Anatolij Tichonovič Stančenko (* 1925  †︎ 2006)

Anatolij Tichonovič Stančenko

(rozhovor)

Narodil jste se v roce 1925. Byl jste tedy na začátku války ještě velmi mladý. Jak vzpomínáte na první den války?

Tehdy mi bylo patnáct let. Byla neděle, já byl sám doma. Rodiče odešli na trh v Krasnopoli. Vyšel jsem z domova za kamarády a v té chvíli jsme na nebi spatřili asi dvacet nebo třicet letadel. Na křídle jsem rozeznal německý kříž. Ty jsem znal, měl jsem doma malou sbírku letadýlek. Nevěděli jsme však, že začala válka. Na vesnici tehdy nebylo rádio ani noviny. Asi po dvaceti minutách bylo slyšet bombardování. Večer se rodiče vrátili z města, teprve tehdy jsem se dozvěděl, co se děje. Byla vyhlášena mobilizace. Bratr a otec vstoupili do armády. Bratr byl ředitelem nedaleké školy, a ještě než odešel, dal mi klíče a papír s poznámkami pro řemeslníky, kteří školu opravovali. Než se vrátí, měl jsem být ředitelem já. Bylo mi patnáct let! (smích) Skutečně věřil, že válka rychle skončí.

Stihl jste tehdy do školy dojet?

Ano, z kolchozu jsem si půjčil koně. Cestou po mně střílel německý pilot v messerschmittu. Pak jsem potkal místního úředníka, ten se mě hned ptal, kam jedu a proč. Vše jsem mu popsal. On měl do školy namířeno též. Museli jsme tam zlikvidovat všechny stranické dokumenty. Žádné řemeslníky jsem tam již nepotkal. Během několika dní se již začaly objevovat první německé jednotky. Bratr a otec odešli na frontu. Zůstal jsem sám s maminkou.

Jak se Vám žilo na okupovaném území?

Měli jsme doma pušku, ale tehdy mi to moc nepomohlo. Část vesničanů, včetně mě, byla zajata a v transportu poslána do Německa na práci. V Königsbergu v táboře si nás měly vybrat německé firmy na práci. Mě však nikdo nechtěl. Nakonec jsem se dostal do tzv. wartenlageru. Tam jsme dělali černou práci. Velitelem byl Němec z Povolží, mluvil dobře rusky. Sloužil Němcům, ale zlý člověk to nebyl.

Jak se Vám podařilo z tábora uprchnout?

Doktor v táboře byl Belgičan. Blížila se již zima a já ho jednou viděl, jak bruslí na ledu. Také jsem to chtěl vyzkoušet a tehdy jsme se spřátelili. Nějaký čas jsem mu pomáhal s prací. Jednoho dne mi navrhl plán mého útěku. Zfalšoval dokumenty a zapsal mě do seznamu zemřelých. Umíralo hodně lidí, v tom počtu se to ztratilo. Dostal jsem od něj tzv. ausweis, dodnes nevím, co tam bylo napsáno. Bylo to německy s razítkem. Řekl mi, že s tímhle dokumentem mohu dojet až do okupovaného Běloruska. Vzal papír a nějakému vojákovi řekl, ať mě vlakem odveze na nádraží do Varšavy. Na všechny otázky německých hlídek jsem měl odpovídat: „Ich habe Ausweis“ a ukázat dokumenty.

Ve Varšavě mě voják opustil. To byl únor 1943. Čekala mě ještě dlouhá cesta. Bylo třeba dostat se zpět domů. Na nádraží mě ještě kontrolovala německá hlídka. Když jsem jim však ukázal papír od doktora, nechala mě jít. Z Varšavy se mi podařilo dostat se až do Kommunar. To jsem byl již skoro doma. Zbytek cesty jsem musel dojít pěšky.

Jak Vás přivítala maminka?

Já domů tehdy vůbec nedošel. Měl jsem velký hlad. Cestou jsem narazil na jeden partyzánský oddíl. Ti již operovali na obsazených územích. Řekl jsem jim, že jdu domů. Již dříve jsem naštěstí zničil ten německý dokument. To by si mohli myslet, že jsem německý agent, a hned by mě zastřelili. Po válce jsem se však dozvěděl, že i kdyby mně uvěřili, tak bývalého vězně by stejně nevzali, potřebovali silné lidi. Mysleli by si, že mě bude třeba jen krmit, taky by mě zastřelili. Já jsem všem říkal, že jsem utekl z práce u starosty. Máma je sama doma a otec s bratrem na frontě. Tak jsem se stal členem Suvorovova partyzánského oddílu. Matka se až později dozvěděla, že jsem zpět a bojuji jako partyzán v lesích.

S matkou jste se tehdy nesešel? Ihned jste se účastnil partyzánských operací?

