Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Srbová (* 1941)

• narozena 9. června 1941 v Plzni

• v dubnu 1945 zažila bombardování Plzně

• na demarkační linii v Ejpovicích se setkala s americkými vojáky

• v roce 1952 jí zemřel otec Bohumil Kasal

• rodina žila z vdovských a sirotčích důchodů

• téměř 40 let pracovala v administrativě ve Škodových závodech

• od roku 1993 byla ředitelkou Městské charity Plzeň

• organizovala Tříkrálovou sbírku, Anonymní dopisování s vězni a další charitativní projekty

Vypovídala na policii kvůli vloupání do bytu. Chodila po Plzni s velbloudem na vodítku. Opakovaně byla ve věznici Bory. Nikdy však nic neprovedla. To jen v rámci práce pro Městskou charitu Plzeň pomáhala lidem.

Ta kaple byla plná mrtvých lidí

Anna Srbová se narodila 9. června 1941 v Plzni rodičům Barboře a Bohumilovi Kasalovým jako prostřední dítě. Maminka pocházela ze selského rodu z Ejpovic, kam se rodina často vracela. Tatínek pracoval jako soustružník ve Škodových závodech. Starší sestra Štěpánka se narodila v roce 1929. V roce 1936 se rodině narodili dva chlapci – dvojčata. Kvůli předčasnému porodu však oba do šesti týdnů od narození zemřeli. V roce 1944 přišla na svět mladší sestra Marie.

Tatínek zemřel v roce 1952 – když bylo pamětnici deset let. Od té doby tedy žily tři sestry s maminkou a babičkou z otcovy strany v rodinném domku v Plzni-Doubravce. „Bylo to úžasné. Nikdy jsme si neříkaly, že se máme rády, ale všechny jsme to věděly,“ vzpomíná pamětnice. Rodina byla silně věřící. Protože sestra Štěpánka hrála na varhany, začala se na ně v deseti letech učit i pamětnice.

Podstatná část života pamětnice je spjatá s Ejpovicermi. Už za války tam rodina chodila pro mouku a další suroviny. Žili v rodinném společenství, kde bylo automatické ostatním se vším pomoci. Když tak vedle domu na Doubravce spadla v dubnu 1945 bomba a budova napraskla, bylo přirozené přesunout se právě do Ejpovic. „Pamatuji si, že v Doubravce byla na návsi kaple, a když jsme tam jely, tak ta kaple byla plná mrtvých lidí.“ V Ejpovicích se dočkaly svobody a setkaly se s americkými vojáky, kteří tam museli zastavit svůj postup na demarkační linii. „Jeden Američan, úplně černej, skočil k naší mami a chtěl mě vzít do náručí, on byl u vytržení nad blonďatým andělíčkem. Naše mami mě držela za nohy, protože se bála.“ Sestra Štěpánka uměla anglicky, a tak mohla komunikovat s vojáky. Ti dávali dětem čokolády a otci cigarety.

Po smrti otce v roce 1952 žila rodina velmi skromně. „Ale to není na škodu,“ říká pamětnice. Maminka nepracovala, a tak žili z jejího a babiččina vdovského důchodu a dětských sirotčích důchodů. „Musela jsem se učit ve škole dobře, abych dostala stipendium, protože bez stipendia by to nešlo.“ První státní zkoušku z těsnopisu složila pamětnice již v sedmnácti letech. Ve čtvrtém ročníku tak chodila vypomáhat se stenografováním na různé schůze. Občas za úplatu, jindy zase za večeři. Mezi stenografované události patřily i schůze KSČ a při přepisu jedné z nich do stroje se jí povedl ošklivý překlep, který vynesl nepříjemné otázky. Napsala totiž, že „podniky budou řízeny státní bandou místo bankou.“ Do školy se přišli ptát, proč to napsala. Zastal se jí však pan ředitel se slovy: „Kdo psal někdy na stroji, tak ví, že D a K se obojí píše třetím prstem, a splést si levou a pravou ruku, to se stane kdekomu.“

Pro nás byla víra absolutní samozřejmostí

Pamětnice se původně chtěla stát učitelkou. Na pedagogickou školu nakonec nešla, ač složila přijímací zkoušky. Znamenalo by to podepsat umístěnku do pohraničí a zřeknout se víry. Na to nemohla přistoupit. „Pro nás byla víra absolutní samozřejmostí.“ Všechny tři sestry tak chodily na střední školu do stejné budovy na Masarykově náměstí [tehdy Dukelské náměstí] v Plzni. Štěpánka chodila do Obchodní akademie – tak se škola jmenovala do roku 1949. Anna chodila od roku 1955 na Vyšší hospodářskou školu Klementa Gottwalda a Mařenka chodila na Střední ekonomickou školu Klementa Gottwalda, jak se instituce jmenovala od roku 1956.

Nejmladší sestra však měla s přijetím na školu problémy, protože nedostala doporučení uličního výboru – dle jejich názoru nebyla dělnického původu. Rodina se odvolávala na to, že tatínek byl přece dělník ve Škodovce, na to však výbor odpověděl: „Soustružníci ve Škodovce chodili do práce v bílých límečkách, to nebyli dělníci.“ Nakonec ale byla přijata, protože se za ni přimluvil pan ředitel Spousta. Dodnes pamětnice vzpomíná na některé členy profesorského sboru. Například profesorka Ledererová prošla koncentračními tábory. „Pro ni byla taková ta vzdělanost a lidskost věc, kterou se nám snažila nalít do srdce.“

My jsme byli ti škodováci, kteří přišli

Po složení státní maturitní zkoušky byla umístěna do velkoobchodu s ovocem a zeleninou za 720 Kč měsíčně. To byla základní mzda. Tam nezůstala ani rok, ještě v listopadu 1959 se jí podařilo získat pracovní pozici v lokomotivce Škodových závodů. Tam pracovala jako administrativní síla a postupně se vypracovala až na pozici sekretářky technického náměstka. „Náměstkové mládli, já jsem stárla.“ Na toto období života vzpomíná velmi pozitivně: „Úžasné vztahy jsme tam měli. Neříkali jsme si soudruhu, ani jsme se nezdravili čest práci. Říkali jsme si dobrý den a říkali jsme si jménem.“ V technickém úseku pracovali lidé, kteří byli pro systém svým způsobem nenahraditelní. Proto si strana nedovolila do závodů zasahovat ani po roce 1968.

