„Jeden podvečer jsme jako skauti strávili u ohně nedaleko Pražačky s ruskými vojáky. Byli tam ubytovaní. Přinesli jsme kytaru a já starou mandolínu. Rusové zpívali tak nádherně, měl jsem pocit, že jsou smutní. Tak jsem tomu vojákovi, který tak krásně hrál na moji mandolínu, řekl, aby si ji nechal. On mi moc děkoval, nějak ho to dojalo a řekl, abych počkal, že mi něco přinese. Přinesl mi z té školy německou tornu, stanový dílec, polní láhev a řemen.“
„Dostali jsme od organizace Hnutí za svobodu úkol, abychom obsadili redakci německých novin Der neue Tag v Panské ulici (po válce tam sídlila redakce Mladé fronty). Když jsme šli do Panské ulice držet strážní službu, aby tam nikdo neraboval, procházel kolem nás u Jindřišské věže dav řvoucích lidí. Ten vezl na dvojkoláku těla tlustých Němců z ,pečkárny‘ (Petschkův palác - sídlo gestapa, pozn. ed.). Byli do půl těla vysvlečení a měli na sobě černé rajtky. Do nich byly zabodány kapesní nože. Viděli jsme, jak jednomu z nich jeden muž vrazil další nůž až po střenku do těla. Vedle nás stál člověk oblečený v koncentráčnickém oděvu a říkal: ,Zažil jsem od Němců hodně, ale tohle bych nedokázal, to je nelidské.‘“
„Při hodině kreslení se pan učitel Provazník ptal spolužáka Jenyšty: ,Kde máš čtvrtku?‘ On mu říkal, že ji nemá, protože mu otec dvacetník nemůže dát. Na druhou stranu s námi chodil Bedřich Hromada, syn velkouzenáře, a ten si o přestávce dával ke svačině salám a housky. Tehdy se salám krájel se slupkou. Odloupl ji, vždycky na ní kousek zůstal a házel ji klukům kolem něj. Oni se o ni prali. V takovém prostředí jsem vyrůstal, to mělo možná vliv na mé rozhodnutí vstoupit do partaje.“
„V roce 1940 jsem začal chodit na strojní průmyslovku v Betlémské ulici. Předtím jsem pracoval jako zámečník v Kolbence ve Vysočanech, roční praxe byla pro přijetí na školu nutností. Chodil tam s námi spolužák, jehož strýčkem byl protektorátní ministr Josef Kalfus (od 28. března 1936 do 5. května 1945 ministrem financí). Před ním jsme mohli říkat, že je Hitler vůl, a nemuseli jsme se bát. I ředitel k nám občas přišel a říkal: ,Chlapci, buďte opatrní, nemůžete všechno říkat nahlas.‘ Také jsme jednou vystříhali rudé hvězdy, poházeli je po škole a ředitel nás káral: ,Aby nám nezavřeli školu, studenti.‘ Tak jsme je hned posbírali.“
„Byli jsme na barikádě na Žižkově. Končila mi zrovna služba, tak jsem předával pušku Otovi Košťálovi, kterému se říkalo Grizzly. Poručík nám povídá: ,Tři dobrovolníci na barikádu, zaházejte průchod.‘ Díval se přitom na mne. Tak jsem se přihlásil, se mnou Vladimír Hauff a nějaký pán. Zahazovali jsme průchod a vtom začala střelba. Poručík na nás volal: ,Po jednom zpátky za barikádu!‘ První, který byl nejblíž, přelezl a nic se nestalo. Poručík řval: ,Další!‘ Stejně daleko od ní jsme stáli já i kamarád Vladimír Hauff. Vyrazili jsme stejně, jenže protože já byl vždycky hrouda a on sportovec, doběhl tam dřív. Když byl na hřebenu barikády, tak začala střelba. Volal jsem na něj, ať sleze dolů, myslel jsem, že se chce ve zmatku krýt. On tam zůstal ležet. Já ani nevím, jak jsem skočil za barikádu. Sundali jsme ho, měl čistý průstřel krku.“
Jaroslav Staněk se narodil 16. února 1926 v Nové Cerekvi na Vysočině. Záhy se rodina přestěhovala na pražský Žižkov. Otec pracoval jako řidič tramvaje. Jaroslav Staněk navštěvoval obecní školu (První škola chlapecká na Komenském náměstí) a chodil také do Sokola. Poté absolvoval gymnázium ve Dvořákově ulici. Roku 1942 nastoupil na strojní průmyslovku v Betlémské ulici. Předtím pracoval kvůli nezbytné praxi jako zámečník v Kolbenově továrně ve Vysočanech. V roce 1940 Jaroslav s dalšími žižkovskými chlapci založili skautský oddíl. Skautské ústředí je registrovalo pod číslem 52. Vedoucím se stal František Nový. Krátce nato však Němci skauting zakázali, a tak se museli uchýlit do ilegality. Jaroslav Staněk se během Pražského povstání zúčastnil bojů na žižkovských barikádách i v centru Prahy. Dne 5. května v ústředí Organizace Hnutí za svobodu na Kollárově náměstí nafasovala skupina rozkazy a v budově „U Bulhara“ zbraně. Nejprve dostali za úkol obsadit tiskárnu státní banky poblíž Jindřišské věže, dalším cílem bylo obsazení redakce německých novin Der neue Tag v Panské ulici. Jaroslav Staněk se podílel také na dobytí zemědělské usedlosti Pražačka. Při bojích na barikádách zemřeli dva skauti Jaroslav Bočínský a Vladimír Hauff. Po válce vstoupil Jaroslav Staněk koncem února 1946 do KSČ. Po maturitě na strojní průmyslovce se stal konstruktérem plynoměrů v továrně Křižík Vysočany. V únoru roku 1948 svolal a také se zúčastnil celostátní generální stávky. V říjnu narukoval do plzeňského vojenského učiliště jako vojín aspirant (pro zbrojní důstojníky v záloze). Aspirantská škola skončila v červnu 1949. Následovalo převelení do dvojměsíčního kurzu osvětových důstojníků v záloze v Litoměřicích. Z kurzu osvětářů byl přeložen dočasně na Hlavní správu výchovy a osvěty MNO do Prahy. Odtud putoval do slovenského Martina, kde byl zařazen jako prezenční podporučík do politického oddělení zbrojního učiliště. Později na rozkaz plukovníka Bedřicha Kopolda nastoupil do politického oddělení Vojenského ústavu v Praze. Po několika měsících byl převelen na Vojenskou inženýrskou akademii na Smíchově do funkce tzv. výchovného náčelníka. Nevyhnuly se mu čistky v komunistickém aparátu. Na základě útěku jednoho z důstojníků, který se nechal převelet k pohraniční stráži, a zatčení Bedřicha Kopolda v rámci probíhajících politických procesů byl obviněn ze škůdcovské činnosti. Záhy obdržel dekret zbavující ho charakteru politického pracovníka. V dubnu roku 1951 byl zařazen jako referent pro plánování výzbroje MNO. Poté přešel na vojenské oddělení Úřadu předsednictva vlády. V roce 1959 nastoupil na Generální štáb, zpracovával informace o francouzském zbrojním průmyslu. V roce 1960 dokončil studia na fakultě strojní v Praze. Poté opět pracoval ve Strakově akademii. Po událostech roku 1968 byl z místa propuštěn a přijat do Výzkumného ústavu matematických strojů. V roce 1990 odešel do důchodu.