Již po krátké době jsem vyrazil na první bojové operace. Dorazili jsme i do naší vesnice. Potkali jsme tam policajty¹, bylo třeba je zastřelit. Na konci války jsem pak zjistil, že jsem postřelil svého souseda Ivana. S matkou jsem se však nesetkal.

Proč si myslíte, že někteří Bělorusové, jako třeba váš soused, kolaborovali a vstoupili do policejních oddílů?

Oni se stali pány. Bez znalostí, bez vzdělání, bez úsilí. Je to stejné jako se vstupem do komunistické strany. Hledali tu lehčí cestu.

Jaký byl život partyzánů, kde jste získávali proviant?

Znal jsem dobře okolí, kde náš oddíl operoval. Vyrůstal jsem zde, proto jsem se stal partyzánským vyzvědačem. Bylo třeba postavit tábory, vyhazovat do povětří koleje. Tyhle operace jsme připravovali. V našem oddílu bylo asi dvě stě až tři sta lidí. K jejich nasycení byla potřeba jedna kráva. Ty jsme brali z okolních vesnic. To se nedalo nic dělat. Přišli jsme do vesnice a ten, kdo měl víc, než nutně potřeboval, musel krmit partyzány. V zimě jsme žili v zemljankách. V létě to šlo bez nich. Trápila nás klíšťata, ale ta jsme prakticky ignorovali. Pokud jde o každodenní život, největším problémem byla sůl. Té bylo velice málo.

Jak jste spolupracovali se sovětskou armádou?

Můj partyzánský oddíl se v  říjnu 1943 v Karmjanské oblasti spojil s postupujícími jednotkami sovětské armády. Ihned jsem byl poslán do školy mladších velitelů rozvědčíků 12. záložního pluku, tam jsem byl asi tři měsíce. V prosinci nás již poslali na frontu.

To byly jednotky 2. běloruského frontu?

Ano. Byl jsem přiřazen k výzvědnému oddílu na lyžích 1208. pluku 362. divize. Náš štáb sídlil v Nikonovičích.

Popisujete, že vše šlo velmi rychle. Po zpravodajské škole jste byl hned poslán na frontu?

Ano, už v prosinci se nám u vesnice Pribor v Bychovském rajonu podařilo zlikvidovat štáb německého pluku. To byly operace celého oddílu. Jeden z nás hovořil dobře německy, byl sníh, a tak měli všichni na sobě bílé maskování, nebyly vidět uniformy. Byla noc, tma. Chybou Němců bylo, že se nezeptali na heslo. Ten náš „Němec“ s nimi prohodil pár slov a my ostatní prošli. Tímto způsobem se nám podařilo dojít až ke štábu. Měli jsme štěstí. Potom jim to došlo. Ale to už bylo pozdě. Většinu z nich jsme postříleli. Dokumenty a mapy zničili. Neměli jsme skoro žádné ztráty. Bylo to výborné.

Jak se změnila Vaše činnost poté, co jste se z partyzána stal vojákem?

Když jsme se spojili s armádou, oblékl jsem uniformu. Od té doby jsem již civilisty neviděl. Hned jsem byl na frontě, od října 1943 do roku 1944 jsem stál na frontové linii. Samé stromy bez listí a bez větví, vše zničeno granáty. Pamatuji si, jak jsem poprvé uviděl civilistu. Byl to takový psychologický zlom. Nebál jsem se ho, ani jsem se nestyděl, jen to byl takový zvláštní pocit. No a partyzánům je lépe (smích), armáda, to je úplně jiná věc. Partyzány nikdo nikde nečekal. Jejich útoky byly pro Němce neočekávané, o armádě a vojácích se rychle dozvěděli. Vždyť stejně jako my, i Němci měli vyzvědače a i jim se dařilo získávat jazyky.

Účastnil jste se i operací, jejichž cílem bylo chytit „německého jazyka“?

Ano. Jazyk nám jednou sám vběhl do rukou. Ve třech jsme byli na rozvědce, šel s námi i  ženista. Ten zjistil, že miny jsou zamrzlé. Nešlo je zlikvidovat, ale pokud bychom na ně šlápli, tak nás roztrhají. Nemohli jsme pokračovat. Leželi jsme a čekali. Byla tma a nějaký německý voják překročil linii, pak vystřelil světelnou raketu, báli jsme se, aby to na nás nespadlo, to by v nás propálilo díru. On nás vůbec neviděl, ale byl blízko. Leželi jsme těsně za sebou. Zatahal jsem toho přede mnou dvakrát za nohu, to znamenalo: „Akce!“ Ten skočil na Němce, on se tak lekl, že omdlel. Nesli jsme ho asi padesát metrů. Ale byl těžký. Tak jsme ho postavili na zem a on začal křičet. Dal jsem mu pár facek a on přestal. Jít dál ale nechtěl. Vyndal jsem nůž a trochu jsem ho pobídl. To ho přesvědčilo, aby s námi šel.

