Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Srnský (* 1946)

• narodil se 15. května 1946 ve Vrchlabí

• jeho rodina přišla osídlovat pohraničí po odsunu Němců

• jako dorostenec vyhrál 12 motocyklových závodů

• mnoho let pracoval ve vrchlabské automobilce Škoda

• v srpnu 1968 demonstroval proti okupaci Československa

• později se stal špičkovým jezdcem rallye

• několikrát získal titul mistra Československa

• na Rallye Vltava se v roce 1972 umístil na druhé pozici

• na mnoha dalších evropských závodech se držel v první desítce

• v roce 1979 skončil se závoděním

• poté se účastnil již jen veteránských akcí

• v roce 2023 žil ve Vrchlabí

Josef Srnský propadl kouzlu automobilového závodění již od útlého mládí. Se svým spolujezdcem Jiřím Syrovátkem se stali několikrát mistry Československa. Získali mnoho skvělých umístění na rallye doma i v zahraničí. Na mezinárodně uznávané Rallye Vltava se v roce 1972 umístili na druhém místě.

V cizině měli možnost nakoupit pro své blízké zboží, jež bylo v komunistickém Československu nedostatkové, nicméně na hranicích často nastávaly problémy s celníky. A tak si závodníci poradili po svém. Domluvili se se zahraničními pořadateli automobilových soutěží, že jim zakoupené zboží napíšou jako součást vyhrané ceny. „Na hranicích se i tak celníci chovali nepříjemně, ale prostě nemohli nic dělat,“ usmívá se pamětník.

Srnský a Syrovátko spolu závodili i na Rallye Baltic. Celková trasa závodu měřila téměř tři tisíce kilometrů. „Pluli jsme z Rostocku lodí na start do Dánska, cíl ležel až v německém Travemünde. Jeli jsme to tři dny jen s několikahodinovými přestávkami,“ vzpomíná pamětník.

Do Vrchlabí přišli z Vysočiny

Dva bratři Srnští se svými rodinami se do Vrchlabí přistěhovali v roce 1945 z Krucemburku a stali se novými obyvateli vysídlených Sudet. František Srnský a jeho manželka Žofie, rozená Ondráčková, si zde koupili velký dům. Nicméně později jim ho město nechalo zbořit kvůli stavbě sídliště. „Táta dům splácel ještě dva roky potom, co už byl srovnaný se zemí,“ říká pamětník. Maminčini rodiče na Vysočině zůstali a děti k nim jezdily na prázdniny.

Josef Srnský měl se svými rodiči složitý vztah, na rodinný život nevzpomínal nijak rád. Maminka jednoduše neměla na svých šest dětí příliš mnoho času. Po příchodu ze zaměstnání ji kromě druhé směny v domácnosti čekala ještě další podomácká práce – šila, háčkovala a vyšívala záclony.

Otec již v Krucemburku pracoval na pile, to samé povolání vykonával i ve Vrchlabí až do té doby, kdy se mu podařilo stát se lesníkem u lesní správy. Komunikovat s dětmi moc neuměl. Neustále je kritizoval a navíc používal bití jako výchovný prostředek, stejně jako třídní učitelka na základní škole.

„Poté, co jsem začal vyhrávat, mě zastavila na ulici a říkala mi, že je hrdá na to, že mě učila. Radši nebudu říkat, jak jsem jí vynadal při vzpomínce na to, jak mě mlátila,“ říká s odporem pamětník. Mnohem hezčí chvíle než ve škole či v rodině prožil s partou vrchlabských kluků, se kterými si hrál, sportoval a tábořil v okolí města.

Benzín mu voněl už odmala

Motorky si oblíbil už jako dítě a jezdil na nich ještě dřív, než oficiálně směl získat řidičský průkaz. Někteří kamarádi mu prý přezdívali Modrý ďábel, protože jeho stroje měly většinou modrou barvu. Ke konci základní školy ho kvůli nezákonné jízdě několikrát vyslýchala policie, ale příslušníkům se nikdy nepodařilo nic dokázat.

V 15 letech začal jezdit motocross a motoskijöring, tedy závodění motorek s připojeným lyžařem na sněhu. Vyhrál 12 závodů v okolních městech. „V zadním plášti jsem míval hřebíků, abych vůbec mohl jezdit,“ říká pamětník.

