Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Štancl (* 1949)

• narozen 18. listopadu 1949 v Žatci

• od roku 1967 členem plochodrážního oddílu Rudá hvězda Praha

• získal celkem 34 titulů mistra republiky – v závodech jednotlivců, družstev, dvojic a na dlouhé ploché dráze

• pětkrát zvítězil v prestižní Zlaté přilbě

• závodil za Coventry Bees a Reading Racers v anglické profesionální lize, kterou s oběma kluby vyhrál

• účastnil se Turné mistrů světa po Austrálii, Novém Zélandu a USA

• dvakrát se stal vicemistrem světa na dlouhé ploché dráze

• v závěru kariéry působil jako profesionální závodník v německé bundeslize

Plochá dráha je jedinečná motoristická disciplína se stoletou mezinárodní tradicí. Závodníci vzájemně soupeří na oválu s prašným povrchem, kde se snaží jeden druhého předjet na speciálních motocyklech: jsou to odlehčené a dravě vyladěné „pětistovky“ poháněné čistým alkoholem, které mají jen jediný rychlostní stupeň – a žádné brzdy. K milimetrově přesnému ovládání těchto strojů musí jezdcům stačit spojka, plyn, jejich vlastní trénované tělo, bleskové reflexy a odvaha proletět čtyřmi levotočivými zatáčkami v řízeném smyku jako první. A pak znovu a znovu, až do mávnutí šachovnicového praporku.

„Nejde ale o to, jet od začátku do konce na plný plyn. Plný plyn nikdy nevyhrává. Jednou jsem si zlomil v ruce navikulární kost, mám tady dodnes bouli a nemůžu ruku v zápěstí úplně ohnout, takže pro točení rukojetí plynu jsem se musel naučit používat trochu jiný pohyb. Tím pádem jsem mohl motorku v zatáčce mnohem víc pokládat a nemusel jsem mít plyn otočený naplno jako ostatní kluci. Ve výjezdu ze zatáčky jsem pak mohl plyn ještě přidat – a najednou jsem jim ujížděl,“ dodává k tomu Jiří Štancl.

Je to sport tvrdý, nevyzpytatelný a nebezpečný, ale také přímočarý a férový, pro svou syrovou dramatičnost milovaný závodníky i diváky po celém světě. A Jiří Štancl je naším nejúspěšnějším plochodrážníkem v historii. Jako jediný z Čechoslováků dokázal celkem dvanáctkrát získat titul mistra republiky jednotlivců (z toho desetkrát v řadě) a čtrnáctkrát zvítězit v soutěži družstev, pětkrát si nasadit na hlavu legendární Zlatou přilbu, tedy vítěznou trofej prestižního závodu, na který se každoročně do Pardubic sjíždí mezinárodní závodnická elita, dvakrát vyhrát (pokaždé s jiným klubem) profesionální ligu v Anglii, považované za kolébku ploché dráhy, bojovat o titul šampiona v desítkách světových finále a dvakrát se stát vicemistrem světa na dlouhé ploché dráze.

Z pionýra na plochou dráhu

K celoživotní vášni pro motocykly ho přivedl otec Jiří, vedoucí žatecké Mototechny, který také sám závodil. „Jezdil silniční závody, měli malou dílnu, kde opravovali motorky, ale asi víc spravovali, než jezdili. S mámou jsme ho o víkendech doprovázeli po závodech,“ vypráví pamětník. „V roce 1956 si táta koupil motor ESO a přední a zadní kolo, na víc neměl peníze. Z vodovodních trubek si sestavil plochodrážní rám a začal jezdit plochou dráhu za Severočeský kraj.“ Synovi vyrobil menší motorku s postranním vozíkem a malý Jiří s kamarádem se před závody předváděli v exhibičních jízdách.

Začátkem šedesátých let se Štanclovi přestěhovali ze Žatce do Prahy a Jiří se v Dopravním podniku vyučil automechanikem. „V necelých sedmnácti letech jsem si udělal řidičák. Chtěl jsem jezdit plochou dráhu, ale abych dostal závodní licenci, bylo potřeba nejdřív vyjezdit nějaké body, takže jsem závodil v takzvaných jízdách zručnosti na pionýru,“ vzpomíná na populární malý motocykl Jawa. V roce 1967 se přihlásil do Rudé hvězdy Praha, plochodrážního oddílu ministerstva vnitra, a krátce poté na otcově motorce absolvoval své první závody v barvách elitního klubu, který dominoval československé ploché dráze.