Jak probíhal jeho výslech?

Chytli jsme jazyka. Předali jsme ho velitelům, tím náš úkol skončil.

Ne vždy se asi tak dařilo.

Ne, to tedy ne, už v následujícím měsíci byl tento oddíl zlikvidován. Cílem této neúspěšné operace bylo prolomit německou obranu u vesnice Tajmonovo. Měli jsme se v noci dostat přes řeku. Náš velitel ale udělal chybu, celou noc jsme bloudili po zamrzlém Dněpru a k Tajmonovu jsme se dostali těsně před rozbřeskem. Němci tam měli udělané drátěné zátarasy. Náš voják měl dráty přestříhat, v tom momentě nás spatřili. První kulometná dávka mu prostřelila obě ruce. Byl jsem těsně za ním, potřísnila mě jeho krev. Druhá dávka ho již zabila. Byli jsme na řece, Němci všude kolem na březích, neměli jsme šanci! Zpět už jsme též jít nemohli. Zachránila nás až těžká palba našeho dělostřelectva na německá postavení. Byl jsem tak unavený, že jsem nemohl ani běžet. Když jsem se plížil ven, spatřil jsem svého kamaráda, jak leží u stohu sena. Nemohl jsem se u něj zastavit, vrátil jsem se k němu až v noci. Našel jsem ho, ale už byl mrtev. Vypadalo to tak, že byl nejprve raněn na noze. Schoval se ve stohu, tam si rozřízl botu a začal si ránu obvazovat, ale nestihl to, střelili ho do boku a pak asi umřel. Mrtvolu jsme pochovali. Přežila nás asi jen polovina. Já byl raněn pěti šrapnely. To bylo v únoru 1944.

V červnu začala operace Bagration. Jaké jste při jejím zahájení dostávali rozkazy?

Já a ještě další tři rozvědčíci a jeden ženista jsme měli v Bychově zlikvidovat německá palebná postavení, která na druhé straně Dněpru vystřelovala světlice, které osvětlovaly řeku a široké okolí. Poté jsme měli třemi svítícími náboji dát signál, že je možné překročit řeku. Měli jsme malou loďku, na ní jsme se dostali na druhý břeh. Kousek od hřbitova byla nějaká betonová budova a tam vybuchovaly bomby. Asi tam byl nějaký sklad munice, který rozstřílelo naše dělostřelectvo. Tak jsem chlapcům řekl, že bychom mohli projít mezi hřbitovem a tím vybuchujícím skladem. Tam Němci určitě nebudou. Dostali jsme se do města, byla noc. Ženista začal hledat miny, abychom mohli projít. Šlo to pomalu. Tak jsme se rozhodli, že půjdeme po záhonech se zeleninou, tam snad miny nebudou. Risk se vyplatil. Pak tam už byly koleje od tanku, tak jsme šli po nich, ani krok stranou. Došli jsme až do centra. Napravo nádraží, nalevo těžká palba, ale uprostřed klid a my jsme byli uprostřed. Již jsme viděli palebná postavení osvětlující Dněpr. Pustili jsme tam dávku z kulometu. Nikdo palbu neopětoval. S dalším pal-postem jsme udělali to samé. Dali jsme smluvený signál. Úkol byl splněn. Naše vojska bez jediné ztráty překonala řeku a začala osvobozovat Bychov. Už jsme měli takovou optimistickou náladu. V Bychově jsme pak potkali Sockého. Za války spolupracoval s Němci. Bylo vidět, že se chystá uprchnout. Všimli jsme si koně a připraveného povozu. Vešli jsme do jeho domu. Byla tam jeho manželka a patnáctiletá dcera. Od začátku války neviděla ruskou uniformu. Hned se nás ptali, co tu děláme, vždyť tu jsou Němci. Socký nám hned nalil vodku. Již dříve jsme byli varování, abychom nepili vše, co nabídnou, aby nás neotrávili. Socký tak musel pít jako první. Nakonec jsme se i najedli a ještě nám dal vodku na cestu. Začalo svítat. Již jsme viděli naši pěchotu, pancíře byly ještě trochu pozadu. Začali stavět pontony přes Dněpr. No ale my jsme již byli opilí, a to tak, že jsme ztratili jednoho rozvědčíka. Ten nás dohnal až v Minsku. (smích) Za tuhle operaci jsem dostal medaili Za odvahu a naše divize dostala jméno Hornodněperská.

Jak jste se probojovali do Minsku?

