Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Štágr (* 1950)

• narodil se 6. února 1950 v Praze

• v roce 1957 se jeho rodiče rozvedli, Josef Štágr bydlel od té doby u svého otce

• v deváté třídě na základní škole zpíval v hudební skupině Ametyst

• první zkušenost s muzikálovým prostředím učinil v roce 1969 v muzikálu West Side Story

• úspěšně soutěžil v talentových soutěžích Pražský talent, Jihlavský řetěz a Intertalent

• v sedmdesátých letech působil ve vokální skupině Planety

• jako zpěvák doprovázel Jiřího Štedroně, Karla Černocha a Věru Martinovou

• vystudoval pražskou hudební konzervatoř

• několik let pracoval ve směnárně na hlavním nádraží v Praze

• od roku 1994 zpíval a hrál v muzikálech Bídníci, Jesus Christ Superstar, Evita a mnoha dalších

• od devadesátých let vyučuje na Hudební konzervatoři Jaroslava Ježka

• v roce 2023 žil v Praze

V noci z dvacátého na jednadvacátého srpna 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, aby zabránila v pokračování demokratizace politického a veřejného života, vzbudil osmnáctiletého Jaroslava Štágra velký hluk. Bydlel tenkrát v Praze na Vinohradech u náměstí Míru. Z okna se vzrušením pozoroval letící letadla. Sice měl ten den se školou odjet na chmelovou brigádu, brzy ale pochopil, že vzhledem k situaci nepojede nikam.

S kamarádem ze základky je jako mladé kluky zachvátilo vzrušení a vyrazili do centra Prahy podívat se, co se děje. Cestou potkávali kolony vojenských vozidel. „A najednou jeden z těch transportérů vyrazil – a že teda pojede, protože asi dole u rozhlasu potřebovali probourat barikádu. To jsme nevěděli. Teď jsme viděli, jak se nějací tři frajeři chytli za ruce, hrdinně se postavili tomu transportéru do cesty. Samozřejmě nezastavil, tak uskočili,“ popisuje situaci v okupované Praze Josef Štágr.

Po chvíli zaslechli dokonce i střelbu. „Tak jsme se tam šli ze zvědavosti podívat. A už šlo trochu do tuhého. Nebyli jsme žádní hrdinové,“ vypráví pamětník. Střelba je opravdu vylekala, a tak se radši vrátili domů. Rodiče potom už o ně měli strach, a tak dobrodružné výpravy do centra Prahy skončily.

Po střední škole se uplatnil v profesionální hudební branži a muziku kombinoval se studiem vysoké školy. Umění ho živilo i po ukončení studia. Kromě jiného začal díky hudebnímu skladateli Jindřichu Brabcovi spolu s osmi kolegy zkoušet v hudebním uskupení Planety.

Jindřich Brabec napsal mimo jiné slavnou píseň Modlitbu pro Martu, která se stala symbolem odporu proti normalizaci. Jindřicha Brabce však kvůli ní vyhodili z Československého rozhlasu. Jeho další tvorba byla často poplatná komunistickému režimu, a tak jedna z prvních písní, se kterou Planety vystoupily, byla skladba ke slavnostnímu otevření pražského metra. Josef Štágr si dodnes vzpomíná na úryvek ‚Jásejme, Pražané, metro jede nám‘.

V roce 1974 natočil Jaroslav Štágr pět prokomunistických písní, které napsal právě Jindřich Brabec. Doprovod jim dělala slavná hudební skupina Olympic. Josef Štágr s ostatními si mysleli, že se písně pustí jen jednou, ale v rádiu je hráli každý rok stále dokola.

„Žádný, že se to jednou použije a pak se to smaže. Kulový! Třikrát v roce jsme měli hitparádu. Vždycky v listopadu, únoru a květnu nějakou z těchhle písní vytáhli,“ vzpomíná pamětník. V listopadu komunisté slavili výročí Velké říjnové socialistické revoluce, v únoru uchopení moci v roce 1948 a v květnu osvobození Československa Rudou armádou. „V každé kapele, kterou zastupoval Pragokoncert, musel být alespoň jeden člen KSČ,“ upozorňuje pamětník.

Po pádu komunistického režimu, který se zhroutil v listopadu 1989, se prosadil mnohem výrazněji než v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tehdy dokonce objížděl základní školy s hudebně-vzdělávacím pořadem o dopravě, což ho vůbec nebavilo. V devadesátých letech dostal roli Jidáše v české verzi muzikálu Jesus Christ Superstar, ztvárnil Javerta v Bídnících a vystupoval rovněž v dalších slavných muzikálech. V roce 2004 zpíval při příležitosti narozenin Karla Gotta na galakoncertu v New Yorku.

