Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Šrámková (* 1934)

• narozena 5. července 1934 v Brně

• do sedmi let žila s matkou Josefou Šrámkovou, poté se dostala do dětského domova

• od roku 1941 žila nejprve v domově na Hlinkách, následně na Cihlářské

• ústav byl silně germanizovaný, vychovatelky pouze německé

• na konci války si ji matka nečekaně vyzvedla a odvedla z autobusu utíkajících Němců a dětí z domova

• v poválečných měsících se jako germanizované dítě musela skrývat

• musela se naučit znovu česky

• dokončila ZŠ a vyučila se pletařkou v Třebíči

• byla členkou úspěšného týmu házené

• počátkem 50. let vstoupila do ČSM

• v roce 2023 žila v Brně na Vinohradech

„Už jsem byla v autobuse. Skoro jsme odjížděli, ale jedna vychovatelka něco zapomněla, tak se vrátila do budovy, a mezitím někdo mě volal, že mám jít ven – a já jsem viděla, že je to maminka. Chtěla jsem se vrátit do autobusu – a měla jsem s sebou jenom panenku, nic jiného – ale oni [vychovatelé] už byli rozčilení, protože už se blížila letadla, už se odjíždělo, a tak mě nechali venku s maminkou. Vůbec jsem neměla žádné vysvědčení, nic, žádné doklady. A odjeli. Já jsem plakala celou cestu, jak mě [maminka s tetičkou] vedly přes Lužánky, plakala jsem, že se chci vrátit zpět s dětma. A maminka mně říkala: ‚Libuško, buď ticho, nemluv německy.‘“

Denn wir fahren gegen Engeland!

Libuše Šrámková se narodila 5. července 1934 v Brně. Její matka Josefa Šrámková byla svobodná, pracovala na Náměstí Svobody ve vyhlášené Tomanově cukrárně jako prodavačka. Malá Libuše žila do sedmi let s matkou, poté se dostala do domova pro mládež. „Když jsem dorůstala, tak jsem byla na Hlinkách v domově a potom jsme se odstěhovali na Cihlářskou [nynější Masarykův domov mládeže], což bylo vesměs německé. Nevím, proč se maminka ke mně nehlásila. Sice potom mě navštěvovala, ale já jsem se vždycky schovala na záchodě, abych s ní nemusela mluvit.“

Od 15. března 1939 bylo již Brno okupované nacisty a germanizace státních organizací v plném proudu. Pamětnici od prvních dní v dětském domově vychovávaly výhradně německé sestřičky a stejně tak děti byly vedeny, aby spolu mluvily pouze v němčině. „Já jsem neuměla vůbec česky. Prostě jen německy. Taky jsem chodila do školy na Hlinkách, a to jsme chodívali vždycky pěšky, ve štrůdlu, a zpívali jsme německy. (…) Už to nepamatuji, ale když něco hraje, tak tedy hymnu trochu znám. A taky ‚Denn wir fahren, denn wir fahren, gegen Ingeland!, to jsme hodně zpívali.‘“ Zda se ve škole učili společně s českými žáky si dnes už Libuše Šrámková není jistá. Germanizované děti z domova držely pohromadě a s žádnými jazykovými či kulturními překážkami se z oficiálního hlediska setkat nemohly.

Násilí ani diskriminaci z německé strany si však Libuše Šrámková nepamatuje. „Chovali se ke mně dobře – nebyl žádný rozdíl mezi Němcema nebo tak.“ A německé, politické symboly? „Ne, vůbec ne. Nebo nevím … Ale jak říkám, na ty děti oni byli hodní, ty vychovatelky.“ Ve vzpomínkách Libuše Šrámkové se tak vyjma hromadných pochodů do školy objevují především obrazy všedního dětského života, období angíny anebo první jízda na kole v ústavní zahradě. Individuálně se děti na veřejnost nedostaly – pokaždé pouze ve velké organizované skupině. Za jakých okolností dětský domov změnila, pamětnice neví. Jen se jí vybavuje uvolněnější, veselejší atmosféra na Cihlářské a také to, jak v posledních letech války coby starší chovanka pomáhala s mladšími dětmi, když se při bombardování utíkali schovat do sklepa.

„Já jsem to nepociťovala [že válka končí]. Nebylo, že bych se omezovala v jídle nebo v něčem. Tam [v domově] byli dobře zásobení. Do školy jsme stále chodili, stále v těch zástupech,“ vzpomíná Libuše Šrámková. Dětský domov, tehdy již na Cihlářské, byl uzavřeným světem, kam vnější události pronikaly jen ve velmi omezené míře. Děti zvyklé podřizovat se hromadné organizaci neprotestovaly, když se jednoho dne měly sbalit a kamsi odjet autobusem. „Když byl konec války, tak se objednal autobus a měli jsme odjet. Nevím, jestli směrem na Jihlavu – to mě jednou říkal jeden pán, co tam v domově taky žil, že do Jihlavy a ještě pořád dál. Utíkali prostě.“ Pamětnice tehdy znovu pomáhala mladším dětem s balením a nastupováním. Najednou ale, když už sama seděla uvnitř, objevila se pod okny autobusu její matka s tetičkou.