Další řekou na cestě byla Berezina. Cestou jsme však dostali překvapivý rozkaz vrátit se a pokračovat jinudy po levém břehu řeky směrem na jih. Dorazili jsme až na silnici Mogilev–Minsk k městu Berezino. Ještě než jsme dorazili, naše prvosledové jednotky již osvobodily Berezino a pokračovaly dále v postupu. Most však hlídaly jen dívky od protiletadlové obrany. Ty však byly postříleny jakousi zbylou německou jednotkou, která se neočekávaně vrátila do města. To bylo moc smutné. Museli jsme zabránit Němcům zbourat most a znovu osvobodit Berezino. Útok začal pod těžkou kulometnou palbou německých vojáků. Před námi to již zkoušela pěchota, my jsme nyní prakticky běželi po jejich mrtvolách. Zůstala nás asi polovina, ale most byl zachráněn. Právě když jsme vytlačili Němce, obsadili jejich zákopy a zprovoznili polní telefon, objevila se náhle německá letadla, vyhodila nad Berezinem desant a bombardovala druhý břeh řeky. Přiběhl k nám nějaký místní chlapec s tím, že ví, kde jsou ti němečtí výsadkáři. Informaci jsme předali našemu dělostřelectvu a ti na ně pustili lavinu kaťuší. Němci již neměli šanci, ve městě jim již zůstal jen jeden opěrný bod, který kaťuše nezničily. Ten jsme měli zlikvidovat my. Jak jsme tam běželi, škobrtli jsme a já jsem spadl přímo před Němce, který po nás předtím střílel, došly mu náboje. Skočil jsem na něj a ze všech sil ho udeřil pažbou do hlavy. Dodnes si pamatuji ten jeho vyděšený pohled. Po cestě do Minsku jsme prošli ještě několika menšími boji. V osvobozeném Minsku jsme zůstali týden, odpočívali a chránili město.

Dodnes je vidět, že jste byl těžce zraněn. Kde se Vám to stalo?

Dále jsme pokračovali přes Litvu do Východního Pruska. U Königsbergu jsem byl počtvrté a naposledy raněn, ale to nebylo v boji. Vypravil jsem se za velitelem pluku pro dopis od maminky. Cestou jsem uslyšel, jak odněkud letí dělostřelecký granát. Skočil jsem na zem, granát dopadl nedaleko ode mě a já byl odmrštěn tlakovou vlnou, celou pravou polovinu jsem měl posetu šrapnely. Půl roku jsem se léčil. Nejprve mě poslali letadlem do Kaunasu. Když jsem byl už schopen transportu, převezli mě do Moskvy. Stal jsem se invalidou 2. stupně. Bylo mi tehdy 20 let.

Jak jste se po válce setkal s rodinou? Přežili všichni?

Já jsem přijel domů v lednu 1945. Bratr se vrátil na jaře, když demobilizovali všechny učitele. Tehdy jsem mu také vrátil ten seznam pro řemeslníky, zůstal u nás doma. Ihned poté, co mě v lednu demobilizovali, pátral jsem i po otci. Zjistil jsem adresu a napsal mu dopis. Za pár týdnů jsem dostal odpověď od jeho velitele pluku, kde otec sloužil. Psal: „Váš otec bude brzo doma, byl lehce raněn lehkou protipěchotní minou, všechny problémy však budou rychle vyřešeny, nemusíte mít obavy.“ Krátce po tomto dopisu jsem však dostal úmrtní list. Do rány se mu dostala infekce, následovala otrava, už mu chtěli nohu uříznout, ale než to stačili udělat, zemřel. Byl již na cestě domů u Varšavy. Byl velitelem u ženistů. Pochován je v Polsku, jednou jsem se tam byl podívat. Maminka válku nepřežila. Byla doma sama. Němci za ní chodili, vyptávali se, kde je její syn. Ona jim řekla, že byl zajat a poslán do koncentračního tábora. Zpočátku ještě nevěděla, že jsem v okolních lesích s partyzány. Dozvěděla se to až později. Život za války byl těžký. Maminka z toho všeho onemocněla a zemřela. Když jsem se vrátil domů já, ona už nežila. Zůstalo nás málo, mého bratrance popravili jako nepřítele lidu ještě před válkou.

Jaké to bylo vrátit se zpět a začít nový život?

Nastoupil jsem na průmyslovou školu, pak jsem se dostal do Moskvy na Institut energetiky a od roku 1958 jsem pracoval v Mogilev-energo. Nyní jsem již samozřejmě v penzi. Dnes bych řekl, že válka byla nejlepší dobou mého života. Vše bylo tak prosté: To byl přítel a to byl protivník a protivníka bylo třeba zabít. Nepřátelé, ti byli i po válce, ale zabíjet jste je již nemohl.

 

 

Rozhovory s Anatolijem Tichonovičem Stančenkem natočil v červenci a říjnu roku 2005 v Mogilevě a v Polikovičích Petr Pojman.

 

1 Policejní oddíly byly vytvořené z kolaborantů., pomáhaly nacistům v boji proti partyzánům.