít hranice.

Příběh dobrodruha Jaroslava Grosmana stojí za zmínku. Pracoval za války jako totálně nasazený ve firmě Daimler Benz v Nové Pace. Jako technický talent strojům dobře rozuměl. Výrobu zbrojního artiklu s dalšími soukmenovci, Miroslavem Holcem, Oldřichem Valáškem a Janem Horáčkem, sabotovali. Vykládali z vagónů části strojů, nosili je zpátky nebo házeli do rybníku.

Na jaře 1944 dokonce přerušili kabely vysokého napětí do fabriky, což tvrdě vyšetřovalo gestapo. Báli se prozrazení, a tak Jan Grosman s Janem Horáčkem utekli na východní frontu. Mnohokrát unikli smrti jen o vlásek a dvakrát utekli z transportu do gulagu. Účastnili se bojů na Dukle v první linii.

Po návratu do vlasti poskytl Vladimír Svatý Jarkovi dílnu a dal mu svou pistoli. V únoru 1948 se Jarka Grosman rozhodl pro odchod do emigrace, na rozloučenou napsal na štít obchodu v Roztokách „Komunisti bourají republiku“. K hranicím ho odvezl kamarád a soused František Macoun autem Mirka Svatého. V Německu vstoupil Jaroslav Grosman do služeb CIC a několikrát se vrátil plnit úkoly do komunistického Československa.

Poslední akci, pokus o únos bývalého ministra Dr. Prokopa Drtiny, kterého hlídala policie, odhalila Státní bezpečnost (StB). Jaroslava Grosmana zatkli 5. července 1948 a odsoudili k 20 letům žaláře. Po sametové revoluci obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.*

Znárodnění tatínkovy továrny byl jen začátek

Textilní továrnu Václavík & Sucharda komunisté znárodnili v roce 1951 a dále ji provozovali v Mladých Bukách pod názvem Lenka. Josefa Václavíka a Vlastimila Suchardu měli komunisté na indexu.

Ve stejném roce, ve věku 55 let, dostal Vlastimil Sucharda povolávací rozkaz na vojenské cvičení, resp. nastoupil do tábora nucených prací pro politicky nespolehlivé osoby v Novém Strašecí, přestože prošel celou první světovou válku jako voják. Občas ho tam navštěvovala rodina nebo se stačili v době vycházek sejít v Praze. Do Roztok už to bylo daleko.

Další rána v podobě druhého uvěznění Vladimíra Svatého za údajný pokus prodat patent na Západ a napomáhání útěku do zahraničí zasáhla rodinu rovněž v roce 1951. V té době pracoval Vladimír Svatý ve Výzkumném ústavu textilní technologie při Technické univerzitě v Liberci a patentoval tryskový vodní stav. Naštěstí ho propustili v řádu týdnů.

Na jaře 1952 nečekaně přivezli Vlastimila Suchardu domů do Roztok příslušníci StB. „Udělali velkou prohlídku domu, prohlíželi barák nahoru a dolů. Druhé auto přijelo do Kruhu, tatínka odvezli a strýčka taky. Oba byli zatčeni 11. dubna 1952 na Velký pátek,“ vybavuje si pamětnice. V domě zůstali dědeček, matka a obě sestry. Následující dny se spojili s právníkem JUDr. Jindřichem Patkou.

Kam otce a strýce odvezli, netušili. „Krátce po Velikonocích jsme ve vysílání o jednom z procesů v rozhlase slyšeli, jak poslanec Knebort říká, že peníze pro emigranty dostal od Josefa Václavíka,“ vybavuje si Jarmila Šrámková.

Po koncentračním táboře čtrnáct let žaláře

Rodina Suchardových se žádné bližší zprávy oficiálně nedozvěděla, návštěvy jim nepovolili. V té době měla Jarmila už známost se svým budoucím manželem Jaroslavem Šrámkem. Ten domluvil pro otce i strýce právníky z židovské komunity v Praze. JUDr. Neumann zastupoval Vlastimila Suchardu. Od něj pak rodina získávala informace. Soud se zatčenými zasedal v říjnu a trval tři dny. Rodinu pustili do soudní síně až na vyhlášení rozsudku.

„Všichni k nám stáli zády. Když vyhlásili rozsudky, tatínek se vůbec nerozhlížel. Uvažovala jsem, jestli mám vykřiknout. Ale potom se podíval a zamával nám,“ líčí Jarmila Šrámková.

Josefa Václavíka odsoudili za velezradu na 14 let, k pokutě deset tisíc korun, propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanských práv. Vlastimil Sucharda dostal tři roky, pokutu ve stejné výši a ztrátu občanských práv na pět let. Oba tresty se pohybovaly na horní hranici, protože dotyční neprojevili před soudem snahu přizpůsobit se komunistickému zřízení.

Zůstala jsem s manželem v Praze

Jarmila a Jaroslav Šrámkovi se vzali v roce 1954, kdy také propustili Vlastimila Suchardu. Šrámkovi zůstali bydlet v Praze. Jarmila dálkově vystudovala chemicko-technologickou školu a celý život pracovala jako laborantka v nemocnici.

Jaroslav promoval v roce 1951 na lékařské fakultě. Pracoval v Ústavu hygieny a epidemiologie, v rámci výzkumu neštovic cestoval po světě. V roce 1961 mu ale komunisté cestu do Francie zakázali. Souviselo to pravděpodobně s výslechy spojenými s návštěvou Květy, budoucí ženy Jirky Václavíka, z Anglie v roce 1960.