Srpen 1968 a vojna mezi motory

Jako každého mladého muže v tehdejším Československu ale i Jiřího Štancla čekala po dovršení dospělosti povinná vojenská služba. Prvního srpna 1968 tedy narukoval jako sportovec z Rudé hvězdy do kasáren Hradní stráže ministerstva vnitra v Lipové u Šluknova v severočeském pohraničí. Těsně před nástupem na vojnu stihl ještě zahraniční závody v socialistickém Polsku a Německu. Právě cestou zpátky z NDR si v lesích před státními hranicemi všiml nezvyklého množství vojenské techniky. Zanedlouho měl pochopit proč.

„Po dvaceti dnech, co jsem byl na vojně, přijeli Rusové. Asi v jedenáct hodin večer jsme slyšeli rachot letadel a vrtulníků, vyhlásil se poplach. Vyhnali nás ven, nevěděli jsme, co se děje,“ připomíná dramatické chvíle, kdy vojska zemí Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu vpadla na území Československa. „Jeden z našich velitelů, byl to trochu blázen, chtěl, abychom se šli zakopat a střílet. Ale další důstojník nakonec vydal rozkaz, že máme zůstat v kasárnách. Pak jsme slyšeli, že na sloupcích v plotě prý měli okupanti připravené těžké kulomety. Stejně jsme měli jen pár ostrých nábojů na vojáka, takže by nás snadno rozprášili. Díky bohu, že se tehdy nic nestalo.“

Zbytek vojny strávil Jiří Štancl v relativním klidu v Praze, v kasárnách jednotek ministerstva vnitra ve Stromovce a především v dílně ministerských garáží na Veleslavíně, kde si závodníci připravovali motorky a trénovali. Události, které následovaly po srpnové invazi, jako bylo sebeupálení Jana Palacha, prý k němu doléhaly jen zprostředkovaně z médií.

Únos do Rudé hvězdy

Protože všichni občané socialistického Československa měli zákonem danou povinnost pracovat, musel si pamětník ihned po skončení vojenské služby najít zaměstnání. „Chtěl jsem dál jezdit za Rudou hvězdu, ale nechtěl jsem se kvůli tomu stát policajtem. Asi dva měsíce jsem tedy pracoval jako mechanik v garážích pražského Dopravního podniku. Ale protože o mě vedení oddílu mělo velký zájem, jednoho dne do garáží zkrátka přijelo policejní auto, naložili mě, odvezli mě i se všemi věcmi na Veleslavín a nechali mě podepsat, že se stávám sportovcem-instruktorem Rudé hvězdy Praha,“ popisuje Jiří Štancl tehdejší náborové metody, díky kterým se přece jen stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, tedy řečeno dnešním slovníkem policistou.

Paradoxně ho prý ale nikdo nenutil, aby vstoupil do komunistické strany (to udělal až o několik let později). Jak sám říká, vedení Rudé hvězdy zajímaly především dobré výsledky – a těch vozil pamětník ze závodů hodně. V roce 1970 vyhrál první ze svých mnoha titulů mistra republiky, a rok nato se probojoval dokonce do světového finále mistrovství světa, kde skončil třináctý. V roce 1974 poprvé zvítězil ve Zlaté přilbě, jednom z nejstarších plochodrážních závodů na světě. Za zády přitom nechal zřejmě vůbec největší postavu ploché dráhy všech dob – už tehdy legendárního Novozélanďana Ivana Maugera. „Nemohl to vůbec překousnout. Chodil za mnou a pořád se mě ptal: ‚Jiri, řekni mi, jaks mě předjel?‘“ líčí i po letech viditelně dojatý pamětník. „A právě tohle vítězství mi otevřelo dveře k pozdějšímu Turné mistrů světa po Austrálii, Novém Zélandu a USA.“

Tovární jezdci a ti druzí

Na špičkové mezinárodní úrovni ale obecně českoslovenští jezdci proti zkušenějším borcům z obou stran železné opony přece jen zaostávali. A přestože prakticky celá světová elita tehdy používala československé plochodrážní speciály Jawa (dříve slavné ESO), naši závodníci nemohli konkurovat lépe připraveným strojům a nesrovnatelnému finančnímu zázemí zejména soupeřů ze Západu. „Zahraniční tovární jezdci Jawy dostávali čtyři pět nových motorek, k tomu pět motorů a náhradní díly, měli k dispozici tovární mechaniky. Já jsem jako testovací jezdec Jawy dostal na sezonu jednu motorku a jednu starší jsem měl jako tréninkovou,“ vysvětluje pamětník. „Všechny stroje jim pak zůstávaly, my jsme museli všechno vracet do továrny.“

Řada plochodrážníků se věnuje najednou několika blízkým disciplínám. Jiří Štancl v sedmdesátých letech závodil zejména v nejrozšířenější, klasické („krátké“) ploché dráze, ale vyzkoušel si i příbuznou dlouhou plochou dráhu, která se jezdí na větších oválech a s poněkud odlišně technicky specifikovanými motocykly a v níž později dosáhl svých největších úspěchů. Zato ledová plochá dráha se zcela jinou technikou jízdy na motocyklech s koly opatřenými kovovými hroty mu k srdci nikdy nepřirostla.

