Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dušan Srb (* 1941)

• narozen 4. září 1941 v Praze

• během druhé světové války pobýval u tety a strýce ve slovenských Baťovanech

• vyučil se nástrojařem, v učení chodil do kroužku stavění plachetnic

• po vyučení absolvoval dalších pět let na průmyslovce v Jablonci

• pracoval jako nástrojař, v konstrukci a poté ve vývoji v závodě LIAZ

• v roce 1960 nastoupil na vojnu, brzy byl přesunut do Dukly Karlovy Vary, kde se věnoval sjezdu na lyžích

• po vojně patřil k československé špičce ve sjezdu, kvůli zranění musel skončit

• v roce 1980 vyhrál závod Světového poháru v jachtingu v Nizozemsku

• poté začal trénovat dětský oddíl TJ Delfín Jablonec

• po ukončení závodní kariéry působil jako reprezentační trenér jachtingu, s dcerou Renatou se zúčastnil OH v Barceloně 1992

• ve vlastní firmě stavěl plachetnice Optimist

• od roku 2008 trenérem dětské reprezentace

• v roce 2010 byl Českým svazem jachtingu vyhlášen Trenérem roku

• v roce 2024 žil v Tanvaldě

Dušan Srb je legendou českého jachtingu a jediný československý a český vítěz závodu Světového poháru. Tento kormidelník, reprezentační trenér a člověk milující adrenalin, vypráví o svém sportu poutavě a s láskou. Popisuje dobu, kdy s téměř neznámým sportem v partě kamarádů začínali a jejich zdravá soutěživost jim nebránila sdílet si mezi sebou informace, jak loď dokonale ovládat.

Poprvé na vodě

Dušan Srb se narodil 4. září 1941 v Praze. Protože jeho rodiče nechtěli, aby se během probíhající druhé světové války nacházel v Praze, poslali jej k matčině sestře na  Slovensko. Pamětník tak až do roku 1945 žil u tety a strýce v obci Baťovany (od roku 1949 přejmenovány na Partizánske). Strýc pracoval jako mistr v Baťově továrně a po práci se mu hodně věnoval. „Byli jsme se strýcem většinou po lesích, anebo kolem rybníčků a řek. Nejkrásnější bylo rybaření na řekách,“ vzpomíná a dodává, že to byly roky plné krásných chvil lovení zvěře v lesích a chytání ryb.

Ještě před koncem války se přestěhoval zpátky k rodičům, kteří už tehdy bydleli v Jablonci, kde si před válkou postavili dům. Otec Josef, narozený v roce 1912, pracoval jako zámečník a o šest let mladší matka Blažena, rozená Dvořáková, vystudovala ekonomii a pracovala v místní továrničce na bižuterii. Rok po válce se pamětníkovým rodičům narodil další syn. S partou kluků a děvčat chodili kromě fotbalu a vybíjené i lovit pstruhy holýma rukama. „Prostě jsme dělali spoustu skopičin, ale takovejch těch klukovskejch,“ shrnuje pamětník a dodává, že si často hrávali i na jablonecké přehradě Mšeno, poblíž jejich domu.

Právě tam poprvé zažil, jaké to je se plavit po vodě, ten opojný pocit plný adrenalinu. „Kolem přehrady dělali novou elektriku, vyvrátili staré dřevěné sloupy a dávali [tam] nové. A my jako kluci jsme ty sloupy dotlačili až do přehrady, sedli jsme si na ně a rukama a tyčkama od plotu jsme pádlovali. Ale byli jsme víc pod těma sloupama, než na nich.“ Později se jim podařilo stlouct tři kůly k sobě a napnout plátno ze stanu a vytvořit si tak svoji první plachetnici.

Nebudeš zámečník, budeš nástrojař!

Na únorový komunistický puč z roku 1948 nemá Dušan Srb žádné vzpomínky, když ale přišla v roce 1953 měnová reforma, rodinu to zasáhlo. Naštěstí tehdy měli všechny peníze Srbovi u sebe, a tak se jich nedotkla drastická inflace peněz na vkladních knížkách. I tak ale pamětník vzpomíná, že museli najednou hodně šetřit.