Mezi rodiči byl osmnáctiletý rozdíl

Josef Štágr se narodil 6. února 1950 v Praze. Po necelých dvou letech mu maminka Věra, která pracovala jako sekretářka na různých ministerstvech, a tatínek Josef, který pracoval v Motorletu, pořídili mladšího bratra. Snad i kvůli tomu, že byl mezi jeho rodiči osmnáctiletý věkový rozdíl, se v roce 1957 rozvedli. Josef Štágr bydlel od té doby u svého otce, bratr zase u matky. Víkendy ale trávili s bratrem spolu na střídačku u jednoho z rodičů. „Ani nás to, co se týče vztahu k mému bratrovi, nepoznamenalo, možná jsme se měli o to radši. Co se pamatuju, tak jsme se nikdy neprali,“ vzpomíná pamětník na svého bratra.

Díky zaměstnání obou rodičů měli pestré dětství, protože čile využívali veškerých rekreačních ROH zařízení, kterými podniky, kde rodiče pracovali, disponovaly. „Byli jsme ve Vysokých Tatrách na čtrnáct dní, na Ovčárně v Jeseníkách, ve Špindlu, na Špičáku na Šumavě. Motorlet měl zase rekreační zařízení v Hamru na Jizeře, nádherný,“ vzpomíná pamětník. V nejranějším dětství bydleli sourozenci s maminkou v jednopokojovém bytě dohromady s dědečkem, babičkou a maminčinými sourozenci. Celkem jich tam jednu dobu bydlelo i osm.

V dětství se projevovaly jeho umělecké sklony nejen hudbou, ale i kreslením. Pravděpodobně získal hudební vlohy od tatínka, který ve třicátých letech působil v hudebním triu Aloha. Na devítiletce založili se spolužáky bigbítovou skupinu Ametyst. „Zpívali jsme Beatlesáky a něco snad i ze Starců na chmelu. Foneticky jsme zpívali texty. Našel jsem doma notýsek, kde mám ty texty psané Ší lavs jů, Jů mejk mí fíl dzet,“ vypráví Josef Štágr.

Hráli ve škole, neměli svoji aparaturu. Působení v kapele však vzalo brzy za své. Na průmyslovce se Josefu Štágrovi razantně zhoršil studijní průměr, a tak tatínek všechno zakázal. Po maturitě ho kamarád přemluvil, aby šel studovat na Vysokou školu ekonomickou v Praze.

Kvůli okupaci jel na chmel později

Uvolnění politické situace v Československu na jaře roku 1968 zastihlo Josefa Štágra ještě jako osmnáctiletého studenta na průmyslovce. Takzvané pražské jaro ale vlastně vůbec nevnímal. „To šlo trochu mimo mě, protože jsem se v kultuře v té době vůbec nepohyboval. Člověk vnímal, že sem přišly filmy Perný den, Help – a já nevím, co všechno. A najednou tady byl bigbít, což byla paráda,“ vypráví pamětník.

21. srpna 1968, kdy do Československa vpadla vojska zemí Varšavské smlouvy, měl se spolužáky odjet na chmelovou brigádu. Odjeli ale až po čtrnácti dnech. Cestou na místo srazu musel s kufrem projít Bartolomějskou ulicí kolem sídla StB, které hlídali sovětští vojáci. Asi se jim zdál podezřelý, protože ho jeden dokonce zastavil. „Namířil mi na břicho samopal. Musel jsem otevřít kufr. Tak jsem otevřel kufr a vysvětlil jsem mu, že jedu na chmel, nevím, jestli to pochopil. Kufr jsem zavřel a šel jsem dál,“ vzpomíná Josef Štágr na tehdejší běžnou praxi v pražských ulicích.

I když byl jeho tatínek řadový komunista a k vstupu vojsk se nijak nevyjadřoval, toleroval chování svého syna ve dnech bezprostředně po okupaci. Jako spousta jiných lidí si Josef Štágr tehdy připnul trikolóru. „To táta toleroval. Chodili jsme takhle po Praze s trikolórou s černou stužkou,“ uvádí pamětník.