Burácející Štancl

Milníkem v jeho sportovní kariéře byl bezesporu rok 1976. Novozélanďané Ivan Mauger a Barry Briggs – světové plochodrážní hvězdy první velikosti – přizvali nadějného závodníka, se kterým se potkávali na stupních vítězů při Zlaté přilbě, Memoriálu Luboše Tomíčka nebo při závodech na dlouhé ploché dráze, aby se zúčastnil exhibičního Turné mistrů světa (The World Champions’ Speedway Series), které pořádali. I když se pochopitelně Jiří Štancl titulem světového šampiona chlubit nemohl, dostal – po vyřízení všech nutných povolení a dalších náležitostí k cestě na Západ – jedinečnou příležitost nejen přátelsky změřit síly s nejúspěšnějšími kolegy, ale také navštívit Nový Zéland a Austrálii.

Druhou událostí památného roku 1976, která Jiřího Štancla po sportovní stránce výrazně posunula, bylo, když na přímluvu několikanásobného mistra světa (a také továrního jezdce Jawy) Dána Ole Olsena dostal povolení odcestovat do Velké Británie a posílit řady Olsenova anglického klubu Coventry Bees. Jako teprve třetí československý plochodrážník se tak mohl učit od internacionálů v tamní profesionální lize, která byla tehdy světovou špičkou.

„Jezdili tam ti nejlepší z nejlepších a byla to škola, která se nedá zapomenout. Musel jste přijet na závody včas, s dobrou motorkou, v dobrém rozpoložení a dělat body. Nikoho nezajímalo, jestli máte nějaké problémy – jste profesionál a musíte bodovat a jezdit pro tým,“ shrnuje lapidárně pamětník, kterému angličtí fanoušci přezdívali Storming Štancl, tedy Burácející Štancl. Během svého anglického angažmá ovšem také trávil nekonečné a vyčerpávající hodiny za volantem auta, když doslova pendloval mezi Prahou a Coventry, protože musel zároveň závodit i doma za Rudou hvězdu.

Řekli nám: Natočte motorky!

Po skončení sezony v Coventry odjel Jiří Štancl podruhé na Turné mistrů světa. Kromě Austrálie a Nového Zélandu se tentokrát se svými slavnými kolegy podíval i do Spojených států amerických, kde si kromě závodění užívali i kalifornského slunce a pláží. Hned po návratu do Prahy ovšem pocítil úplně jinou (a výrazně nevlídnější) realitu normalizačního Československa – 16. března 1977 se totiž na pražském Břevnově v jediném neobvyklém okamžiku protnuly jinak zpravidla mimoběžné světy vrcholového sportu a politiky.

Na tamním hřbitově ten den probíhal ostře sledovaný pohřeb filozofa Jana Patočky, který zemřel na mrtvici po mnohahodinovém výslechu Státní bezpečností. Byl první obětí komunistických represí po vydání Prohlášení Charty 77 a StB se pohřeb oponenta režimu všemožně snažila narušit a znepříjemnit i pozůstalým. Účastníky pohřbu nepokrytě sledovali a obtěžovali tajní policisté, nízko nad hřbitovem létal policejní vrtulník a přehlušoval smuteční projev. A zpoza zdi, za níž se v sousedství hřbitova nachází plochodrážní stadion Rudé hvězdy, dodnes patřící ministerstvu vnitra, se ozývalo hlasité túrování motorů závodních strojů.

„Museli jsme mít natočené motorky. To byl rozkaz. Byli jsme příslušníci SNB a museli jsme ho uposlechnout. Kdo by býval nepřišel, prostě by skončil,“ komentuje to zpětně pamětník. „Sám jsem nad tím moc nepřemýšlel. Přijel jsem z turné a vůbec jsem nevěděl, co se tu děje. Přišel jsem prostě do práce a řekli nám, abychom natočili motorky. Jako zaměstnanci jsme to museli udělat.“

Krok pod vrcholem

Do anglické ligy se Jiří Štancl vrátil hostovat ještě několikrát. V sezoně 1978 v prestižní soutěži s Coventry Bees zvítězil a tento nemalý úspěch dokázal zopakovat i o dva roky později s klubem Reading Racers. Začátkem osmdesátých let stále kraloval tuzemským oválům a dařilo se mu i v mezinárodních soutěžích dvojic či družstev, stále více se ale soustředil na dlouhou plochou dráhu. V roce 1983 (a znovu dva roky nato) v ní dosáhl svého vůbec nejlepšího individuálního výsledku – stal se vicemistrem světa.