Pionýrem ani svazákem se Josef Srnský nikdy nestal, ani vstup do KSČ mu nikdo nenabídl. Jeho otec sice vstoupil do komunistické strany, ale své děti k ničemu podobnému nenutil. „Asi by své zaměstnání jinak nezískal. Tehdy to tak chodilo, kdo chtěl dobré místečko, musel být ve straně,“ krčí rameny pamětník.

Na vojně i v práci, všude točil volantem

Vyučil se zedníkem u Okresního stavebního podniku (OSP). Poté nastoupil na povinnou základní vojenskou službu na Náchodsku. Stal se řidičem prvního děla u protiletadlových dělostřelců. „Kdyby dnešní kluci věděli, co všechno jsme na vojně zkusili a nedovolili jsme si stěžovat,“ tvrdí pamětník. „Když se díváte na film Černí baroni, tak přesně takové to bylo, mazácká šikana a buzerace. Na politická školení mužstva jsme se chodili ohřát, protože jsme jinak museli být věčně venku na mrazu.“

Po skončení vojny v roce 1967 se stal na deset let posilou stavební údržby ve vrchlabské automobilce, kde jezdil s multikárou a vozil stavební materiál. Ve vrchlabské automobilce se v té době vyráběly většinou dodávky, sanity či pohřební vozy. Každý den sjelo z linky asi 40 hotových aut. „Tehdy se všechno dělalo ručně, s různými klíči a šroubováky, žádná automatika jako dnes neexistovala,“ popisuje pamětník.

V srpnu 1968 zatarasili průjezd městem

Po vojně se Josef Srnský těšil, že přichází svobodnější doba, uvolňování poměrů ve společnosti i v politice pociťovali i ve Vrchlabí. Ale pak se 21. srpna 1968 všechno změnilo, nastala okupace armádami Varšavské smlouvy. Josef Srnský se toho dne s ostatními dělníky z automobilky vydal na vrchlabské náměstí, které již zaplnilo velké množství lidí. „Pamatuji si jako dnes, že jsme zrovna montovali nějaký ventilátor. Praštili jsme s prací a šli demonstrovat. Nad námi už létala letadla směrem na Prahu,“ vypráví o tehdejších událostech pamětník. Ve městě lidé také vyvěšovali plakáty s protiokupačními hesly.

Na silnice od Trutnova a od Lánova postavili místní obyvatelé zátarasy, na jedné cestě prý stála cisterna a na druhé starý autobus. „Okupanti přijeli v koloně s obrněnými transportéry k tomu autobusu, za nímž stál velký dav lidí. Tak se otočili a jeli zase nazpět,“ vzpomíná na osudové okamžiky našich dějin pamětník. „Vojáci vypadali spíš asijsky, jako Mongolové. Lidi jim nadávali, ale ti chudáci zřejmě ani nevěděli, co se vlastně děje.“ Do Vrchlabí se vojáci tedy nedostali, pravděpodobně město jednoduše objeli jinými cestami.

Když se později upálil Jan Palach, ve Vrchlabí vyvěsili černé vlajky. Dělníci chodili do práce s trikolorou na klopách. „Taky jsem ji měl, ale stejně to všechno nakonec nebylo nic platné,“ přemítá rezignovaně pamětník.

Bratři se stali továrními jezdci

O 14 let starší Josefův bratr Jiří Srnský se stal v šedesátých letech továrním jezdcem automobilky Škoda ve Vrchlabí. Jezdil se Škodou Octavia 1201 a poté soutěžil s formulí Lucie. Dokonce se dostal jako předjezdec na Rallye Monte Carlo. „Říkalo se jim ledoví jezdci, protože tehdy se Rallye Monte Carlo jezdilo v zimě na sněhu,“ popisuje kariéru svého bratra Josef Srnský.

Pamětník začal po vojně bratrovi pomáhat jako mechanik. V roce 1968 firma vyslala Jiřího Srnského do Egypta jako technického delegáta, na stejné pozici později působil dlouhá léta v Turecku, Kolumbii či Ekvádoru. Manželka se za ním nakonec mohla vypravit, ale děti musely zůstat doma jako pojistka toho, že neemigrují. „Já bych to takhle dělat nemohl. Vždy jsem se rád vracel ze zahraničních závodů domů k rodině a kamarádům,“ tvrdí pamětník.