„Dostala jsem předvolání na čtyřku [Bartolomějská 4]. Ptali se mě, co v nemocnici, a tak všelijak. Pak u dalšího výslechu to byl klasický systém – jeden hodný a druhý začal křičet, ptali se na Květu,“ popisuje Jarmila Šrámková. Výslech skončil rychle poté, co se estébáci dozvěděli, že pamětnice v zaměstnání řekla, kam jde. Kontaktovali ji znovu a nabízeli spolupráci.

„Já patřím k lidem, kteří všechno řeknou. I když vám to podepíšu, tak nezaručím, že nikde nic neřeknu. Tak mi dali pokoj. Ale byla jsem z toho tehdy dost špatná, bála jsem se, jestli jsem něco neřekla,“ vybavuje si.

Mládkovi nedali komunistům spát

Josef Václavík se vrátil domů na amnestii v roce 1960, ale StB ho pronásledovala do konce života. Jejich soustavný zájem byl podle pamětnice vyvolán tím, že syn Zdeněk Václavík pracoval v textilní továrně Crepe Weavers u Mládkových. Státní bezpečnost se intenzivně snažila o nich získávat informace. Využili každé příležitosti, třeba i návštěvy matky, Zdeny Suchardové, u rodiny syna Vladimíra v Kanadě v roce 1964. Mimochodem Vladimír si vzal za ženu Kanaďanku Hane Zimmer, jejíž židovská rodina prchla z Československa před Hitlerem.

„Zdejší estébáci tlačili přes strýčka Josefa, aby se maminka vracela přes Anglii. Byla týden v Belfastu. Mládkovi tam měli tryskové stavy mého švagra,“ říká Jarmila Šrámková. Crepe Weavers byla první továrna mimo státy Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), obchodní organizace sdružující socialistické státy, která začala tkát na tryskových stavech. Úspěch se dostavil záhy, svá zastoupení měli po celém světě, i v komunistickém Československu.

„Oni s nimi pak stejně obchodovali, jezdili k Mládkům zástupci odsud. Jejich syn měl tady vilu. Když šlo o obchod a o peníze, všechno najednou bylo jinak,“ komentuje pamětnice čilý obchod komunistů s rodinou emigrantů Mládkových před sametovou revolucí.

Komunisté patent Vladimíra Svatého prodávali do celého světa. Vynálezce pak odměňovali po svém, udělili mu titul Laureáta státní ceny Klementa Gottwalda, byl nositelem zlatého odznaku Zasloužilý vynálezce a Průkopník socialistické práce.

Pražské jaro vítali jako sametovou revoluci

V druhé polovině 60. let Šrámkovi díky uvolnění cestovali, Vlastimil Sucharda navštívil syna Vladimíra v Kanadě. Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 strávila Jarmila Šrámková v laboratoři, žádnou mimořádnou událost osobně nezaznamenala.

Rok 1970 byl začátkem tvrdé normalizace a přišly stranické prověrky. V oficiálních dokumentech se hovořilo jen o pohovorech a výměně stranických legitimací. Slova prověrka a čistka se nesměla používat. Do komisí zasedlo podle dostupných údajů přes 160 tisíc předtím rovněž prověřených lidí. Jejich detailní fungování, například kladení otázek, nestanovilo vedení KSČ centrálně. Mělo záležet na taktice místních funkcionářů.**

Pamětnice se prověrce nevyhnula, na III. interní klinice v Praze, kde pracovala, ji popsala jako formalitu. Vymluvila se, že je pacifistka a je proti jakémukoli násilí.

V září 1989 vyrazili Šrámkovi jako důchodci na velkou zahraniční cestu. Navštívili širokou rodinu a přátele v západní Evropě, mimochodem i architektku Evu Jiřičnou, neteř Vladimíra Svatého, i rodinu bratra v Kanadě. 17. listopadu i další dny se už osobně zúčastnili všech shromáždění v Praze. Změny spojené se sametovou revolucí vítali s nadšením.

V 90. letech s manželem hodně jezdili na výlety a chodili po horách. Pamětnice ovdověla v roce 2019, Jaroslavu Šrámkovi bylo 96 let.

Ve stejném roce odhalili ke 100. výročí narození Vladimíra Svatého, CSc. pamětní desku na zdi bývalé továrny J. Svatý Roztoky-Kruh. Stalo se tak díky úsilí nadšence pro místní historii Vlastimila Mendřického. Slavnosti se zúčastnila mimo pamětnice i architektka Eva Jiřičná. Syn Mládkových Milan Mládek, český honorární konzul v Belfastu, přispěl na vznik pamětní desky.

Pospolitost rodina stále udržovala navzdory mezikontinentálním vzdálenostem. Ač sama pamětnice děti neměla, o generace mladší příbuzní ji navštěvovali. V době natáčení v roce 2023 byla ve vynikající duševní i fyzické kondici, zcela soběstačná. Ráda chodila na procházky.

Na otázku, co by chtěla vzkázat následujícím generacím, odpověděla, že nám všem chybí tolerance a schopnost vytvářet vztahy.

 

* Zdroj: František Vejr: Za co, soudruzi, za co? Osudy bojovníků III. odboje a obětí totality z Roztok a Kruhu u Jilemnice, bližší informace viz oddíl Medializace.

** Zdroj: Týdeník Respekt, celý článek viz oddíl Medializace.