Ve čtrnácti letech, po základní škole, nastoupil Dušan Srb do učení. Rodiče chtěli, aby pokračoval, stejně jako otec a dědeček, v tradici zámečnictví, ale nakonec to dopadlo jinak. Pamětník totiž na přijímacích zkouškách napsal do kolonky zájmy, že jej zajímá voda a plachetnice. „Zavolal mě ředitel toho učiliště a řekl: ‚Nebudeš zámečník, budeš nástrojař!‘ A teprve později jsem pochopil proč, ředitel byl starý jachtař a chtěl dát dohromady partu kluků, které naučí stavět plachetnice.“ A tam to všechno začalo.

Dokonale ovládat loď

Ředitel Jindřich Janáček byl původním povoláním truhlář. Dal dohromady asi osm kluků a jal se jim předat své zkušenosti. Během zimy postavili tři pramičky typu Mlok, a když přišlo jaro, jezdili trénovat na přehradu. Ředitel dbal na to, že se musí nejprve loď naučit perfektně ovládat, hodně času tedy trávili tréninkem na souši. Nespěchal se závoděním a s partou kluků dřel na tom, aby si dokázali v každé situaci poradit a o své lodi věděli vše. První závody Dušan Srb absolvoval v sedmnácti letech jako kormidelník a tato role v jachtingové dvojici mu už zůstala. Po učilišti šel na dvouletou nástavbu na průmyslovku, načež začal pracovat v jablonecké továrně Liaz. Už jako zaměstnanec pokračoval na škole další tři roky během večerních kurzů. V závodě vyrábějícím motory do autobusů a nákladních vozů působil na různých pozicích. Prvních osm let v nástrojárně, dalších pět let v konstrukci a poté se přesunul do vývoje. Ještě předtím jej ale čekala vojenská služba, na kterou nastoupil v roce 1960.

Lyžařem na vojně

Začal u dělostřelectva v Karlových Varech, první tři měsíce byly nejtěžší, protože se učil pořádku a drilu. Pak se mu ale podařilo vyhrát vojenské závody ve sjezdu na lyžích a díky tomuto vynikajícímu výsledku byl rovnou přesunut do Dukly Karlovy Vary. S vojnou tedy měli společný jen mundúr a on se tak mohl věnovat naplno sportu. Po návratu z vojny pokračoval v závodění ve sjezdu na lyžích na nejvyšší republikové úrovni, během čehož chodil každý den od 5,45 do 14 hodin do práce. Závod LIAZ měl vlastní sjezdařské družstvo, a tak mohl jezdit na jejich chatu do Harrachova a trénovat. V družstvu s ním byly špičky tehdejšího sjezdu, olympionici Jaroslav Janda a Evžen Čermák.

Návrat k jachtingu

Na mistrovství republiky ve sjezdu se mu podařilo umístit na šestém místě. Ale krátce poté si těžce zlomil nohu. „Odvezli mě do [Liptovského] Mikuláše, tam mi řekli, že se s tím nedá nic dělat, že se to musí uříznout. Ale náš trenér a oddílový doktor, který tam byl, to nedovolil.“ Načež převezli Dušana Srba do nemocnice v Praze. Čekala jej neuvěřitelně náročná a dlouhá rekonvalescence, půl roku strávil v nemocnici a dva roky musel nosit sádru. K těžkému momentu se pamětník vrací těmito slovy: „Protože jsem lyžovat nemohl, tak jsem začal vážně jachtařit.“ Jako kormidelník totiž mohl v lodi sedět. Zprvu ho musel kosatník, tedy druhý člen posádky, do lodi nosit. 

S kosatníkem Pavlem Landou spolu vytvořili nerozlučnou dvojici, trénovali hlavně na Máchově jezeře a v Jablonci a posléze jim pamětník postavil novou loď, tu nejrychlejší a největší – Létajícího Holanďana. Loď byla mezi jachtařskou partou úplnou novinkou, a přestože mezi sebou všichni bojovali o první místa, pamětník vyzdvihuje, že si každé nové zjištění navzájem mezi sebou sdíleli.