Díky West Side Story vstoupil do branže

Na vysoké škole se začal zase více věnovat hudbě. Přestože v dětství nikdy neabsolvoval žádnou hudební průpravu, prošel v roce 1969 úpěšně konkurzem do muzikálu West Side Story, který v roce 1970 uvedlo Hudební divadlo Karlín. Roli jednoho z party Tryskáčů pak hrál celé dva roky, než divadlo muzikál vyřadilo z repertoáru. „Tak jsem poznal najednou lidi z branže. Tonyho hrál Karel Fiala, Limonádový Joe, Renda Gabzdil tam byl, Láďa Županič hrál šéfa Tryskáčů,“ vzpomíná Josef Štágr na své tehdejší kolegy. „Byla tam spousta lidí, tehdy studentů konzervatoře. Jiří Adamec, student z DAMU. Člověk je po letech poznal jako profesionální herce. Jiřího Adamce jako režiséra. Takže to byla dobrá zkušenost,“ pokračuje pamětník ve vyprávění.

Na popud kolegů zpěváků se přihlásil v roce 1971 do pěvecké soutěže Pražský talent. Postoupil až do semifinále, ale tam pohořel, protože až příliš napodoboval Karla Gotta, jehož píseň ‚Má první láska se dnes vdává‘ zpíval. „A pane Štágre, proč zpíváte jako Karel Gott?“ zeptala se ho tenkrát členka poroty profesorka Bernardová.

Na popud poroty začal chodit na hodiny zpěvu do tehdejší takzvané Lidové konzervatoře, celým názvem Lidová škola umění - kurzy pro pracující - specializované účelové studium. Následující rok už Pražský talent vyhrál s písní Nádherná láska. „To už jsem zpíval, jak mi zobák narostl, tak to bylo už o něčem jiném,“ vypráví Josef Štágr. Díky výhře v Pražském talentu se pak zúčastnil celostátní soutěže Jihlavský řetěz, kde se ve finále dostal na třetí místo. Následovala ještě účast v další hudební soutěži Intertalent.

Neobhájil diplomku. Jděte si houkat do džezu, uslyšel

Po průmyslovce nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze. I když studiem procházel v podstatě bez problémů, narazil nakonec při odevzdávání své diplomové práce. Jeho vedoucí, funkcionářka strany, neměla ráda, když se studenti věnovali příliš i jiným aktivitám než jen studiu. Josef Štágr, který vystupoval, byl ideálním příkladem. „Pane kolego, s těmahle móresama si jděte houkat někam do džezu,“ vzpomíná pamětník na to, co mu soudružka jednou řekla. Proto nebyl Josef Štágr k obhajobě diplomové práce nikdy připuštěn. I když splnil všechny podmínky k ukončení studia, nesměl používat inženýrský titul. 

Během studia na vysoké škole se přátelil s Miroslavem Šloufem, pozdějším politikem a lobbistou, který ho v roce 1969 lákal ke vstupu do Socialistického svazu mládeže. Josef Štágr jeho nabídku nevyužil, i když později do SSM přesto vstoupil.

Jako každý vysokoškolák musel ale během doby studia absolvovat i dvouletou vojenskou přípravu. „Ostříhat si vlasy, jednou týdně v létě nástup na takzvaném buzerplace v Motole, v terénu, pořadová cvičení a kopřiváky, jako maskáče, na sobě,“ vzpomíná pamětník na to, co pro něj tato vojenská příprava znamenala. Musel se účastnit školení a každotýdenních cvičení. Na závěr absolvoval pětitýdenní vojenské soustředění v Českém Krumlově, kde se potkal s Milošem Skalkou, slavným diskžokejem a moderátorem. Část soustředění ale strávil na marodce se zánětem mandlí. Až později se ukázalo, že toto onemocnění souviselo s chronickým zánětem ledvin.

Do SSM nakonec vstoupil

Obzvláště na konci vysoké školy, po úspěchu v Intertalentu, se jeho pěvecká kariéra rozjela. „Pragokoncert mě vysílal na různé televizní pořady. Byl jsem na čtrnáctidenním turné se zpěváky ze všech spřátelených zemí po celém Bulharsku. Což byla nádhera, poznal jsem kompletně celé Bulharsko,“ vypráví Josef Štágr.

Zpíval také v Polsku a v tehdejším Východním Německu. „Dokonce jsem kvůli tomu jel nazpívat jednu píseň v němčině do Berlína, a když jsem přijel do Drážďan, tak už jsem měl v šatně dopisy od fanynek,“ popisuje pamětník své hudební začátky. Jak ale sám přiznává, chyběl mu v počátcích jeho hudební kariéry schopný manažer, který by ho protlačil dále. „Jakmile vás někdo takový nacpal do rádia, do televize, tak vás viděl celý národ. Byla jedna televize, a kdo se v ní objevil, tak ho znali všichni,“ vysvětluje Josef Štágr.