Stal se nástupcem svého bratra ve vrchlabské automobilce. Poprvé závodil v roce 1969, jeho spolujezdcem se stal inženýr Jiří Syrovátko. Tovární tým Škody fungoval tak, že v oddělení vývoje v Mladé Boleslavi se vyvíjel základní návod na to, jak mají závodní auta vypadat, a v pobočných závodech v Kvasinách či ve Vrchlabí se vozy připravovaly. Mechanici k návodu přidávali své vlastní zkušenosti a nápady z provozu. „Říkali nám sice, že jsme tovární jezdci, ale já si musel nejprve odpracovat svých osm hodin a teprve po práci jsem se věnoval závodním autům jako mechanik i jako řidič,“ vysvětluje tehdejší přístup k firemním závodníkům pamětník.

Během jedné sezóny se dostali na špičku

Noví jezdci Srnský a Syrovátko získali během jednoho roku první rychlostní třídu. Po oblastních kolech automobilových závodů přišlo na řadu mistrovství republiky. Poprvé se stali mistry Československa v roce 1971 a poté v dalších letech ještě dvakrát. Mnoho skvělých umístění vysoutěžili na různých závodech v Jugoslávii, Maďarsku, Rumunsku, Polsku i jinde.

V roce 1972 získali druhé místo na jedné z nejtěžších evropských automobilových rallye – na Rallye Vltava. V dalších letech se stále umisťovali v první desítce v konkurenci mnoha špičkových zahraničních jezdců. „Měli jsme 120 tisíc korun na sezónu na dva soutěžáky a dvě formule. Podpora byla zprvu jen materiální, ale když se začaly dostavovat excelentní výsledky, v obálce s výplatou se objevily i prémie,“ popisuje Josef Srnský.

Závodili v rallye a kromě toho se účastnili závodů do vrchu. Každý rok se jezdil Pohár míru a přátelství v zemích socialistického bloku. V každé zemi se ujela vždy jedna etapa. „Pro nás to byl vrchol snažení, zúčastnit se tohoto seriálu a dostat se na co nejlepší pozici,“ vysvětluje pamětník.

Srnský a Syrovátko spolu nejdál závodili na Rallye Baltic. Celková trasa závodu měřila téměř tři tisíce kilometrů. Pluli z Rostocku lodí na start do Dánska, cíl ležel až v dalekém Travemünde. Umístili se v první desítce.

Kromě toho úspěšně závodili na mnoha tuzemských závodech a získali velkou popularitu. Nicméně v roce 1974 se dostavila takzvaná ponorková nemoc a sehraný tým Jiří Syrovátko a Josef Srnský se rozešel.

Auta zůstala jeho velkou láskou

Josef Srnský nastoupil u JZD Slušovice a rok s místní podporou závodil. Poté se vrátil do Vrchlabí, kde pracoval u komunálního podniku. Závodil za podnik Barum na slavné Barum Rallye. Jezdil s různými spolujezdci a mívali slušná umístění, ale na úroveň, kterou držel s Jiřím Syrovátkem, se už nedostal. Vzájemná spolupráce s týmem Barum skončila v roce 1979, kdy mu firma neprodloužila smlouvu. Později závodil už jen jako veterán.

Již na vojně poznal svou manželku Marii, rozenou Vikovou. Vzali se v roce 1970 a přivedli na svět dvě děti. Syn Josef se potatil, nastoupil do automobilky ve Vrchlabí na pozici kvalitáře a stal se továrním jezdcem.

Po zklamání vývojem událostí z roku 1968 Josef Srnský v době sametové revoluce moc nevěřil a na demonstrace zprvu chodila jen manželka. O něco později už ale s nadšením zvonil klíči. Vzhledem k vážné nemoci, kterou trpěl od konce osmdesátých let, nastoupil do invalidního důchodu. Nicméně automobilový sport zůstal jeho velkou vášní napořád. „Všechno se musí dělat s láskou, jak to je bez ní, tak to nemá cenu,“ zakončuje pamětník.