Srpen 1968 ve Švýcarsku

Dramatické dny srpnové okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil Dušan Srb mimo domov. S partou kamarádů si ze staré Avie postavili obytný vůz a vydali se do švýcarského Davosu. „Tenkrát to bylo trošku komplikované, protože nikdo z nás neuměl německy, anglicky, to až později,“ popisuje, jak se k nim tehdy dostávaly zprávy o obsazení.  „Nedá se říct, že bysme věděli všechno. A nedokázali jsme si to ani představit.“ Z Davosu se vrátili zpět domů: „[Návrat] byl nepříjemný, nebylo to jednoduché. V továrnách a mezi kamarády a přáteli se v podstatě nic nezměnilo, tam to zůstávalo všechno stejné, až na to, že nás hlídala cizí mocnost.“ Později se ke své zkušenosti s komunistickou totalitou vrací slovy: „Nejvíc mi vadilo, že člověk nebyl svobodný. Musel si dávat neustále pozor na pusu, aby neřekl něco, co by ho znemožnilo.“ S manželkou Jaroslavou se jim během normalizace narodily dvě dcery.

Těsný únik olympiády a úspěch na Světovém poháru

V rámci jachtingu se jim s parťákem Landou velmi dařilo, na mistrovství republiky se pravidelně pohybovali mezi prvním a třetím místem. Nominace na olympiádu v Moskvě 1980 jim těsně unikla, když je porazili bratři Brandejsové. Pavel Landa se před závodem zranil a s novým kosatníkem Jindřichem Teplým na Brandejsovy nestačili. „Nedalo se s tím nic dělat, museli jsme uznat, že jsme v daném okamžiku horší,“ komentuje pamětník. Ale nevzdali to, trénovali a vyhlíželi Světový pohár v Nizozemsku 1980.

Už předtím zažil Dušan Srb závody v zahraničí, ve východním Německu, Polsku, Maďarsku, Bulharsku, a ani do Nizozemska nejel poprvé. Ale poprvé šlo o nejprestižnější závod - Světový pohár. A ten den jej poprvé vyhráli, jako dosud  (k roku 2024) jediní z Československa i Česka. Vál silný vítr a to jim hrálo do karet, protože měli trénink z Baltského moře. „V tom silném větru jsme to uměli hodně dobře, takže soupeři neměli šanci.“ Byl to fantastický úspěch. Nic na výsledku nezměnil ani dramatický závěr, kdy jim upadlo kormidlo, do cíle se však v daném časovém limitu dostali a slavili historické vítězství.

Jindřich Teplík, Dušanův kosatník, musel ale brzy po tomto úspěchu na vojnu. Dušanu Srbovi se už nechtělo shánět nového parťáka, a tak se závoděním skončil a začal trénovat.

Kariéra trenéra

V oddíle TJ Delfín Jablonec dal dohromady skupinu dětí, včetně jeho dcery Renaty, a předával jim své nabyté zkušenosti. V Jablonci se nejednalo o nijak populární sport: „Spíš tam děti přivedli rodiče, než že by to ty děti lákalo. No a když si poprvé sedly na loď, tak to už je něco, co spousta lidí nezapomene.“ Stejně jako jeho učil ředitel Janáček, i on vedl děti k tomu, že nejprve musí umět dokonale ovládat loď a až potom se pojede závodit. Poctivý trénink se vyplatil, brzy jej začali na závodech vítat se slovy: „Delfín je tu, zabalte poháry,“ což Dušan Srb vnímá jako nejvyšší uznání. Reflektuje ale i to, že svým nasazením ochuzoval rodinu. „Nebylo to jednoduché,“ popisuje.

Na olympiádě v Barceloně 

Později se stal reprezentačním trenérem. Během této doby vedl českou a slovenskou posádku a také prožil Sametovou revoluci, ze které měl velkou radost. Sám se připojil k demonstraci v Praze: „Byl jsem na Václavském náměstí, všichni byli rozjaření a mysleli, že bude o hodně líp a všechno pro to, myslím, v daný okamžik i udělali.“

V roce 1992 jel jako trenér reprezentace na Olympijské hry v Barceloně, spolu s dcerou Renatou, které tehdy bylo sedmnáct let. Její posádka skončila na šestnáctém místě, což pro ni bylo dle pamětníkových slov zklamáním: „Mysleli si, že budou mít na první tři,“ říká. 

Po olympiádě se vrátil k trénování v Jablonci, v roce 2008 se stal opět reprezentačním trenérem, tentokrát dětské skvadry. O dva roky později byl Českým svazem jachtingu zvolen Trenérem roku. Dětem vštěpoval hlavně to, že je jachting musí bavit a aby jej dělaly samy za sebe, ne kvůli přání jejich rodičů. V roce 2024 žil Dušan Srb v Tanvaldu, kde měl dílnu, ve které šil plachty.