Protože po škole nechtěl nastoupit do práce jako ekonom, rozhodl se začít zpívat profesionálně. Znovu díky intervenci Jindřicha Brabce se podařilo zařadit Planety do programu Jiřího Štědroně a hudebního souboru Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže Plameny, kde Josef Štágr trávil následující dva roky. „Byli jsme jejich soubor, a tak jsme taky museli – co si budeme povídat – splnit formalitu, že jsme měli svazáckou knížku, do které se musela vždycky nalepit nějaká známka. Ale to my jsme nedělali, my jsme nějak byli lajdáci, takže nás jako členy Socialistického svazu mládeže vyhodili pro neplacení příspěvku,“ popisuje pamětník.

V osmdesátých letech přišel útlum

Po dvou letech se Planety s Jiřím Štědroněm rozešly, přešly pod Pražské kulturní středisko a začaly spolupracovat s Karlem Černochem. Planety tehdy měly čtyři členy – kromě pamětníka v nich působila Vlaďka Volfová, Stáňa Svobodová a Pavel Veselý. Doprovodnou skupinou k tomuto vokálnímu uskupení byla skupina Fonotest. Spolupráci s Karlem Černochem ukončili po dvou letech a poté je Pražské kulturní středisko vysílalo na různé koncerty. Takto působil až do roku 1982.

Poté pěvecká kariéra Josefa Štágra spíše stagnovala. Pokusil se sice spolu s několika dalšími vytvořit hudební skupinu Tutti, ale při přehrávkách jim Pražské kulturní středisko činnost zakázalo. Většina členů totiž neprošla zkouškami. „Kluci nezískali kvalifikační třídu, takže to šlo do háje,“ vzpomíná pamětník. Domluvil se ale s kytaristou a spolu vytvořili hudebně-výchovný pořad pro děti o dopravě, se kterou pak objížděli školy. „Nebavilo mě to. Nebylo to to, co jsem si představoval, ale nějak jsem se tím živil,“ vysvětluje Josef Štágr.  

Další zlom v jeho kariéře nastal na podzim roku 1987, kdy dostal nabídku vystupovat jako mezizpěvák s country zpěvačkou Věrou Martinovou. I když Josef Štágr nikdy country příliš neholdoval, nabídky využil a na tuto dobu vzpomíná velmi dobře. „To bylo super, byla tam perfektní parta a zpívalo to,“ uvádí pamětník. V roce 1991 ho ale nahradili muzikanti, kteří se country věnovali naplno.

Místo Ježíše se z něj stal Jidáš

V polovině osmdesátých let se rozhodl doplnit si hudební vzdělání – i kvůli tomu, aby mohl pracovat třeba jako hudební redaktor – a pokusil se o přijímací zkoušky na konzervatoř na oddělení populární hudby. „Tam se mnou mimochodem byl tenkrát Koller, Janek Ledecký. Na chodbě jsme stáli u praktické zkoušky ze zpěvu. A neuspěli, kluci, to si pamatuju, že taky neprošli u zpěvu. Já taky ne,“ vzpomíná Josef Štágr. Rok nato ale už u zkoušek uspěl a v roce 1993 úspěšně absolvoval.

Na začátku devadesátých let měl rozjednané vystupování ve Švýcarsku, ze kterého ale sešlo, a tak se zúčastnil konkurzu do muzikálu Bídníci, který uvádělo Vinohradské divadlo. Protože živobytí na divadle není nikdy až tak jisté, začal pracovat ve směnárně na hlavním nádraží v Praze. Když byli Bídníci staženi, chtěl se na zpívání úplně vykašlat, ale v roce 1994 ho oslovili kvůli plánovanému muzikálu 480 stupňů Fahrenheita.

Plánovanou produkci opustil kvůli roli v muzikálu Jesus Christ Superstar, kde se sice  původně ucházel o roli Ježíše, ale dostal Jidáše. „Vypadal jsem v té době jako Lucifer. Černý vlas a černý vous. Střihavka chtěl prý původně Jidáše, jak jsem slyšel,“ vzpomíná Josef Štágr na konkurz do jednoho z nejznámějších muzikálů. Pak následovala role Che a Perona v muzikálu Evita a mnoho dalších. Zároveň začal také vyučovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde působí dodnes. V roce 2023 žil Josef Štágr v Praze.