Když mě odvedli, všechen můj majetek byla jen panenka

Volaly na ni, aby vystoupila. Ale Libuše Šrámková nechtěla, přála si zůstat s ostatními dětmi. Nakonec se vydala k matce jen s panenkou, která tehdy představovala veškerý její majetek. A za pár minut v nastalém zmatku autobus odjel, aniž se po ní někdo sháněl. Později se dozvěděla, že za nenadálým propuštěním z odjíždějící skupiny stálo kromě vyhrocené situace u autobusu i matčino velké naléhání na vychovatelky. Co se však stalo s jejími kamarády, kteří zůstali uvnitř, Libuše Šrámková nikdy nezjistila. „Po válce jsem potkala na Lidické jednoho pána a byl mě povědomý. Začal na mě česky: ‚Líbo! Líbo!‘, tak jsem se ho ptala a on říkal, že odjeli někam na Jihlavu. Domluvili jsme si sraz, že si popovídáme víc, ale už jsme se potom nesetkali. (…) Takže nevím, jestli jeli do Německa. Někdo říkal, že cestou byli bombardovaní – jestli zahynuli, nevím.“

Na jaře 1945 se tak desetiletá Libuše najednou měla znovu zařadit mezi Čechy a mluvit opět rodným jazykem. A teprve tehdy poznala, jaký je vztah veřejnosti ke kultuře, v níž ji vychovávali. „Maminka musela chodit do práce a neměla se mnou trpělivost, ale strýc Karel k nám vždycky přišel a pustili jsme se do češtiny. To ‚di, ti, ni‘ mi dělalo potíže. (…) A maminka měla strach, že mě odsunou, protože jsem mluvila jenom německy.“ Ve snaze předejít potížím schovávala matka pamětnici doma. „Bydlely jsme v nájemním domku tam pod kopcem [na Tomkově náměstí] a já jsem se dívala z okna, jak lidi chodí. Ale jednou jsem vylezla přes střechu na půdu a z půdy ven. Nevím, kde jsem poudila, ale lidi mě viděli a žalovali.“

Znovu se stát Češkou

Aby se vůbec mohla v září vrátit do školy, potřebovala znovu získat osobní dokumenty. Ty pro ni sháněl maminčin tehdejší partner, i tak ale z důvodu nedostatečné znalosti češtiny pamětnici zařadili do 4. třídy, ačkoli ve svém věku měla nastoupit už do 6. Proč lidem vadí Němci teprve dospívající Libuše dost dobře nerozuměla. „Ne, to mi jako dítěti vůbec nedošlo. Jenom vím, že se ke mně chovali špatně. Ne, že by mě bili, ale nechtěli se mnou kamarádit. Prostě se mě stranili,“ vypráví a dodává: „Já jsem dřív byla docela divoká, za Německa. A potom, jestli to na mě dolehlo … tak už jsem byla taková tišejc.“ Ve škole na Cacovické se jí naštěstí ujal češtinář, který jí pomohl dohnat ztracený jazyk a zastával se jí i před spolužáky.

V patnácti letech, v sedmé třídě, tedy Libuše Šrámková ukončila základní vzdělání a odešla se vyučit pletařkou do Třebíče. Na osamostatnění se těšila, chtěla si vybudovat nový svět po svém. Při návštěvách matky v Brně poznala prvního manžela – „To byl taky Němec,“ podotýká – s nímž se však po několika letech rozvedla. Zatímco v Třebíči si jí všiml trenér házené, který jí nabídl místo ve školním týmu. Pro pamětnici zvyklou pohybovat se celý život ve větším kolektivu to byl velmi šťastný okamžik. A vášeň pro sport si uchovala do konce života. Zároveň vzpomíná, že na popud kamarádky z týmu následně vstoupila rovněž do ČSM: „Přemluvila mě kamarádka a já jsem byla tak vychovaná, byla jsem zvyklá žít v kolektivu. Tak jsem šla a tam se taky hodně sportovalo.“ Podotýká, že jako náctiletá politickou situaci příliš nesledovala – a snad i vzhledem ke členství v nové mládežnické organizaci byla její někdejší německá výchova zapomenuta.

Nebyla jsem tady spokojená, ale rozhodli jsme se zůstat

Při jedné z dalších návštěv Brna poznala druhého manžela, studenta medicíny, který posléze jako mladý lékař dostal umístěnku do Jihlavy. Přestěhovali se, avšak Libuše Šrámková musela na jeho naléhání nechat házené. Vystřídala různé profese – účetní na poště, lehký průmysl a jiné. Jen jedenkrát, v prvních letech komunistické totality, uvažovala o emigraci. „Já jsem chtěla, ale manžel ne,“ vzpomíná. „Ne, že by se mi to tady nelíbilo, ale nebyla jsem spokojená.“

Narodil se jim syn, potom dcera. V 80. letech se přestěhovali zpět do Brna na nově vznikající sídliště Vinohrady. Zde Libuše Šrámková žije dodnes (2023), po smrti manžela v roce 2004 už sama. Ve svém věku je stále velmi vitální a v nejvyšším patře paneláku se těší z podmanivého výhledu na město.