Tehdy šestatřicetiletému jezdci bylo ovšem jasné, že se jeho vrcholová kariéra blíží ke konci. Zároveň cítil, že mu podmínky poskytované Jawou a Rudou hvězdou (včetně různého pletichaření sportovních i politických funkcionářů) dlouhodobě nevyhovují a že by se jako závodník rád osamostatnil. V té době už nebylo žádnou výjimkou, že vynikající sportovci dostávali od státu možnost odchodu na takzvaný komerční styk – mohli se živit v kapitalistickém zahraničí jako běžní profesionálové a státním sportovním organizacím v Československu odvádět ze svého výdělku tučnou provizi ve valutách. „Nešel jsem ale do Německa kvůli penězům. Chtěl jsem vidět, jak ti Müllerové, Maierové a Wiggové žijí a závodí. Chtěl jsem s nimi jezdit a porážet je. A taky jsem je porážel. Na své soukromé jawě, všechno jsem si platil, o všechno jsem se staral sám. Všechno jsem se naučil, jsem dobrý mechanik,“ říká hrdě Jiří Štancl.

Vyvázání se z domácího angažmá ale nebylo vůbec jednoduché. Po nepříjemných jednáních mu funkcionáři sice v roce 1985 povolili ukončit služební poměr a odejít do Spolkové republiky Německo na „komerční styk“, ale přišel o československou závodní licenci. Jezdil tedy v bundeslize s licencí německou – a po jednom vítězství mu tak na stupních vítězů hráli německou státní hymnu. „Musel jsem pořadatelům psát, aby mi – až příště zase vyhraju – hráli tu naši. A doma samozřejmě bylo co vysvětlovat,“ usmívá se pamětník. Nad tím, že po odchodu z RH se musel vedle samotného závodění nechat zase zaměstnat jako údržbář, aby měl potřebné razítko v občanském průkazu, že byl kvůli problémům s licencemi nucen závodit bez úrazového pojištění, nebo že musel dokonce čelit udání, že jako soukromník jezdí na motorce patřící klubu, dnes smířeně mává rukou. Nevadí mu už ani to, že po snížení výkonnostní třídy, kterým ho nadřízení za odchod potrestali, nemohl později zůstat u milovaného sportu jako trenér nebo rozhodčí.

Horší bylo, že funkcionáři ho kromě účasti ve většině tuzemských závodů připravili i o možnost reprezentovat Československo, včetně mistrovství světa. Přestože byl ve skvělé formě a věřil si, že má na to, stát se světovým šampionem na dlouhé dráze, přišel tedy nakonec o šanci definitivně prokázat své kvality na nejvyšší úrovni. „Pravidelně jsem porážel nejlepší závodníky v jiných závodech, ale na mistrovství světa jsem se s nimi utkat nemohl,“ ohlíží se pamětník trochu posmutněle za faktem, že vytoužený titul měl doslova na dosah, a připomíná alespoň jistou útěchu: „V Německu jsem mimo jiné vyhrál seriál Allround Super Cup 1986 – kombinaci klasické, dlouhé a travnaté ploché dráhy, takové neoficiální mistrovství světa ve všestrannosti. Doma se o tom ale nepsalo.“

Laťka zůstává

Nejrůznější pokusy ze strany funkcionářů očernit jeho pověst, svést na jeho odchod neúspěchy dalších domácích závodníků i neustálé házení klacků pod nohy (lépe řečeno pod kola) nebraly konce. „Nechtěli mě pomalu pustit ani v Pardubicích na stadion,“ kroutí hlavou pamětník. Když se po sezoně 1987 rozhodl ukončit svou dvacet let trvající kariéru, během níž mimořádně úspěšně reprezentoval Československo i značku Jawa, nepovolili mu uspořádat ani rozlučkový závod pro fanoušky. Závodění tedy Jiří Štancl řekl své sbohem v německém Neustadt an der Donau, za který startoval v bundeslize.

„Myslím, že jsem laťku všem nasadil hodně vysoko,“ uzavírá dnes bez hořkosti zasloužilý mistr sportu a čestný občan Prahy 5. Připomeňme, že ploché dráze se věnoval i jeho syn Jiří. On sám se ke čtyřem levotočivým zatáčkám vrátil až o mnoho let později jako trenér mládeže. Plochodrážní úspěchy Jiřího Štancla dodnes nikdo z jeho krajanů nepřekonal.