Za trest ale přišla paní Libuše Hrdinová, která byla členkou ústředního výboru KSČ v době pražského jara. V závodě byla přivítána pozitivně a dodnes se s pamětnicí přátelí. Škodovce se ovšem nevyhnuly normalizační prověrky. Na otázku, zda souhlasí se vstupem vojsk, pamětnice napsala: „Myšlenka komunismu je jedna z nejkrásnějších, ale musíme si uvědomit, že to vždy realizují lidé a ti tomu ne vždy dají to nejlepší.“ Na hodnocení vstupu vojsk napsala: „Nelze to ohodnotit v současné době, musí to vyhodnotit až historici v kontextu doby.“ Hledala tak všechny možnosti, jak neprozradit skutečný názor a udržet si pozici.

V kanceláři technického náměstka plzeňské Škodovky zažila i události sametové revoluce. Na pracovišti se nacházel telefon „Selektor“, který měl přímé spojení na další důležitá místa. Tento telefon používali lidé k vytvoření Občanského fóra. Pamětnice se také spolu s dalšími zaměstnanci Škodových závodů zúčastnila spontánního průvodu na náměstí, který je mnohdy vnímán jako „morální vzpruha revoluce v Plzni“. 

„My jsme to tak nevnímali, my jsme byli ti škodováci, kteří přišli.“ Prožívala velkou radost a vnímala obrovský rozdíl v náladě oproti každoročním oslavám výročí velké říjnové revoluce, kterým se ve Škodovce říkalo Den zlodějů. Lidé na tom náměstí byli rádi a všichni měli stejný cíl. „Říká se, že dav má inteligenci toho, kdo je nejnižší. Ale to se tam vůbec nepoznalo. V mém okolí nebyl nikdo, kdo by to nějak srazil nebo snížil. Měli jsme z toho velikou radost.“ A rozdíl oproti povinným průvodům byl i v tom, že nikdo nic neukradl.

Usnesli jsme se, že bys mohla dělat ředitelku charity

Už před revolucí se mezi věřícími hovořilo o zřízení charity. V kostele byl sešit a tam se z jedné strany psalo, co kdo potřebuje, a z druhé strany, kdo co může nabídnout. V Doubravce existovalo modlitební společenství, ze kterého vznikl později základ charity v Plzni. Po revoluci ale ještě neexistovala Plzeňská diecéze, proto veškerá činnost až do roku 1993 podléhala Praze.

Za pamětnicí tehdy přijel pater Josef Žák a řekl: „Andulko, my jsme se usnesli, že bys mohla dělat ředitelku městské charity v Plzni.“ Pamětnice se vykrucovala, ale nakonec funkci přijala. V roce 1997 odešla do důchodu a svůj volný čas věnovala právě charitě, kde pokračovala jako zástupkyně ředitele. Organizovala projekt Anonymní dopisování s vězni, Tříkrálové sbírky a mnohé další.

Nejprve se sbírala materiální pomoc pro lidi postižené válkou v Jugoslávii, která se následně posílala v železničních vagonech. Poté charita nabízela zdravotní pečovatelskou službu a vzdělávací kurz blahoslavené Zdislavy. Tímto kurzem prošlo asi osmdesát lidí, a tak 6. ledna 1992 vyšly do plzeňských ulic dělat domácí péči první charitní pečovatelky pod odbornou garancí paní primářky Blaženy Klečatské. Dalším projektem se stal Domov sv. Františka pro lidi bez domova. Těm ženy z církve každý den vařily polévku. Dodnes vzpomíná na bezdomovce Veverku, který byl úplně normální chlap – pokud se tedy nenapil. Domov sv. Františka nepřijímal lidi pod vlivem alkoholu, a tak se panu Veverkovi stávalo, že musel přespávat jinde. Jednoho dne se zase opil a hledal, kam jít, když na něj pamětnice narazila. Připomněla mu, že má v Lobzích kamaráda Bohdana, který by jej u sebe pravděpodobně nechal přespat. Bohdan byl ale právě v nemocnici, a tak Veverka vlezl dovnitř oknem. Viděla jej u toho sousedka a pro Veverku si přijeli policisté, kteří jej odvezli na služebnu. Při výslechu řekl, že mu to poradila ředitelka charity, a tak Annu Srbovou čekalo vysvětlování.

Velkým projektem Anny Srbové byla Tříkrálová sbírka. Na první ročník si nechala vyřezat velblouda v životní velikosti, kterého na Avii vozili po městě. Poté si půjčili velbloudici Josefínu z plzeňské zoologické zahrady. Problémy ale byly, že Josefína ráda plivala na lidi, a navíc když bylo kluzko, bylo to nebezpečné pro její zdraví. Od té doby tedy jezdil pan Šůs, který rozvážel po Plzni pivo z pivovaru na vozech tažených koňmi. K Tříkrálové sbírce se organizovaly koncerty a další doprovodné akce.

V roce 2021 žila Anna Srbová v Domově sv. Zity, který spravuje právě Městská charita v Plzni. I nadále charitě pomáhá v roli adoptivní babičky a při bohoslužbách hraje na varhany.